„V průběhu miliónů let se lidský mozek vyvíjel určitým směrem, určitým způsobem. Tak jako se vyvíjel lidský organismus, tělo, stejně jako živočichové na této planetě, i mozek má své zákonitosti. Během výzkumu jsme zjistili, že mozek se skládá z několika vrstev a ty se vyvíjely postupně. Příroda má svůj řád. Od jednoduchého přechází ke složitějšímu, zdokonaluje všechno kolem. Mozek začínal podobně. Jako první se vyvinula bazální ganglia, ta ovládají základní potřeby. Hlad, pohyb, cokoliv, co člověku zajišťuje nutné přežití, k čemuž lze zařadit i libido. To je ta nejprimitivnější část. Posléze se další vrstvy nabalovaly kolem té základní. Vyvinuly se struktury, které řídí intelektuální a emoční funkce, hipokampus a spánkový lalok, s jejichž příchodem člověk získal paměť a schopnost učit se. Poslední byla mozková kůra, ta se skládá ze čtyř laloků a řídí morálnost lidské bytosti a její schopnost plánovat do budoucna."

Jasný a sebejistý mužský hlas patřil Derekovi. Byl si naprosto jistý tím, co říká a kdyby jej poslouchala masa lidí, přijímala by jeho slova bez jakékoliv námitky. Šlo-li o práci a jeho cíle, uměl být velice přesvědčivý.

Jeho prezentace však byla náhle a bez varování přerušena. Rolety se automaticky vytáhly nahoru, obnažily prosklenou stěnu dlouhé konferenční místnosti a dovnitř dopadlo ostré denní světlo. Projekce mozku vyobrazená v několika barvách podle toho, jak vyjmenovával jednotlivé části, zmizela a nahradilo ji vysunovací plátno, které rovněž zmizelo.

„Zajímavé," pronesl muž na opačné straně místnosti. Seděl v čele dlouhého stolu, který čítal více jak dvacet míst k sezení. „Za jak dlouho budete schopný přejít k závěrečné fázi projektu?"

Nepůsobil dvakrát přívětivě. Obočí stažené k sobě dodávalo jeho výrazu nebezpečného vzezření. Zdálky se zdálo, jako kdyby se pořád mračil, ovšem ani při bližším pohledu nebyl dojem o nic příznivější. Vysoké čelo zvýrazňovaly černé vlasy sčesané dozadu. Nebyly tak lesklé, jako měla ona, nebyly ani prošedivělé jako u Dereka. Byly spíše matné, poddajné, jako by se i ony bály svého majitele a splnily každé jeho přání. Odulé tváře připomínaly křečka; jako by měl pořád něco v ústech.

„Mozek je nejkomplikovanější systém lidského těla. Je to jako vlastní organismus uvnitř jiného. Nemůžeme nic uspěchat," odpověděl Derek, jemuž se z hlasu vytratila dřívější jistota. Když ředitel někoho přerušil, nevěstilo to nic dobrého.

„Ovšem," přikývl, což také nebylo dobrým znamením, „za jak dlouho?"

Derek netušil, co říct. Přesvědčit ho bylo zhola nemožné, proto vždy vyhrával. Nedávná nařčení, kterými zavalila společnost Global Medicaments široká veřejnost, podnícená zprávou jedné farmaceutické společnosti, se měla stát pomyslným hřebíčkem do rakve právě toho, kdo tyto informace vypustil do světa. Jakkoliv pošpiněná pověst Global Medicaments nebyla ničím, než jen snadno odstranitelnou skvrnou. Daniel Lynch, ředitel společnosti, svou firmu bránil všemi dostupnými prostředky. Neštítil se ničeho. Žádná porážka, jen úspěch sám.

„Musíte pochopit, že finální fáze našeho projektu je velmi delikátní," pokračoval, ale Lynch jej přerušil.

„Poslední částí předposlední fáze bylo vyvinutí funkčního mozku. Zbývá už jen jediné. Spustit jej tak, aby dokázal udržet při životě celý organismus subjektu."

Slovo subjekt Derek ze srdce nenáviděl. Měla své jméno, nebyla jen kusem masa. Byla to živá lidská bytost, byť stále neobdařená vědomím. On znal její osobnost, nebyla věcí, nýbrž plnohodnotnou lidskou bytostí. Musel ale spolknout svůj hněv a přizpůsobit se. Potřeboval finance Daniela Lynche a dobře to věděl.

„Nejdříve jsme museli pochopit celý mozek, abychom dokázali něco, co jsme dosud pokládali za nemožné," pokusil se znovu zabrzdit jeho nedočkavost. Lynche nezajímalo, jaké osobní vazby k projektu poutají Dereka, chtěl jen výsledky. A z nich poté odčerpat tučné zisky.

„A pochopili?" chytil se jeho slov ředitel.

Derek si upravil kravatu, škrtila jej jako provaz na šibenici. Vyhlédl z okna; vysoké štíhlé budovy se tyčily k nebi a předháněly se v tom, kdo se jej dotkne první. Dělo se to tak už od nepaměti. Bylo to tak i tehdy, když na ulici zaslechl kvílení pneumatik na rozpáleném asfaltu, jediný výkřik a tříštivou ránu.

„S cílem našeho projektu jsme museli nejprve pochopit, jak lidský mozek umírá," začal a pomalým pohybem přesouval svůj pohled na Lynche, „tak jako se v několika fázích vyvíjel, stejně v několika fázích umírá. Srdce rozvádí krev do mozku zespodu, proto nejdříve odumírají vnější vrstvy, které řídí 'vyšší' funkce, kam řadíme lidskou povahu, případně morálku, jak jsem zmiňoval. To se děje během deseti až dvaceti sekund. Poté odumírá vrstva ovládající paměť a komunikaci. Jádro odumírá poslední."

„Tím v podstatě říkáte, že zdánlivě živý člověk, který utrpěl poškození mozku, dýchá a lze u něj zachytit puls, je ve skutečnosti jako bytost mrtvý," i Lynch měl medicínské vzdělání, jinak by ve svém oboru nemohl fungovat. To byl snad jediný aspekt jeho osobnosti, který Derek uznával. Nebyl to žádný hlupák.

„Ano," souhlasil, pro některé slabší povahy možná až příliš rychle a jistě, „aktivní jádro lidského mozku živí to, co nás drží při životě a je pro nás automatické. Pohání organismus, náš dech, tep, srdce, plíce. Přestože takový člověk vykazuje tyto známky života, je mrtvý. Jde o jakýsi vegetativní stav. Takový člověk pozbyl své lidskosti, už v sobě nemá to, co jej činilo skutečně živým. Jeho vědomí zmizelo. Netuší, co se kolem něj děje, je to jen fungující schránka neschopná vnímání. Bazální struktury jsou nepoškozené, ale člověk jako bytost je už dávno mrtvý."

„Jako váš subjekt," namítl Lynch a zcela nevhodně se usmál. V ten moment měl Derek skutečnou chuť rozbít mu ten protáhlý, obrovský nos, který dominoval jeho tváři.

Daniel Lynch moc dobře věděl, kdo leží ve vývojové komoře v podzemních patrech, kde se skrývaly nejdůležitější výzkumné laboratoře společnosti. Věděl všechno o jeho ženě, o jeho dřívější práci a zájmech. Proto jej našel. Podal mu pomocnou ruku v té nejhorší době, jakou si Derek procházel. Na dalších deset let udal směr jeho životu. Derek měl smělý nápad, ale neměl prostředky. Daniel naopak oplýval dostatečnou bezohledností na to, aby kývl na lékařskou komorou neschválený výzkum. Nebyl všemohoucí, ale nehodlal se nikomu zodpovídat. A měl všechny potřebné prostředky. Nabídl své peníze zlomenému muži. O deset let později on seděl v čele stolu, Derek stál na jeho druhé straně a společně diskutovali nad poslední fází celého projektu.

„Můžeme do mozku vložit všechno, co potřebujeme," pokračoval Derek věcně, jako by se jej poslední poznámka ani netýkala, „v podstatě všechno nahrajeme. Ale než přejdeme k uskutečnění na samotném...subjektu," nemohl to slovo pořádně dostat přes rty, „musíme udělat ještě několik testů. Z psychologického hlediska máme v našem výzkumu stále ještě mezery. Musí to být dokonalé, než přejdeme k samotnému spuštění poslední fáze a probudíme celé tělo k životu. Potřebuji ještě poslední informace."

Derek netušil, co vlastně chrání. Svou práci? Výzkum? Nebo ženu, kterou nedokázal ochránit ani předtím? Přestože toho dokázal dost, byl ochoten všechno obětovat, jen aby už podruhé neselhal. Nikdo s jeho ženou nebude zacházet jako s prodejným kusem pro armádní účely, jako s testovací krysou. Dokud si nebude stoprocentně jistý každým krokem, k ničemu dalšímu nedá souhlas. Ať mu Lynch udělá, co chce. Přežil to nejhorší, co mohl; svíral mrtvé tělo ženy, která pro něj znamenala celý svět. Nic horšího už jej potkat nemohlo, tím si byl dávno jistý.

„Nejsem z toho zrovna nadšený," opáčil Daniel a otáčel se ve svém křesle tam a zase zpátky, „za několik hodin mám předstoupit před sál plný novinářů a obhájit čest naší společnosti. Prý máme na svědomí nelegální pokusy na lidech. Mluvilo by se mi lépe, kdybych věděl, že máme jistotu úspěchu."

„To se mě netýká," Derek se opřel prsty o naleštěnou desku stolu, „co děláte ve svých jiných sekcích, to je mi upřímně jedno."

„To by nemělo," Danielovi se po tváři znovu prohnal povýšený úšklebek, „bez testů byste neměl funkční tělo. Duplikace lidské tkáně si vyžádala roky výzkumu, testů a omylů. Jenže mrtvá tkáň je nám k ničemu. Potřebujeme mozek. A tím nemyslím zrovna vaše vědomosti. Máme-li uspět, potřebujeme vnímající, myslící a samostatnou lidskou bytost. Je to jasné?"

Víc nebylo třeba říkat. Derek moc dobře věděl, kolik krve ulpělo na jeho rukou. Pro svůj cíl však byl ochoten obětovat cokoliv. Byly to nutné oběti, které přispěly k tomu, že se nyní ocitli na prahu úspěchu. Stačilo málo, ale i to málo bylo nutné prověřit ze všech možných úhlů.

„Jasné," odtušil zachmuřeně a díval se kamsi do prázdna, jen aby nemusel vidět ten povýšený úsměv, který se na tváři jeho mecenáše objevil po jeho přitakání.

„Výborně," Lynch spokojeně poklepal prsty o desku stolu a vstal. Zapnul si knoflíky černého saka, když vtom se dveře místnosti otevřely a dovnitř vstoupila žena v šedém kostýmku.

„Volají vám z Rady, pane," odtušila směrem k řediteli, ale pohledem na moment zabloumala k Derekovi.

Ten raději začal sbírat své podklady ze stolu. Třídil papíry do rozevřených složek a štíhlé blondýnce nevěnoval ani jeden pohled.

„Jdu tam, Adeline," přikývl Daniel a obrátil se k muži, který pro něj představoval výdělek, jenž mu několikanásobně vrátí vložené peníze, „ještě se uvidíme. Snad to příště bude u našeho kolosálního úspěchu."

S posledními slovy obešel svou sekretářku, které stačil ještě nevybíravě pohlédnout do výstřihu. Byl jen o pár let mladší, než Derek, ale oproti němu zůstal neposkvrněný stresem, pracovním nasazením a starostmi. Daniel patřil k mužům, jimž ženy padaly k nohám a i přes jejich aroganci k nim byla matka příroda štědrá jak v jejich vzezření, tak v úspěších. Štěstí jim samo padalo do klína.

„Ráno jsem ti volala," ozvala se Adeline chvíli poté, co za Danielem zapadly dveře.

„Měl jsem práci," odvětil Derek stroze, schoval své papíry v kufříku a vydal se podél prosklené stěny ke dveřím. Tak či tak musel kolem Adeline projít, ale než se k ní dostal, raději se věnoval panoramatickému výhledu na město.

„To říkáš pořád," zamumlala, tisknouc si k hrudi černé desky, „jako bys pracoval dvacet čtyři hodin denně."

„Můj výzkum je složitý. Žádá si všechen čas," zkonstatoval hrubě, když se k ní dostal a ona mu zastoupila cestu. To nikdy nedělala. Zastrašená mocí svého zaměstnavatele patřila k těm typům žen, které se pokorně skloní a nikdy neprojevují ani ždibec vzdoru.

„A dneska večer?" pozorovala jej zpoza skel brýlí, v nichž se odrážely siluety betonových budov za okny a halily tak nazelenalou šeď jejích očí.

„Mám práci," zareagoval automaticky. Jinou odpověď ani neznal.

„Už je to týden," Adeline si dál trucovitě vedla svou.

Derek se přiměl pohlédnout jí do tváře, dosud proti ní stál s hlavou sklopenou.

Byla to krásná žena, o tom nemohl pochybovat ani on, ale pro něj nedokázala žádná žena překonat tu jeho. Jeho manželka byla po všech směrech dokonalá, alespoň pro něj. Co jiní považovali za nedostatek, to on uměl vnímat jako výhodu. Adeline byla drobná blondýnka se snědou pletí, malým nosem se špičkou trochu nahoru a celá její tvář se jako by stahovala do středu. Ve své profesi musela působit přitažlivě, Daniel by žádnou šeredu nezaměstnával, minimálně ne jako svou sekretářku. Na to měl až příliš velké ego. Derek však její tělo znal o poznání lépe. Pod dobře zvolenými svršky skrývala kostnatá ramena a širší boky, než by k její postavě sedělo. Měla jizvu nad pravým výčnělkem pánevní kosti; vážná nehoda z dětství. Podrobnosti neznal. Ve skutečnosti neměla tak dlouhé nohy, jak se zdálo, ale sukně správného střihu a vysoké podpatky dokonaly dílo za přírodu. Byla krásná, ale kdyby se ji Daniel pokusil svést, patrně by musela záhy předat svou pracovní pozici jiné, mnohem přitažlivější.

„Jakmile to půjde, zavolám ti," v přesvědčování žen nebyl dobrý a nyní se tento jeho nedostatek plně projevil. Však to byla také jeho žena, kdo si jej vybral. On by ji nedokázal nikam pozvat, ale ona neviditelná přitažlivost zafungovala a než si to sám stačil uvědomit, byla jeho. Odevzdala se mu.

„To jsi říkal i minule. A předminule taky," zavrčela rozmrzele Adeline. Snažila se nepůsobit příliš zoufale, ale opravdu se jí líbil a ten poslední měsíc byl úžasný, přestože se mimo práci viděli vlastně jen třikrát.

„Mrzí mě to," Derek do své omluvy nedokázal vměstnat tolik citu, kolik by si ublížená žena žádala, „mám ještě nějakou schůzku. Musím už jít."

Prošel kolem ní a ucítil na hřbetu ruky, kterou svíral kufřík, její dotek. Alespoň tohle si musela ukořistit. Nelíbilo se mu to, na takové jednání nebyl zvyklý. Jeho žena byla úplně jiná, ani příliš naivní či podřízená, nebo naopak moc průbojná a dominantní. Ve skutečnosti byla docela ztřeštěná, což s sebou přinášelo mnoho zajímavých situací. Miloval to. Její nadšení do života, svobodná mysl, uvolněná povaha; to vše jej dokázalo za každých okolností překvapit.

Nechal Adeline v konferenční místnosti a nastoupil do výtahu. Chladný, dokonale vyleštěný kov mu připomínal nemocnici. Byl rád, že je odtamtud pryč. Tady byl mnohem užitečnější a navíc se jeho poslední vzpomínka na nemocnici pojila s bezvládným tělem jeho ženy.

Rychle tu vzpomínku vypudil z hlavy. Musel se soustředit. Potřeboval mít jasnou mysl, aby mohl zvážit následující kroky. Každý detail hrál důležitou roli. A s některými mu mohl pomoci jen jediný člověk. Ten, který kdysi pomohl i jemu.