Tak jo... Zatímco vy budete číst, já si půjdu fňukat do kouta, protože dnešním dnem vše končí...

Sněžilo. Ohromné těžké vločky se snášely k zemi a zachytávaly se ve vlasech a na oblečení lidí stojících před kostelem. Sára se usmívala, povídala si s paní Adlerovou a paní Hollinsovou, zatímco sledovala hlouček dětí, který se proháněl na zasněžené ploše vedle kostela. Děti se smály, házely po sobě sněhové koule a dvě holčičky dělaly andělíčky. Rodičům nevadilo, že si promočí sváteční oblečení, jen je s úsměvy na tvářích sledovali a byli rádi, že se baví.

„Sáro, drahá, vypadáš skvěle."

Sára se otočila a usmála se na stařičkou Nettie sedící na invalidním vozíku. Dotlačil ji k nim její vnuk, který se na ně všechny usmál a popřál jim krásný den. Sára mu to oplatila a opět se podívala na Nettie.

„Ahoj, Nettie. Ty taky! Den ode dne jsi mladší a mladší."

„Ale no tak, nedělej si ze mě blázny," zasmála se. Byla zachumlaná do ohromného kabátu a přes tlustou šálu a čepici ji nebylo téměř vidět. Nohy měla zakryté dekou a další měla přehozenou přes ramena. Sára věděla, že stařenka v dnešních dnech už téměř neopouštěla dům, kromě návštěv kostela, na kterých trvala každou neděli. Naštěstí měla milující rodinu, která jí její přání pomáhala realizovat.

Mluvily několik minut. Sára jí povykládala, jak se jí daří v práci, Nettie jí pro změnu ukázala fotografie všech osmi vnoučat, které měla. Trošku se jí popletla jména, ale její nejstarší vnuk, Damian, jí napověděl a vysloužil si tím nespokojené zamručení. Sáře zacukaly koutky.

„Babi!"

Harley se zjevil vedle nich. Tváře měl rudé mrazem, rychle dýchal a čepice, zpod které mu čouhaly prstýnky hnědých vlasů, mu klouzala do očí. Tvář mu ale zdobil široký úsměv a oblečení měl samý sníh. Sára mu upravila čepici i šálu a otřepala mu sníh z ramen.

„Copak, zlato?"

„Mohl bych si jít dneska hrát k Peterovi a Tomovi? Prosííím!" zaškemral a sepnul ruce pod bradou. Sára pokývala hlavou ze strany na stranu.

„To si musíš domluvit s rodiči."

„Dobře," zasmál se a odběhl zpět za dětmi, které rodiče ještě nezavolali k autu. Nettie valila oči a usmívala se.

„Ale drahoušku, to jsem vůbec nevěděla! Z tebe už je babička? No to je radostná zpráva! Jak je starý?"

„Je mu pět," usmála se a hrdě svého vnoučka sledovala. Házeli po sobě spolu s Tomem a Peterem sněhové koule a jejich smích zněl okolím.

„Jsem moc ráda, že se Steve nakonec vzpamatoval. Řeknu ti, drahoušku, vždycky to byl moc hodný kluk a věřím, že jsi to s ním neměla jednoduché, ale dělala jsi, co jsi mohla, každopádně to jeho tahání s klukama bylo vždycky hrozné. Takový hřích, takový hřích. Teď mu snad Bůh odpustí. Jsem moc ráda, že se vzpamatoval a zařídil ti vnoučata. To by byla taková tragédie, kdybys neměla vnoučata... Jak se jmenuje jeho žena?"

Sára se nenechala rozhodit. Kdysi sama řekla Stevovi, že Nettie byla stará škola a starého psa novým trikům zkrátka není možné naučit. Obrátila se na ni a zeširoka se usmála.

„Tony. Moc milý muž, opravdu. Jsou spolu neskutečně šťastní."

Úsměv staré ženy povadl a nakonec vymizel úplně. Podívala se na Sáru a poté na pobíhající děti. Než stihla cokoliv dalšího říct, Steve a Tony se k nim konečně připojili. Využili, že Sára bude s Harleym v kostele, a jeli zařídit na poslední chvíli ještě pár vánočních dárků, ale slíbili, že je vyzvednou.

Oba se pozdravili s Damienem a pokusili se i s Nettie, ale když na ně jen němě hleděla a v očích měla blesky, nechali toho. Rozhlédli se, Steve hvízdl a Harley se s hlasitým smíchem rozběhl k nim.

„Tati!" volal a padl oběma okolo pasu. „Tati! Tati! Mohl bych si jít dneska hrát k Tomovi a Peterovi? Prosííííím!" spustil okamžitě. Chytil se jich za ruce a pověsil se na ně. Tony i Steve ho jako na povel zvedli několik desítek centimetrů nad zem a zahoupali s ním tam a zpátky. Harley kopal nohama a šťastně se hihňal.

„Pojedeme se nejdříve najíst a pak se domluvíme, co ty na to?" navrhl Steve, chytil Harleyho i za druhou ruku a vysadil si ho na ramena. Harley souhlasil, zamával kamarádům na rozloučenou a pevně se chytil Stevova čela.

„Jste připravená jít?" zeptal se Tony. Sára souhlasila. Rozloučili se a všichni tři vykročili k autu.

„Tak co si dáme k obědu?" zajímal se Steve. Tony podal Harleymu hroudu sněhu, která se Stevovi okamžitě rozprskla na hlavě. Smáli se, Steve třepal hlavou jako pes a naoko výhružně se na oba podíval.

„Kebab?" navrhl Tony nevinně. „Vypadáš jako chlap, co potřebuje pořádný kebab."

„Ale fuj," zamračila se Sára, ale i ona se smála. Šťastně a spokojeně je tři sledovala a byla neuvěřitelně vděčná, že je má. A jestli jim všem stará Nettie propalovala záda pohledem a posílala je do horoucích pekel? No, nezatěžovalo ji to.

„Bude vám chutnat, slibuju," prohlásil Tony a objal ji okolo ramen. Sára se usmála, opřela se o něj a na okamžik obrátila pohled k ocelově šedé obloze.

Vidíš, jak jsou šťastní, Mario? Jen žádné strachy, dám ti na Tonyho pozor tak dlouho, jak jen budu moct.

- Drazí přátelé, salutuji vám úplně stejně jako Tony na obrázku. Děkuji všem, kdo se mnou tuto roční akci vydržel, děkuji za každé hlasování, každý komentář a každé přečtení. Jsem moc vděčná za to, že vás mám. Nyní, tímto okamžikem, jsem přišla o další dítě. Cítím se jinak než minule, lehčeji. Dům z dřívek byla ohromná legrace, ale na konci se mi to už táhlo a říkala jsem si, že takhle nemůžu pokračovat.

Jste skvělí, víte to? Ale vše jednou končí a tímto se nám růžové dveře do Domu z dřívek uzavírají. Naštěstí klíč někdo ztratil, takže se možná občas otevřu a napíšu nějakou milou jednorázovku. 

Mějte se krásně, skládejte básně, užijte si zbytek roku a já se s vámi příště uvidím u ADSSNT 2

Tamaki/Asterin mizí! *mic drop*