Amélie seděla na zahradě, na houpací okurce, a poslouchala zpěv třešní.
Ano. Přečetli jste správně. Nemáte halucinace. Ani nejste opilí. I když to možná ano, to nemůžu vědět... Každopádně Amélie žije v takovém zvláštním domě. V domě z ovoce a zeleniny, jenž má takovou zvláštní vlastnost. Stále se stěhuje z místa na místo, a pokaždé když se zastaví, má zase jiný odstín fialové barvy. A stěhuje se i se zahradou. Nikdo neví proč se stěhuje, jak vznikl, nebo jestli se někdy zastaví. Ale je to jedno, protože každý měsíc je jinde, a každý kdo ho viděl na něj zapomene. Tedy zatím každý.
Vraťme se však k Amélii. Jak tam tak seděla s rozpuštěnými světle žlutými vlasy, modrýma zářícíma očima, a houpala se, vypadala tak nějak šťastně. Ale opak byl pravdou. Malým devítiletým dvojčecím sestrám před nedávnem zemřela matka. Jako jejich otec byla čarodějka, a ráda experimentovala s kouzly. Nedávno se jí však jedno zaklínadlo vymklo z rukou a... Byla pryč. Stalo se to zrovna, když u toho byla dvojčata, obě to hluboce zasáhlo, a několik dnů vůbec nebyly schopné promluvit. Už to ale začínalo být lepší.
Až dosud se k domu nikdy nikdo neodvážil blíže než na deset metrů. Jenže se najdou lidé, které tyhle podivnosti zajímají, nebo je dokonce vyhledávají. Jako Leon Longbottom. To je nejspíš taky ten důvod, proč se dneska místo hraní si s přáteli potuloval po nejzapadlejších koutech vesnice. Procházel se takhle každý den, když ho jeho babička pustila. Včera narazil na něco opravdu nečekaného. Pocházel z rodiny kouzelníků, a tak věděl, že dům, který předchozí den spatřil, není ani trochu mudlovského původu.
Všiml si, že je v plotě díra tak velká, aby se jí mohl protáhnout, ale někdo o fous větší už ne. Co takhle prolézt dovnitř...?

Takže. Velmi se omlouvám za mou neznalost odstavců, a za chyby, jež kvůli tomu vznikly. Doufám že jich není moc. Tato kapitola je stejně jako celá kniha věnována zirafa88
😄❤️💛💚💙
Malá poznámka. Leon se vyslovuje, tak jak se to píše.

Vaše Ily_Snape 🌺🌺