Obrovská kancelář Derekova spojence byla dokonalou vizitkou toho, jak se dotyčnému v jeho profesi daří. Stěny obložené dřevem, nábytek rovněž ze dřeva, to vše byla prvotřídní práce, jež rozhodně nebyla levná. Pod třemi širokými okny zastřenými tmavými žaluziemi byla umístěná pohovka z pravé kůže. Naproti ní čekalo ušaté křeslo a mezi oba tiché společníky se vetřel také nízký konferenční stolek s vyřezávanýma nohama. Protější stěnu ode dveří lemovaly regály plné knih a skříně, v nichž měl majitel uloženy citlivé dokumenty svých klientů. Nikdy neužíval slovo pacient. Lidé, kteří za ním přicházeli, nebyli nemocní. Jen zlomení. Neměli se cítit jako loutky v područí studovaného člověka, ale jako plnohodnotné lidské bytosti, o něž se někdo zajímá a chce jim pomoci najít znovu tu správnou cestu.

U skříně v rohu místnosti postával postarší, asi padesátiletý muž. Jeho světle hnědé vlasy si ještě stále držely svou jasnou barvu, ovšem vousy na jeho bradě již prostoupily šediny stáří. Na širokém nose měl posazeny brýle bez horních obrouček a se zaujetím se probíral nahrávkami ze svých sezení. Pod modrou košilí se vzdouvalo plné břicho. Věk se s ním nemazlil; přibíral na váze, zhoršoval se mu zrak, ovšem naštěstí pro něj jeho mysl zůstávala nadále jasná a bystrá.

Dunění kroků za dveřmi přivábilo jeho pozornost. Dlouhou chodbou se k jeho kanceláři kvapem blížil muž, jehož návštěvu již očekával. Zvedl si k očím levé zápěstí; zlaté hodinky s koženým řemínkem ukazovaly přesně čtyři hodiny odpoledne.

„Vstupte," hrubý, lehce nakřáplý, ovšem stále dosti silný hlas vyzval čekajícího, který i přes svůj výzkum oplýval dostatkem taktu na to, aby zaklepal, dále.

Ve dveřích se objevil Derek. Vypadal mnohem strhaněji, než obvykle. Těžké noci obestřené krásnými, leč bolestivými vzpomínkami, si na něm vybíraly krutou daň.

„Už to skoro máme, Maxi," Derek i přes svou zjevnou únavu působil nadšeně, snad nejvíce za poslední roky. Rázným krokem mířil k masivnímu stolu před knihovnou. „Ještě chybí poslední detaily, výpočty a testy, ale skoro to máme."

Max Grant, uznávaný psycholog a Derekův dobrý přítel, zastrčil šuplík zpět do skříně, přirazil dvířka a zamkl je. Klíč schoval v náprsní kapse svého saka a rukou pokynul své návštěvě, aby se posadila. Bylo to už dávno, kdy Derek vyměnil místo pro klienty na pohovce pod oknem za křeslo pro návštěvy na opačné straně Maxova stolu.

„To zní zajímavě," Max nevědomky papouškoval po Danielovi jeho slova, „zní to jako velký finiš."

Usadil se za svým stolem a rozepnul si sako. Sám s nelibostí vnímal, jak se jeho neustále rozšiřující se pas brání jakémukoliv svázání. Složil ruce na břiše a propletl si prsty, čímž alespoň trochu maskoval vzdouvající se břicho.

Derek následoval jeho příkladu; uvolnil dva knoflíčky na svém saku a zaujal místo naproti svému příteli. Na rozdíl od něj se však jeho tělo kromě únavy a rozmáhajících se vrásek známkám stáří bránilo, zejména proto, že si Derek i přes svou vytíženost udržoval staré zvyky a pravidelně sportoval. Mnohdy to byl jediný způsob, jak se pořádně vyspat; po náročném dni v práci vyždímat z těla poslední zbytky sil dlouhým během. Jedině tak si zajistil bezesný spánek, kdy jej nesužovaly žádné vzpomínky.

„Teď je nejdůležitější samotné vědomí, tak jako vzpomínky. Jako nepřerušený proud života, začít tam, kde se skončilo," Derek horečně rozmlouval a vytahoval ze svého kufříku všechny podstatné dokumenty. Max jej sledoval se směsicí psychologického zkoumání a přátelských obav.

„Už jsem ti říkal, že její probuzení je dost riskantní tah. Deset let je dlouhá doba a nelze ji jen tak překlenout. I vzpomínky bude v mozku těžké ukotvit. Dospělý organismus se lépe adaptuje, to potvrdil i tvůj výzkum. Sugesce je velmi účinná a lze mozku vštípit, že plně ovládá pohyb, řeč, všechno, čeho člověk nabyl již dávno, ale jistota vzpomínek, zajištění stejné osobnosti, jakou jsi znával, to je něco jiného. Mluvíme tady o lidském vědomí a to je z velké části stále ještě málo prozkoumaná oblast," jakmile Max uchopil proud svých myšlenek, jen stěží ono vlákno pouštěl. Střídalo se v něm profesní zaujetí a snaha pomoci příteli.

„Asi stejně málo probádaná, jako lidský mozek. A podívej, kam jsme se dostali," námitky Derek nepřipouštěl. Vzdorně Maxovi oplácel pohled a rázným pohybem zaklapl kufřík. Místností se neslo cvaknutí zámků.

„Já tě od tvého záměru neodrazuji, jen předkládám fakta. Ještě jsi nepřekonal všechny překážky," oplatil mu Max klidně, nevyvedený z míry jeho náhlým projevem nepřátelství.

„Překonám," Derekovo odhodlání bylo jeho nejsilnější zbraní, stejně jako nepřítelem, „už jsme blízko, Maxi. Necouvnu, teď už ne. Dostali jsme se dál, než se komukoliv kdy snilo. Já nechci vytvořit nový život. Jen pokračuji tam, kde to jeden opilý parchant skončil. Neber to jako stvoření něčeho nového, jen jako navázání v místě, kde bylo něco násilně přetrženo."

„Já to chápu," Max pokynul rukou, aby přítele uklidnil. Stáhl si z nosu brýle a hřbetem ruky si protřel unavené oči. „I tak je to ale nová generace medicíny. Duplikace lidské tkáně byla ještě před několika lety nemyslitelnou utopií. Vzkříšení mrtvého člověka je potom obrovský boom. Proč myslíš, že ti Daniel Lynch tak štědře poskytuje finanční záštitu? Úspěch bude znamenat převrat nejen v medicíně. Komu asi myslíš, že prodá takový pokrok jako prvnímu?"

„Mluvíme tady o mé ženě," zavrčel Derek rozzuřeně, „není kus masa na prodej, který si můžeš koupit v supermarketu. Lynchovy záměry mi jsou jedno. Pořád to budu já, kdo bude znát klíč k celému úspěchu a jen tak mu ho nedám."

Odhodlání – největší síla a zároveň největší překážka. Max dobře věděl, o co jde Derekovi především. Nezajímaly ho Lynchovy plány, byl k nim naprosto hluchý. Šlo mu jen o jeho ženu, až se zdálo, že si neuvědomuje rizika. Právě toho se Max obával.

„On se tě nebude ptát, jestli souhlasíš," upozornil jej s prstem zdviženým k němu, „když se ti to povede, půjde si tvrdě za svým, tak jako teď ty. Je to klíč k životu, klíč k něčemu mnohem většímu, co by mohlo změnit fungování celého světa. Nejde jen o vzkříšení násilně přerušeného života, tady jde o víc. Může to ztrátě životů i předcházet, a to vždy povede jen ke zneužívání. Jak dlouho si myslíš, že by armádě trvalo bránění životů svých vojáků, než by došlo na zneužití té síly a všechno se zvrhne v boj o moc? Dobré záměry vždy končily špatně, Dereku. To moc dobře víš. Nebuď stejný hlupák. Lynch to udělá s tebou, nebo bez tebe. Budeš si dál zatvrzele vést svou a bude tě to stát život. Potom celých deset let, stejně jako život tvé ženy, přijdou vniveč."

Derek byl mnohokrát k varování svého přítele slepý a hluchý. Brzy ale zjistil, že jeho obavy nebyly liché. Lynch měl s jeho výzkumem mnohem širší plány, ale jemu to bylo jedno. Nedbal na monumentální vize svého mecenáše, nestaral se o ně, stejně jako o dopad, jaký by mohly mít. Chtěl jen svou ženu. To byl smysl jeho bytí, přivést ji zpět. Ke všemu ostatnímu byl netečný.

„Beze mě nemá nic," odhodlaný vědec si stál tvrdě za svým, „dokud něco neudělám já, nemá nic. Potřebuji poslední informace. Pomůžeš mi, prosím?"

Max v něm opět viděl toho zlomeného muže, který k němu před tolika lety zavítal. Zhrzený, zoufalý. K tomu zase nedokázal být netečný on. Zčásti jeho pohnutky chápal. Fotografie šestiletého chlapce na polici za jeho zády toho byla důkazem. Každý z obou mužů obětoval svým vizím vše, akorát každý zcela odlišně.

„Smrt jako taková je pro mozek velmi traumatický zážitek," Max s těžkým povzdechem bez přímého potvrzení souhlasil s pomocí, jako už mnohokrát, „budeš potřebovat nějakou silnou emocionální kotvu, ke které se mozek bude moci upínat. Jako nejstabilnější se jeví milovaný člověk, jenže v tomto případě to jsi ty a to by byl příliš velký risk. Až se probere, nemáme ani tušení, jaká bude její reakce. Co si bude pamatovat a co ne. Nebude se ti to líbit, ale dal bych její mysli volný prostor. Nezahrnoval bych tě do vzpomínek, pouze bych jí v náznacích vsugeroval informaci, že v životě měla někoho, na kom jí záleželo. Když se probere, bude si tě pamatovat a zároveň tě uvidí, mohlo by to vyvolat příliš velký šok. Po jejím probuzení bude všechno velká neznámá i pro nás. Netušíme, jak si s tím její tělo a mysl poradí. Proto bude důležité jí co nejvíce pomáhat, netlačit na ni a na všechno jít pomalu. Sledovat její chování, vnímání okolí. Lynch na tebe bude tlačit, aby co nejrychleji dostal své peníze. Musíš ho přesvědčit, že celý projekt si i po úspěšném vzkříšení vyžádá ještě nějaký čas. Testy a pozorování. První komplikace se nemusí objevit hned, může to trvat. Proto bude třeba ji neustále sledovat, nenaléhat a krotit Lynchovy choutky po kolosálním úspěchu."

Derek během jeho výkladu létal perem mezi svými papíry a zapisoval si podstatné informace k jednotlivým pasážím. Emocionální kotva, to byl základ. Bodlo jej u srdce, když musel poslouchat, že ani po jejím návratu ji ve skutečnosti ještě nebude mít, že pro ni sám bude jednou velkou neznámou. Byl ochoten to podstoupit. Kvůli ní čekal deset let a bude-li sama potřebovat ještě nějaký čas, rád jí ho dopřeje. Jen když bude zase s ním.

„Co by podle tebe byla nejvhodnější kotva?" po dopsání všeho podstatného Derek pohledem vyhledal svého přítele, „milovaná osoba může být i někdo z rodiny. Ty ale využít nemůžeme. Její rodina o ničem netuší a nemíním je do toho zatahovat. Sám jsem kvůli celému výzkumu musel změnit svůj život."

To byla pravda. Max sám měl Derekovy záznamy z jejich sezení stále uložené pod jménem Weller. Ve jménu svého slibu, který dal sám sobě i její vzpomínce, změnil Derek nejen své jméno. Daniel Lynch oplýval natolik silnými prostředky, že mu dokázal změnit identitu, aniž by komukoliv bylo podezřelé, kam vlastně Derek Weller zmizel. Jen svého domu, v němž prožil nejkrásnější okamžiky svého života po boku milované ženy, se Derek vzdát nedokázal. To se nyní mohlo ukázat jako výhoda.

„Blízká rodina nepřipadá v úvahu," přitakal Max a žmoulal přitom mezi rty nožičku svých brýlí, zahleděný kamsi do prázdna, „mohla by se na ně začít vyptávat a těžko jí vysvětlíš, proč za ní nemůžou její blízcí přijít, když ji považují deset let za mrtvou. Může to být něco, co pro ni mělo význam, co je snadno dostupné a může se k tomu vracet, kdykoliv bude chtít. Důležité místo, podstatná věc z jejího života, která pro ni hodně znamenala. Jako nejvhodnější bych viděl nějakou píseň. Tu si mozek sám vybaví, člověk si ji může broukat, poslouchat na každém kroku. Měla něco takového?"

Nad tím musel Derek chvíli přemýšlet. Pamatoval si na hodně písní, které měly pro oba hlubší význam. Spojili s nimi významné milníky společného života. Jeho žena milovala jazzovou hudbu, ale našly se i jiné skladby jiných žánrů, které pro ni měly silný význam. Která by ale mohla být ta pravá?

„Podívám se na to," zamumlal, snaže se uhnout před Maxovým pohledem. Připadal si jako po tom největším selhání. V důležitý moment si nedokázal vzpomenout na něco tak zásadního, co pro něj bývalo zcela běžné. Zapsal si tedy poznámku do papírů a ignoroval vtíravý hlásek v hlavě, který se mu posmíval.

„Myslím, že by bylo vhodné vzít ji poté k vám domů," nadnesl Max a mezi jeho rty se ocitla druhá nožička brýlí, „je to známé místo, ke kterému ji toho poutá nejvíc. Nepředpokládám, že by si pamatovala všechno hned. A i kdyby něco zásadního ano, bude spíše zmatená. Prostředí, ve kterém by pociťovala něco známého, by jí mohlo pomoci. Vědomí, že tam patří, i kdyby nevěděla jak. Detaily se dostaví později, v to věřím. Rozhodně před ní ale skryj veškeré připomínky vašeho společného života a toho, že v tom domě několik let žila. Nesmí to vidět dříve, než se na to její mysl sama připraví. Je možné, že její podvědomí bude záměrně vytěsňovat to známé a potlačovat tak traumatické zážitky. Kdyby viděla samu sebe na vaší svatební fotografii, mohlo by to s ní až příliš otřást, pokud by ještě nebyla připravená. Na tohle jsou citliví i jedinci trpící amnézií. Musí se sami postupně rozpomínat, nesmíš jim všechno násilně vnutit a nařídit jim, aby žili takový život, jako předtím. A upozorňuji tě, že i když si nakonec vzpomene, nic už nebude stejné. Bude to ona, ale zároveň bude svůj život žít jinak, aby vytěsnila nepříjemné vzpomínky."

V ten moment se do Dereka zanořil bodavý osten pochybností. Zpříma mu vjel do masa, prodíral se tkáněmi až k srdci, kde bodal a bodal a bodal.

Bude svůj život žít jinak.

Ta jediná věta byla za poslední roky to nejděsivější, co slyšel. Na prahu úspěchu se před ním otevírala také možnost, že by měl přes to všechno prožít svůj život bez ní, přestože jí ho celý zasvětil.

„Nemusíš se bát," uklidňoval jej Max, který všiml, jak jeho přítel zbledl, „nemyslím si, že by tě ze svého života vystřihla. Jsi její nejsilnější vzpomínka, která ale bude zároveň tou nejzablokovanější, alespoň tak to předpokládám. Okamžiku smrti předcházíš ty sám, dle mého se tedy její podvědomí bude snažit vytěsnit všechno, co se s traumatickým okamžikem spojuje. Síla toho prožitku bude enormní, bude se s tím snažit vyrovnat, v konečném důsledku jí s tím ale nejvíce pomůžeš právě ty. Jen bude potřebovat čas. Vaše společné soužití patřilo k těm nejsilnějším, o jakých jsem kdy slyšel. Něco takového se bude ze života odstraňovat jen těžko. Je to jako rozvod po mnoha letech manželství. Nemůžeš předstírat, že se ku příkladu dvanáct let manželství nikdy nestalo. Nemůžeš to jen tak vymazat, jako kdyby se ty roky neexistovaly. Silné pouto se všemi vzpomínkami, ať už dobrými či špatnými, nejde vymazat lusknutím prstu. Vždycky v tobě zůstane nějaká stopa."

Ani jednomu z mužů nepřišlo zvláštní, že se o budoucnosti baví jako o něčem, co zákonitě nastane. Derek si selhání nikdy nepřipouštěl a Max, přestože měl své pochyby a svého přítele mnohdy krotil, v úspěch věřil. Mluvili o tom a plánovali to tak dlouho, až to každý přijal za samozřejmou věc. Ona se jednoho dne skutečně probudí a bude třeba se s tím nějak vypořádat, se vším, co může nastat.

„Mluvíš, jako kdyby si měla pamatovat, že zemřela," nadhodil Derek po chvíli, kdy se věnoval svým poznámkám. To už se ale soustředil jen na vráskami posetou, trochu odulou tvář studovaného psychologa. „Nechci, aby si to pamatovala."

„To bude zřejmě jen a jen na ní," Max konečně odložil své brýle, předklonil se a opřel si předloktí o stůl, „netušíme, co s ní takový prožitek udělá. Lidé běžně nepřežívají smrt tak, jako ona. Klinická smrt je něco docela jiného. Smrt jako taková je pro mozek příliš velká zátěž, lidé ji zčásti zapomenou, ale zůstanou jim vjemy a okolní ruch, který vnímali, když byli zdánlivě mrtví. Ovšem klinická smrt je záležitost několika minut, poté je člověk za určitých podmínek znovu oživen. Jenže ona byla na místě mrtvá a tento stav trvá už dlouhých deset let. Je to úplně nová forma vnímání, neprozkoumaná, neznámá. Nemáme ani tušení, jak bude reagovat její tělo a mysl a jak se s tím vypořádá. Ale právě tyto výsledky budou u jejího pozorování klíčové. Právě to, zda tento zážitek potlačí, nebo si ho vybaví, sehraje tu nejzásadnější roli v celém tvém výzkumu. Na tom závisí budoucnost celého projektu a právě o důležitosti tohoto kroku musíš Daniela Lynche přesvědčit. Je třeba se dívat do budoucna, nejenom na současný stav věcí, kdy se tělo probere a bude schopno fungovat."

Tady Derek neměl námitek. Bylo to něco docela jiného a oni skutečně netušili, jak bude lidský organismus na něco takového reagovat.

Více jej však znepokojovala jiná věc; prakticky v každé fázi se vyskytovalo ono přesvědčení Daniela Lynche o nutnosti počkat, než se rozhodne výsledek jejich práce zužitkovat. A to bylo něco, co se zdálo být naprosto nereálné. Daniel Lynch byl člověk, který dokázal deset let trpělivě čekat na úspěch, jenže když se takový úspěch dostavil, byl k nezastavení. Okamžitě odčerpal vysoké zisky, ačkoliv neměl záruku, že v dlouhodobém měřítku bude jejich práce úspěšná. To byl problém.

„Přesvědčit ho nebude snadné," pronesl nahlas to, nad čím uvažoval.

„Ne," Max souhlasil, „ale ještě nikdy jsem nepotkal člověka, který by se tolik bil za to, co miluje. Zvládneš to."

„Podruhé selhat nechci," přiznal Derek, jemuž se tvář stáhla do další grimasy vnitřní bolesti. Ten výraz Max dobře znal, vídával ho pravidelně při jejich sezeních.

„Nebylo to tvé selhání," bylo to zase tady a obviňování sebe samého bylo něco, čemu Max musel zamezit, „nemohl jsi čekat, že se to stane. Nemohl jsi tomu předejít, ani tomu zabránit. Jediný, kdo za to nese odpovědnost, je ten opilý řidič. Vy dva jste neudělali nic špatného. Jednání druhých ovlivnit nemůžeme."

Derek svíral pero v ruce. Na papíře pod jeho hrotem se začaly tvořit jemné čáry, jak se mu ruka chvěla. Zíral na klikatící se černé křivky mezi modrými slovy, jak střídal pera podle toho, která fungovala.

Kvílení brzd, ženský výkřik, vyděšené vyjeknutí v okolí a náhlé hrobové ticho. Zase prožíval jeden a ten samý výjev. Nastartoval auto, skoro vyjel znovu na silnici, když to všechno uslyšel. Ohlédl se a viděl už jen zhroucenou ženu na zemi, mezi barevnou změtí látky jejích šatů prosvítala bledá kůže potřísněná krví. Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že nehledí na tělo náhodné kolemjdoucí. Byla to jeho žena. Následující chvíle měl od té doby vryté v mysli jako zpomalený film. Budily jej v noci ze spaní, probouzel se z pocitem beznaděje a dlouho poté si ještě mnul ruce, neschopen zbavit se lepkavého pocitu tuhnoucí krve na jeho kůži.

„Dereku? Dereku!" Max musel jeho jméno skoro zakřičet, než se mu jej povedlo probrat z transu. „Nemysli na to. Už jsi jinde, máš své plány. Drž se jich. Soustřeď se na to, co je teď, ne na to, co bylo."

Iluze klidu byla u Dereka velmi vrtkavou záležitostí a Max si toho byl dobře vědom. Všemožně se snažil, aby znovu neupadl do své letargie, ze které se jej tak pracně snažil vytáhnout. Nehodlal dopustit, aby znovu spadl na dno. Nejen jako jeho psycholog, ale zejména jako jeho přítel.

„Vyjde to," Derek s odhodláním pohlédl na Maxe a odkašlal si, aby zahnal chrčení ve hlase.

Prostá dvě slova se stala pokračováním dlouhé debaty o tom, co všechno je potřeba zajistit, než se přistoupí k poslední fázi. Oba muže spojovalo zaujetí pro jejich věc, přestože jeden byl slepý ke všemu, co zavánělo neúspěchem, a ten druhý svůj zápal rozděloval mezi duševní dobro toho prvního a vlastní fascinaci jejich desetiletým problémem. Byla to výzva, jaké dosud nikdo z nich nečelil.

Pro Dereka nebyla smrt jeho ženy v žádném myslitelném směru dobrá. Byla to tvrdá rána osudu, která jej srazila na kolena. Rčení všechno zlé je pro něco dobré vzal na milost jen proto, že díky oné tragické události poznal Maxe. Bez něj by se nedostal tak daleko a musel si připustit, že bez něj by stále utápěl svůj žal v alkoholu a zůstal by navždy uvězněný ve vlastní časové smyčce jako zoufalá troska čekající na moment, kdy se připojí ke své milované. Nebýt toho všeho, jeden druhého by nepoznali. Z jejich setkání, které začínalo čistě jako profesní vztah doktora a jeho klienta, vzešlo silné přátelství. Na jednu stranu zvláštní, přesto však upřímné.

A pro Dereka stejně potřebné, jako touha dostat svou ženu zpátky za každou cenu.