...a jelikož nemůžu popřít, že předešlá kapitola byla jen jako výplň, hned vám naservíruju další. XD

Byla to hezká fotka. Moc hezká, Tony ji měl rád, uložil si ji do galerie a někdy, když se přistihl, že se mu stýská, se na ni díval a culil se jako školačka. Smál se, když jednou přišel k nim do pokoje a viděl, že ji Steve přišpendlil na nástěnku. Očividně se mu taky líbila.

Byla to hezká fotka, připomínka krásné vzpomínky. Jejich rugbyový tým vyhrál a postoupil tak do finále, což samozřejmě znamenalo ohromnou oslavu. I Steve tentokrát pil a slavil, zpíval s ostatními a snad poprvé připomínal opravdového praštěného vysokoškoláka. Tony se smál, pozoroval ho, pil a bavil se. Někdy během toho večera je někdo vyfotil, ani jeden z nich dodnes nevěděl kdo.

Byla to moc hezká fotka, focená zezadu. Stáli vedle sebe, Tony objímal Steva okolo pasu a Steve jeho okolo krku a tiskl mu pusu do vlasů. Ta část Tonyho obličeje, která byla viditelná, odhalovala jeho široký úsměv.

Měl na sobě Steveův dres. Už si nepamatoval jak přesně se k němu dostal, někdo mu ho přetáhl přes hlavu nebo ho Stevovi ukradl? Nevěděl, nezajímalo ho to. Ten dres byl světle modrý a černý, a na zádech stála obrovská pětka a přes ramena se táhlo ROGERS. A Tonymu dělalo dobře, že má zrovna on to právo mít ho na sobě.

A záhy zjistil, že to dělalo dobře i Stevovi. Neřekl to nahlas, to ne, ale ani nemusel. Když totiž později přišli zpátky do jejich domu a vpadli do pokoje, ten dres byl jediný kus oblečení, který jim dělal v posteli společnost. Když Tony chytil jeho lem a chtěl ho sundat, Steve ho chytil za zápěstí a upřel na něj tak intenzivní pohled, až se Tony otřásl po celém těle a sevření povolil.

A Steve si ho pak obrátil na všechny čtyři, držel ho pevně za boky a loudil z něj další a další slastné steny. Kdykoliv se Tony ohlédl, Steve měl oči přilepené na jeho zádech, pohled tmavý a divoký a Tony moc dobře věděl, že sleduje těch šest písmen.

"Tobě se to líbí," dostal ze sebe. Nohy se mu třásly, ruce mu vypovídaly službu a lapal po dechu, ale přesto zvládl zašeptat: "Líbí se ti, že mám na sobě tvoje jméno?"

Ani tentokrát Steve neodpověděl, ale to ani nemusel.

Byla to krásná fotka. A krásná vzpomínka.

Byla. Ještě nedávno.

Teď tu fotku Tony proklínal z celého srdce.

---

To Steve na tu fotografii narazil. Někdo ji zveřejnil na instagramu a on se k ní dostal přes členy jeho týmu. Nejprve se nad tím zarazil a uvažoval, že najde toho, kdo ji zveřejnil a požádá ho, aby ji smazal. Nikdy neměl rád, když jeho fotografie nebo osobní informace kolovaly po internetu. Ale nakonec se na to vykašlal. Jen si ji uložil a poslal ji Tonymu. Líbila se jim oběma, byla to pěkná fotka. A asi jediná, kterou měli společnou.

Tony rád fotil, ale převážně kompromitující materiál, kdykoliv vyrazil ven s Rhodesem a ostatními. Steve na druhou stranu nefotil skoro vůbec. A nikdy se nedostali k tomu, že by chtěli nějakou společnou. Ale tohle bylo příjemné překvapení.

Stevovi se ta fotka opravdu hodně líbila. Líbil se mu Tonyho široký úsměv a ten fakt, že na sobě měl jeho dres, s ním dělal nemístné věci. Doteď se mu stahovaly slabiny, když si na tu noc vzpomněl. Popadl ho podivný majetnický pocit, když viděl s jakou hrdostí se Tony promenáduje po baru s jeho jménem na zádech.

Nechat tu fotografii na internetu byla chyba. Ohromná chyba.

Prvních pár dní se nic nedělo, život šel dál. Zapomněl na to, že ta fotka vůbec existuje i někde jinde, než v jejich mobilech a na nástěnce.

Jenže potom se Tonyho mobil zbláznil. Neustále mu vyzváněl a chodila mu jedna zpráva za druhou. Steve asi nikdy nezapomene na výraz, který se Tonymu usídlil v obličeji, kdy se konečně podíval, kdo mu píše. Strach a obavy měl vepsané v každém rysu. Dřív, než se Steve stihl zeptat, Tony se sebral a odešel k sobě do pokoje, který už od prvního dne sotva používal. Zabouchl za sebou dveře a zamkl je, dávajíc jasně najevo, že chce být sám.

Steve ho slyšel s někým mluvit, ale dveře tlumily slova dost natolik, aby mu nerozuměl. Tón hlasu ale rozpoznal a svíral se mu z toho žaludek. Tušil, kdo Tonymu volal a upřímně, ani jemu se to nelíbilo.

Když přišla poprvé řeč na Tonyho rodiče, byl to hodně krátký rozhovor. Tony kategoricky odmítl jim o Stevovi říkat.

"Nepochopí to, ani jeden. Tohle fakt nehodlám dělat. Oni nejsou jako tvoje máma."

A Steve se s ním nehádal. Nedotklo se ho to, neurazil se. Neměl pocit, že ho Tony skrývá, ne. Nic podobného. Rozuměl, že zkrátka někteří lidé to nikdy nebudou schopni pochopit. Strejda Jerry byl zářným příkladem a Steve si tolikrát přál, aby mu to nikdy neřekl.

Takže pokud si Tony přál to před rodiči držet v tajnosti, neměl s tím nejmenší problém.

Jenže nechat tu fotografii na internetu byla hodně velká chyba.

Až později se Steve dozvěděl, že v tom měl prsty jistý Justin Hammer. Nikdy o něm neslyšel, ale Tony mu vysvětlil, že se jejich rodiny znají a Justin se vždycky snažil Tonyho překonat. A nedařilo se mu to. Tak na něj žárlil a nenáviděl ho.

To on na tu fotografii narazil a uznal za vhodné Howarda Starka informovat, co jeho syn vyvádí.

Tonyho mobil bláznil následující dny. Nespočet telefonátů, nespočet hádek. Nechtěl Stevovi nic říct, hádal se i s ním. Byl vystresovaný a zdál se upřímně vyděšený.

Nakonec odjel domů a Steve o něm neslyšel dva dny. Vrátil se až v pátek ráno, vyčerpaný a bez života.

"Prý se mám vzpamatovat," ucedil, pohled upřený kamkoliv, jen ne na Steva, "a přestat dělat ostudu."

Rozesmál se, suše a kysele. Steve nic neřekl, jen ho pozoroval. Tony si povzdechl, přejel si dlaněmi po obličeji a sesunul se na židli.

"Máš dneska přednášky?" zeptal se Steve. Tony zavrtěl hlavou. Steve přikývl. A odešel si pro laptop, aby mohl koupit lístky na vlak. "Pojedeme k nám, co ty na to?"

Tony souhlasil.

---

Máma věděla, co se dělo. Steve si nemohl pomoct, ale byl v koncích a to se vždycky obracel na mámu. Uměla mu poradit nebo ho alespoň uklidnit. Aby přijeli na víkend byl její nápad, ne jeho, ale Steve ochotně souhlasil.

Přivítala je v předsíni. Tony se na ni unaveně podíval a máma se soucitně pousmála. Rozevřela náruč.

"Ach, zlato," vzdychla chápavě. Steve viděl, že se Tonymu lesknou oči slzami. Dvěma kroky byl u ní a sesunul se jí do náruče. Máma ho k sobě pevně přivinula, hladila ho po vlasech a šeptala, že všechno bude zase v pořádku. Steve je jen rozpačitě sledoval.

"Vypadáte hrozně, oba dva," řekla nakonec, když držela Tonyho na délku paže a prohlížela si ho. "Běžte si lehnout, už jsem vám rozestlala. Pak si můžeme popovídat, co ty na to?"

Tony souhlasil. Znovu ji objal, tiše poděkoval a rozešel se ke schodům. Steve mámu taky krátce objal a i on poděkoval. Máma se smutně usmála.

"Bude to složité, zlato," varovala ho. Steve pouze přikývl. Moc dobře věděl, že měla pravdu.

Nahoře v pokoji se mu Tony stočil v náruči. Už neplakal, jen se ho držel a díval se do zdi. Zmučeně si povzdechl.

"Nesnáším tu fotku," zamumlal. Steve souhlasně přikývl. Sundal ji z nástěnky už dávno.

---

Sára počkala do následujícího rána, až Steve vyběhne ven a nechá ji a Tonyho osamotě. Včera jim dala oběma pokoj, neboť viděla, že jsou na tom vážně zle. Tony vypadal jako chodící mrtvola a ze Steva čpěly obavy na sto honů. A kdo by v takové chvíli chtěl ještě poslouchat mateřské řeči, byť dobře míněné? Přesně tak, nikdo.

V osm ráno Steve vyběhl ven, navzdory psímu počasí, a Sára zůstala s Tonym osamotě. Seděli spolu v obývacím pokoji, televize hrála v pozadí a Tony seděl na gauči zabalený v dece a pomalu upíjel horkou kávu. Vypadal lépe než včera, ale starosti jeho tvář neopustily. Sára si tiše povzdechla.

Posadila se k němu, schovala nohy pod cíp deky a zadívala se mu do tváře. Tony se jejímu pohledu vyhnul.

"Chtěl bys mi o tom říct?"

Uchechtl se. Kyselé a suše, ale Sára si z toho nic nedělala a čekala. Stále se na ni nepodíval, pohled upíral do hrnku (o kterém už Sára přemýšlela jako o "Tonyho hrnku", protože z něj pil kdykoliv sem přijel) a kousal se do rtu. Nakonec si povzdechl a dlaní si přejel po obličeji.

"Ono vlastně není o čem."

Nic neřekla a čekala. Bylo o čem mluvit a bylo toho dost, ale Tony byl tvrdohlavý mezek, který chtěl vypadat silně a statečně. Chlapi si přece nestezuji a nefňukají, no ne? Nikdy tyhle stereotypy nepodporovala.

Opět si povzdechl, odložil hrnek na stůl a zamnul si ruce.

"Někdo nás vyfotil," začal. Sára přikývla, to věděla. Steve ji tu fotku ukazoval. Byla moc hezká, líbila se jí. Oba na ni vypadali šťastně a spokojeně a pokud to nebylo nejdůležitější, pak už nevěděla co. "A dali tu fotku na net. Našel ji... Jeden takový pitomý záprtek, no, to je jedno," mávl nad tím rukou a pokračoval: "A nenapadlo ho nic lepšího, než to ukázat mému otci."

Tony zmlkl. Vztek a bolest a hanba se mu mihly po tváři a Sáru zabolelo u srdce. Pohladila ho po paži.

"Já jim to nikdy nechtěl říct," zašeptal zničeně. "Věděl jsem, že to nikdy nepochopí. Otec řval jak smyslů zbavený, prý že se mám vzpamatovat a přestat dělat ostudu a být normální! A plno dalších věcí, které nechci opakovat..."

Sára přikývla, že rozumí, a znovu ho pohladila po paži. "A maminka?"

"Neřekla ani slovo, jen se na mě dívala-" Tonymu se zlomil hlas a rozčileně odvrátil pohled. Sára pochopila. Otec po něm mohl křičet jak jen chtěl, ale jeho více ranila reakce matky.

Tony vyskočil na nohy a s hlubokým zamračením na tváři několikrát přešel tam a zpátky. Potom, když si uvědomil, co dělá, se zase posadil a chopil se hrnku.

"To je jedno," zavrčel. Měl vztek, ale Sára nebyla hloupá. Jednoho kluka už vychovala a věděla, že kdykoliv měl Steve vztek, maskoval jím jinou emoci. Nejčastěji strach nebo smutek. Nepochybovala o tom, že Tony dělal to stejné. Bilo se to v něm a on nevěděl, jak se s tím vypořádat. Tak zuřil.

"Tony," začala měkce a počkala, dokud se na ni neotočí, "já rozumím, že tě to trápí a mrzí mě to. Ale zkus jim dát trochu času, ano?"

"Jasně! Ještě se jich zastávejte," odfrkl si kysele.

Sára ho praštila polštářem po hlavě. Chvíli se na sebe jen dívali, než se oba zasmáli.

"Promiň. Reflex."

"Dostává Steve polštářem často?"

"Víc, než by sis myslel," zasmála se znovu. Pousmál se na ni, ale pro jistotu hodil polštář na křeslo. Nevadí, seděla na dalším.

"Myslím to vážně. Já vím, že je tohle otřepaná fráze, ale vyrostli jsme v jiné době. Naši generaci a generace před námi učili, že mít něco se stejným pohlavím je špatné. Holt se stane, že na to poprvé člověk nezareaguje nejlépe."

Tony si znovu odfrkl a očividně jí nevěřil ani slovo. Ale nic neřekl. Sára stiskla jeho ruku ve své.

"Dej jim chvilku, aby to zpracovali. Třeba tě ještě překvapí."

"A co když ne?"

Smutně se pousmála. Bohužel, i to byla velmi reálná možnost. Pohladila ho po vlasech.

"Bude to bolet," uznala. "Ale vždycky říkám Stevovi, že ne každý je schopný to pochopit. A od takových lidí se vždy můžeš vzdálit."

Nic na to neřekl. Ještě chvíli sledoval podlahu, než se na ni otočil s bezstarostným úsměvem a všechno, co si opravdu myslel a cítil, schoval za neproniknutelnou masku.

Sára už nejednou přemýšlela nad tím, jaké okolnosti v životě ho donutily své pravé emoce skrývat. Ať už to bylo cokoliv, nemohlo to být nic hezkého.

---

Zdrželi se až do nedělního podvečera. Sára je vyprovodila až ke dveřím a zásobila je domácím jídlem a rovnou dvěma třešňovými koláči. Smála se, když viděla, jak se oběma rozsvítily oči.

Objala Tonyho, pevně a dlouze a ujistila ho, že všechno bude zase v pořádku. Poté objala i Steva se stejnou něhou. Usmála se na něj.

"Dávej nám na něj pozor, ano?"

"Jasně- Počkej, 'nám'? Jak jako nám, mami? Snad si neděláš na Tonyho nároky?" zasmál se. Tony je zmateně sledoval zpoza Stevova ramene, zatímco Sára zavlnila obočím, které jí opět narostlo.

"Jasně, že jo. Přivedl jsi mi ho domů a já ho už dávno adoptovala, ať se ti to líbí nebo ne."

Smáli se. Tony se rozpačitě usmíval a tváře mu rudly, ale zdál se spokojený.

Nakonec jí jen zamávali a vydali se na nádraží. Sára ze dveří s úsměvem sledovala, kterak Steve objímá Tonyho okolo ramen a tiskne ho k sobě.

Hodili se k sobě, opravdu ano.