Jde se na to. Amélie se zhluboka nadechla. Teď stála před velkým rozhodnutím. Může to všechno překousnout, a zůstat tady žít s otcem a Lenkou. Ještě pořád to může vzdát, ještě pořád je ta možnost.
      Amélie si tiše povzdechla. Sice by to tu možná nějak přežila, ale ona měla vždycky raději matku než otce. A Lenka přesně naopak. Ne, Amélie prostě musí domů. Už kvůli Leonovi. Byl to jediný přítel, jakého kdy měla, a nechtěla ho za žádnou cenu ztratit. Již byla pevně rozhodnuta. Udělá to. Vymaže jim paměť.
     Leon byl nejistý. Nevěděl, jestli by měl Amélii dovolit to udělat. Ale byla to jeho kamarádka, a udělal by pro ni všechno. A když myslí, že je tohle správné, tak budiž.                                
     Leo začal plánovat, co vše pozmění, nebo vymažou. Vzpomínku na mrtvou matku jim vymazat nemohli, byla příliš hluboká. Ale mohli jim paměť pozměnit tak, že si budou myslet, že Amélie nikdy neexistovala, a oni v tom domě bydlí odjakživa. A že není žádný jiný dům, co by museli prodat.
     Došli až ke dveřím do obyváku. Amélii bylo jasné, co všechno musí pozměnit, věděla, že to bude extrémě těžké,ale nehodlala to vzdát.
     Leon jí podal hůlku. Přikývla. Pomaličku otevřeli dveře, Lenka s Xenofiliem si ničeho nevšimli. Amélii se do očí nahrnuly slzy. Leon ji pohladil po ruce. Podíval se na ni pohledem říkajícím: „To bude dobré, dokážeme to, a pak spolu budeme šťastně žít ve fialovém domku z ovoce a zeleniny.”
     Amélie se pousmála. Vešli potichu do místnosti, a společně pozvedli hůlku. Amélie zavřela oči, a potichu pronesla:        

                               „Obliviate.”