Přeji všem krásnou středu!
Tentokrát vás poprosím, abyste mi přáli brzké uzdravení, protože jsem někde něco chytla a je to opravdu nepříjemné. Ale Covid to není, klid :D

Povídka dostává nový kabát, který mi nakreslil jeden můj kamarád. Později sem přidám jeho přezdívku, až mi řekne, pod jakou by si přál vystupovat :D Po přečtení téhle kapitolu pochopíte, jak boží ten obrázek je :3

Upozorňuju, že skáčeme o pět let dopředu. Přeji (ne)příjemnou zábavu!

Steve Rogers byl vysoký blonďatý muž s modrýma očima, atletickou postavou a duhovou krví. Pomalu mu táhlo na třicet, měl úspěšnou práci a velice neúspěšný vztah, kvůli kterému právě dupal ze schodů panelového domu a měl chuť do něčeho - nebo někoho - praštit. Nebylo to tak dávno, co zvládal vztek naprosto skvěle, ale v posledních týdnech na tom byl hůř a hůř. Kdyby nemusel do práce, šel by si zaběhat, aby se uklidnil. Ale byl průměrný pracující Američan a práce byla nutností.

Vyběhl z domu tak narychlo, že i termohrnek s kávou zapomněl na kuchyňském pultě. Zatraceně! No, nevadí. Naštěstí měl kavárnu hned po cestě.

Venku bylo příjemně. Začínalo jaro, dny se oteplovaly a prodlužovaly. Čerstvý vzduch mu udělal dobře, zhluboka dýchal a do uší mu hrál The Amazing Devil. Podivná Britská kapela, která se mu při prvním poslechu nelíbila ani trošku, ale když je zkusil znovu, oblíbil si je.

Zvolnil krok, povolil zaťaté čelisti a pěsti a uvolnil ramena. Zhluboka si oddechl. Čím více se vzdálil od svého bytu a od Kyla, tím lépe mu bylo. Už takhle nemůžu pokračovat dál, připomenul znovu sám sobě a doufal, že tentokrát se bude tohoto rozhodnutí držet. Moc tomu nevěřil, ale doufat si dovolil.

Vešel do kavárny, postavil se do řady za muže v černém obleku a čekal.

"Tak co to bude?" zeptala se mladičká baristka s růžolícími tvářemi a světlými vlasy ostříhané do krátkého mikáda.

"Kávu, velkou, černou, bez cukru, bez mlíka."

"Oho, pozor na to, kovboji. Ať si tím nepřivodíte infarkt," zasmála se a ještě se ho zeptala na jméno. Steve cukl koutkem jen z povinnosti, aby se dívka nad svým špatným vtipem necítila trapně. Sdělil jí jméno, ona ho napsala na kelímek, a postavil se stranou. Rozhlížel se po interiéru kavárny, prohlížel si lahodně vypadající sušenky a muffiny. Píseň pomalu končila a snad jen díky tomu zaslechl konec věty druhé baristky, která pokládala na pult dva stejně vypadající kelímky.

"-a Steva!"

Steve vykročil a popadl kelímek, který na něj zbyl. Muž v obleku si vzal ten svůj okamžik před ním, propletl se mezi lidmi a šel ke dveřím. Steve se napil a znechuceně se ušklíbl. Tohle nebyla jeho káva, bylo to nějaké karamelové latte macchiato nebo tak něco. Vyndal si sluchátko z ucha a rychle se otočil.

"Hej, pane!" zavolal. "Asi máte moje-"

Steve zmlkl uprostřed věty a zarazil se uprostřed kroku. Muž v obleku se na něj otočil s povytaženým obočím a i on se zarazil. Okamžik jeden na druhého hleděli. Steve poté shlédl ke své dlani a otočil kelímek. Černým fixem na něm stálo jméno, které moc dobře znal.

Zase vzhlédl. Před ním stál Tony Stark. Vypadal jinak, než jak si ho Steve pamatoval. Z hubeného věčně vysmátého kluka se stal dobře urostlý dospělý muž s vousy, jen o kousek delšími vlasy a vážným výrazem. Ale ty oči byly pořád stejné, nádherně hnědé a tolik známé. Steve polkl a otevřel ústa. Dřív, než stihl cokoliv říct, Tony zvedl kelímek.

"Už jsem se napil," řekl. Steve se zakoktal.

"Ja-jasně... Tak- Tak si to nech, to je jedno."

Tony kývl. Ještě okamžik na něj hleděl a z tváře se mu nedalo vůbec nic vyčíst. Měl nasazenou neproniknutelnou masku.

"Rád jsem tě viděl," řekl Tony nakonec a zmizel ve dveřích. Stevovi trvalo bolestně dlouhou dobu, než se dal do kroku. Ale když vyběhl ven, Tonyho nikde neviděl.

---

Steve se nemohl celý den soustředit a byl rád, že neměl žádnou schůzi. Mohl se jen zašít k sobě ke stolu a pracovat na projektech a návrzích, na kterých se už dávno domluvil s klienty. Kdyby měl dneska prezentovat nějaký projekt, pravděpodobně by začal jeho nadřízený uvažovat o tom, jestli by neměl Steva přeřadit na nižší pozici.

Myslel na Tonyho celý den. Kelímek od kávy mu stál na stole a když večer odcházel, vzal si ho s sebou. Bylo to iracionální, věděl to. To jméno ani nepsal Tony, ale ta mladá baristka v kavárně, ale i tak si ho chtěl nechat. Dokazoval mu, že to, co se ráno stalo, nebyla jen halucinace nebo živý sen.

Unaveně se vrátil domů. Otevřel vstupní dveře a jako první uslyšel televizi a do nosu ho udeřil pach cigaret. Zamračil se a trocha toho ranního vzteku se vrátila jako na povel. Vešel dovnitř, zul se a nejprve rozčíleným pohledem zhodnotil plný odpadkový pytel u dveří, než se podíval na muže sedícího na gauči.

Kyle se ani neobtěžoval vzhlédnout. V jedné ruce držel pivo, v druhé dýmící cigaretu a oči měl přišpendlené na fotbalovém zápase na obrazovce. Okolo něj se válely prázdné lahve, špinavé nádobí a krabičky od čínského jídla

Steve k němu došel, vzal mu cigaretu a udusil ji v přetékajícím popelníku.

"Hej!" zvolal Kyle uraženě a vzhlédl k němu.

"Říkal jsem ti, ať uvnitř nekouříš," zavrčel Steve vztekle a odešel otevřít okna. Kyle se rozesmál.

"Tady měl někdo zlý den, brouku. Copak, to tě to kreslení baráků tak unavilo? Víš, jak hrozný den jsem měl já?"

Steve se zhluboka nadechl a otevřel i druhé okno. Jen klid. Nechtěl se hádat, dneska na to opravdu neměl. Byl unavený a podrážděný a téhle neustále se opakující písničky měl už plné zuby. Dneska ne, dneska nechtěl žádné drama. Vyřeší to, ale ne dneska.

Kyle trochu zjihl. Přestal ho provokovat, jen si opřel hlavu a díval se na něj. Pousmál se. "Ale ne, vážně, jak ses měl? Vypadáš mrtvě."

"Musím ještě pracovat, zítra máme další schůzku a já to potřebuju doladit."

Zvuk televize zeslábl a Steve se posadil ke stolu v rohu místnosti.

"Budu potichu," slíbil Kyle a když se na něj Steve podíval, zeširoka se usmíval. "Máš hlad?"

"Ne, jedl jsem. Díky."

"Za málo, brouku."

Steve si povzdechl, vytáhl veškeré papíry i laptop a pustil se do práce. Byl patetický, věděl to. O rozchodu uvažoval už ukrutně dlouhou dobu, ale pak stačilo něco podobného a vždycky vyměkl. Stačilo, aby Kyle udělal něco jen trochu ohleduplného.

Zítra, slíbil si. Zítra to už probereme.

Delší dobu byli oba zticha, jen televize jim dělala zvukovou kulisu. Steve měl za ušima dvě tužky, procházel svoje poznámky a ladil jak papírový, tak virtuální nákres budovy. Byl na sebe pyšný, vypadalo to fakt dobře. A byl si stoprocentně jistý, že klient bude nadmíru spokojený. Musel být. Tohle byla jedna ze Stevových velkých šancí a on ji nehodlal podělat.

V nozdrách ho zaštípal cigaretový kouř a on si zoufale povzdechl. "Je to takový problém dojít si k oknu?"

"Ježiš, promiň," omluvil se Kyle neupřímně, ale cigaretu netípl a ani se nezvedl. Nerušeně kouřil dál. Steve uložil svou práci a ohlédl se na něj od stolu.

"Jak to vypadá s prací?"

"Furt nic. Nejsou místa."

Aha, a ty inzeráty v novinách tam jsou jen proto, aby vypadaly hezky. Steve se zamračil. "To říkáš poslední tři měsíce."

"Protože poslední tři měsíce nejsou místa," odsekl a pohled mu oplácel. "Zase s tím začínáš? Nemůžeš konečně přestat prudit?"

Steve se zamračil ještě více a něco si na plánu zakreslil. "Nebyl jsi na žádném pohovoru a jen sedíš doma a utrácíš moje peníze. Říkal jsem ti, že ti pomůžu, dokud se ti nepodaří něco najít, ale ne, že tě budu živit tak dlouho."

"Říkám ti, že nejsou žádná volná místa!" utrhl se na něj. "Bože, seš horší než ženská. Dej mi už pokoj. Měl jsem hrozný den."

Štěkali po sobě tam a zpátky ještě chvíli a Steve to nakonec vzdal. Promnul si oči, zívl si do dlaně a znovu se pustil do práce. Hádat se nemělo smysl a měl důležitější věci na práci.

Kyle vstal. Slyšel, jak odložil plechovku piva na stůl a šel k němu. Objal ho okolo pasu a líbl ho na krk.

"Promiň, ale někdy mě fakt hrozně vytáčíš," zamumlal a znovu ho políbil. "Pojď do postele, hm?"

"Kyle, nech mě," povzdechl si a odtáhl se, "nemám náladu."

"Jasně, že máš." Další polibek. A další.

"Nemám. Dej mi po-"

Kyle mu zakryl ústa dlaní a nadále ho osahával a líbal, jako by ho vůbec neslyšel. Steve ho od sebe odstrčil.

"Řekl jsem, ať mi dáš pokoj!" zavrčel a vstal. Čekal další vzteklou reakci. Co ale nečekal byla pěst, která přišla do kontaktu s jeho tváří. Dvakrát. Steve zavrávoral, zakopl o židli a spadl na zem. Rány nebyly silné, ale bolest mu pulzovala tváří.

"Ty prostě musíš být pořád jak osina v zadku?" rozkřičel se Kyle. Byl opilý, uvědomil si Steve až příliš pozdě. Nepanikařil, nenechal se zastrašit. Nebál se ho.

Postavil se, otřel si krev z koutku úst a udělal krok k němu. Kyle zavrávoral a oči se mu rozšířily překvapením. Steve byl o hlavu vyšší než on a v tuto chvíli ho děsil. Oh, a Steve uměl být děsivý, když chtěl.

"Končím s tebou," zasyčel mu do obličeje. "Máš dvě hodiny. Sbal se a padej odtud. Jestli tě tu najdu, volám policii."

"Co-" začal Kyle, ale nedořekl. Steve se okolo něj protáhl, popadl svou koženou bundu a odešel. Nehodlal se s ním dál bavit a nehodlal být svědkem jeho pošetilého záchvatu vzteku. A myslel to vážně, pokud ho u sebe najde, zavolá policii. Už ho měl po krk.

---

Steve neutíkal od problémů, ale dělal si od nich odstup. Vždycky, když cítil, že potřebuje chvilku, se vzdálil, protože by nerad udělal něco neuváženého a špatného. Ale vždycky se vrátil a vyřešil, co bylo potřeba vyřešit a postaral se o to, o co bylo potřeba se postarat.

S Kylem byl necelý rok. Předtím byl chvíli sám a předtím byl s Harrym, ale ani to nedopadlo. A předtím... Steve nechtěl vzpomínat na to předtím. Zavrtěl nad tím hlavou, dal si mobil do tichého režimu a vykročil skrz park. Vyhýbal se cyklistům, večerním běžcům a lidem se psy na vodítkách. Prošel okolo dětského hřiště, v tuto dobu už prázdné a tiché, až na dva puberťáky, kteří se houpali na houpačkách a očividně vedli nějakou hlubokou debatu. A najednou byl na druhém konci parku a po hlavní cestě před ním jezdila auta.

Povzdechl si, zkontroloval čas a zjistil, že uběhlo teprve patnáct minut. Napadlo ho, že by si mohl jít někam sednou a počkat, ale zarazil se a jen zůstal němě hledět na povědomou postavu na lavičce.

Jeho a Tonyho cesta se rozešla před pěti lety, Tony se o to postaral. Po nehodě jeho rodičů se vypařil a už se neobjevil. Bylo jedno kolikrát mu Steve volal, kolikrát se ho pokusil kontaktovat, žádnou odezvu nikdy nedostal. Kromě stěhováků, kteří se objevili v jejich tehdejším studentském domečku s tím, že jim pan Stark řekl, aby mu sbalili věci a odvezli.

Neviděli se pět let a teď do něj narazí dvakrát během jednoho dne? Osud měl někdy kruté hry.

Chtěl odejít, už už se otáčel k odchodu, ale Tony si ho všiml. Okej, teď by to bylo divné jen tak se sebrat a zmizet. Steve chvíli jen stál a díval se na něj a Tony mu pohled oplácel. To byla dostatečná pozvánka. Došel k němu.

"Slibuju, že tě nesleduju," řekl v pokusu o vtip. Tonymu zacukaly koutky.

"Jo, ani já tebe ne."

Dívali se na sebe, Tony si zkoumavě prohlédl jeho tvář a zavrtěl nad tím hlavou. Modřiny mu pravděpodobně ještě nenaskočily, ale měl rozseknutý ret. A ten byl dost znatelný.

"Doufám, že ten druhý dopadl hůř."

Stevovi se sevřelo srdce. Tuhle větu už jednou slyšel a tehdy byli v úplně jiné situaci. Nebyla mezi nimi tahle cizí propast, kterou nemohl ani jeden překročit. Zakázal si na to myslet, odsunul podobné vzpomínky a uzamlkl je. Už to bylo dávno.

"Vykopl jsem ho z bytu."

"Přítel?"

"Teď už ex," přikývl na souhlas. Tony se uchechtl. S něčím si hrál, vypadalo to jako mince. Teď ji tiskl v dlani, až mu bělely klouby. Steve rukou zagestikuloval k lavičce.

"Můžu?"

Tony kývl a posunul se, aby mu udělal místo. Seděli mlčky vedle sebe a dívali se na blikající název hospody, která byla hned přes cestu. Skrz okna Steve viděl asi tucet lidí sedící u baru. Bavili se, pili a sledovali na velké televizi americký fotbal.

"Vypadáš dobře," řekl Steve nakonec. Tony si pobaveně odfrkl.

"Fakt, jo? Zpocený a smradlavý?"

Steve se zasmál, byť slabě. "No jo, tvoje tajná schopnost. Vypadáš dobře i v pytli od brambor."

Tony se jen tiše pochechtával a ve tváři se mu tvořily vrásky. Nicméně jeho poznámka Steva donutila si ho pořádně prohlédnout. Měl na sobě funkční tričko, kraťasy a běžecké boty. Na zemi vedle jeho nohy stála láhev s vodou, obličej měl vlhký od potu a vlasy se mu na čele kroutily. Stevovo obočí vystřelilo vzhůru.

"Ty běháš?" zeptal se nevěřícně. Tony významně zavlnil obočím.

"Ne, sedím." Vysloužil si tím neohromený pohled. "Jo, běhám. Pomáhá to."

"S čím?"

"Plno věcí," pokrčil rameny a přehodil si minci z jedné dlaně do druhé. Pohled upřený na hospodu před nimi.

Znovu byli zticha a nebylo to to příjemné ticho, které mezi nimi kdysi panovalo, když si neměli co říct. Steve se snažil promluvit, ale v hlavě měl vymeteno. Co by měl říct? Nechtěl se vracet do minulosti, i když tam bylo plno věcí k probrání.

"Viděl jsi nejnovější sérii Ricka a Mortyho?" vypadlo z něj nakonec. Tonymu se rozšířily oči.

"Miluju ten seriál!"

A najednou padli do klidné a lehké konverzace o seriálech a filmech. Bylo to neutrální území a vydrželo jim to dlouho. Smáli se, doporučovali jeden druhému na co by se měli podívat. Bylo to fajn. To napětí bylo zapomenuto, alespoň pro tuto chvíli. Plynule přešli zase zpátky do reálného života a pověděli si, jak se věci změnily. Steve mu řekl o své práci, o projektu, na kterém teď pracoval. Tony uznale přikyvoval a tvrdil, že muže, kterému Steve projekt dělal, zná. Na oplátku mu řekl o Stark Industries a o změnách, které za ty roky udělal. Mluvil o někom jménem Obadiah, který hrál očividně ve firmě velkou roli, ale Steve se nedozvěděl jakou. Tony to mistrovsky obešel a neřekl vůbec nic podstatného.

"Co máma?"

Steve se usmál. "Zdravá. Je zpátky v práci, o víkendech se baví tím, že učí děti na klavír. Trénuje na maraton. A rozmazluje Laru. Je těhotná, mimochodem."

"Nekecej," vyvalil oči, "Audrey bude mít bráchu, jo?"

"Přesně," zasmál se. "Dokonce dva, prý čeká dvojčata. Už teď mě straší, že budu hlídat, když nemám svoje."

Steve nad tím obrátil oči k obloze, zatímco Tony se mu škodolibě smál, než ho požádal, aby vyřídil gratulace. Steve mu to odkyval.

"Za co přesně jsi dostal do zubů?"

Steve si povzdechl a opatrně si promnul bolavou tvář. Musel už pomalu modrat.

"To je jedno," rozhodl nakonec. Tony netlačil.

Okolo nich projelo auto se staženými okénky, ze kterých hlasitě duněla hudba. Krátce nato následoval policejní vůz. Steve je sledoval, zatímco Tony si pohazoval mincí.

"Mrzí mě, co se stalo," řekl Steve po chvilce ticha. "Ta nehoda, vaši."

"Už je to dávno," zamumlal Tony nazpět.

Ještě chvíli seděli, ale Steve se nakonec zvedl, že by už měl jít. Zítra ho čekala prezentace a chtěl si ještě v klidu projít poznámky, než půjde spát. A jeho hodinky hlásily téměř půlnoc. Zdržel se víc, než plánoval. Tony vstal. Zaváhal, vzhlédl k němu a šibalský se usmál.

"Půjdu s tebou, kdyby tě náhodou chtěl ještě někdo praštit."

"Copak, budeš mě chránit?" zeptal se pochybovačně, ale koutky mu cukly do úsměvu. Tony se zasmál.

"Ne, natočím to a budu se ti smát."

Steve došel k závěru, že až na vzhled se Tony vůbec nezměnil. Bylo to příjemné zjištění.

Doprovodil ho až na parkoviště jen pár metrů od vchodu do panelového domu. Ani jeden nevěděli, co říct. Dívali se jeden na druhého, než si Tony odkašlal a znovu si začal hrát s mincí.

"Hele, Steve-"

Nedořekl. Zmateně se podíval Stevovi přes rameno a zamračil se.

"Steve Rogers?" ozval se přísný mužský hlas. Steve se otočil a zaraženě zjistil, že se dívá na dva uniformované policisty.

"Jste Steve Rogers?" zeptal se policista znovu. Steve přikývl a na vyzvání vytáhl z kapsy peněženku a z ní řidičák. Policisté si jeho totožnost ověřili, zatímco si Steve vyměnil zmatený výraz s Tonym. Tony se mračil, stál téměř v pozoru a vše ostražitě sledoval.

"Bylo proti vám vzneseno obvinění z napadení a ublížení na zdraví," řekl druhý policista. Měl hluboký hlas a klidnou tvář, zatímco ten druhý byl netrpělivý a prchlivý. Steve na ně vyvalil oči.

"Co prosím?"

Byl v šoku, doslova. Moc neposlouchal, co mu policisté říkají, jen přikyvoval. Během chvilky ho prohledali a dostal želízka. Připadal si jak ve špatném snu nebo hodně špatném filmu. Proboha živého, co se sakra děje?

"Buď té lásky a neříkej jim ani slovo," vytáhl ho Tonyho hlas z vlastních myšlenek. "Pošlu ti právníka, ale do té doby buď zticha."

Jen přikývl na souhlas. Vážně, jako ve špatném filmu... 

- Dneska vám asi nemám moc co říct. Jen trochu odstoupím a nechám vás se do mě pustit! 

- Děkuji za vaši podporu, komentáře i hlasování! Moc si toho vážím :3