Dobrý den, mí drazí a předrazí!
Jak to jde? Doufám, že lépe než u mě xD Přiznejte se, komu chyběla Sára? Mně totiž příšerně!

Steve se otráveně převalil na záda a poslepu se snažil nahmatat svůj vytrvale zvonící mobilní telefon. Podařilo se mu to, málem ho sice upustil na zem, ale jen málem. Na vteřinu ještě stačil zahlédnout, že byly čtyři hodiny ráno, ale číslo nebo jméno volajícího už ne.

"Haló?" zamumlal ospale a promnul si oko. Z druhé strany se nic neozvalo, jen něčí dech. Steve si odtáhl mobil od ucha a znovu se nechal až příliš jasným displejem oslepit. Oči mu okamžitě začaly slzet, ale Tonyho jméno stihl přečíst. Znovu si přitiskl mobil k uchu.

"Haló," zopakoval. Pořád ticho, Steve si povzdechl. "Tony, alespoň mi řekni, jestli jsi mě vytočil schválně nebo omylem."

"Promiň, já.... Vzbudil jsem tě?"

"Jsou čtyři ráno, co myslíš?" ušklíbl se kysele a promnul si ospalé oči. Posadil se, zívl a shodil nohy na chladnou podlahu. "Všechno v pohodě?"

"Co? Jo, jo, jasně. V pohodě," řekl, ale Stevovi neuniklo, jak napjatě a strhaně zněl. Zpozorněl.

"Dobře, to je dobře. O co teda jde? Něco ohledně práce?"

Opět bylo chvíli ticho, až na podivné hulákání někde v pozadí. Stevovi to připomnělo opilecké zpívání.

"Myslíš, že bys mohl chvíli prostě mluvit?"

Steve nebyl hlupák a uměl si dát dvě a dvě dohromady. Vstal z postele a šel ke skříni, držíc si mobil u ucha ramenem. "Jasně, proč ne. Ale řekni mi nejdříve kde jsi."

"Proč?"

"Abych věděl, kam jít, kdyby mluvení nepomohlo."

"Nemusíš nikam chodit, jsem v poho-"

"Hlídám ti záda, vzpomínáš?"

Bylo ticho, dlouho bylo ticho. Steve slyšel několik roztřesených nádechů, než se konečně dočkal odpovědi. Tonyho hlas byl slabý a tichý.

"Ta- Ta lavička, jako předtím."

"Dobře," přikývl a spustil. Mluvil o všem, co ho napadlo a nutil Tonyho alespoň občas zareagoval. Netrvalo dlouho a zdál se klidnější. Zněl jen unaveně a Steve se mu nedivil; pravděpodobně celou noc nespal.

"Máš plány na víkend?" zeptal se, když parkoval. Nemohl jen tak zůstat sedět na zadku, tušil, že by to nedopadlo dobře. Zaparkoval naproti přes ulici kousek od toho baru, na který Tony pravděpodobně celou noc zíral.

"Hádám, že budu zalezlý v dílně," uchechtl se. "Proč-?"

Steve se pousmál a zamával mu. Tony opravdu seděl na té stejné lavičce jako předtím, opíral se lokty o kolena a hrál si s mincí. Zarazil se, když si ho všiml, trochu se zamračil a nakonec zavěsil. Steve šel k němu.

"Říkal jsi, že kdyby mluvení nepomohlo," připomněl Tony. Steve pokrčil rameny.

"Lhal jsem. Je to tak velké překvápko?"

"U tebe? Jo." Tony se uchechtl, zavrtěl nad tím hlavou a schoval mobil do kapsy. "Přišel jste mě odtáhnout domů, strážníku?"

"Přišel jsem vás využít jako levnou pracovní sílu, pane Starku" mrkl na něj. "Vstávej a padej do auta. Jedeme na výlet."

"Kam?"

"Když ti to řeknu, utečeš."

Tony váhal. Vstal, zhoupl se na patách a očividně uvažoval, jestli přece jen nemá zvolit útěk. Steve naklonil hlavu na stranu a uculil se.

"Přece by ses nebál..."

"Doteď ne, ale když na mě takhle zíráš, děsí mě to!"

Steve se rozesmál a Tony o krok ustoupil, ale i jemu cukaly koutky. Nakonec s kýváním hlavy vykročil. "No dobře, ale máš mě na starosti. A jestli se mi něco stane, nemysli si, závěť mám už dávno sepsanou a všechno půjde nadacím pro postižené velryby. Nedostaneš ani penny!"

Steve přemýšlel, co si o nich museli myslet kolemjdoucí. Dva dospělí chlapi, kteří se ve čtyři ráno smějí jako dva blázni na celé kolo.

---

Tony musel usnout. Pravděpodobně usnul ještě dřív, než se s nimi auto úplně rozjelo. Byl unavený, nespal dva dny po sobě a chuť napít se z něj vždy vytáhla i veškeré zbytky energie. Takže se uvelebil na předním sedadle a usnul s hlavou opřenou o bezpečnostní pás. A neprobudil se, dokud auto nezastavilo.

Protáhl se, zívl a vyhlédl z okénka. Trvalo mu méně než vteřinu uvědomit si kde jsou.

"Do prdele!" šeptl a sjel po sedadle co nejníž, aby na něj nebylo vidět. Bezpečnostní pás ho přiškrtil a Steve vedle něj se pobaveně šklebil.

"Neklej. Co tak šílíš?"

"Musíš mě odvést. Jestli si myslíš, že předhodit mě svojí mamce je dobrý nápad, pleteš se! Bože, ta žena mě zabije na místě a ani ten pověstnej mastnej flek ze mě nezbyde!"

Tony by si přál, aby si dělal srandu, ale nedělal. Fakt měl nahnáno a srdce mu tlouklo jako splašené. Bál se čelit Stevovi, když na sebe v té kavárně narazili, ale paní Rogersová? To byl úplně jiný level. Buď se ho pokusí zabít nebo se na něj podívá tím zklamaným výrazem, který umějí jen matky. Tony si nebyl jistý, čeho se bál víc.

Stevovi to ale přišlo vtipné, protože se na něj neustále zubil a smál se. "Přestaň dělat blbosti a pojď. Nic ti neudělá."

S tím si odepnul bezpečnostní pás a vystoupil. Tony to udělat odmítl, ale odvážil se trochu narovnat a jen na okamžik vyhlédnout. Vzápětí mu výjev venku vyrazil dech.

Když viděl paní Rogersovou naposledy, měla vlasy na kluka a stále se zotavovala po chemoterapiích. Žena, která stála před domem, byla paní Rogersové podobná každým kouskem těla a zároveň byly naprosto rozdílné. Vlasy měla spletené do dvou francouzských copů, které jí sahaly do poloviny zad, tváře měla plné a růžové, oči veselé a úsměv široký. Měla na sobě džíny s laclem a károvanou košili, obojí špinavé od hlíny. Zrovna ji vyrušili při zahradničení.

Tony ztuhl, když se podívala jeho směrem, a honem sjel co nejníž a natlačil se na dveře. Třeba ho neviděla. Třeba se tu bude moct schovávat dokud nezajde do domu. Pak uteče, zavolá si taxíka a zmizne. Jo, výborný ná-

Tony málem vypadl na chodník. Paní Rogersová otevřela dveře a zůstala na něj hledět s povytaženým obočím, zatímco Steve stál několik kroků za ní a dusil v sobě smích. Tony si odkašlal.

"Do-dobrý den, paní Rogersová."

"Nazdar, Tony. Co takhle kávu?"

"Kávu? Jo- Jo, kafe zní dobře, díky."

"Tak pojď dovnitř," vybídla ho a ustoupila. Ruce založila na hrudi a nespustila z něj pohled. Tony opatrně vystoupil, zavřel za sebou dveře a oprášil se. Ne protože by byl špinavý, ale protože potřeboval vteřinu nebo dvě na to, aby se vzpamatoval. Ne, že by to zabralo.

"Vypadáte dobře," zkusil to a usmál se od ucha k uchu. Sára znovu povytáhla obočí.

"Díky. Ty vypadáš příšerně."

Tony se uchechtl. "Jo, trefné."

Všichni vykročili k domu, Steve se stále culil jako měsíček na hnoji a Sára z Tonyho nespustila oči. Cítil její pohled bořící se mu zezadu do hlavy a kolena se mu chvěla. Otřásl se, poslal několik SOS pohledů směrem ke Stevovi, ale nebyl vyslyšen. Samozřejmě, že ne. Málem zapomněl, že je Steve hrozný troll.

Nikdo moc nemluvil. Paní Rogersová nachystala všem třem kávu a dala na stůl pár sušenek. Zeptala se, jak se mají a jak pokračuje práce. Bylo to odměřené a nepříjemné. Tony by se vrtěl na židli jako školáček v ředitelně, ale ovládal se. To uměl, uměl se ovládat a přetvařovat. Uměl se tvářit, že mu je pohodlně i v nepříjemné situaci.

"Proč jsi mě sem vzal?" zeptal se polohlasem, když si Sára odskočila. Steve se na něj podíval přes okraj modrého hrnečku s malými loďkami a pousmál se. Už to ale nebyl ten pobavený škodolibý úsměv, ale upřímný úsměv. Mrkl na něj.

"Ber to jako pracovní víkend. Potřebuješ trochu změnit vzduch."

"Jsem rád, že víš, co potřebuju," zavrčel sarkasticky. Se Stevem to ani nepohnulo. Napil se.

"Nedržím tě tu, můžeš kdykoliv odejít. Ale zkus to, hm? Třeba ti bude líp. A slibuju ti, že na tebe máma nebude hnusná."

"To mi je jedno."

"Super. Tak nám pomůžeš vyklidit garáž a uvidíš, třeba při tom přijdeš na jiné myšlenky. Pokud to nepomůže, odvezu tě na nějaký ranč s koňmi a nechám tě tam."

Navzdory své podrážděnosti se Tony uchechtl, což Steveův úsměv jen rozšířilo. Oba dopili ve chvíli, kdy se Sára vrátila. Oprášila si ruce, dala je v bok a na oba se zamyšleně podívala.

"Připraveni?"

Přikývli.

---

Tony musel uznat, že opravdu přišel na jiné myšlenky. A že ho to bavilo. Fyzická práce vždycky fungovala a bylo jedno, jestli se mu vracela žízeň nebo se začínal topit v sebelítosti. Jakmile se začal hýbat, jeho tělo prostě spolupracovalo a hlava se utišila. Možná proto tolik fungoval běh.

Dali si do těla. Garáž byla plná haraburdí, kterého se Sára chtěla už několik let zbavit, ale doteď se k tomu nedostala. Tony tahal krabice plné nejrůznějších předmětů; dětské oblečení a hračky, staré nádobí, nejrůznější kýčovité výzdoby do domácnosti, nekompletní sady nářadí. Staré a rozbité vánoční ozdoby a dlouho nepoužívaný zahradní nábytek. Vybavení na stanování, o kterém Sára tvrdila, že ho už nikdo nikdy nevyužije. A nespočet zatoulaných štětců, barev a pláten. Dozvěděl se, že Steve v pubertě využíval garáž jako ateliér.

"Zlato, co s tímhle chceš dělat?" zeptala se Sára s povzdechem a stáhla zašlé, kdysi bílé prostěradlo z několika pláten. Tonymu poklesla brada a jen si prohlížel změť barev, kterou před ním Sára odhalila. Byl na něm muž, zachycen od rtů po pas. Jeho kůže byla bledá, alabastrová, hlavu měl otočenou stranou a na tváři a bradě se mu leskla stříbrná cestička slz. A ve středu hrudi mu zela díra, tvořená změtí černých a rudých vláken. Roztahovaly se po celém plátně, obtáčely se mu okolo paží a krku. Pohlcovala ho.

Steve okamžitě schoval plátno zpět pod prostěradlo spolu s ostatními.

"Odvezu si je," řekl máme s úsměvem, ale jeho tvář byla napjatá. Sára ani okem nemrkla, jen mu pomohla odnést vše do auta. Tony je bez pohnutí sledoval, v hlavě podobnou změť myšlenek jako ta vlákna, která před okamžikem viděl.

Měl pocit, že to vidět neměl.

---

Sára stála u dřezu, utírala talíř a nepřítomně hleděla ven z okna, ztracena v myšlenkách. Venku už byla tma, otevřenými zadními dveřmi dovnitř proudil noční vzduch a cvrkot cvrčků. Tony seděl za ní u stolu, poťukával prstem do sklenice s ledovým čajem a samotného ho překvapovalo, jak moc si připadal jako dítě, které cítí matčinu zlou náladu a snaží se být co nejtišší a nejhodnější, aby se na něj neobrátila a neřekla mu něco, co slyšet nechce.

"Nejdříve mě napadly drogy," řekla Sára znenadání, pohled stále upřený do okna. Tony až nadskočil. "Ale na to vypadáš a moc dobře. Feťákovi se jeho závislost podepíše na těle. Chodí nám jich do nemocnice tolik, vídám je denně. Takže drogy v tom nebudou. Alkohol?"

Pousmál se. "Koukám, že se Steve stále svěřuje."

"Nic mi neřekl. To, že jste zase v kontaktu jsem se dozvěděla deset minut předtím, než jste přijeli."

Konečně odložila nádobí do odkapávače, utřela si ruce a došla ke stolu s nastavenou dlaní. Po předloktí jí sjel obláček pěny. "Můžu?"

Tony jí podal minci. Několikrát jí otočila tam a zase zpátky a prsty přejížděla po liniích velké patnáctky. Jedno obočí měla zvednuté, rty pevně sevřené. Tony ji napjatě sledoval.

"První rok je nejhorší. Jsem ráda, že si se nenechal odradit," řekla nakonec a objala ho okolo ramen. Tony zavřel oči a když ho obklopila její vůně, opřel se o ni. Vtiskla mu polibek do vlasů, dlaní mu třela paži a krátce něco zabroukala. Tonymu to div nevhnalo slzy do očí.

"Taky mi chybí," zašeptala, hlas nakřáplý. "Maria. Chybí mi každý den."

Tony utlumil vzlyk v její flanelové košili vonící po levanduli.

- Takže, znáte někdo ten pocit, že dokud si okolo sebe neuklidíte, nemůžete v klidu pracovat? Tak nějak to funguje se mnou a se psaním. A jelikož jsem se opět ponořila do seriálu Vikingové (pár Ragnar x Athelstan někdo? Co? Ne? Nic?) vrátila se moje láska pro historické seriály a povídky. Jinými slovy, dopisuju Do posledního vlčího zavytí! ...jo a taky plánuju novou jednorázovku. A chci dopsat mafiána Steva... A do toho všeho mi začala škola. Well... xD 

- Mějte se krásně a uvidíme se... no, možná dřív než zase ve středu.