Na březen to byl teplý den ale v červené kápi jí horko nebylo. Všude kolem ní byla zábava v plném proudu. Hlasitá hudba hrála, děti se smály a cukrová vata voněla. Jane si prohlížela stánek se soškami svatého Marcuse, zatímco se Bella pomalu ovívala vějířem, kterým si chránila tvář před sluncem.

„Která se ti líbí, děvče?" zeptal se prodavač italsky.

Bella se na něj usmála a chytla Jane za ruku. Obě měly bílé rukavice s červenou krajkou.

Jane vzala do druhé ruky dřevěnou sošku ve stejném červeném plášti, jako měly ony. „Tady vypadá Marcus směšně, nemyslíš?" ukázala Belle.

Bella se naklonila, aby líp viděla. „Ach, ano. Tady je rozkošně ošklivý. Tu mu musíme koupit. Kolik stojí?" sladce se usmála na prodavače.

Zčervenal a otevřel pusu, ale nic neřekl. Holá hlava se mu na slunci leskla potem.

Bella naklonila hlavu a čekala.

„Zadarmo," vypravil ze sebe. „Je to dárek pro vaši dceru."

Dotkla se dojatě hrudi a pak mu sáhla na předloktí. „Skutečně? Jste si jistý?"

Přikývl a díval se na ni s přihlouplým úsměvem. „Ano."

„Jste tak laskavý. Děkujeme," kývla na něj s úsměvem. „Vážíme si toho."

„Ano," souhlasila Jane a zpěvavě pokračovala. „S matkou si toho velmi vážíme."

„Zabalím vám ji," nabídl se a natáhl ruku.

Jane mu sošku podala. V jasném slunečním světle její dlouhé rukávy bíle zářily a detailní červená krajka na rukavičkách vypadala hravě a sofistikovaně zároveň.

Rychle jim sošku zabalil a podal v papírové dárkové tašce se znakem Volterry. S Jane se na něj ještě jednou usmály a pokračovaly v obhlídce stánků dál. Přešli do úzké přeplněné uličky, která byla ve stínu.

„Třikrát mladší sestra a jednou dcera. Nevím, co si o tom mám myslet," poznamenala Jane pobaveně.

„Ale prosím tě," povzdychla si Bella, sklapla vějíř a chytila ji kolem ramen. Plášť se jí rozhrnul a ukázal elegantní bílé šaty, stejné, jako měla Jane, a červené punčochy. „Sestra je lepší než matka, ne? Dřív tě rozčilovalo, když tě považovali za mou dceru."

„Protože jsem asi tak milionkrát starší," protočila Jane oči za slunečními brýlemi. „Musím říct, že tvá italština už je skoro dokonalá. A za chvíli si budeme muset vyměnit čočky, ty tvoje jsou skoro rozpuštěné."

Bella přikývla a upravila si sluneční brýle na nose. „Děkuju. Tamtem podchod?" zeptala se.

Jane se rozhlédla a přikývla. Svižně ale stále lidsky rychle tam přešly. Bella sáhla do malé bílé kabelky, která se jí pohupovala na předloktí a prohrabávala se pouzdry s čočkami. „Modré, zelené nebo hnědé?"

„Modré, ale ty, co dobře kryjí."

Bella přikývla a podala jí je: „Jedna ledově modrá, která láme srdce."

Jane si povzdechla, protočila oči, ale vzala si je. Bella ji podržela tašku, brýle, i rukavici, zatímco si vyndávala staré a brala si nové.

Belle začala v kabelce vibrovat mléčná destička. S povzdechnutím ji vylovila a přijala hovor. Nad destičkou se vznášela Felixova hlava. „Ano?" vyzvala ho bez pozdravu.

„Máme situaci na náměstí."

Okamžitě se vydala na cestu. „Co se děje?"

Felix zmizel ze záběru a místo něj teď rozmazaně viděla bledou postavu ve stínu průjezdu, jak se svléká. „Člověk?"

„Ne."

Jane šla vedle ní a přikázala Felixovi: „Sledujte ho, nezasahujte. Jestli vyjde ven, okamžitě ho zakryjte a odveďte dovnitř."

Bella kývla. „Jestli vyvolá pozornost, svedeme to na CGI. Špatné PR nějaké firmy, kterou potom rozcupujeme v novinách. Dokud neudělá nic, co by nás prozradilo, nemáme na základě čeho jednat."

Felix přikývl a vypnul hovor.

„Po vnitřních hradbách ke kostelu a u sochy doprava kolem klenotnictví?" navrhla Jane.

Bella přikývla.

Jane se rozběhla a Bella za ní. Během dvaceti vteřin stály na kraji náměstí Svatého Marka. Jane ukázala na průchod s upírem. Vypadal mladě a zrovna si sundával druhou botu.

„Doufám, že má trenky," utrousila Bella. „Jsou tu děti."

Jane se pousmála a poznamenala: „Felix s ostatními jsou připraveni."

Bella si toho taky všimla. Zkontrolovala sílu svého pole. Stále pokrývalo všechny členy gardy, jako vždy, když byli venku. Zajistit, aby slavnost proběhla v klidu a veselí, bylo dnes jejich úkolem. Většinou jen splynuli s turisty a užili si krásného dne. Případně se zbavili zlodějů nebo zpacifikovali ty, co dělali problémy. Tak, aby to pro toto městečko byl ten nejšťastnější den v roce. Ale dneska se zdálo, že mají skutečnou práci.

Svižně se s Jane proplétaly davem červených kápí, aniž by si jich někdo všiml. Upír už si sundal i kalhoty.

„Nemá trenýrky," zanotovala Jane.

„Kuš, nebo ti zakryju oči." Zamlaskala. „Takhle pohoršovat mládež."

Jane natáhla krk a stoupla si na špičky. „Jediná, kdo je pohoršený, jsi ty. A hele, už jde ven."

Bella se do teď soustředila na lidi kolem a upíry stahující se kolem průjezdu. Až teď si ho skutečně prohlédla.

„To si ze mě děláš prdel."

„Zas tak dechberoucí to není," hádala se Jane. Naklonila hlavu. „Ano, viděla jsem větší."

Hned jak na něj dopadly sluneční paprsky a začal zářit, obestoupili ho upíři v červených kápích. Žádný člověk si ho nevšiml.

„To jsem nemyslela," sykla Bella. „To je Edward Masen."

Jane se usmála, ale nebylo to pěkný. „Jak je to vlastně dlouho?"

„Nevím, šedesát let?" pokrčila rameny. „Kdo by to počítal." A pokračovala v pozorování divadla před sebou.

„Výborně. Striptýz bychom měli. A teď se prosím vraťte do stínu," pronesl Felix znuděně.

Edward zmateně otevřel oči a rozhlédl se. Zjistil, že je obklíčený. Kývl a okamžitě udělal těch pár kroků zpět. Kruh kolem něho zůstal celou dobu neporušený.

„Neslyším vás," řekl a zmateně se rozhlížel.

„Na rozkazy reagujete dobře, takže zřejmě ano," prohlásil Felix tónem, jako by mluvil s dítětem. „Aftone, ať se proboha zakryje."

Afton Edwardovi okamžitě podal stejný červený plášť. Ten se bez námitek oblékl.

Přistoupily k Felixovi a Bella si dala záležet, aby jí kápě zakrývala z Edwardovy strany tvář. Ten ale veškerou pozornost upíral na usmívající se Jane.

„Zdravím," řekla líbezně jasným hlasem.

Bella se usmála. Ten hlas milovala. A sliboval zábavu.

„Děkuji za tak nezdvořilé narušení našich oslav," pokračovala Jane.

„Ti lidé oslavují, protože si myslí, že vás svatý Marcus," vyplivl to jméno jako urážku, „vyhnal z města pryč."

Jane během jeho proslovu naklonila hlavu, rukou, na které měla pověšenou dárkovou tašku, si sundala brýle a zamrkala.

„Takže ses je rozhodl svým jedinečným představením odsoudit k smrti?" Našpulila rty. „Vždyť víš, že lidé o nás nesmějí vědět. Víš to, že?"

„Zabijte mě, ne je."

Jane se zasmála, jako by slyšela dobrý vtip. Pak lehce přimhouřila oči.

Edward vykřikl a zhroutil se na zem. Celé jeho tělo ztuhlo v křeči, ale téměř okamžitě povolilo.

Bella teď držela Jane za rameno. „To stačí, prozatím," vysvětlila Jane zlehka. „Pojďme dovnitř a tam to dořešíme. Není třeba prát špinavé prádlo na veřejnosti."

Jane naznačila úklonu hlavou. „Ano paní, jak si přejete."

Zmátlo ji to, ale usmála se. Měla stejné postavení jako Jane. Nikdy jí paní neříkala a už vůbec se neukláněla. Ale jestli si chce hrát, nebude jí bránit.

Edward se teď tvářil, jako by viděl ducha. „Bello?" A zase vykřikl bolestí, i když tentokrát to bylo krátce.

„Budeš projevovat patřičný respekt," zasyčela Jane.

„Aftone, Davide," odveďte ho okamžitě dovnitř," přikázal Felix. „Paní, jaké máte pro nás rozkazy?" zeptal se jí Felix.

Belle zacukal koutek. „Není nutné, abychom si slavnost kazili všichni. Zůstaňte tu a pobavte se," pronesla stejnou intonací, jako Aro.

Felix přikývl a uklonil se. „Děkujeme, paní."

Ostatní následovali jeho příkladu, poděkovali, uklonili se a zmizeli v davu.

Edward stál mezi Aftonem a Davidem s pusou dokořán. V bílých rukavičkách tleskla. „Tak ať už jste uvnitř." Oba přikývli. Chytili Edwarda za paže a odvedli ho nenápadnými dveřmi pryč.

Jakmile zmizeli, Felix se okamžitě objevil.

„Vážně?" Bella ho praštila do ramene.

Zaculil se na ni. „Můj nápad to nebyl."

„A taky sis to užívala, to nepopřeš," zahákla se do ní Jane. „Ten tón, to zatleskání, ts, ts, ts," zakroutila hlavou. „Dokonalé."

Bella se usmála. „Felixi, dej prosím vědět Arovi, co se stalo. Odvedu ho do cely, než si na něj Aro udělá čas. Pak se můžeš vrátit k oslavě."

Přikývl. „Hned to udělám." A zmizel.

„Půjdu s tebou," prohlásila Jane.

„To nemusíš, budou se mnou Afton a David."

Tvářila se, že to zvažuje. „Anebo můžu jít s tebou. Je pošleme sem, ať dávají na oslavy pozor a můžou se i pobavit. A já se budu bavit, až se Edward bude vytáčet."

„Nejsi dnes nějaká krvežíznivá?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Jedla jsem včera. A copak ty ho nechceš vidět, jak se krčí a snaží se pochopit, co tu děláš?"

Bella se usmála. „Máš pravdu. Možná bych se trochu pobavit mohla. I když jsem doufala, že ho už nikdy neuvidím. Ale stejně by mě zajímalo, co mu tentokrát přelítlo přes nos."

„A není to jedno? Kdys ho viděla naposledy?"

„Když mi bylo sedmnáct." Zamračila se. „Myslím. Nebo to bylo šestnáct? Po tom, co mě opustil, se pohádal s ostatními, ale zůstali v kontaktu. Carlisle mu občas zavolal a tak. O mně se ale vůbec nebavili. Problém nastal, když se je rozhodl navštívit. Zrovna u nich byli děti i s Jacobem a s Leah. Zavolal jim a Carlisle mu nedovolil přijet. Ale slyšel Jacoba a Emmetta i s holkama přes telefon. Naštval se, zjistil, že se mnou nepřerušili kontakt a že dal Carlisle přednost nám a že se s kamarádíčkuje s vlky. Prý řekl i něco o mně. Nevím, co přesně řešili, Carlisle mi to nikdy nechtěl prozradit, ale Edward se strašně rozčílil. Zavolal sem."

„Komu volal?"

Pokrčila rameny. „Asi se dostal jen k oficiálnímu číslu. Zvedl to tehdy recepční. Edward nadiktoval vzkaz. Anonymně. Recepční to tehdy donesl Caiovi. My jsme tehdy byli s Arem a s Marcusem v Rumunsku, pamatuješ si?"

Jane přikývla. „Bylo to tehdy, jak Aro s Vladimirem soutěžil, kdo zvládne být šílenější?"

„Se Stefanem jste se nad nimi krásně ošklíbali." Pousmála se Bella.

Pokrčila nonšalantně rameny. „Má dobrý smysl pro humor."

„Kdy mají v plánu přijet?"

„V dubnu."

„To je příští měsíc." Zvedla významně obočí.

Jane se vřele pousmála. „Já vím. Co bylo na tom vzkazu?"

„Že se Olympijský coven spojil s vlkodlaky."

„Olympijský? Tím myslel Cullenovi, že?"

Bella přikývla. „Přesně."

Jane pískla. „Tak to musela být síla."

„Byla. Měl jediné štěstí, že sem nepřijel osobně. Caius by měl problém počkat na náš návrat."

„Takže co se stalo? Vůbec si to nepamatuju."

Pousmála se a objala ji kolem ramen. „Stefan na tebe udělal opravdu velký dojem. My jsme to řešili tehdy po telefonu, nebylo nutný se vracet domů. Dohodli jsme se, že Aro oficiálně zavolá Carlislovi a informuje ho. A mezi ostatní to tak nějak prosáklo. Tobě jsem se o tom jen tak okrajově zmínila. Nechtěla jsem se moc rozrušit, napravení vztahů s Rumunskem bylo důležitější."

„Jo, tak to si už pamatuju. Ale tos to zmínila jen hodně okrajově. Bylo to jak dlouho, tři roky potom, co jsi se k nám přidala?"

„Šest. Ten čas se ti ještě dost plete."

„Tak šest. Ale i tak to bylo štěstí. Kdyby to udělal předtím, než ses přidala, nebo než tě Carlisle dal do kupy, byly byste všichni mrtví."

Bella přikývla. „Přesně. Tím jedním telefonem kvůli uraženému egu mi málem zabil celou rodinu. Nechal by vyvraždit všechny v La Push, zabil by moje děti a i Cullenovi. Možná, že by celé městečko Forks lehlo popelem, jen pro jistotu na ochranu před genem."

„Poslali bychom tam většinu jednotek. Nikdo by nevěděl, co se stalo. A pak bychom tam něco odpálili, aby to bylo jako nehoda. Kdo ví, jestli by se vám podařilo nás přesvědčit."

„Doteď mě to děsí. Nebylo by to pěkný."

„Nikdy jsem nevěděla, že to bylo tak vážný. Myslela jsem si, že byli všichni naštvaní hlavně proto, jak tě pustil k vodě."

Bella se pousmála. „O tom ani moc lidí neví. Tobě jsem to tehdy řekla. Ale v podstatě nikdo nevěděl, co za trosku ze mě bylo."

„Fakt ho nenávidím."

„Jo, to tady většina."

„A proč se s ním vlastně nic nedělalo?"

„Oficiálně jsme nevěděli, že to byl on. A taky oficiálně neudělal nic špatného. Pouze varoval ohledně porušení zákona. Tak jsme to nechali vyšumět. Dělali jsme, že se nic nestalo. Jen jsme upozornili Carlisla. Esme ho tehdy okamžitě vyloučila z rodiny. A Carlisle s ní souhlasil. Ostatní ho už ani tehdy neměli moc v lásce, ale tohle je nakrklo."

„Teď ho tady všichni sežerou."

„Že? Taky jsem si říkala. Ale málem způsobil masakr neskutečných rozměrů, takže není divu," pokrčila rameny Bella.

Jane se rozhlédla a navrhla: „Tak co, jdeme ty dva zachránit?"

„Že ty se na něj těšíš?"

„Možná trošku," připustila. „Jdeme teda?"

„Jasně. A když si pospíšíme, stihneme se vrátit na koncert té zpěvačky, co tak nesnášíš."

„Strašně to tahá uši," postěžovala si.

„Jo," souhlasila. „To jo." 

Vešly dovnitř a rychle proběhly chodbou do jedné ze vstupních místností. Hluk z oslav sem doléhal jen velmi tlumeně.