Dům z dřívek od nanuků 2.0
Přeji krásný den, přátelé :3
Jak se vám daří? Mně parádně :3 Pro ty, co nemají můj instagram (psani_ve_hvezdach) nebo to nestihli postřehnout, našla jsem Steva ke svému Tonymu. Po asi šesti letech single života. Takže mě to děsí a neskutečně těší zároveň :3
Každopádně! Dneska máme předposlední kapitolu Domu z dřívek. Příští středu se s našimi chlapci na dobro rozloučíme a budeme muset jít o dům dál. Na Nový rok nová série nezačne, protože následuje moje tradiční pauza. Budu nadále psát menší a kratší věci, jednorázovky apod. a taky začnu pracovat na ADSSNT 2, která ale nespatří světlo světa bůh ví jak dlouho.
Děkuji a pozornost a pojďme si užít dnešní kapitolu!
"A já jí říkám 'Paní Collinsová, já rozumím, že máte dítě ve škole, ale s uříznutým neošetřeným prstem vás nemůžeme jen tak pustit. Zavoláme do školy, aby vašeho syna někdo odvezl domů nebo sem, souhlasíte?'"
Sára seděla na židli u ohně a na klíně jí ležela nedojedená opečená klobása. Při vyprávění rozhazovala rukama a měnila hlasy, takže se Tony i Steve pobaveně křenili prakticky od prvního slova jejího příběhu.
"A co ona na to?"
"Že je její syn ředitel a zvládne se dovézt sám."
Okolím se rozlehl smích. Sára se usmála, vrátila se ke svému jídlu a s ohromnou ochotou se pustila do vyptávání jak se jim dvěma zatím daří. Steve odpovídal, Tony doplňoval detaily. Oba se křenili, nadšeně jí vyprávěli o přestavbě Stark Industries a plánech, které měli. Sára věnovala Tonymu jediný pyšný pohled, když se zmínil, že měl za sebou dva roky střízlivosti a Steve viděl, jak moc to Tonyho dojalo.
"Je mi kosa," prohlásil Tony v jednu chvíli a vyskočil na nohy. "Skočím pro deku. Máš je furt ve skříni?"
"Jo, jo, vrchní police," kývl Steve. "Vezmi mi taky jednu."
"I mně," souhlasila Sára. Tony jim to odkýval a poklusem se vydal do domu. Zakopl o práh a málem se roztáhl jak dlouhý, tak široký. Steve se zasmál a Sára mu doporučila, aby byl opatrnější.
"Je to kozel," zamumlala, když Tony zmizel v útrobách domu. Nedlouho nato se světlo na chodbě v patře rozsvítilo a na zdi se mihl Tonyho stín. Steve se usmál, přikývl a napil se. Sára ho pozorně sledovala.
"Jsi šťastný, zlato?" zeptala se polohlasem. Steve k ní vzhlédl a přikývl.
"Jsem, mami. Opravdu jsem."
"Dobře. Moc bych ti chtěla říct, abys na sebe dával větší pozor a nehladil psa, který tě už jednou kousl, a abys byl rozumnější a nelpěl na minulosti a všechny tyhle řeči, které ti s oblibou říkám posledních osmadvacet let, ale..."
"Ale?"
"Mám Tonyho ráda. A vidím, že se snaží. Už tehdy jsem si o něm myslela, že je to dobrý člověk a myslím si to i teď. To, co se stalo, byly prostě jen-"
"Já vím," kývl a posunul se. Sára ho objala kolem ramen a vtiskla mu polibek do vlasů. Hlavou se o něj opřela a chvíli tak setrvali, než zamručela: "Ale jestli ti ublíží, budu pořád máma medvědice a nakopu mu prdel."
Steve se rozesmál se zakloněnou hlavou a Sára ho jemně praštila pěstí do ramene. Pochechtávali se oba dva, oheň praskal a z jedné z okolních zahrad se ozval štěkot psa. Až když jejich smích utichl a stihli probrat další dvě témata, obrátila Sára hlavu k domu.
"Myslíš, že se ztratil?"
"Spíš si řekl, že se rychle podívá na e-maily," uchechtl se Steve a vstal. "Půjdu se po něm mrknout."
"Zkus se tam nezapomenout s ním. Ta deka by se hodila," zavolala na něj. Steve se jen uchechtl, vběhl do domu a po dvou vyběhl schody.
"Tony? Ztratil ses?" uchechtl se a nakoukl do svého pokoje. Prázdný. Ale svítilo se v šatníku.
Tony seděl na zemi, podepíral si bradu a zíral před sebe na... oh.
Steve se zarazil. Svěsil ruce k bokům a jen se díval.
Před Tonym ležel model domu. Starý, zaprášený, který několik let stál na té nejvyšší polici schovaný za krabicí s dekami. Steve na něj téměř zapomněl. Téměř.
Byl postavený z dřívek od nanuků. Bylo to složité s nimi pracovat, byly tlustší než ty, které normálně používal. A některé byly nasáté červenou nebo růžovou a bylo úplně jedno, jak moc se je snažil umýt. Ty použil na dveře.
Byl to jejich dům, dům z dřívek od nanuků, který si tehdy spolu vysnili při jedné z postelových konferencí. Sešit s poznámkami tehdy zapadl za postel a Steve ho našel až rok po Tonyho odchodu, když si propálil v pokoji koberec a musel ho sundat. Přestěhoval tehdy všechen nábytek a našel spoustu zapomenutých a zapadlých věcí. Ten sešit málem roztrhal, když mu došlo, na co se dívá.
Ale nakonec to neudělal. Schoval ho na dno šuplíku a po dalším roce ho našel znovu. A dal se do práce. Postavil dům z dřívek od nanuků podle jejich nápadů. Měl verandu s miniaturou houpacího křesla, kterou ukradl Audrey z hraček, měl zkosenou střechu a růžové dveře. Střecha se dala sundat a odhalila tak jen náznak několika pokojů, velké garáže pro Tonyho a zimní zahrady s mnoha okny pro Steva.
Pamatoval si, že se domluvili na třech ložnicích. A na velké knihovně v obývacím pokoji a nástěnné organizátory na Tonyho nářadí v dílně. A růžové vstupní dveře, protože nikdo jiný takové přece nemá.
Tony dlouze vydechl a narovnal se. Obě dlaně si tiskl ke rtům, doširoka otevřenýma očima těkal po modelu a vypadal, že se za chvíli rozpláče.
"Tys ho postavil," šeptl nakonec a ruce spustil do klína. "Tys ho... Postavil jsi ho. Dokonce i s těmi pitomými růžovými dveřmi."
Steve byl zticha. Stál ve dveřích šatníku, opřel se ramenem o jejich rám a sám pohledem putoval po modelu. Tiše si povzdechl.
"Úplně jsem na něj zapomněl," zamumlal Tony. "Úplně jsem zapomněl, že jsme se o něm kdy bavili. A pak na mě ta krabice spadla a když jsem ji chtěl dát zpátky, tohle na mě koukalo z police a já... Tys ho postavil."
"Už před pár lety," uznal Steve tiše. "Chtěl jsem ho pak rozkopat," uchechtl se kysele a zalitoval toho, když viděl, jak sebou Tony trhl, "ale neudělal jsem to. Schoval jsem ho s tím, že se o to v budoucnu nějak posta-"
"Koupím pozemek!" vyhrkl Tony znenadání a vyškrábal se na nohy, otáčeje se na Steva. "Koupím pozemek, pořádný. Někde poblíž, anebo někde úplně v háji, to je jedno. Koupím pozemek a postavíme to. Musíme tohle," mávl rukou k modelu, div ho nesmetl na zem, "postavit."
Dýchal rychle, jako kdyby právě uběhl maraton. A Steve si nebyl jistý, jestli byl tak vyděšený nebo panikařil. Nebo obojí. Ale navzdory tomu pokračoval:
"Protože já to tehdy myslel vážně, Steve, fakt jo. Fakt jsem s tebou chtěl jednou postavit dům a žít v něm i s těmi růžovými dveřmi! Protože jsi pro mě tehdy byl celý můj život a jsi i teď a protože jsem si neuměl představit život bez tebe a pak jsem ho zažil a bylo to to nejhorší, co se mi mohlo stát, a taky protože... protože- Protože tě miluju a chci být s tebou!"
Zůstali na sebe zírat. Ze všech těch věcí, které Tony mohl vypustit z pusy a překvapit ho, tohle byla jedna z mála, které Steve neočekával. Snažil se vzpamatovat, zhluboka se nadechl, ale v hlavě měl prázdno a srdce měl až v krku. Nevěděl, co má říct, nevěděl, jak zareagovat. Tak prostě jen šokovaně zíral. Tony měl naštěstí docela slušnou zásobu slov a když pochopil, že je Steve aktuálně neschopný cokoliv říct, jemně se pousmál a sklopil oči k zemi. Hrál si s prsty, třásly se.
"Vím, že jsme si to nikdy neřekli," zamumlal. "Ani jednou. Tys tam ty náznaky dělal, ale taky ses držel a já dodnes nevím, jestli to bylo pro moje dobro... Ale asi jo, co?" Steve jen nesměle kývl. "Díky. Já se děsně bál, víš? Bál jsem se, že se tím něčemu upíšu a už nebude cesty zpět, ale teď mi je to jedno! I kdyby by mě měla ta dvě slova upsat ďáblu, vykřičím je do světa. Miluju tě, Steve. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu a-a- A ty teď brečíš, proboha."
Jediným krokem byl u něj a pevně ho objal. Steve nebrečel, ne tak úplně. Možná mu slzelo jedno oko a možná tak trochu i obě, ale za to určitě mohla ta alergie, kterou nikdy neměl a která se teď záhadně objevila. Zasmál se, chytil se Tonyho okolo pasu a roztřeseně se nadechl.
"Páni," šeptl, "nevěděl jsem, že to se slovy tak umíš."
"Jo, když mám nervy nadranc, mluvím dřív než myslím."
"Ty někdy myslíš?"
"Au!"
Rozesmáli se oba dva. Steve si přejel dlaní po obličeji a zadíval se Tonymu přes rameno na model domu. Usmál se.
"Tak co na to říkáš?" zajímal se Tony nesměle. Těkal mu pohledem po tváři a snad se z ní snažil něco vyčíst. Steve se opřel svým čelem o jeho.
"Že teď vezmeme ty deky a půjdeme dolů za mámou, než zmrzne," zamumlal s úsměvem. "A taky na to říkám to, že sehnat růžové dveře bude sranda a už teď se na to těším. A taky... " sklonil se a líbl ho krátce na rty, "A taky říkám, že tě taky miluju. Už pěkně dlouho."
"Jo? A jak moc?"
"Na měsíc a zpátky?" navrhl. Tony se spokojeně uculil a přivinul se k němu, hlavou se mu opřel o rameno.
"Tak moc, hm?"
"Jo. A ty mě?"
"Hmmm... Až na Triton a zpátky."
"Triton?"
"To je měsíc Neptunu. Který je od nás mnohem dál než náš Měsíc. Takže jsem vyhrál!"
"Oh, takže tohle je teď soutěž, jo?"
"Vždycky je to soutěž, drahý Steve. A já vždy vyhrávám."
Smáli se oba dva. Steve se nakonec pokusil si Tonyho přehodit přes rameno, ale utekl mu a raději popadl deky. Na tváři mu zářil ohromný úsměv a oči mu jiskřily. Steve pookřál a jen si ho prohlížel. A byl neskutečně šťastný.
---
Steve udělal chybu v tom, že se těch obrazů nezbavil rovnou. Tony udělal chybu v tom, že byl až moc zvědavý. A tak teď spolu seděli u Steva v ložnici, Steve na posteli, Tony na zemi, a oba sledovali několik velkým pláten, která si nejvíce odskákala Steveův žal. Byl tam ten obraz, který Tony už viděl v garáži. Muž se stříbrnou cestičkou slz na tváři a zející dírou v hrudi, ze které se kroutila tmavá vlákna. Steve by byl na něj pyšný, kdyby pro něj výjev před ním nevyvolával až moc silné emoce, které tehdy cítil.
Tony věděl, z jakého období ty obrazy jsou, mluvili o tom poslední dvě hodiny. A teď, když už nebylo co říct, jen seděli a dívali se. Steve shledal, že to už tolik nebolelo. Vzpomínal si, jak se tehdy cítil, ale bolest se neobjevila. Byl za to rád.
"Víš, že mám galerii?" zamumlal Tony jakoby nic. Stevovi povyskočilo obočí. "Nebo jednu sponzoruju, to je jedno. Hlavní je, že by nestálo moc práce ti zařídit výstavu."
"Jsou to jen čmáranice," zamumlal Steve. Tony se uchechtl.
"Jo, to je každé umění. Nikdy jsem mu nerozuměl. Ale už moje máma říkala, že máš talent, a to něco znamená. Mamka nerozdávala komplimenty jen tak, na to nezapomeň."
Steve se uculil. Tony se na něj otočil, došel po čtyřech k posteli a posadil se vedle něj, hlavou se mu opřel o rameno.
"Na zkoušku nic nedáš, hm?"
Steve mlčel. Dlouho mlčel. Díval se na obrazy před sebou a snažil se přijít na to, jestli chce, aby někdo jiný viděl a hodnotil a kritizoval jeho práci.
"Je to jako když děláš domy," zkusil to Tony ještě jednou. "Lidi na ně taky koukají. A líbí se jim. Hmm?"
"Budu o tom přemýšlet," slíbil nakonec. Tony se uchechtl, přikývl a vstal. Zvedl jeden z obrazů, ten, který viděl už v garáži, a pozorně se na něj zadíval.
"Ale tenhle si chci nechat já."
"Jako masochistickou připomínku?" neodpustil si Steve. Tony se rozesmál.
"Jo, přesně tak!"
---
"Vstávej."
Tony znechuceně zamručel, schoval hlavu pod deku a byl pevně rozhodnutý, že ten otravný hlas poslouchat nebude. Ale otravnému hlasu patřily i otravné ruce, které z něj deku stáhly, a taky otravné rty (dobře, ty rty měl vlastně docela rád), které mu tiskly polibky na čelo a tváře.
"Vstávej," řekl znovu a zafuněl mu do ucha. Tony div nevyletěl z kůže. Rychle se odvalil a rozespale se na kazisvěta zadíval. Ach, Steve. Jasně, že to byl Steve.
"Nechci," zamručel a znovu si položil hlavu. V té chvíli už přišel o přikrývku úplně a chladný vzduch ho udeřil do rozpáleného těla. Nespokojeně zaskučel. "Jsi krutý!"
"A ty líný. Budím tě už potřetí. Tak vstávej," uchechtl se Steve a na chvíli zmizel. Tony se rozhlédl po dece, ale Steve ji musel odnést. Taková potupa! Taková drzost! Honem alespoň sebral ze země župan a přikryl se jím. Byl unavený jako kotě a chtěl spát ještě minimálně tři dny v kuse, ale Steve měl očividně jiné plány. Objevil se po pár minutách se snídaní a horkou kávou a Tony mu alespoň trochu jeho hrubé ranní zacházení odpustil.
Posadil se, vzal si talíř i hrnek a spálil si na kávě jazyk. Mmm, dokonalé!
"Proč mě budíš tak brzo?"
"Je devět," oponoval Steve. Tonymu poskočilo obočí.
"Dobře, promiň. Proč mě budíš tak kurevsky brzo?"
Steve se uchechtl. Chodil tam a zpátky po ložnici a balil si věci do práce. Byl na něj pěkný pohled, to Tony musel uznat a ani by ho k tomu nemusel nikdo nutit.
"Protože mám dneska moc práce a ještě jsem ti chtěl něco dát, než odejdu," vysvětlil, vytáhl z brašny nějaké papíry a prolistoval je. Vytáhl z nich malý růžový lísteček a vrátil se k posteli. Lísteček Tonymu přistál na čele a na rtech pro změnu polibek, který ochotně oplatil.
"Tady máš souřadnice. Potkáme se ve dvě, hm?" řekl Steve, líbl ho ještě jednou a vyrazil ke dveřím. Tony si lísteček z čela sundal a zadíval se na něj. Vážně, jen souřadnice a pod nimi čas. Překvapeně zamrkal.
"A kde to je?" zavolal na něj do obývacího pokoje.
"Zeptej se navigace!" dostalo se mu odpovědi. Pak už slyšel jen cinkání klíčů a nakonec bouchnutí dveří. Tony se zamračil. Napil se kávy, kousl si do toustu a pohled upíral na růžový lísteček. Steve většinou tak tajnůstkářský nebyl.
"No dobře," zamručel. "Ať je po tvém."
---
Ve dvě hodiny Tony vystoupil z auta uprostřed ničeho a rozhlédl se. Viděl prázdnou parcelu a vzadu kousek lesa. A taky Stevovo auto a Steva samotného. Dřepěl a něco dělal u země, ale co, to Tony neviděl.
Tony si sundal sluneční brýle a vykročil k němu. Rozhlížel se, nejistě se zubil a přemýšlel, o co vlastně šlo. Až když byl blíž, všiml si, že jsou v zemi zapíchané kolíky a vede okolo nich bílý provázek.
"Ahoj," usmál se Steve a vstal od jednoho z kolíků, ke kterému pravděpodobně přivazoval konec provázku. "Jsem rád, že ses neztratil."
"Já? Prosim tě," zasmál se. Steve mu nabídl ruku a vedl ho do středu podivného tvaru, který se táhl okolo nich. Tony se rozhlížel a snažil se přijít na to, co mu to připomínalo. Ale marně.
"Co ty na to?" zajímal se Steve. "Kuchyň tady? Nebo tam?"
Ježiši Kriste! Tony se znovu rozhlédl a konečně mu to došlo. Steve provázkem vyznačil půdorys jejich domu. Brada mu poklesla.
Steve s ním prošel celý půdorys, bavili se o tom, co kde bude a jak to bude vypadat. A Tonymu se celý dům stavěl před očima. Usmíval se. Culil se jako idiot a přál si, aby mohli hned v tuto chvíli začít stavět. Jejich vlastní dům.
Odněkud vyběhla Hel, Stevova kočka, a lovila něco v trávě. Krčila se u země, než vysočila jako lvice na lovu. Tonymu poskočilo obočí a zvědavě se na Steva podíval. Pokrčil rameny.
"Máma řekla, že až dostavíme, máme si ji vzít k sobě," poznamenal. Tony se uculil, ale musel souhlasit. Objal ho okolo pasu a spokojeně si povzdechl.
"Tak jo, tak to tady postavíme."
Odpovědi se mu nedostalo, jen polibek do vlasů. Tony se usmíval. Život byl nádherný...
- Dámy a pánové, chlapci a děvčata, je to tady! Náš krásný happy (skoro) end! Ještě Epilog a moožná bonusovka (nejsem si jistá) a Dům z dřívek od nanuků je za námi. A upřímně, i když mi to je líto, cítím zároveň ohromnou úlevu. Už se to táhlo až moc dlouho :D
- Děkuji za přečtení a uvidíme se zase ve středu, tentokrát naposledy v tomto roce.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top