Přeji krásný den, moje hvězdy!
Doufám, že se máte dobře :3 Nejprve chci poděkovat těm, co mě včera bavili v komentářích, hlavně @call_me_haley , která komentovala snad každou větu, kterou přečetla. Takové věci mě vážně baví a moc ráda na ně odpovídám. Takže ještě jednou díky!
Dneska jsme naposledy u Rogersů, příště se zase vrátíme na koleje a docela profrčíme zbytek prvního roku.
Užijte si to!

Později toho večera, když se postupně všichni tři proplížili ke stromečku a nechali pod ním dárky, seděl Tony v posteli a - světe div se - pracoval. Nevěděl, jestli to bylo tou pohodovou atmosférou u Rogersů doma nebo něčím jiným, ale byl poslední dny nesmírně produktivní. I tu zatracenou esej zvládl, byť s neustálým skučením. Steve mu jednou dokonce vyhrožoval roubíkem, ale když se na něj Tony uculil a nazval ho nemravou, nechal toho.

Každopádně, práci do školy měl hotovou, opravenou a odevzdanou. Teď dělal na něčem jiném, na svém dlouhodobém plánu a upřímně, měl z toho dobrý pocit. Šlo mu to.

Steve se vrátil z koupelny a beze studu přehodil ručník přes židli a zalezl do postele pod přikrývku. "Budu tě dneska pohoršovat," prohlásil. Tony nakrčil obočí.

"Svým holým zadkem?"

"Přesně tak."

"Oh, ty barbare," obrátil Tony oči ke stropu, ale koutky mu cukaly vzhůru. Počkal, až se Steve pohodlněji uvelebí a znovu se pustil do práce. Steve se mu opřel tváří o ruku.

"Máma ti ten počítač vyhodí z okna, jestli uvidí, že furt pracuješ," pohrozil polohlasem. Tony nad tím jen zavrtěl hlavou a usmál se. Každopádně, uměl si představit, že přesně tohle by mu Sára řekla. "Co vlastně děláš?"

Tony položil ruce na klávesnici a mlčky pozoroval počítačový kód, který zdobil celou obrazovku. Zamyšleně se kousl zevnitř do tváře a přemýšlel, jak to popsat tak, aby Stevovi nezavařil všechna kolečka v hlavě. Steve byl možná chytrý, ale programování mu moc smysl nedávalo.

"Snažím se vytvořit... no, dalo by se tomu říkat umělá inteligence."

Stevovo obočí vyletělo vzhůru. "Co, jako robota?"

"Ne, roboty už mám doma," mávl nad tím ledabyle rukou a uchechtl se. "Spíš to bude něco jako... autopilot v autě. A automatické ovládání domácnosti. Jako kávovar, světla, kamery. A podobně."

Steve si pobaveně odfrkl a Tony k němu okamžitě shlédl a zamračil se. "Nefrkej! Proč frkáš? Co jsem řekl?"

"Ty, že bys věnoval tolik času a úsilí automatickému sluhovi? Kde je ten Tony Stark, co míří výš a dál?"

Tony otevřel ústa a hned je zase zavřel a dopáleně se zamračil. Zatraceně, nelíbilo se mu, že ho Steve uměl tak snadno prokouknout. Nespokojeně nafoukl tváře. "Nemám tě rád."

"Já tebe taky," ujistil ho s úsměvem a líbl ho na rty. Tony se uchechtl, přestal se tvářit, že je uražený a polibek mu ochotně opětoval. Laptop skončil v příští chvíli na nočním stolku, Steve zhasl lampičku a svalil ho pod sebe. Tony dlaněmi putoval po Stevově nahém těle a Steve se snažil z Tonyho stáhnout tolik nepotřebné oblečení. Oba se smáli, když se mu to nedařilo, ale netrvalo dlouho a smích se změnil v těžké oddechování a tlumené vzdechy.

---

Následujícího rána se všichni sešli po snídani v obývacím pokoji. Tony seděl na pohovce v tureckém sedu, dárek, který mu před několika minutami podala Sára, mu stále ležel nerozbalený v klíně. Hodlal se do něj pustit později, teď se díval, jak oba dva. Steve i Sára, pečlivě a bez trhání rozbalovali ty své.

Když se Steva před pár dny zeptal, co má jeho mámě koupit na Vánoce, ušklíbl se na něj a řekl: "Knížku. Nejlépe sci-fi nebo fantasy."

Což by nebyl vůbec složitý požadavek, vážně! Kdyby jejich dům nevypadal jako veřejná knihovna. Každá volná zeď byla obložená knihami, snad kromě koupelny. Tam by přece navlhly, to dá rozum.

Takže Tony našel patnáct nejnovějších a docela hezky hodnocených knih a vydal se na průzkum. Prvních čtrnáct knih v domě našel, až tu patnáctou ne. Koupil hned všechny dostupné díly.

Problém nastal, když se zeptal Steva, co by chtěl na Vánoce. Ušklíbl se na něj, a řekl: "Knížku. Nejlépe sci-fi nebo fantasy." A tak se do toho Tony pustil znovu. Nakonec už jen mrmlal, že až sem přijede příště, udělá jim online katalog, seřazený podle abecedy. Steve se jen potěšeně chechtal.

"Následující dva dny mě nikdo neuvidí," zasmála se Sára a obracela knihy tam a zpátky. Na tváři jí pohrával potěšený úsměv.

"Ani mě ne," varoval je Steve a dělal úplně to stejné. Tony nad tím jen vrtěl hlavou. Dobrý bože, knihomolové. Kam se to dostal? Ale nemohl potlačit ten spokojený pocit, který se mu rozlil tělem.

"Tak teď ty," rozhodla Sára, podepřela si hlavu oběma rukama a netrpělivě pozorovala balíček v Tonyho klíně. "Předem ti říkám, že pokud ti to nebude nebo se ti nebude líbit, nosit ho nemusíš. A veškeré protesty směřuj na Steva, byl to jeho nápad."

"Hej!" ohradil se okamžitě a dotčeně se na ni zadíval přes okraj knihy - už se pustil do čtení. "To není fér. Byl to jen návrh."

"Co vám řekl?"

"Že jsi kluk, který když chce slona, koupí si celou zoologickou zahradu."

Tony se uchechtl a koutkem oka se na Steva podíval. Schovával se na knihou a rudly mu uši. Tony se nezlobil, vlastně tak daleko od pravdy nebyl. Několikrát dárek stiskl v dlaních. Byl měkký.

"Tak jste mi vyrobila sloní sedlo?" zasmál se. Sára jen zavrtěla hlavou a pohledem ho pobídla, aby se podíval. Poslechl. V příští chvíli držel v ruce tlustý svetr rudé barvy se žluto-zlatým T na přední straně. Zůstal na to mlčky hledět, beze slov.

Cítil na sobě jejich pohledy, ale nemohl se přimět k tomu cokoliv říct. Promnul vlnu v prstech, byla hebká, měkká a vůbec nekousala. Všiml si, že svetr neměl žádný lísteček ani visačku. Vyvalil oči ještě víc.

"Vy jste mi upletla svetr?" šeptl překvapeně. Steve si odfrkl.

"Co svetr. Weasleyovský svetr," opravil ho a přetáhl mu ho přes hlavu. "No tak, dělej, Percy, obleč si ho! Víš přece, jak je měkký a teplý."

Sára ho plísnila, aby mu dal pokoj, ale Tony mu pomohl a protáhl ruce skrz rukávy. Poznal, že Steve cituje první knihu Harryho Pottera a musel se smát. Opravdu, dostal Weasleyovský svetr!

"Kdy jste to stihla?" zeptal se se smíchem a díval se na sebe.

"Po večerech," pokrčil rameny. "Musela jsem ti ukrást mikinu, abych měla míry."

"Já si říkal, kam zmizela!"

Sára se zasmála a pevně ho stiskla, když se jí Tony vrhl do náruče. Byl dojatý, opravdu. Nikdy nedostal nic ručně dělaného. Vážil si toho víc než čehokoliv na světě. Weasleyovský svetr, opravdu dostal svůj vlastní Weasleyovský svetr.

"Ta barva ti sluší," uznala a pohladila ho po paži, "a tu zlatou jsem měla schovanou hrozně dlouho. Přišla mi na všechno moc pompézní, ale k tobě se hodí."

"Jsem pompézní člověk," zavlnil na ni významně obočím a znovu se zasmáli. Tony si šťastně povzdechl a objal sám sebe, jen aby cítil ten materiál pod prsty. Nikdy svetry nenosil, ale už teď odmítal tenhle sundat. "Kde máš svůj Weasleyovský svetr?"

Steve se uchechtl a ukázal prstem ke stropu. "V pokoji. Mám jich asi dvacet."

"A polovina ti je malá," mračila se Sára, "měl bys je probrat."

"Proč? Dám je Audrey, až doroste."

Sára pochybovačne nakrčila obočí. "S jako Audrey? Zlato, nevím, jak ses dostal na výšku, ale měl by ses vrátit do první třídy."

"S jako superhrdina, přece," obrátil oči ke stropu a uchechtl se. Tony se dal znovu do smíchu. Nepamatoval si, kdy byl naposledy takhle šťastný a spokojený. Už dlouho ne. Možná nikdy ne. Rozhodně ne na Vánoce. Nejednou se stalo, že zůstal na internátu. A když už byl doma, rodiče byli pryč. Ráno si rozbalil dárky pod dohledem Jarvise nebo komorných a pak si šel hrát. Většinou sám. A těch pár Vánoc, které strávil s rodiči? Co si pamatoval, Howard se večer předtím opil a ráno vyspával kocovinu.

Jeho myšlenky se mu musely promítnout na tváři, protože cítil, jak mu Sára tiskne ruku a usmívá se na něj. Úsměv jí oplatil, zahnal všechny temné myšlenky a tváří se otřel o svetr na rameni. Znovu si spokojeně povzdechl.

"Šťastné a veselé, Tony," popřála mu Sára a objala ho, než objala i Steva. A Tony neměl daleko k slzám. Raději se vzdálil do kuchyně a nalil si hrnek kávy, aby měl minutku na to dát se dohromady.

Zbytek rána se táhlo v líném duchu. Sára a Steve se zažrali do knih a Tony se díval na televizi. Prakticky ležel na Stevovi, objímal ho okolo hrudníku a ani se moc nezlobil, když mu občas opřel knihu o hlavu, když ho začaly bolet ruce. Střídavě usínal a znovu se probouzel a upřímně, takové lenošení se mu líbilo.

"Jsi jako kočka," šeptl Steve v jednu chvíli a vtiskl mu polibek na čelo, "ne, že bych si stěžoval."

Tony se uchechtl, přivinul se mu tváří k hrudi a pokusil se soustředit na televizi, než znovu usnul. Zvonění mobilu ho však probudilo. Nespokojeně zamručel a ohlédl se. Hned se napřímil a Steve udělal to stejné. Sáře vypadla kniha z ruky a zaraženě sledovala obrazovku svého mobilu.

"Mami, co je?"

"To je... to je doktor Porter," zakoktala a vstala. "Nikdy nevolá... Jen, když je něco špatně."

Děs, který měla vepsaný ve tváři, byl srdce drásající.

"Třeba jen chce popřát šťastné a veselé," zkusil to Steve, ale zdálo se, že ani on svým slovům nevěřil. Sára ho utišila gestem ruky, hovor přijala a honem se vypařila z místnosti. Slyšeli ji už jen tlumeně, skrz několik zdí.

"Kdo je doktor Porter?" zajímal se Tony.

"Mamčin onkolog," zamumlal Steve a upíral oči směrem k ložnici. Tony se posunul, stočil nohy pod sebe a dlaněmi si přejel po předloktích. Hovor se hodně protáhl, Steve se nakonec vrátil ke čtení, byť už nebyl tak uvolněný, a Tony si k němu znovu lehl. A čekali. Oba čekali.

Sára se vrátila až po čtvrt hodině. Oba se napřímili a čekali, co z ní vypadne. Steve odložil knihu a vstal.

"Mami, co je? Co ti řekl?"

Sára ho ignorovala. Dlouho sledovala mobil, který pevně svírala v ruce, tvář bledou, ale oči a nos rudé, jako kdyby plakala. Když nakonec vzhlédla, pohled upřela na Tonyho.

"Tony..." začala a odkašlala si, "ty jsi... ty jsi příjmením Stark, že?"

"Jop."

"A tvoje maminka... Jak se tvoje maminka jmenuje křestním?"

Tony pochopil a dalo mu to velké úsilí, aby se nezačal culit jako blázen. Malý úsměv si ale dovolil, v domnění, že to Sáru trochu uklidní. Steve mezi nimi těkal pohledem a nechápal vůbec nic.

"Maria."

"Maria," opakovala Sára pomalu. Došla ke svému křeslu, pomalu se posadila a pohled upírala na koberec. Dlaní si přejela po hlavě zakryté šátkem a zavrtěla hlavou. "Tony, co jsi to provedl?"

Tony se krátce uchechtl a doufal, že je Sára jen v šoku. Nechtěl ji nijak rozčílit. Steve se znovu posadil a vypadal ještě zmateněji, než předtím.

"Řekneš mi konečně, co se stalo? A proč do toho taháš Tonyho?"

"Porter... Volal mi doktor Porter," řekla Sára pomalu, div nekoktala, "a řekl mi, že všechny moje dluhy za léčbu zaplatila nadace Marii Stark."

Pokojem se rozhostilo ohlušující ticho. Tony věnoval postranní pohled Stevovi, který na něj valil oči, div mu z důlků nevypadly. Byl to komický pohled, opravdu.

Zavolal mámě ještě ten den, co nakoukl do dopisů, které před ním Sára schovala. Ty částky byly ohromné a očividně ani zdravotní sestra neměla dost dobré pojištění na to, aby pokrylo léčbu rakoviny. Stačila jediná věta a máma souhlasila. Vždycky měla až moc velké srdce a pomohla kde mohla. Její jméno a do které nemocnice chodí, Tony. Zařídím to, slíbila mu. A slib dodržela.

"Tohle jsi neměl dělat, Tony," vrtěla hlavou, "neměl. Vždyť je to podvádění. Ty peníze měl dostat někdo jiný, ne já."

"A proč?" povytáhl obočí. Sára zmlkla. "No, řekněte mi, proč někdo jiný ano a ne vy? Paní Rogersová..." usmál se a stiskl její ruce ve svých, "proč ne vy? Zasloužíte si to úplně stejně jako každá jiná žena. Co na tom záleží, že jsem zatahal za nitky? Zlobte se na mě jak chcete, ale udělal bych to znovu."

"Ale tolik peněz..." šeptala. Tony se zasmál.

"Hlavně si nemyslete, že to šlo z máminé kapsy. Je to nadace. Lidé, kteří chtějí pomoct, posílají každý měsíc deset dolarů. Nabubřelí boháči, kteří už mají dva domy, deset aut, čtyři dovolené ročně a bazén o velikosti veřejného koupaliště, darují ročně několik tisíc dolarů, aby udělali nějaký dobrý skutek. Máma pořádá charitativní večírky a aukce. Lidé se skládají, protože chtějí pomoct. A pak se - většinou náhodně, to nepopírám - vybírají lidé, kteří ty peníze dostanou. A vy jste letos jedna z nich. Copak nevěříte na vánoční zázraky?"

Steve se za ním uchechtl a i Sáře cukly koutky vzhůru. V očích měla slzy.

"Takže... co to přesně znamená?" zajímal se Steve.

"Znamená to přesně to, co už tvoje mamka řekla. Dluhy za chemoterapie, operace, prohlídky a všechno, čím si zatím prošla, převzala nadace na sebe a zaplatila je. Je tam i jistá rezerva, která se buď použije na další léčbu, pokud se vám rakovina vrátí - což máte zakázáno, mimochodem," zašermoval prstem ve vzduchu, Sára se rozesmála, "nebo si je nemocnice nechá a s její pomocí něco zrenovují, koupí novější stroje a podobně. To už je na nich."

"A tohle všechno zařídila tvoje máma?"

"Z pohodlí Hawaie," přikývl Tony a zazubil se. Sára se usmála a pevně ho objala. Netrvalo dlouho a začala vzlykat. Tony se usmál. Svíral ji v náruči, dlaní ji třel záda a nepouštěl ji, dokud se neuklidnila. Když se odtáhla, přetáhla ho polštářem po hlavě. Tony překvapeně zamrkal a Steve se rozesmál.

"Tohle mi už nedělej," vzlykla a otřela si oči. "Ještě mi přivodíš k té rakovině infarkt."

"To by bylo hodně zlé," uznal Tony, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Sára se zasmála a stiskla v náruči i Steva. Tony si spokojeně povzdechl a pozoroval je. Tohle byl dobrý skutek, za který bude muset mámě opravdu pořádně poděkovat. 

- Takže... Vím, jak fungují nadace a charity?  No. Zabrání mi to dát to do povídky a udělat z Tonyho hodného kluka? Hell no. :D

- Pokud se ptáte, proč Tony nedostal nic od Steva, je to tím, že se mi nechtělo nic vymýšlet XD Pardon. Určitě něco dostal, ale co, to je nám záhadou. Ale pokud máte nápady, pište! Nechám se inspirovat.

- Mám prosbu. Vy, co komentujete, napište mi do komentářů jakého chcete dostávat smajlíka. Pošlu ho pak ke každému vašemu komentáři, plus odpověď, samozřejmě! Ale kachna je moje... Kachnu si zabírám já...

- Ship dnešního týdne je Drarry. Vaše názory, poznatky, teorie? Perte to do mě! Já osobně moc shipy z HP nemusím, sama nevím proč. Ale když se nudím, sem tam si něco přečtu :D

- To bude pro dnešek vše, děkuji vám za veškerou podporu a uvidíme se zase v pátek u Have Mercy on Me. Pokud jste se ještě nepodívali a nemáte co na práci, mrkněte se! Je to tak trochu... well, you know. A little dark, a little gloomy and full of death people!!