Přeji krásný den!
Dneska nám bude Stevie povídat. Dozvíte se, jak probíhala jeho cesta k přijetí sebe sama, kdo byl v pubertě jeho Pan Božský (byť to krutě popírá) a jak to vlastně bylo s Peggy. Jako vždy, budu se k tomuto tématu vracet v budoucnu, ale tohle je taková hlavní základní linka.
Uživejte!

Tony seděl v kuchyni na lince, jedl sušené borůvky a trpělivě poslouchal Pepper a její vyprávění o jejím aktuálním příteli, který byl podle všeho naprostý idiot.

"Věřil bys tomu? Věřil bys, že mi tohle řekl?" rozčilovala se a snědla další plnou lžíci zmrzliny.

"Idiot," souhlasil Tony okamžitě a prudce přikývl. "Fakt, Pep, je to debil. Proč s ním zůstáváš?"

"Miluju ho."

"I když s tebou zachází jako s kusem hadru?" nakrčil nechápavě obočí. "Páni. To fakt hodláš takhle klesnout? To není hezký, Pep."

Pepper měla určitě nějakou trefnou reakci, ale nakonec nic neřekla. Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vešel naprosto unavený Steve. Tony se usmál.

"Vítej doma!" prohlásil spokojeně a roztáhl ruce i nohy. Steve se zasmál, došel k němu, poslušně jej objal a vtiskl mu polibek na spánek. A v příští chvíli Tonymu přistál v ruce kelímek ze Starbucks. Překvapeně vyvalil oči.

"Tys mi koupil kafe?"

"Šel jsem okolo," pokrčil rameny a odtáhl se. Přivítal se s Pepper a na chvíli se posadil k nim a prohodil několik slov, než se odešel schovat k sobě do pokoje. Pep se na Tonyho zamračeně obrátila.

"Co je?"

"Nefér, Tony. Fakt nefér. Proč vždycky vyžereš to nejlepší?"

Mluvila o Stevovi? Oh bože, ona mluvila o Stevovi... No teda. Tony se uculil a spokojeně se napil kávy. "Protože se nesnížím k ničemu jinému, než k tomu nejlepšímu, Pep. Zkus to někdy, udělá ti to dobře."

Kdyby pohledy uměly zabíjet, byl by na místě mrtvý. Nevinně se usmál a zvonící mobil ho naštěstí před jeho krutým osudem zachránil. Pepper vyběhla z kuchyně a šla k sobě, ale Tony i tak slyšel, že mluví s tím, koho poslední hodinu pomlouvala. Tony nad tím zavrtěl hlavou, znovu se napil a následoval jejich příkladu.

Seděl u sebe v pokoji, vychutnával si kávu - jak vůbec Steve věděl, co si ve Starbucks objednával? - a přemýšlel. Steve strávil posledních šest hodin taháním těžkých krabic ve skladu tam a zase zpátky a stejně si udělal čas a stavil se mu po cestě domů pro kávu. To bylo tak neuvěřitelně pozorné a překvapivé, Tony se uvnitř tetelil blahem.

Zamyšleně se podíval na stěnu, která dělila jeho a Steveův pokoj, a uvažoval, jak mu to oplatit. Ne, že by musel, samozřejmě. Steve by mu udělal pořádnou přednášku o tom, jak jeden druhému nic nedluží a že jestli se rozhodne pro něj něco udělat, neznamená to, že to Tony musí nějak okamžitě oplácet. Věděl, že by to udělal, už se to tak jednou stalo. Pobaveně se nad tou vzpomínkou zašklebil a dopil.

Chtěl pro něj taky něco udělat. Vztahy se přece budují tak, že pro to oba něco udělají, no ne? Tony si tím nebyl jistý, každý jeho dosavadní vztah skončil fiaskem a byl by nerad, kdyby to tak dopadlo i tentokrát. Pro sebe si přikývl a vstal.

Pokojem tiše zněla hudba, osvětlovala ho jen stolní lampička a Steve se válel v posteli. Ležel na břiše, hlavu položenou na složených rukách a přikrývka mu sahala jen po pas. Jestli byl nahý celý, nebo jen vrchní polovinu těla, to Tony nevěděl jistě. S úsměvem se opřel o čelo postele a shlížel k němu.

"Přeji krásný večer, drahý."

Steve jen něco neurčitě zamručel a otevřel oči, hlavu ale nezvedl. Tony nakrčil obočí.

"Jsi v pohodě?"

"Hmmm... bolí mě záda."

"Kolik jsi toho dneska odtahal?" zajímal se Tony a začal se u přehrabovat ve skříňce pod umyvadlem. "Máš tu nějaký krém? Na ruce, tělové mléko... Něco takového?"

"Nejsem zrovna kosmetická princezna."

"To je velice nezdvořilé a pro některé jedince urážlivé označení, drahý Steve," pokáral ho teatrálně a skříňku zase zavřel. Steve si pobaveně odfrkl a Tony se vypařil k Nat do pokoje. S okázalým "tohle si půjčím" sebral z jejího umyvadla lahvičku s dětským olejíčkem a zase se vrátil. Jestli to Nat nějak vadilo, nedala to najevo, což samozřejmě neznamenalo výhru. Tony byl psychicky připravený na její tichou pomstu. Minule mu slepila všechny boty k sobě snad tunou lepící pásky. Omylem si ustřihl dvoje tkaničky, když se toho zbavoval, a přišel pozdě na přednášku. Profesor Rossi se na něj hluboce mračil hodinu a půl v kuse.

"Co plánuješ?" zjišťoval Steve zvědavě a bedlivě ho pozoroval. Tony si sundal mikinu a posadil se na postel vedle něj.

"Namasírovat tě."

"Víš vůbec jak na to?" uchechtl se. Tony nespokojeně našpulil rty. Ach to podceňování. Neměl to rád.

"Jednou jsem randil s masérkou. Byla o dva roky starší a o hlavu vyšší. Nevydrželo nám to dlouho, po pár týdnech prohlásila jen tak do éteru 'Já budu asi fakt lesba', sbalila se a odešla. Ale masírovat uměla dobře, to nemůžu popřít. Pochytil jsem pár triků," vyprávěl nenuceně a rozehříval štědré množství oleje v dlaních. Steve se pobaveně chechtal a vrtěl nad tím hlavou.

"Jednou mi musíš o těch svých holkách říct víc."

"Jen pod podmínkou, že ty se mi svěříš se svými příběhy."

"Bez problému," souhlasil. Tony se uchechtl, posadil se mu obkročmo na stehna a rozetřel mu olej po celých zádech. Steve se okamžitě uvolnil, spokojeně si povzdechl a znovu zavřel oči. Napětí z něj vyprchávalo a nahradil ho klid. Tony se samolibě usmál.

Pracoval v tichosti a prozatím zlehka. Třel mu krk a ramena a jen dbal na to, aby se mu olej vsákl do kůže, než přidal víc a konečně se do toho opřel. Steve zaskučel, napůl spokojeně, napůl bolestivě, ale pobídl ho, aby nepřestával.

"Tony?"

"Poslouchám."

"Jsi zatím... spokojený?"

Tony se pousmál. Pořádně mu střídavě promnul obě ztuhlá ramena a cítil, jak se mu pod dlaněmi Stevovy svaly uvolňují.

"Jako s tebou? Proč? Bojíš se, že ti zdrhnu?"

"Ne, to- No,možná trochu," uznal nakonec a zasmál se. Tony se pousmál. Sklonil se k němu, líbl ho na krk a zamumlal:

"Jsem spokojený. A ty?"

"Já taky. Mám tě rád, Tony."

Tony čekal, kdy se objeví ten pocit, že musí utéct. Pocit, že se dusí a že ho někdo zamyká do klece. Pocit, že musí rychle zmizet. Ale nic takového se nestalo. Cítil se... dobře. Moc dobře.

Tohle mu nikdy nešlo. Ráda se chvástal, jak je dobrý ve všem, co dělá, ale city? Ne, nikdy nevěděl co dělat. Nevěřil, když mu někdo řekl, že mu na něm záleží, že ho má rád. A říct to někomu? Ještě horší. Nevěděl jak na to. Vždy mu to přišlo nepřirozené a nepříjemné. Hrdlo se mu stahovalo a nedokázal říct ani slovo. Už tolikrát mu bylo řečeno, že je bezcitný, někdy tomu začínal věřit.

"Předbíhám?"

"Ne, vůbec ne," zavrtěl okamžitě hlavou a uvědomil si, že nelhal. "Jen jsi mě trochu překvapil."

Steve se usmál a už byl zticha. Se spokojeným mručením si užíval jeho péče a Tony se nad tím pobaveně culil. Pobrukoval si s hudbou vycházející z reproduktoru na polici a postupoval po jeho zádech. Se zamyšleným výrazem zakroužil palci v obou důlcích podél Stevovy páteře.

"Svolávám postelovou konferenci," prohlásil. Steve se uchechtl.

"Přítomen. O čem je dnes řeč?"

"Rozhodl jsem se, že ukojíš mou neutuchající zvědavost. Kdo je Peggy?"

Steve na něj pohlédl přes rameno. Dívali se jeden druhému do očí, než se smíchem znovu zabořil obličej do polštáře. "Řekni, nemáš přecpanou hlavu z těch všech informací, které vcucneš a už nepustíš?"

Tony se kysele ušklíbl. Nemáš ani ponětí.

"Peggy je moje ex, jak už víš," začal Steve pomalu. Nebylo těžké poznat, že to není jeho oblíbené téma, ale stejně pokračoval a Tony ho jinak nepřerušoval. Promasíroval mu bedra, zabubnoval mu dlaněmi o zadek a slezl z něj. Steve zalezl pod přikrývku, převalil se na záda a chvíli sledoval strop.

"Upřímně, zarazilo mě, žes měl holku."

Steve si odfrkl. "Co, čekal jsi, že jsem celý život věděl, že jsem na chlapy a byl s tím naprosto smířený?"

"Popravdě, jo... Vystupuješ tak."

A byla to pravda. Ani jednou z něj neměl Tony pocit, že by se styděl. Jeho rodina a kamarádi o jeho orientaci věděli, teď už i spolubydlící. Tony nepochyboval o tom, že to věděl každý z týmu. Steve se tím nijak netajil, sakra, vždyť se mu někdy během minulého týdne objevila nad postelí duhová vlajka. A nosil duhový odznak na batohu.

"Když jsi byl u nás, všiml sis něčeho?" začal Steve z úplně jiného konce. "Něco ohledně prostředí nebo co mě, Nat a Buckyho spojuje?"

Tony se na něj zamyšleně mračil. Čtvrť, ve které Steve žil, mu připadala naprosto obyčejná. Dům vedle domu, děti hrající na zahradách. Zarazilo ho snad jen to, že téměř z každého domu visela vlajka Spojených států. Opravdoví vlastenci, zdálo se.

A ti tři? Co je mohlo spojovat? Snad jen to, že Steveův otec byl válečný veterán, Bucky byl na vojenské akademii a Natashin táta, byť syn ruských přistěhovalců, byl taky u americké armády.

Tony se zarazil a řekl své poznatky nahlas. Steve kývl.

"Přesně tak. Vyrostl jsem ve vojenské a k tomu ještě náboženské komunitě. Tam se homosexualita nenosí, Tony."

To ale vrhalo a vše úplně jiné světlo a Tony musel rychle přehodnotit své dosavadní domněnky. Obdivně hvízdl. "Tak to je pěkně na nic."

"Hm. Vojáci se ještě dají, pořád se drží pravidla 'Neptej se. Neodpovídej.' a tváří se, že gayové neexistují. Ale lidi v kostele? Tam je to zlý."

"Takže sis později našel holku ze strachu, aby na to nikdo nepřišel?"

Steve se zarazil a s dlouhým povzdechem zavřel oči. "To zní tak špatně," zabručel a zavrtěl nad tím hlavou. "Ne tak úplně, ne. Vždycky jsem věděl, že je se mnou něco špatně-"

"Hej!" skočil mu Tony dopáletě do řeči, "nic s tebou není špatně."

"Já vím," mrkl na něj a stiskl mu ruku, "ale tehdy jsem si myslel, že jo. Bucky a Sam pořád chodili a říkali, jak je tamta holka hezká a jak by s tamtou šel a já jen přikyvoval a opakoval jejich slova, abych nevypadal divně. Ale holky se mi prostě nikdy nelíbily tak, jak by se od puberťáka očekávalo."

Tony chápavě přikyvoval a mlčel.

"No a pak jsem se seznámil s Peggy a řekl jsem si 'Hej, třeba to jen potřebuješ zkusit. Holka z tebe udělá pořádnýho chlapa, jak by řekl Jerry'," oba se nad těmi slovy ušklíbli, "takže jsme si spolu začali. Neber mě zle, nechtěl jsem ji využít jako zástěrku a měl jsem ji rád. Ale tak, jak mám rád Nat nebo Pep.

Peggy je o rok starší. A já byl tehdy panic až na půdu."

Oba se zasmáli a Tony do něj šťouchl loktem. "Zaučovala tě, jo?"

"Přesně tak. A bylo to... fajn," pokrčil nejistě rameny a znovu se uchechtl. "Jo, fajn, V pohodě. Peggy byla fajn, měl jsem ji vážně rád. Ale cítil jsem, že to není ono. Ale pořád jsem čekal, kdy se to změní, kdy se to něco, co je ve mně špatně, konečně spraví, protože tak to přece musí fungovat. A čím déle to trvalo, tím hůř mi bylo."

"A tehdy ses začal rvát?"

"To už předtím. Měl jsem vztek na celý svět, puberta to jen zhoršila. Školní poradce tvrdil, že to 'pramení ze vztahu s otcem' nebo tak něco. Ale jo, tehdy to pak jen narostlo..." povzdechl si a zavřel oči. Tony ho sledoval. "Stydím se za to..."

"To vidím," přikývl Tony souhlasně. Konejšivě mu stiskl ruku tentokrát on a usmál se. "Každý jsme dělali hovadiny, Steve."

"Hmmm..."

Zhluboka se nadechl, utřídil si myšlenky a pokračoval. "No jak říkám, nic se nezměnilo. Peggy se mi snažila pomoct, ale nepustil jsem si ji blíž k tělu. Spíš jsem se vzdaloval. Byli jsme spolu necelý rok, moje frustrace a nenávist k sobě samému jen narůstala, kdykoliv jsem se neudržel a okukoval kluky při tělocviku... Bylo to špatný a já věděl, že s tím už musím něco udělat. A někdy v té době mě Bucky a Sam zatáhli na rugby. To dost pomohlo. Trenér mi dost pomohl."

Steve si spokojeně povzdechl a chvíli se zasněně díval jen tak do prostoru. Tony ho pozoroval a došlo mu to okamžitě. Dlaní se plácl do čela. "Tys do něj byl udělanej, že jo?"

Steve se okamžitě vymrskl do sedu. "No to teda nebyl!"

"Ale byl! Podívej se na sebe! Jsi rudý až za ušima," dobíral si ho Tony se smíchem. Steve rudnul ještě víc a rozčíleně šermoval rukama.

"Nebyl! Bože, bylo mi šestnáct a jemu tak padesát!"

"A to vadí?"

"Starku!"

"Rogersi?"

Steve frustrovaně vydechl dech z plic a založil ruce na hrudi. Mračil se. "Jsi sprosťák, víš to vůbec?"

"Vím," přikývl bez mrknutí oka a škodolibě se šklebil. "Takže, jak se tenhle Pan Božský jmenoval?"

"Trenér Jones. A nebyl to žádný Pan Božský, fakt ne. Spíš byl jak... otcovská figura," trhl neurčitě rameny a odvrátil pohled. "Byl přísný a na mě víc než na ostatní. Ale měl důvod. Byl jsem schopný začít bitku uprostřed hry. Takže mě vždy poslal běhat se slovy 'Běž a vrať se, až budeš bezpečný sobě i ostatním'. Byl přísný, ale nikdy ne krutý. A nějak přišel na to s čím se potýkám..."

Tony se pousmál. Přestal s veškerým škádlením a jen ho pozoroval. "Řekl ti, že s tebou není nic špatně?"

Steve kývl a ztěžka polkl. V očích se mu míhala jedna myšlenka za druhou a na rtech mu pohrával mírný úsměv. Nakonec oči zavřel. "Promluvil si se mnou, vyslechl mě. Brečel jsem jak děcko, když mi vysvětlil, že být na kluky rozhodně není žádný hřích a že čím dřív přijmu sám sebe, tím lépe mi bude... S Peggy jsem se rozešel den nato. Vzala to v klidu, ze začátku. Ale později se se mnou přestala bavit a po maturitě se už neozvala. Pak jsem sebral odvahu a řekl to Buckymu, Nat a Samovi. Nat to přijala bez mrknutí oka, Bucky mi slíbil, že mi nakope prdel za to, že jsem mu tak dlouho nic neřekl a Sam byl dlouho trochu... rozpačitý. Oba jeho rodiče jsou u armády a nějaké ty předsudky tam přece jen jsou. Jo a Yelena, Natashina sestra, mi jen řekla 'Vítej v klubu'," zasmál se "Já se přestal rvát, smířil jsem se s tím a život šel dál."

A povídání bylo u konce. Tony se pousmál. Steve měl za sebou docela dlouhou cestu. Byl na něj pyšný! Objal ho, aby mu to dal nějak najevo. Steve se uchechtl, ale opřel se mu čelem o rameno a pevně ho stiskl.

"Příště povídáš ty," rozhodl. Tony si natiskl dlaň na hruď.

"Já? Ale drahý, na to si budeme muset vyhranit celý týden!"

"V pořádku, to nějak zvládneme," zasmál se.

- Vždycky, když zapluju hlouběji do Stevovy minulosti a psychiky, říkám si, proč ho tak trápím. Kdyby mě Steve někdy potkal, asi by se na mě mračil ještě víc, než profesor Rossi na Tonyho xD

- K Tonymu se taky časem dostanu, ale tam to bude jiné, protože on si žádnou podobnou 'krizí' neprošel. U nich doma se o orientaci moc nemluvilo a na internátu nikdo neměl žádné radiální názory. Takže když šel Tony poprvé s klukem, byla to pro něj čirá zvědavost a neviděl v tom vůbec nic špatného. 

- Pracuju na další povídce. Hasiče už vám raději přestanu sledovat, protože byť to mám promyšlené, nemůžu se přimět ke psaní. Pokud to dobře vyjde, začnu tuhle novou zveřejňovat až skončí Have Mercy on me. 

- Ship týdne je Johnlock. Nebudu lhát, nejsem žádný extra fanoušek, ale i tak je mám ráda. Nepatří mezi mých TOP 5, ale do TOP 10 by se jistě vlezli. Co vy? Vaše názory, úvahy a poznatky? Pochlubte se!
(A moc se mi líbí, že Martin Freeman (herec Johna) prý prohlásil, že pokud se režisér rozhodne z Johna a Sherlocka udělat pár, rozhodně jde do toho :D A jak tak koukám, mám pro Martina slabost, opravdu obrovskou slabost. Milovala jsem ho jako Johna, jako Bilba Pytlíka a i jako Arthura ve Stopařově průvodci po galaxii!)

(le překlad pro mé angličtinu neovládající čtenáře: Přátelské připomenutí, že John žárlil na Irene A Janine. A Moriarty. Pravděpodobně žárlí i na Sherlockovy housle. A na tu zatracenou čajovou konvici, když se jí Sherlock dotkne. Ale Johna vůbec nevyvedlo z míry, když Mary pozvala svého ex na svatbu.)

- Moc děkuji za podporu, doufám, že se vám kapitola líbila a uvidíme se zase v pátek! 
PS: Od příští kapitoly už budu trochu skákat. Chci pokrýt první tři roky na výšce a kdybych se měla každému věnovat tolik, jako tomu prvnímu, budeme tady hodně dlouho a mě by došly nápady. A jelikož mám plány i po výšce, chtěla bych se k nim dostat :3

Mějte se krásně!