Amélie se nejdříve docela vydělsila. Úplně cizí kluk v jejich zahradě! Naštěstí však byla zvyklá na náhlá zjevení otce, že ani nevykřikla.
    Leon se taky lekl. Chtěl utéct pryč, ale nemohl se zvednout, jelikož se mu zasekla noha v trnitém šlahounu ostružin. Mermomocí se snažil vyprostit, ale povedlo se mu akorát zamazat si ostružinami oblečení. Když zvedl hlavu, jeho pohled padl na velké poměnkové oči.
    „Ty asi nebudeš mudla, že ne?” zeptala se ho jemným jakoby zasněným hlasem.
     Leon zavrtěl hlavou, a díval se jak dívka odtrhává šlahouny z jeho nohy. Chtěl jí poděkovat, ale byla rychlejší.
    „Teď nemluv, vidím, že máš spoustu otázek. Ale na ty není vhodná chvíle. Pojď se mnou a buď potichu.”řekla, a vydala se po mechové cestičce směrem ke stromy zarostlému zahradnímu domku vydlabanému z dýně. Leon se vzpamatoval, a šel za ní. Jakmile se usadili na veliké lilky, řekla dívenka: „Já jsem Amélie. Je mi devět.”
„Já jsem Leon, je mi čerstvě deset.”prohlásil hnědovlásek.
„Proč jsi tady?”
„No, ten dům mi prostě přišel zajímavý. Tak jsem se sem chtěl podívat. Ale teď mám otázku já! Jak dlouho tu bydlíš?”
„Celý svůj život.”
„Vždyť ten dům je tady jen krátce,” namítl mladý Longbottom.
„To ano. Ale já v něm bydlím pořád. Máme stěhující se dům. Dřív se stěhoval každý den, ale teď když... Teď se prostě stěhuje jednou za měsíc.”uhnula Amélie pohledem.
    Ačkoliv měl Leon na jazyku tolik otázek, řekl jen tu nejdůležitější: „Co se stalo?”