Přiznám se bez mučení, jsem hrozná co se názvů kapitol týče xD
Aneb přeji všem krásnou středu! Jak se máte? Mně za týden začíná škola a upřímně, jsem z toho celkem nervózní. Mám zlou předtuchu, že letošní rok bude fakt složitý ><

Užijte si čtení!

Dva týdny se přehnaly až moc rychle. Steve seděl u svého stolu, kousal konec tužky a prohlížel si virtuální modely nového Stark Industries. Byl spokojený, ale bude spokojený i pan Stark? Oh, těšil se, až ho takhle osloví, napadlo ho škodolibě. Kdysi Tony říkal, že pan Stark byl jeho otec a nespokojeně se mračil, když ho tak oslovovali.

Steve překvapeně vzhlédl, když zahlédl Tonyho a Obadiahu procházet okolo prosklené zdi. Všichni se na ně ohlíželi, zatímco on kontroloval hodinky. Měli se sejít až za hodinu!

"Pane Rogersi!" zvolal Obadiah se širokým úsměvem a ruce měl roztažené, jako kdyby ho chtěl obejmout. Steve vstal, oběma potřásl rukou a začal sbírat své věci. Tonyho sledoval koutkem oka.

"Jste tu brzy," poznamenal. Obi se zasmál.

"Ano, ano, to je moje vina, omlouvám se. Nemohl jsem se dočkat."

Steve jen pobaveně zatřásl hlavou a byl rád, že nenechal nic na poslední chvíli. Cítil na sobě oči všech svých kolegů a moc dobře věděl, že ho Paige propaluje pohledem. Cole se u nich zjevil téměř okamžitě a div že nevrtěl ocasem jako pejsek.

"Pane Starku, pane Stane, vítejte," přivítal je srdečně. Tony na Steva zakoulel očima než se na Cola otočil a i on se s ním přivítal a potřásl si s ním rukou. Steve jim odešel zařídit něco k pití, zatímco je Cole odvedl do zasedačky.

Schůze proběhla... no, vlastně opravdu dobře. Steve jim předvedl své nápady, Obadiah i Tony ho pozorně poslouchali a sledovali, kladli otázky, vznášeli námitky. Na místě pár věcí upravil a Tony ho nakonec požádal, aby mu půjčil svůj laptop. Steve ho zvědavě sledoval a v příští chvíli zůstal zírat. Tony z kapsy vytáhl přístroj podobný mobilu, ale byl téměř průhledný. Namířil ho na jeho laptop, ťukl do displaye a očividně udělal přesně to, co chtěl, ačkoliv Steve netušil, o co šlo. Obadiah mezitím vytáhl z aktovky podlouhlý útlý obdélník s pravidelně rozmístěnými oválnými otvory. Steva napadlo, že to vypadá jako nějaký větrák.

Ale moc se mýlil.

Trvalo jen několik vteřin, než Tony oba přístroje propojil a na stole před nimi se objevila 3D projekce Stevova projektu. Opřel se do židle a dlaní si přejel po obličeji. Zůstal zírat s otevřenými ústy.

"Myslel jsem, že vyrábíte zbraně," zamumlal. Tony po něm mrskl pobaveným pohledem.

"Taky že jo. Tímhle se bavím já. Líbí?"

Steve přikývl a naklonil se blíž. Pozorně si novou budoucí budovu Stark Industries prohlížel a nestačil se divit, jak moc se blížila jeho představě. Udělat nákres v počítači byla jedna věc, ale vidět to takhle? Nestačil se divit.

"Mně se to líbí," prohlásil Obadiah nakonec a založil ruce na hrudi. Tony s ním souhlasil. Steve nadále sledoval projekci a nevšiml si tedy, jak se na něj oba dívají vševědoucími pohledy. Konečně se vzpamatoval, odkašlal si a vzhlédl k nim.

Steve věděl, že je dobrý. Neměl o sobě zkreslené představy, nepodceňoval se, ale ani nevytahoval, ale upřímně by ho nenapadlo, že by mohl dostat takovou zakázku. V jeden okamžik měl dokonce Tonyho upozornit, aby mu nenadržoval, ale došlo mu, že nemusel. Tony nikdy nikomu nenadržoval. Ani tehdy a určitě ne teď.

Oba dva si prohlédl a polkl. Obadiah se usmál.

"Bereme vás, pane Rogersi."

"Tohle si nech," řekl Tony a posunul k němu oba přístroje. "Pošlu ti mail jak to používat. Bude se ti to hodit."

Steve nevěděl co říct, jen přikývl. Cole se v tu chvíli objevil ve dveřích, nervózně se usmíval a pozoroval je. Obadiah se s tlesknutím postavil.

"Ah, pane Walkere, právě včas!"

Domluvili se na všem potřebném a než se s nimi Tony a Obadiah rozloučili, Tony se otočil na Cola.

"Máte tu nějakou volnou kancelář?"

"Na konci chodby," přikývl Cole okamžitě a ochotně mu ji šel ukázat. Tony se prošel po světlé místnosti s velkými okny, pracovním stolem u zdi a pultem uprostřed místnosti. Pro sebe si spokojeně přikývl.

"Tak ať se sem pan Rogers přestěhuje. Bude lepší řešit vše tady, v té vaší zasedačce je příšerná akustika. Že jo?"

Bylo to zvláštní, slyšet Tonyho o něm mluvit jako o panu Rogersovi.

"Ano, to souhlasím," přitakal Obadiah. "Naprosto hrozná, divil jsem se, že jsme něco slyšeli."

"Přesně, hrozně se to tam rozléhá."

"Opravdu hrozně!"

Cole mezi nimi těkal pohledem a zdál se už naprosto nešťastný. Steve neměl daleko od smíchu. Upřímně chtěl mít na Tonyho vztek, ale v tuto chvíli to prostě nešlo. Bylo jedno, že byl o pět let starší, měl vousy a dokázal jediným pohledem umlčet celou místnost; stále byl ten stejný vtipálek jako kdysi.

Netřeba zmiňovat, že se do nové kanceláře přestěhoval ještě ten stejný den po tom, co Tony a Obadiah odešli. Seděl v křesle, díval se ven z okna a v hlavě měl absolutní bordel. Čekal, že bude mít zlost jakmile se na Tonyho podívá, ale to se nestalo.

Nerozuměl sám sobě.

Dej tomu čas, řekla by mu máma. Sám uvidíš, jak se k celé té situaci postavíš.

Jo, to by řekla. Nebo by ho přetáhla polštářem po hlavě, záleželo by na náladě. Pobaveně se uchechtl a promítl si 3D projekci svého návrhu. Vždycky věděl, že je Tony inteligentní, ale že bude jednou vyrábět podobné hračky by ho nikdy nenapadlo. Projekce reagovala na pohyby jeho rukou, otáčela projektem tak, jak potřeboval. Mohl si cokoliv zvětšit nebo zmenšit a veškeré úpravy se daly udělat rychle a jednoduše. Vrtěl nad tím hlavou, ale nemohl popřít, že se mu to líbilo.

Nakonec pracovat pro Stark Industries nemusí být tak hrozné. A přímo pro Tonyho? No, taky to nějak půjde. Prostě si bude držet odstup. Navíc, byli oba dospělí a Steve nepochyboval o tom, že se tak dokáží chovat. Zachovat profesionalitu museli umět oba dva.

---

Steve Tonyho i Obadiahu průběžně informoval o postupu. Několikrát se sešli, někdy všichni tři a někdy jen on a Tony. Steve se chvíli obával, že to bude rozpačité, ale překvapilo ho, jak snadno se dalo s Tonym pracovat. Oba se drželi na vlastní straně barikády a nikdy se nebavili o ničem jiném než o práci. Steve měl někdy pocit, že na něj Tony zírá až moc dlouho, když si myslel, že si ho nevšímal, ale mohl to být pouze a jen onen pocit, no ne?

Bylo to dlouho. Pět let je dlouhá doba. Lidé se mění, ne jen uvnitř, ale i navenek. Říká se, že za sedm let se vám obnoví kosti, kůže i orgány. Takže ještě dva roky a budou kompletně jiní, než na vysoké škole.

Už to bylo dávno.

A přesto se Steve nemohl zbavit dojmu, že bylo jedno kolik času uplynulo, stejně to tam uvnitř jich obou někde bylo. Někdy se stalo, že doplnili větu jeden druhému. Steve poznal, kdy byl Tony ve špatném rozpoložení, i když se tvářil, že má všechno na háku. A Tony poznal, kdy na tom byl bledě on sám. Tony mu na schůzku přinesl kelímek s kávou, přesně takovou, na kterou Steve už od rána myslel, a Steve mu pro změnu zavolal ve chvíli, kdy se chtěl dostat z a příliš nudné schůze. Bylo jedno kolik času uplynulo, pořád mezi nimi byl pozůstatek toho, co kdysi měli. Stevovi se z toho někdy svíralo srdce. Ale jen někdy.

Pět let je dlouhá doba. Přece na tom nebude až nadosmrti lpět.

"Upozorňujeme zákazníky, že za dvacet minut zavíráme. Prosím, přesuňte se k pokladnám," ozvalo se z rozhlasu. Steve si povzdechl, popadl dvě krabice mražených lasagní a vyrazil k východu. Nechtělo se mu vařit.

"Noční nákupy?"

Z uličky vedle něj vyšel Happy a přívětivě se na něj podíval. Steve se uchechtl. Opravdu až teď začne všude po městě potkávat lidi z výšky?

"Ahoj, Happy. Jo, neměl jsem teď na nic čas."

"Slyšel jsem, že jsi dostal tu práci. Tony se tě snaží sedřít z kůže?"

Steve se zasmál. "Vlastně vůbec ne. Čekal jsem, že to bude horší."

Happy přikývl. Šli vedle sebe a snažili se najít pokladnu s co nejkratší řadou. Steva vždy překvapilo kolik lidí se vydalo nakupovat takhle pozdě v noci. Někdy šlo o studenty, které vyhnal alkoholický hlad, jindy o otce od rodin, kteří se očividně snažili utišit těhotenské chutě svých manželek. Alespoň teda podle obsahu nákupního košíku.

"Jsem rád, že spolu mluvíte," ozval se Happy najednou. Steve k němu překvapeně shlédl a cukl obočím. "Hele, Steve, já vím, že to mezi váma nebylo nejjednodušší, ale myslíš, že bys na něj mohl... no, sem tam dohlédnout?"

"Proč?"

Steve ho zvědavě pozoroval. Ať už čekal od Happyho cokoliv, tohle to nebylo. Happy si povzdechl, setřel si hřbetem ruky pot z čela a zamračil se.

"Tony, on... moc lidí mu nezbylo, víš? Těch pár let bylo fakt složitých a teď má asi jen Obadiahu a mě. A to není zrovna výhra," zasmál se kysele. Steve nechápal.

"Co Pepper a Rhodey?"

"Ah, ti dva..." Happy se zamračil, pohled upíral před sebe, nepodíval se na něj. Steve i tak viděl, že v něm zmínka o Tonyho dvou nejlepších přátelích vyvolal tak akorát vztek. "Rhodes je na turnusu a Pepper... No, nemluví s ním. Ani jeden."

"Proč ne?"

Happy se tvářil, že sám sebe zahnal do kouta. Povzdechl si."Viděl jsi tu minci, se kterou si furt hraje?"

Steve kývl.

"Zeptej se ho na to. Poví ti to, uvidíš."

Dřív, než se stihl Steve na něco dalšího zeptat se Happy přesunul k samoobslužným pokladnám, zatímco na Steva se netrpělivě díval mladý pokladní s tmavými kruhy pod očima. Tak sebou hni, říkal jeho pohled, já chci jít taky domů.

Steve nezdržoval. Zaplatil, vzal si tašku a vydal se domů. Na Happyho už nenarazil.

---

Steve mlčky hleděl na svítící obrazovku svého mobilu a přemýšlel, jestli chce podobnou hovadinu udělat nebo ne. Už už sám sebe přesvědčil, že nejlepší bude, když Nat pošle do háje, ale vzpomněl si na rozhovor z Happym a zamračil se.

"Má jen mě a Obadiahu, Steve..."

"Do háje," zavrčel si pro sebe. Chtěl si od Tonyho držet odstup, ale jak to mohl udělat, když do něj každý hučel, aby udělal pravý opak? Zatraceně, proč to muselo být tak složité?

S povzdechem našel Tonyho kontakt a dlouho váhal s palci nad klávesnicí, než napsal onu osudnou otázku. 

- Víte, proč se Happymu říká Happy? Protože se kdysi téměř nikdy neusmíval :D Alespoň to tvrdí internet

- Dostala jsem se do bodu, kdy všechny své nápady sepisuju do sešitu, což znamená, že se blížíme ke konci. Ale jak se znám, vidím to ještě na minimálně deset kapitol, takže neplačte. Ale snad do konce roku by to mohlo být hotové. Pak se začnu konečně věnovat ADSSNT 2

- Vrátím se na chvíli k shipům týdne a to jen kvůli spolubydlící, která má tendenci říkat "I ship it" na lidi, které jsem nikdy předtím neshipovala. Takže... Známe The Greatest Showman? Shodly jsme se totiž na tom, že P.T. Barnum and Phillip Carlyle na sebe celý film dělají oči. Tak jsem ze zvědavosti šla mrknout na internet a našla přes 200 povídek. Hádám, že mě další dva dny nikdo neuvidí XD Co si o nich myslíte vy?