Přeji krásnou středu!
Takže, kdo vůbec nestíhá? Jup, já xD Jo a kdo je zase o rok starší a moudřejší? Jup, opět já xD
Užijte si dneska čtení

Kolika čtvrtky si obyčejný člověk za svůj život prošel? Mohly to být stovky, ale s přibývajícími léty spíš tisíce. Byly čtvrtky nějak významné? No, nijak zvlášť. Mohly to být narozeniny nebo výročí nebo něco mnohem obyčejnějšího jako testy a zkoušky ve škole, pracovní pohovory. Nebo prostě čtvrtky...

Tony si nepamatoval, že by pro něj čtvrtek někdy něco znamenal. Neměl oblíbené a neoblíbené dny jako jiní lidé. Pondělky ho neiritovaly a neděle nedeprivovaly, jelikož si pracovní týdny zařizoval sám a bylo na něm, kdy si udělá víkend. A čtvrtek? Obyčejný den, stejně jako všechny ostatní.

Až na ten dnešní.

Ještě stále byl čtvrtek, Tony kontroloval hodinky, kdykoliv mohl. Zdálo se mu, že čas plyne až moc pomalu a nebylo to fér. Už od rána byl jako na trní, ze schůze musel odejít po prvních deseti minutách a všechny pracovní hovory, dokonce i ty, které většinou vyřizoval sám, přesunul na Pepper a Obiho. V poledne to zabalil a vypadl z firmy tak rychle, jak to jen šlo. Okolí naplňoval rámus stavby, stavební výtahy jezdily nahoru a dolů po budově a od lešení se odrážely paprsky slunce. Tony tím směrem jen vrhl znechucený pohled a nasedl do auta. Happy se na něj otočil a chtěl se očividně na něco zeptat, ale upustil od toho, když viděl Tonyho výraz. Jen se rozjel a prohodil: "Box?"

Souhlasil.

Happy se neptal, jen mu dal do těla. Tony odcházel úplně promočený a s několika novými modřinami. Svaly ho pálily, vlasy se mu lepily k čelu, ale neklid v těle se alespoň na okamžik ustálil.

"Je to dneska, že?" zeptal se Happy, když se zase potkali u auta, oba umytí a převlečení. Tony přikývl a překvapilo ho, když ho Happy v příští chvíli pevně sevřel v objetí. Jen na pár vteřin, než zase ustoupil. Vážně se na něj díval a držel ho za ramena.

"Zvládl jsi to, Tony," připomněl mu. Tony se zašklebil.

"Ještě ne, ještě je dneska."

S nikým jiným to Tony neřešil, ani se Stevem ne. Bylo mu jasné, že ví, co je za den, měl to v kalendáři na mobilu a upomínky mu chodily poslední týden. Možná to Tonyho tolik znervózňovalo. Steve o tom sice nemluvil, pouze upomínku vypnul a nadále pokračoval v tom, co v tu chvíli dělal, ale Tony věděl, o co šlo. A ta připomínka, že se to blíží, téměř jako soudný den, ho zkrátka nenechávala klidného.

A taky ten fakt, že se mu ozval Rhodes. Jen tak, jako by se nic nestalo. Pozval ho ven na jídlo a když Tony zrovna vnitřně nepanikařil, chodil tam a zpátky a přemýšlel, jestli má jít, nebo ho poslat do háje.

Samozřejmě, že o hodinu později seděl s Rhodesem u stolu, oba se cpali burgery a smáli se příběhu, který mu Rhodes vyprávěl. Moc nemluvili o tom, co se mezi nimi v posledních letech stalo. Stačil jediný pohled a Tony věděl, že ho to mrzelo. A byl rád, že spolu zase mluví.

"Měl jsem tu být," řekl Rhodes v jednu chvíli, ale Tonyho umlčel.

"Jdi do háje. Byl jsem nesnesitelný a vím to. Nedivím se ti a nic ti nevyčítám, okej?"

"Okej."

Dívali se na sebe, než si přiťukli papírovými kelímky s Pepsi a znovu se pustili do řeči. Tony se domů vracel klidnější a šťastnější, ale nevydrželo mu to dlouho. Nedostatek činnosti umožnil jeho mozku, aby opět začal vše analyzovat. Připadal si hrozně, celý den měl nálady jako na houpačce a ať už zkoušel cokoliv, nedokázal s tím nic permanentně udělat.

Bylo to hloupé, byl to jen další den. A stejně měl pocit, jako kdyby čekal zprávy, které mu změní celý život. Nebylo normální dávat obyčejným čtyřiadvaceti hodinám takovou váhu. Prostě nebylo.

Bylo půl jedenácté večer. Steve seděl u stolu a pracoval na projektu, televize jim tvořila bílý šum v pozadí a Tony se snažil zabavit sám sebe. Rozebral Stevovo rádio (kdo v dnešní době ještě vlastnil rádio?) a zase ho složil dohromady. Když se zadíval na kávovar, Steve jen řekl zapomeň. Tak nic, další rozebírání nebude.

Začal přecházet tam a zpátky po místnosti. Chvíli po zemi, potom vylezl na pohovku, z ní na stolek a z něj na křeslo. Steve se k němu otočil a pobaveně ho sledoval.

"Vážně?"

Tony zavrčel, ale nic neřekl. Čas se plazil hrozně pomalu, jedna minuta trvala minimálně 300 vteřin, což nebylo reálně možné, a přesto se to dělo. Steve vstal od stolu, postavil se na křeslo vedle něj a rozhlédl se po místnosti. Zamyšleně zamručel.

"Dobrý výhled. Chodíš sem často?"

"Jo, vždycky, když mám pocit, že za chvíli vybuchnu jak Vesuv."

Věděl, že se Steve kření, proto se na něj nepodíval. Akorát by se naštval a to by bylo aktuálně k ničemu. Už tak se to v něm bilo, kdyby ho teď něco vytočilo, byla by to pořádná pohroma.

Byl ale rád, že neměl žízeň. Čekal, že se bude chtít utlouct po jediné kapce alkoholu, ale to se nedělo. Jen byl vystresovaný.

"Mám dojem, že ze sebe potřebuješ vybít trochu energie."

Tony slezl z křesla, ale Steve ho objal okolo ramen a sklonil se k němu. Líbl ho do vlasů, za ucho a na krk. Tony cítil, že má rty zkroucené do úsměvu a jemu samotnému začaly cukat koutky. S dlouhým povzdechem se o něj opřel, zavřel oči a nechal ho, aby si dělal, co chtěl.

"Vybít energii říkáš?" zamumlal. Steve souhlasně zamručel. Mnul mu ramena a přejížděl mu po pažích až ke konečkům prstů, zatímco mu tiskl další a další polibky na krk a zátylek. Do ničeho dalšího se ale nepouštěl a Tonyho napadlo, že mu pravděpodobně nechává možnost se rozhodnout. Přiblble se nad tím zazubil, Steve a ta jeho taktnost. Upřímně, chybělo mu to.

Otočil se. Steve byl normálně vyšší než on, ale když stál na křesle, hrozivě se nad ním tyčil. A aby na něj dosáhl rty, musel se pro změnu hodně sklonit. Tony ho zatahal za ruku, aby se postavil na zem – tak, lepší – a vtiskl mu polibek na rty.

Perfektní...

Samozřejmě, že se odporoučeli do ložnice a postel pod nimi tiše vrzala pěkně dlouhou dobu. Když pak už jen leželi vedle sebe, sledovali strop a ztěžka oddechovali, Tony se podíval na hodinky. Bylo dvacet minut po půlnoci. Už nebyl čtvrtek.

Zhluboka si oddechl, přejel si dlaní po obličeji a pevně zavřel oči. Slzy úlevy se mu draly do očí a on se je mermomocí snažil zarazit. Steve, moc dobře si vědom jeho vnitřního rozpoložení, si ho k sobě přivinul a vtiskl mu polibek do zpocených vlasů.

V ten okamžik to bylo přesně 730 dní ode dne, kdy se Tony naposledy napil. Dva roky. Dva dlouhé neskutečné roky. Dokázal to.

---

Dům byl tichý, podivně temný a zatuchlý, navzdory dennímu světlu a čerstvému vzduchu, pronikající dovnitř skrz otevřená okna. V celé stavbě se nacházelo jen několik lidí, kteří se starali o ten největší nepořádek a věci, které bylo třeba opravit.

Tony v domě rodičů nebyl několik let. Pro něj samotného byl moc velký a žít tam sám ho akorát přivádělo do depresí. Opustil vše tak, jak to bylo, a přestěhoval se do střešního bytu v centru města. Dům mezitím ležel ladem, Tonyho zaměstnanci ho drželi v tom nejlepším stavu, ale jinak do něj až dodnes nikdo nevstoupil.

Ale uplynutí dvouleté lhůty v Tonym něco změnilo. Kdyby byl básník, řekl by, že mu bylo lehčeji, necítil na ramenou takovou těžkou zodpovědnost a svět pro něj byl rázem příjemnějším místem. Měl více motivace, více si věřil. Věděl, že ať už chce cokoliv, dokáže to. Těch pět mizerných let se zlomilo.

Proto bylo načase vypořádat se se starými démony. První krok a první pohled byl nejhorší. Napůl očekával, že uvidí otce nahoře na schodišti nebo mámu v salónku. Čekal, že uslyší otcovy jízlivé komentáře a matčinu láskyplnou chválu, ale nic z toho se samozřejmě nestalo. Dům byl tichý a bez života.

Tony jako první zamířil do svého starého pokoje. Z postele někdo sundal ložní prádlo a matraci povlékl plastovým obalem, přes nábytek byly přehozené bílé plachty. Když Tony nakoukl pod ně, zjistil, že se jeho věcí nikdo nedotkl ode dne, kdy tady byl naposledy. Rozebraný počítač stále zabíral dobrou polovinu stolu, otevřený časopis o autech a prázdná sklenice od vody zabíraly místo na opačné straně. Nářadí bylo rozházené po celém stole, zbytky zalamovacího nože, který se mu tehdy rozpadl v ruce, byl smetený na kraj k hromadě knih, které snad nikdy neotevřel. Pobaveně nad tím zavrtěl hlavou, vzal jeden ze šroubováků a pohodil si s ním z ruky do ruky.

Přejížděl pohledem po celém pokoji, prošel se tam a zpátky. Otevřel prosklené dveře na terasu, pohledem zhodnotil vždy perfektní zahradu a vrátil se zpět do pokoje. Ze zvědavosti vešel do šatníku. Byl prázdný, oblečení si tehdy nechal sbalit a převézt. Ale to nehledal. Odsunul dvířka jedné skříňky a cukl mu koutek. Fotky tam zůstaly. Jednou si je z popudu vylepil na takové skryté místo. Původně si chtěl udělat velkou nástěnku přímo nad stolem, jen aby provokoval otce, ale upustil od toho. Steve nikdy nebyl na provokace a nechtěl ho tak využívat. Takže si těch pár společných fotek, které měli společné, vylepil sem, do skříňky, ve které většinou ukládal krabičky s hodinkami.

Jedna z fotek byla důvěrně známá. Ta z baru, kdy jejich rugbyový tým vyhrál zápas a všichni šli slavit. Steve ho držel okolo pasu a Tony měl na sobě jeho dres s velkým ROGERS přes ramena. Tony ji sem dal až jako poslední, až když hořkost z tehdejší situace odezněla a otec přestal vyšilovat. Byla to moc hezká fotka.

Další byla z léta, které strávili na vodě a stanováním. Steve ležel na dece a spokojeně se zubil, oči přilepené na Tonym, který seděl vedle něj a očividně se s někým dost zuřivě bavil, protože měl obě ruce ve vzduchu v nějakém prudkém gestu. Tony měl tuhle fotku taky rád, protože se někomu podařilo zachytit, jak se na něj Steve díval, když Tony zrovna nedával pozor.

Pak jen pár dalších fotek Steva, které se mu podařilo ukrást. Steve se šlehačkou na nose a ohromnou vaflí v ruce; Steve s kotětem v klíně; Steve s Audrey posazenou na ramenou - držela se ho za vlasy a Steve se bolestně ušklíbal; Steve ležící polonahý v posteli... A několik dalších. Tony si je prohlédl, než je opatrně každou z nich odlepil.

"Vzpomínky?"

Až nadskočil. Rychle zavřel skříňku, ale jedna z fotek, vytištěná jen na obyčejném papíře, se poryvem vzduchu vznesla a snesla se na zem. Obadiah se sklonil dřív, než Tony stihl zareagovat a fotografii sebral. Byla to ta z baru.

"Jo, vzpomínky," odtušil Tony a fotku si vzal. Obadiah ho mlčky dlouho sledoval, než se krátce pousmál a posadil se na židli.

"Už jsem ji jednou viděl, víš."

Tony se zarazil. Zíral na něj, fotku žmoulal v prstech a snažil se zpracovat, co to vlastně slyší. Vždycky si myslel, že Obi nic nevěděl. Bylo mu jasné, že se Howard až moc styděl za to, že by mohl mít teplého syna a že by o tom raději nikdy nikomu neřekl, aby neriskoval odhalení. Byl si stoprocentně jistý, že by to neřešil ani s Obim, byť to byli nejlepší přátelé už tolik let.

"Fakt, jo?" zasmál se. "Vyskočilo to na tebe někde na Instagramu? Neřekl jsi mi, že máš účet, Obi!"

Odpovědí mu byl srdečný smích. Tony se taky zasmál, ale nebylo to upřímné. Pořád Obadiahu obezřetně sledoval a čekal, co od něj nakonec uslyší.

"Ne, na internetu ne. Ukazoval mi ji tvůj táta, víš? Hodně o tobě mluvil, potom později, když se s tím trochu smířil."

"Takže jsi věděl, že se se Stevem znám..."

"Jo, ale nechal jsem tě hrát divadlo," mrkl na něj. Prsty měl propletené v klíně a ťukal o sebe palci. Tony se od něj odvrátil a vrátil se k odlepování fotek. Proto málokdy lhal. Neměl rád, když ho někdo odhalil.

"Myslím, že ti to táta nikdy neřekl," pokračoval Obadiah tlumenějším hlasem. Odmlčel se, povzdechl si a vzhlédl k němu. "Ale ke konci byl ochotný o tobě a Stevovi alespoň přemýšlet. Nepochybuju o tom, že by vás jednou přijal."

A Tony zůstal znovu stát a jen zaraženě hleděl před sebe. Obiho slova se mu honila v hlavě a on se je snažil pochopit. Cože? Cože...? Jeho otec?

"To je blbost," zamumlal a nevěděl, čemu nevěří víc. Jestli Obiho slovům nebo těm svým.

"Nevím. Ale mluvil o tobě se mnou a věř mi, že se s tím začínal smiřovat a chápat to. Měl tě rád, Tony, i když to málokdy dával najevo. Měl tě moc rád. A byl na tebe pyšný. Kdyby tě teď viděl, byl by na tebe neskutečně pyšný."

Tony mu to nechtěl věřit. Nemohl tomu věřit. Smířil se s tím, že byl pro otce to nejhorší zklamání a uměl s tím žít. Ale tohle? Ta naděje, kterou mu Obi dával... nebylo to ani trochu fér.

"Nemusíš tomu věřit," uznal Obi nakonec a vstal. Udělal k němu několik kroků a než se Tony nadál, držel ho pevně v objetí. "Ale říkám ti pravdu. Byl by na tebe pyšný. Já jsem na tebe pyšný. Zvládl jsi to, Tony, a jsi opravdu na dobré cestě. Tak si to pamatuj, ano?"

Tony přikývl. Co jiného mohl dělat? Jen přikyvoval znovu a znovu, držel se Obiho okolo ramen a snažil se nebrečet. Do háje, kdy se z něj stala taková citlivka? To bylo šílené.

"Co kdybychom si zašli na večeři, co? Já, ty a Steve? Mohl bys mi ho konečně představit pořádně, ne jen jako někoho, kdo nám dělá projekt."

Tony se rozesmál, ale musel souhlasit. Znovu přikývl, ustoupil a dlaněmi si přejel po tváři.

"Jo, dobře. Jo, to by šlo. Bylo by to fajn. Asi vyletí z kůže, ale asi je to vhodné, co?"

"Přesně," souhlasil a poplácal ho po rameni. "Jestli se vy dva někdy vezmete, k oltáři tě vedu já, na to nezapomeň. Měli bychom se seznámit ještě předtím."

Znovu propukli v bujarý smích a spolu vyšli z Tonyho starého dětského pokoje. Tony se usmíval od ucha k uchu a cítil se... jo, vlastně se cítil docela šťastně. A byl to skvělý pocit. 

- Původně měl být Obi vážně hajzl, plánovala jsem Aghánistán atd., ale nakonec jsem se uchýlila k tomuto. Ne jen z vlastní iniciativy, můj Steve, kterého jsem si našla ke svému Tonymu, mě tak trochu přesvědčil. A jsem ráda, že se tak stalo. 

- Doufám, že se vám to dnes líbilo a uvidíme se zase za týden! <3 

They are so cute! :3