Hvězdný deník, zápis tři stý padesátý patý

Dneska jsem byla na kampusu. Provedli nás tam. Stihla jsem se zamilovat. Dostali jsme free pizzu, tričko, klíčenku a plno kupónů. Opět jsem se odmilovala. Pak jsem měla uvítací přednášku. Vyděsili mě. Nyní sedím u počítače, čtu Ragnar x Athelstan a uvažuju nad svým osudem.

Aneb dobrý den, přátelé! Doufám, že se máte všichni dobře a snad si užijete dnešní kapitolu. Předhodím vám první náplasti na zlomené srdce, tak snad vám bude lépe. 

Tony chvíli uvažoval, jestli ten mobil, který drží, je jeho. Když se ujistil, že opravdu je, napadlo ho, jestli Steve chtěl napsat jemu. Ale nezeptal se, nechtěl být za idiota. Možná, že Steve chtěl jen něco probrat ohledně práce?

Ale to by zavolal.

Hmmm...

Jako kdyby mi to vadilo, napadlo Tonyho pobaveně. Ještě chvíli váhal, ale nakonec to Stevovi odkyval a požádal ho o adresu. Zhluboka se nadechl a schoval mobil do kapsy. Původně se jim všem chtěl nadále vyhýbat, ale jak mohl něco takové udělat, když mu okolí radilo naprostý opak? I Happy se mu snažil nenápadně naznačit, že není vše ztraceno a že by to měl alespoň zkusit.

Zatracení lidi, fakt.

Ale nemohl popřít, že se mu stýskalo. Natasha mu chyběla.

---

"Jsme tady," oznámil Happy spokojeně a otočil se, aby na Tonyho pořádně viděl. "Hezky se bav a já tě pak zase vyzvednu, ano?"

"Proč zníš jako rodič, který zahazuje dítě na přespávačce?"

"Protože to tak vypadá," ušklíbl se. Tony nespokojeně nafoukl tváře a popadl dárkové tašky.

"No jak myslíš, drzoune, no jak myslíš. Snížím ti plat. Ne, hůř! Nechám tě mě vozit tam a zpátky po městě celou noc."

"To už děláš," připomněl mu. Tony se urazil ještě víc, ale nakonec se uchechtl a vystoupil. Ale jakmile Happy odjel, veškerá odvaha se z něj vypařila a on poklesl v kolenou.

Mlčky sledoval dům před sebou. Tuctový, obyčejný, jako každý druhý dům v ulici. Trochu mu to připomínalo dům paní Rogersové. Zkrátka normální dům na předměstí se zahradou, přední verandou a bílými okny. A ze sloupu vedle schodů vedoucím ke dveřím visela americká vlajka třepotající se ve větru. Že by Natasha nakonec skončila s vojákem?

Tony udělal tři kroky po chodníku, když se dveře otevřely a ven vyběhla Natasha. Okamžik na sebe jen tak koukali, Tony stihl jen zaznamenat, že se někdy během těch pěti let rozhodla ostříhat si skoro všechny vlasy - sahaly jí sotva pod uši - než se Nat se smíchem rozběhla a objala ho tak silně, že mu to vyrazilo dech. Doslova.

"Čekal jsem, že mě budeš chtít zabít," uznal, když se od sebe odtáhli. Nat nad tím ale jen mávla rukou s tím, že od toho tu jsou jiní. Ne, že by to Tonyho nějak extra uklidnilo.

"Ráda tě vidím," usmála se a objala jej ještě jednou, než konečně o krok ustoupila a prohlédla si ho. Hvízdla. "No teda, pane Starku, vypadáte dobře."

"To víš, přirozená krása," mrkl na ni se smíchem. "Taky vypadáš skvěle... Nezměnila ses. Teda, až na ty vlasy. O co šlo, rozchod? Nebo jsi prohrála sázku se ségrou?"

"To druhé."

Opět se zasmáli a Tony si vnitřně oddechl. Jestli se ho Natasha nepokouší zabít, možná dnešní večer nedopadne jako katastrofa.

"Připraven jít dovnitř?"

"Měl bych se něčím ozbrojit?"

"Není třeba, vážně. Kluci Buckyho při nejhorším zpacifikují."

Buckyho? Oh, paráda, takže zrovna voják na něj musí mít největší pifku? Tony Starku, umíš si vybrat nepřátele, jen co je pravda.

Ve výsledku to šlo dobře. Steve mu jen mávl z kuchyně, zatímco Laura a Clint se s ním přivítali skoro stejně srdečně jako Natasha. Tony zůstal několik okamžiků zíral na Lauřino těhotenské bříško. Slušelo jí to.

Bucky mu věnoval jediný pohled, nepříjemný pohled, než se zase dal do řeči se Stevem. I na něj Tony chvíli mlčky zíral. Z toho hubeného kluka se svůdným úsměvem, který házel všemi směry, se stal opravdový voják. Měl to vepsané v postoji, v postavě i v obličeji. Výraz měl tvrdý, rysy ostré a oči přísné. Tony nepochyboval o tom, že už na pár turnusech byl. Rhodey se tvářil stejně, když se poprvé vrátil.

"Co to máš?" zajímala se Laura, ukazujíc na čtyři tašky, které držel v levé ruce. V té pravé měl ještě jednu, ale tu dostala Natasha. Jen pár dobrot na stůl; sýry, olivy, sušená šunka a víno - pro které musel poslat Happyho. Pro jistotu.

"No, Steve mi řekl, že jsem prošvihl čtvery narozeniny, tak to chci napravit. Kde to škvrně je?" zajímal se a rozhlížel se. Coopera uviděl sedět v obývacím pokoji na zemi s tabletem v ruce. Laura vrhla nesouhlasný pohled Stevovým směrem, který se okamžitě snažil hájit.

"Říkal jsem mu, že si jen dělám srandu, fakt! Ale copak mě poslechl?"

"Tony, žádné dárky mu nedlužíš," snažila se ho Laura ujistit, ale Clint se rozhodl jí to sabotovat.

"Hej, nefér! Taky jsem měl čtvery narozeniny, abys věděl. Co takhle auto, hm?"

"Clinte!" Laura se tvářila, že se s ním na místě rozvede. Domem zazněl smích, Tony rozhodně nezůstal pozadu.

"No tak traktor," zkusil to Clint ještě jednou, ale raději od Laury odstoupil. Očividně byla v těhotenství mnohem drsnější než jindy. Tony se nechápavě zamračil.

"K čemu by ti byl traktor?"

"Koupili jsme s Laurou farmu," chlubil se spokojeně. Tony uznale pokýval hlavou.

"Jestli někomu něco dluží, je to vysvětlení a pořádná omluva," řekl Bucky. Rozhostilo se ticho a Tony sebou při těch slovech nepatrně trhl. Nemohl však popřít, že měl pravdu.

Naštěstí se v tom ale nikomu nechtělo hrabat. Steve Buckyho usměrnil, zatímco Natasha odešla s Clintem na zahradu rozdělat oheň, a Laura představila Tonyho Cooperovi. Zíral na něj zpoza její nohy a sotva ze sebe dostal obyčejné "ahoj", ale když si s ním Tony sedl na zem a podal mu dárky, osmělil se. Každé dítě se dalo uplatit dárky.

---

Večer postoupil. Vzduchem vonělo pečené maso a zelenina, Cooper se smíchem proháněl po zahradě své nové autíčko na dálkové ovládání a Tony seděl u ohně a pozorně poslouchal ostatní, očividně se snažíc pochytit vše, o co za ty roky přišel. I Bucky upustil páru a uklidnil se a Steve byl rád. Stál kousek od nich a jen je poslouchal. Držel si od Tonyho celý večer odstup.

"Fakt si nedáš?" zeptal se Clint a podával Tonymu pořádně vychlazenou láhev piva. Tony zavrtěl hlavou a se smíchem prohlásil, že musí dát játrům pauzu. Odpovědí mu byl jen smích, Clint hodil lahev zpět do chladícího boxu a nikdo se nad tím znovu nepozastavil. Steve si ale všiml, jak křečovitě Tony svírá ruce a nepochyboval o tom, že má v jedné z dlaní minci. Zamračil se.

Počkal. Laura a Clint odešli uložit Coopera do postele v pokoji pro hosty a Bucky s Natashou odešli do kuchyně dát nádobí do myčky. Tony zůstal sedět u ohně, pozoroval plameny a pohazoval si mincí z dlaně do dlaně. Steve se zhluboka nadechl, obrnil se a posadil se vedle něj. Tony se na něj koutkem oka podíval, ale neřekl vůbec nic.

Chvíli seděli mlčky. Tony si pohazoval mincí stále rychleji a nervózněji, dokud Steve nenastavil dlaň.

"Můžu se mrknout?"

Zaváhal, ale nakonec si povzdechl a minci mu podal. Kov byl zahřátý od Tonyho dlaní a stála na něm velká patnáctka.

Byla to mince střízlivosti.

Steve jí několikrát obrátil tam a zpátky, než mu ji vrátil. "Když jsme se tehdy večer potkali, seděl jsi naproti baru."

Tony se kysele ušklíbl. "Jo, měl jsem příšernou chuť jít se napít."

"Ještě, že jsem se objevil," poznamenal Steve ve snaze odlehčit situaci.

"Tys byl v první řadě důvod, proč jsem do toho chtěl zase spadnout." Tony se zarazil hned, jak ze sebe ta slova dostal. Pevně stiskl víčka k sobě a promnul si kořen nosu. "To vyznělo hrozně."

"To nic," ujistil ho, "taky jsem měl chuť se ztřískat do němoty, když jsme na sebe narazili."

Uchechtli se oba dva, krátce a hořce. Oheň praskal, z kuchyně k nim doléhala tichá hudba a z okna z patra pro změnu Cooperovy nářky, že ještě nechce jít spát. Ochlazovalo se, slunce už zapadlo úplně a svět zahalila tma. Steve si promnul ústa a čelo a Tony si znovu hrál s mincí. A jen tam tak seděli v tichosti u ohně a ačkoliv mezi nimi bylo jen několik centimetrů, oba cítili, že si jsou na míle vzdálení.

Ticho prolomil Steve: "Patnáct měsíců, co? To je... hodně dobré."

"Třikrát jsem vydržel první měsíc nebo dva, než jsem do toho spadl zase," přiznal se Tony a zdálo se, že jeho samotného překvapilo, jak snadno se mu o tom se Stevem mluví. "Ale teď to nehodlám posrat. Mám motivaci."

"Jakou?"

Ušklíbl se, nenadšeně. "Obi má teď ve firmě hlavní slovo skoro ve všem a pokud nevydržím dva roky, zůstane to tak a navíc budu muset přepsat většinu firmy na jeho jméno."

Steve se nad tím zamyšleně zamračil. "To je drsné," uznal nakonec. Tony si povzdechl.

"Potřeboval jsem nakopnout. A funguje to."

Shořelé dřevo se sesypalo a k obloze se vznesly jiskry. Steve je sledoval, dokud nezmizely a hlavu měl plnou myšlenek. Strčil do Tonyho loktem.

"To ale není to, co tě donutilo opravdu přestat." Nebyla to otázka, Steve to prostě věděl. Motivace byla pro Tonyho dobrá, ale něco takového nestačilo. Firma se dá založit znovu, mohl by zase začít od píky a vypracovat se, kdyby chtěl. Steve už dávno pochopil, že to hlavní ve Stark Industries nejsou peníze, zástupy právníků ani moc. Za vším byla prudká inteligence, otevřená mysl a nápady, které se zdály až moc vyspělé na svou dobu.

Stark Industries byl Tony a před ním jeho otec. Firma byla jen hezké pozlátko, které dokazovalo, jak úspěšní byli. Jen koruna na hlavě krále, která je ale zemi zbytečná, pokud se pod ní neskrývá rozum.

Tonyho čelo se zkrabatilo starostmi. Upíral pohled do uhlíků a po jeho úsměvu už nebylo ani stopy. Steve pochopil, že musel zasáhnout citlivé místo, ale necouvl. Jen seděl vedle něj, ruku vytočenou tak, aby to nevypadalo nepřirozeně, ale dost natolik, aby se loktem stále dotýkal Tonyho boku, a čekal.

"Měl jsem bouračku," přiznal se Tony nakonec. "Auto na cáry, zlomil jsem si nos a klíční kost. Jel jsem domů, v krvi minimálně dvě promile. Nikoho jsem nesrazil, naštěstí. Narazil jsem do stromu, vedle kterého stál křížek s věncem. Znáš to, ne? Ty pomníky, kterých je podél cesty plno?"

Steve přikývl.

"Seděl jsem vedle něho, byla na něm fotka nějakého kluka. Zubil se na mě z rámečku, měl zrzavé vlasy a pihy po celém obličeji. Bylo mu šestnáct. A já tam seděl, zlitý, špinavý od vlastní krve a říkal jsem si 'Sakra, kdo tohle mohl udělat? Kdo mohl srazit malýho kluka?'"

Tony se odmlčel a na oba dva tíha příběhu dolehla. Kysele se ušklíbl, mnul si ruce a ramena měl pokleslá. Hrbil se, snažil se schovat před světem. Steve nepřemýšlel, natáhl se po jeho ruce a sevřel jeho prsty ve své. Na okamžik se oba zarazili, než se Tony uvolnil se stiskl jeho ruku nazpět.

"Došlo mi, že jsem to mohl být já. Kdybych tudy jel o dva roky dřív, mohl jsem to být já, kdo ho srazil. Ten večer jsem se napil naposledy."

"Je to složité?"

"Hrozně," vzdychl a zavřel oči. "Někdy to jde. Nevzpomenu si na pití celé dny a pak přijde chvíle, kdy to do mě narazí jak buldozer. Je to takový hnusný tlak v krku, který ničím nezaženeš. A tvůj mozek na tebe řve 'No tak se napij, vždyť se nic nestane. Jen jedna sklenička.' Ale je ho děsnej lhář. Jedna sklenička nikdy nestačí."

"A v takové dny chodíš běhat," usoudil Steve. Tony přikývl.

"Pomáhá to. Prostě běžet, vypnout mozek a jen pokládat jednu nohu za druhou. Asi jsem konečně pochopil, proč chodíš běhat kdykoliv máš vztek."

Zazubili se na sebe, ale jen na okamžik, Tonymu to nevydrželo dlouho. Jeho úsměv zakolísal, tvář mu opět zbrázdily starosti, o kterých Steve tušil, že je neukazoval nikomu jinému.

Stejně jako předtím, ani teď nepřemýšlel, když Tonyho objal okolo ramen. Kdyby to udělal, kdyby se nad tím jen na okamžik pozastavil, pravděpodobně by couvl. A tak to udělal okamžitě, téměř instinktivně. Dopřál si ten okamžik a dopřál si ho i Tony. Naklonil se k němu, opřel se hlavou o jeho rameno a zavřel oči. Jen na pár vteřin.

"Máš moji podporu."

Tony se pousmál napůl úst. "Jo. Díky."

"Hej, myslím to vážně!" zamračil se. "Jsem tu, okej? Co bylo, bylo, nic s tím teď neuděláme. Ale kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Hlídám ti záda."

"Po tom všem, co jsem ti udělal?"

"A co jsi udělal? Odešel jsi beze slova, ano. Jsem pořád naštvaný? Jasně, že jo. Ale dokážu... dokážu pochopit, že jsi to tak potřeboval."

Tony se na něj pobaveně culil. "Teď z tebe mluví tvoje máma."

"A čí máma by ze mě měla mluvit?" odvětil a zavlnil obočím.

"Víš co, tvoje máma je tak tlustá-"

Steve vyprskl smíchy. Smál se tím smíchem, který si schovával jen pro lidi, před kterými se cítil pohodlně. Hlasitý a upřímný smích, při kterém zavíral oči a popadal se za břicho.

"Bože, tvoje máma vtipy? Ty jsem neslyšel od střední!"

"Protože to jsou pubertální vtipy!"

"Měl bys dospět, Tony."

"To se snad nikdy nestane."

Chvíli jeden druhého sledovali, než se začali smát oba dva. A možná, ale jen možná, se ta vzdálenost mezi nimi o kousek zmenšila.

---

Tony i Steve odjeli už dávno a Clint, Laura a Cooper spali ve vedlejším pokoji. Bucky se opíral Natashe hlavou o hrudník, ona ho hladila po vlasech a mlčky pozorovala strop.

"Myslíš, že do toho ti dva zase spadnou?"

Bucky si povzdechl a zvedl hlavu, ospale se na ni podíval. "Steve a Tony?"

Nat přikývla.

"Jo. Dříve či později. A bojím se, že ani nakopat Steva do zadku nepomůže."

Nat se tiše zasmála, opět ho k sobě přivinula a vtiskla mu polibek na čelo. "Jsou si souzeni."

"Jo, jo, říkej si co chceš. Ale ať se nikdo nediví, až se zase spálí."

"Jsi tak ochranářský," škádlila ho. Bucky si odfrkl.

"Ne, jen nechci, aby za tebou Steve zase přišel brečet."

"Aha. Takže jsi žárlivka."

"Nejsem!"

"Ale jsi," chichotala se. Bucky si znovu odfrkl, naoko uraženě.

"Nechám tě stát u oltáře," varoval ji. Natasha se nepřestala smát.

"To bys neudělal."

"Ne, neudělal. Tvůj táta by mě zabil. A tvoje ségra taky. A ty vlastně taky. Bože, nedožil bych se večera."

"Docela odvážné myslet si, že bys přežil tak dlouho."

Smáli se oba dva, tiše a od srdce. Bucky ji nakonec políbil, aby je oba umlčel. 

- Spolubydlící si pozvala kamarádku, která už dva dny sedí na ADSSNT a huláká na mě, jak jsem něco takového mohla vymyslet. Moje ego stoupá až moc rychle, nebudu vám lhát :D

- Zpět k shipům týdne! Znáte Vikingy? Co si myslíte o Ragnarovi a Athelstanovi, které jsem zmínila výše? Já je totiž totálně žeru.

- Děkuji za přečtení, doufám, že jste si to užili a uvidíme se zase za týden!
Připomínám, že jsem si založila instagram (psani_ve_hvezdach). Moc toho na něj nedávám, nemám na to trpělivost, ale je tam pár (ehm, ehm, zatím jedna) jednorázovek, které mi jen tak ležely v PC.