Právě mi Wattpad řekl, že má můj příběh potenciál. Wow, ta poklona! Vyhraju strážce Wattpadu 2022? To by bylo cool! :D
Jinak přeji krásný den, mí přátelé. Jak vám to jde? Já jsem už v UK, přežívám karanténu a seznam věcí, které si budu muset pořídit, je stále delší a delší. Nemáte někdo na účtu pár zbytečných milionů, které byste mi mohli poslat? :D

Na začátku srpna Tony došel k názoru, že to už déle odkládat nemůže. Popravdě, neměl to odkládat vůbec, ale nemohl se přimět k té konverzaci. Což bylo nezvyklé, málokdy něco odkládal.

Povzdechl si. Dojedl poslední sousto Sářiného úžasného třešňového koláče - upřímně, podezíral ji, že ho pekla už jen kvůli němu - uklidil po sobě talíř a šel ven na zahradu. Počasí se trochu uklidnilo, bylo snesitelněji. Slunce zapadalo, den se ochlazoval. Steve ležel na dece, kniha mu spočívala na hrudi. Oči měl zavřené, vlasy rozcuchané a tělo opálené. Měl na sobě jen šortky a Tony nad ním jen okamžik stál a obdivoval ho. I přes prázdniny pracoval na stavbách a fyzická práce se mu ukazovala v každém svalu. Tony si spokojeně povzdechl.

"Nejsem fanda sexu venku, jen abys věděl," zamumlal Steve líně a pootevřel oči. Pousmál se na něj. Tony významně zavlnil obočím.

"Vážně? Škoda, zrovna jsem si říkal, že ti sednu na klín a zajezdím si."

S pousmátí vznikl široký zubatý úsměv. Ve tváři se mu objevil ten pitomý dolíček a Tony už teď věděl, že se mu bude stýskat. Povzdechl si. Steveův úsměv zakolísal. Tentokrát pohnul obočím on, vzhůru.

"Děje se něco?"

Tony se zhluboka nadechl. Jako náplast, řekl si.

"Dostal jsem nabídku studovat semestr v Německu."

Úsměv mu z tváře zmizel úplně a taktéž ďolíček. Škoda, Tony se na něj rád díval.

"Oh," řekl nakonec a posadil se. Oh byla velice nedostačující reakce, Tony se neklidně ošil. Znovu si povzdechl. A posadil se k němu na deku.

"Hned první semestr, od září do ledna. V Mnichově."

Steve přikývl. Díval se do země a očividně přemýšlel. Tony čekal, ale s každou další tichou vteřinou byl neklidnější a neklidnější. Stevovi cukl koutek v nešťastném úsměvu.

"To zní dobře. Jak dlouho to víš?"

Kurva.

Kurva!

Fakt se musíš ptát?

"Pár týdnů..." odvětil vyhýbavě. Steve se zamračil.

"Pár týdnů?"

"Asi čtyři měsíce."

"Tony..."

"Já vím!" zvolal zoufale a zadíval se mu do tváře.

"Co víš? Měls mi to říct dřív!"

"To přesně vím! Ale nějak... nějak nebyla příležitost."

Steve se na něj vztekle díval a Tony si byl moc dobře vědom toho, že to posral. Možná by se setkal s jinou reakcí, kdyby mu to řekl, no, já nevím, třeba o čtvrt roku dříve? Sakra, neměl tak dlouho otálet.

"A co by to změnilo, kdybych ti to řekl dřív? Stejně bys byl naštvaný."

Nebyla to nejlepší strategie, ale nemohl si pomoct. Ta slova byla venku dřív, než se stihli zarazit. Steve pevně stiskl čelisti. Rozčíleně sledovali jeden druhého a ve vzduchu to jiskřilo. Tentokrát bohužel ne sexuálním napětím, ale vztekem.

"Kdy ses rozhodl?"

"Cože?"

"Čtyři měsíce víš, že tu nabídku máš. Jak dlouho už víš, že chceš jet?"

Tentokrát to byl Tony, kdo pevně zatínal čelisti. Pohledem neuhnul, díval se mu do tváře.

"Čtyři měsíce."

Chtěl jet. A pojede, ať si kdokoliv říká cokoliv.

Steve sevřel ústa do tenké linky a přikývl. Když znovu promluvil, z jeho hlasu odkapával sarkasmus: "Fajn. Jsem rád, že ti stojím alespoň za to, abys mi to řekl těsně před odjezdem."

"Steve-"

"Dej mi pokoj," umlčel ho a odešel pryč. Tony se za ním díval a bublal vzteky. To vážně teď odcházel, uprostřed konverzace? To vážně?!

Chtěl na něj něco zakřičet. Že to byl zbabělec a zasraný pokrytec. Že to, že jsou spolu neznamená, že kvůli němu zahodí tak skvělou příležitost. Ale hrudník se mu sevřel neskutečně odporným pocitem.

---

Běž a vrať se, až budeš bezpečný sobě i ostatním.

To vždy říkal trenér Jones, když Stevem začal cloumat vztek, než ho poslal běhat okolo hřiště. Jednou, dvakrát, i vícekrát. Nejednou Steve běhal dokud ho nezačaly pálit plíce a nesvalil se na zem. Prudce oddechoval, nohy ho pálily a proklínal trenéra Jonese, jak v hlavě, tak nahlas.

Nemohl ale popřít, že to vždy pomohlo.

Když byl v pubertě, byl kolikrát opravdu nebezpečný jak sobě, tak ostatním. Vyvolával bitky, provokoval. Posílal tím mámu do ředitelny a ostatní kluky na ošetřovnu. Na obou místech většinou skončil i on sám.

Nemohl si pomoct, měl zkrátka vztek. Vztek na sebe i na celý svět. A dát někomu pěstí se jevilo jako dobré řešení. Neuměl se ovládat, nešlo mu to. Tehdy ne.

Teď neměl chuť nikoho zmlátit, ale když cítil, jak se v něm vztek valí jako vlny rozbouřelého moře, věděl, že se musí vzdálit. U dveří popadl tenisky, venku se obul a běžel. A bežel a bežel a běžel. Pot mu tekl po tváři a holých zádech a chvíli mu trvalo, než konečně srovnal dech. Vzpomněl si na všechny ty tréninky, kdy běhal dokolečka a kolikrát se ke hře s ostatními ani nedostal. Tehdy to bral jako trest, ale později pochopil, že to bylo jen pro jeho dobro.

Doběhl na křižovatku. Když poběží doprava, vrátí se na cestu, která ho dovede domů. Když doleva, dostane se na cyklostezku, prodlouží si trasu o osm mil, ale nakonec se taky dostane domů.

Odbočil doleva. Tak velký vztek měl.

Neberte ho špatně, on to Tonymu vážně přál. Možnost studovat v zahraničí je vždycky skvělá. Sakra, on sám by to bral všemi deseti, kdyby měl tu možnost. Co ho ale namíchlo bylo to, že ho Tony úplně vynechal. Věděl to už čtvrt roku a rozhodl se mu o tom říct až teď. A to bolelo.

Byli spolu dlouho, bydleli spolu. Dělali spolu hodně věcí a on se stejně rozhodl ho úplně vypustit. Steve se cítil zrazený. Kdyby mu to řekl dřív, rozhodně by nezareagoval takhle. Možná by byl nešťastný z představy, že budou tak dlouho od sebe, ale rozhodně by ho podpořil.

"Zatraceně," zavrčel a musel zastavit. Prudce oddechoval, držel se za bok a proklínal sám sebe, že zapomněl správně dýchat. Byl úplně mimo.

Notnou část cesty šel a dbal na to, aby se na tři kroky nadechoval a na dva vydechoval. Pomáhalo mu to nejen popadnout dech, ale konečně se pořádně uklidnit. Šel dál, zhluboka dýchal ústy a zloba v něm už jen doutnala, dokud se neuhasila úplně. Výborně.

Zastavil se pod korunami několika stromů a jen tam tak stál a díval se do dáli. Projelo okolo něj několik cyklistů, mávl jim.

Fajn. Krok číslo jedna, uklidnit se, úspěšně splněn.

Otočil se na patě a běžel zpátky. Na osm mil dneska vážně neměl.

---

Tony na něj čekal. Seděl u stolu ve Stevově pokoji a pracoval na laptopu, aby odvedl vlastní myšlenky. I on se uklidnil a zůstal v něm jen neklidný pocit. Co když to vážně přehnal? Věděl, že normální reakce by byla to se Stevem probrat hned, když mu to nabídli, ale z nějakého důvodu to odkládal.

Ne z nějakého. Moc dobře věděl z jakého.

Tony nebyl snadno ovlivnitelný, většinou. Když něco chtěl, šel si za tím a bylo mu úplně jedno, co si o tom mysleli jiní lidé. Většinou. To bylo to klíčové slovo a hlavní problém.

Proč Stevovi tak dlouho nic neřekl? Chtěl se vyhnout potencionálnímu přemlouvání. Kdyby si Steve vzal do hlavy, že nechce, aby odjel a naléhal by dostatečně dlouho, Tony by mu to mohl nakonec odkývat. A čtyři měsíce je dlouhá doba. Pravděpodobně by nakonec podlehl.

To bylo přesně to, co řekl, když se dveře do pokoje konečně otevřely. Steve zůstal stát s rukou na klice, vyslechl si ho a nakonec si unaveně povzdechl.

"Jo, hádám, že to dává smysl," řekl. Dávalo to smysl? Tony si tím nebyl jistý. On sám to považoval za blbost, byť reálnou blbost.

Steve neřekl žádnou z těch ty-mi-nevěříš vět. Ne, nic takového. Jen odkýval, že rozumí a ujistil ho, že by nikdy nic takového neudělal.

"Přeju ti to, jasné?" uchechtl se a pročísl si zpocené vlasy. "JE to skvělá nabídka. Fakt nejsem takový pokrytec, abych se tě snažil se toho vzdát jen kvůli mě."

Vzdal bych se kvůli tobě všeho, mihlo se Tonymu hlavou a jeho samotného ta myšlenka vyděsila natolik, až sebou trhl. Steve to nijak nekomentoval.

"Jen bych chtěl, abys mě příště zapojil."

"Nic ti neslibuju."

"Samozřejmě, že ne."

Ten dolíček v levé tváři byl zpátky a Tony se na něj díval až nezdravě dlouho. Jemu samotnému se po tváři roztáhl úsměv, šťastný a úlevný. Nepřehnal to. Nebude si muset balit saky paky a odejít Stevovi ze života.

Další myšlenka, která jím otřásla. Děsil se tak silných pocitů a v poslední době se v něm ozývaly stále častěji a častěji.

"Prostě si budeme volat," pokračoval Steve. Volal to na něj z šatníku, kde se přehraboval mezi oblečením a hledal něco na spaní. "A pokud se mi tam nezakoukáš do nějaké hezké Němky, budu v spokojený."

"Ale prosim tě. To nevíš, jak se říká hezké holce v Německu?"

Steve zmateně vykoukl.

"Turistka."

Rozesmáli se oba dva.

"Tak do hezké turistky," opravil se a vydal se ke dveřím. Tony ho se smíchem ujistil, že to nehrozí.

"Všechno tohle," zagestikuloval sám k sobě, "je tvoje. Nikoho jiného nechci a nepotřebuju."

Steve se ve dveřích zarazil. Ohlédl se na něj a dlouze si ho prohlížel. V očích měl podivný něžný výraz a Tony sebou znovu trhl. Srdce se mu sevřelo, ale tentokrát dobře. Hezky.

"Já tebe taky," ujistil ho Steve, než zmizel na chodbě. Tony tam zůstal jen tak stát, bez pohnutí.

- Otázka! Píše se dolíček nebo ďolíček? Google slovník to taky neví a tak mi to opraví jen někdy, aby se neřeklo :D

- Otázka týdne zní: Věříte na minulé životy? Já jo a jak! Jednou se mi povedlo se na svůj minulý život napojit a byla to fakt síla!

- Pro ty co to nepostřehli, nakonec jsem si ten Instagram založila. Nevím, jak moc budu aktivní, ale něco málo se tam ukáže. Pravděpodobně i kratší povídky, které si nenajdou cestu sem. Najdete mě pod jménem psani_ve_hvezdach

- Mějte se krásně, drazí přátelé, a uvidíme se zase za týden!