„Jane?"

„Ano Bello?"

„Mám zase hlad."

Jane se zasmála. „Vydrž, než přijde Carlisle. To zvládneš, ne?"

„No to nevím. Hlad nesnáším zrovna dobře," zavtipkovala.

„Tomu nevěřím," pronesla Jane zpěvavě. Po chvíli se ozvala: „Bello? Jaký je Marcusův trůn?"

Pokrčila rameny. „Pohodlný."

„Víš, že by kdokoliv jiný přišel o hlavu?"

Mlaskla. „Zas tak velká věc to není."

„Ale je," nedala se Jane. „Máš zvláštní zacházení. Arovi tykáš, mluvíš s ním jako s rovným a nic tě nevytrhne. To si nikdo nedovolí."

„To není pravda."

„Ale je. Už první den, kdy jsi přišla, jsi byla úplně jiná. Sedla sis uprostřed sálu na zem a bylo ti to jedno! Jak to děláš?"

„Nevím. Vždycky jsem měla víc odvahy než rozumu. A poslední dva roky jsem byla dost mimo, to se nepočítá."

„Právě proto se to počítá," nedala se Jane. „Báli jsme se o tebe. A doopravdy jsme tě začali ztrácet až před rokem. Do té doby jsi byla ještě pořád tou svou drzou verzí, i když čím dál mrzutější. Copak si nepamatuješ, jak ti Aro nabízel první poslední, jen abys pořádně jedla?"

„Šlo mu o to, abych mohla pokračovat v tréninku," hájila ho.

Jane si odfrkla. „Tvůj trénink v té době už nikoho nezajímal. To mi věř."

Bella se na ni podívala a stiskla ji ruku. Pamatovala si ji uzavřenou, schovanou za maskou ledové královny. Změnila se. Byla živější. Otevřenější. „Čím jsem si to zasloužila?" zeptala se tiše. „Neudělala jsem nic."

„To není pravda." Zakroutila Jane hlavou. „Bylas jiná. A pořád jsi vtipkovala, smála se. Chovala ses, jako bychom byli úplně normální. Bylo ti jedno, co jsme zač."

„Samozřejmě. Vždyť jsem se k vám přidala."

„Ne. To bylo jiné. Většinou, když k nám někdo přijde, tak se bojí. Zapojí se a splyne. Ať ho čerstvě promění nebo přijde zvenku. Vycítí, že jsme jiní. A přizpůsobí se. Tys to neudělala. Bylas pořád ta stejná hubatá Isabella, kterou Aro přived," vysvětlovala ji Jane. „Copak to nechápeš? Nikdo mě neměl rád. Báli se mě."

„Ach Jane," povzdechla si Bella a objala ji. „Vždyť přece není, čeho se bát."

Jane ji silně objala zpět. „To není pravda. Umím způsobit bolest. Vím, co si o mě myslí. Že jsem monstrum. Zrůda. Bestie. I když jsem jim nic neudělala."

„Jsou hloupí," hladila ji po zádech. Její drobné tělo se třáslo. „Nevědí, o co přicházejí. Jsi úžasná. Laskavá, vnímavá, chytrá. A tvůj dar tě ochraňuje. Jestli se bojí něčeho, co tě chrání, asi mají důvod. Není jich škoda."

Zavrtěla hlavou na její hrudi. „Víš, že to není pravda. Je to na mučení."

Bella ji objala ještě pevněji a pak ji odtáhla, aby se jí podívat do tváře. „Teď mě poslouchej pozorně. To, že máš tenhle dar, neznamená, že budeš mučit všechny okolo. Kdyby byli chytří, došlo by jim to. Podívej se na mě, vadí mi to snad? Nevadí. Je to tvoje součást."

Uhla pohledem. „Ale tobě ublížit nemůžu."

„Myslíš, že jen proto se s tebou bavím?"

Zaváhala. „Ne."

„Přesně tak. To že mi nemůžeš do hlavy neznamená, že jsi bezbranná. Je spousta způsobů, jak mi můžeš ublížit, a přesto neutíkám. Pamatuješ, jak jsme se potkali? Mohlas mi zlomit vaz jedna dva. To samé platí o ostatních. Jsou silnější nebo lépe trénovaní. A i tak se jich nebojím. Ale ty jsi moje nejoblíbenější."

„Tehdy tě ale chránil Aro," namítla. „Nemohla jsem tě zabít."

„Ale přesto ti nařídil mě vyzkoušet. A kdybys chtěla, mohlas mi rozdrtit ruku. Něco, co by mě nezabilo ale dalo mi lekci," připomněla jí. „Jane, ty prostě nejsi zlá. Ať se ti to líbí nebo ne."

Jane se odmlčela a postupně se uvolňovala.

„Ta ruka tě ale nezastavila ve vtipkování s Arem," namítla po chvilce.

Protočila oči v sloup. „Chtěl mě vyděsit. Když ale žiješ nějakou dobu se silnými, rychlými, tichými tvory, tak tě to tak nevezme. Pak jsem mu radši prozradila, že vím o upírech, nebo by mě mohl zkusit shodit z balkónu."

„Jak můžeš být tak klidná?"

Stiskla jí ruku a usmála se. „Měla jsem hodně bubáků pod postelí. A když přišlo na Ara, tak jsem měla plán. Věděla jsem, co se nejspíš stane. To hodně pomáhá."

Jane přemýšlela, pak přikývla a přitulila se k Belle. Ta ji druhou rukou objala. Její malá silná sestřička.

„Chybělas mi," zašeptala Jane.

„Omlouvám se."

„To nic. Jsem ráda, že jsi zpátky. Ale už to prosím tě nedělej, ano?"

„Neboj. Nechci."

„Vyděsila jsi i Marcuse," svěřila se jí.

Odfrkla si. „To není možný. Jak jsi to poznala?"

Přikývla. „Je. Byl to on, kdo Arovi řekl, ať zavolá Carlisla. Když Aro nechtěl, začal se s ním i hádat. Nahlas!"

„Vážně? Budu mu muset poděkovat."

„Má tě rád."

„Však já jeho taky. Myslíš, že věděl, že Carlisla znám?"

Zavrtěla hlavou. „Ne. Říkal, že je Carlisle jediný vegetarián, co známe a stojí za to. A že i vaše kontrola nad hladem je podobná."

„Měl by mluvit častěji," povzdechla si Bella.

Jane se ušklíbla. „To říká ta pravá. Madam kývnu, madam ne lidi, madam králík. Omrzelo se to docela rychle."

Bella ji šťouchla loktem do boku. „Nech si toho." Pak se protáhla. „Jak dlouho si myslíš, že ještě musím zůstat v posteli a odpočívat? Už svítá."

„Než přijde Carlisle," pokrčila rameny Jane. „Spěcháš někam?"

Zahýbala prsty u nohou. „Ne. Chci něco dělat. Mohli bychom se projít. To je jako odpočívání, jen trochu hýbeš nohama."

„Ne" zavrtěla Jane hlavou. „Žádná chůze. Jestli se nudíš hodně, můžeš mi zaplést vlasy."

Bella nadšeně vykulila oči. „Vážně? Necháš mě?"

„Jo." Začala vytahovat pinetky z drdolu. „Ale žádné šílenosti. A já je pak zapletu tobě."

„Platí."

xxx

Carlisle přišel, až když měla Bella na hlavě složitý drdol z několika copů. Obě s Jane se stihly i převléct a teď seděly u stolu a hrály pasiáns.

„Zdravím vás, dámy," usmál se na ně. „Jak se daří mé pacientce?"

Bella se usmála a vyskočila. „Výborně. Už jsem zdravá."

„Ne tak rychle," klidnil ji Carlisle, ale objal ji. „Tvé tělo si musí ještě zvyknout. Prošlo si velkou zátěží."

„Souhlasím," přikývla Jane a přiložila sloupek karet. „Ale je čím dál těžší Isabellu zabavit. Je jako malé dítě."

Bella na ni vyplázla jazyk.

Jane zvedla obočí a kývla na Carlisla. „Přesně o tom mluvím."

Carlisle se posadil ke stolku a Bella ho napodobila. Upravila si širokou černou sukni kolem kolen.

„Jak se tedy Bello cítíš?"

„Mnohem lépe. Líp se mi myslí. Rozpomínám se rychleji. Mám energii. Chci něco dělat!"

Zasmál se. „To je výborná zpráva. Hlad máš?"

„Strašný," vydechla Bella a chytla se za břicho. „Přímo umírám."

„Nepřeháněj," zpěvavě pronesla Jane.

„Opravdu," vážně přikývla. „Že máš další konzervy?" zeptala se prosebně Carlisla.

„Mám," usmál se a vyndal jeden pytlík z přinesené brašny. Rychle ho nehtem propíchl a strčil do něj brčko. „Máš je i ohřáté."

Bella si okamžitě strčila brčko do pusy a usmála se. Na jeden zátah vypila polovinu pytlíku a pak se zeptala. „Jak se všichni mají? Prosím, vyprávěj!"

Carlisle mihl pohledem k Jane. Ta s očima upřenýma na karty zvedla ruku. „Mně si nevšímejte. Stejně bych to z ní všechno potom dostala."

Bella přikývla. „Jane umí strašně lechtat. Nedá se to vydržet. A navíc ráda poslouchá za dveřmi, takže tu opravdu může zůstat. V tomhle baráku se nic neutají." Dopila pytlík a odložila ho na stůl.

Carlisle si od ní vzal brčko, dal ho do dalšího a podal jí ho. „Žijeme teď na západním pobřeží, do Forks to máme blízko ale ne dost na to, aby si lidé něčeho všímali. Esme, Alice i Rosalie se rozhodli, že Leah s Jacobem pomůžou co nejvíc a v podstatě je adoptovali." Usmál se. „Leah se nejdřív vzpouzela, snažila se to zvládnout sama a být silnou, ale pak ji přesvědčily. Musím říct, že Charlotte se Sarah si pozornost babičky a tetiček užívají."

„Jak to nesly?"

Chytil ji za ruku. „Tvoje zpráva je vyděsila. Volali mi a já jim vysvětlil tvé obavy. Když se nám už nepodařilo s tebou spojit, věděli jsme, že se to děje. Jen jsme netušili, jak to dopadne. Leah tvrdila, že určitě přežiješ. Upnula se na to a na holky."

„Co ony?"

„Řekli jsme jim, že ses ztratila. Stále doufají, že se vrátíš domů."

Přikývla a zase se napila. „Kdy jste věděli, že jsem proměněná?"

„Alice měla vizi. Viděla tvou proměnu. Říkala, že jsi byla v klidu?" ujišťoval se.

Pokrčila rameny a zase se napila. „Šlo to."

„Byla neuvěřitelně klidná," poznamenala Jane, aniž by vzhlédla od karet.

„Bylas u toho?"

„Ano," přikývla. „Isabella mě tam chtěla."

Kývl na ni. „Děkuju. Jsem rád, že měla u sebe přítelkyni."

„A co jste dělali dál?"

„Alice měla pár dalších vizí. Jen útržky. Trénovala jsi. Byla jsi šťastná. To nás všechny uklidnilo."

„I Jacoba s Leah?" odložila prázdný pytlík a sama si načala nový. Tenhle byl už skoro studený.

Povzdechl si. „Byli rádi, že jsi šťastná, ale chybělas jim."

„Taky mi chybí," poznamenala.

„Já vím," přikývl. „Pak Leah otěhotněla, a to je přimělo soustředit se na něco jiného," řekl opatrně.

„My máme další miminko?" zašeptala.

Carlisle přikývl. „Ano. Kluka. Je mu teď půl roku."

Zasmála se a přiložila si ruku na hruď. „Je zdravý?"

„Ano. Zdravý a silný."

Opatrně odložila poloplný pytlík a vrhla se Carlislovi kolem krku. „To je skvělé! Jak se jmenuje?"

„Chtěli ho pojmenovat po tobě. Tak je nakonec Mark. Jako Marie."

„Mark," zašeptala. Rozzářeně se otočila na Jane. „Jane, máš synovce! Marka!" a objala ji.

Jane ji váhavě objetí oplatila. „To mi nikdo neuvěří," zamumlala

„Nemusí. Jejich smůla," odmávla to Bella. „Musím jim zavolat!"

„Počkej Bello," klidnil ji Carlisle. „Měla by ses nejdřív poradit Arem. Hovor s Leah byl výjimka."

Bella posmutněla. „Máš pravdu." Skousla si ret. „Kolik toho ví?"

Povzdechl si. „Dost, aby měl obavy. Chce s námi v poledne mluvit, ale není to dobré."

Ztuhla. „Slíbil, že mé rodině neublíží," připomněla si.

„Proto taky s námi chce mluvit. Jinak by už teď byla na cestě do La Push garda s Caiem v čele."

Polila ji hrůza. Zavrtěla hlavou. „Ne, ne. To se neděje!"

„Isabello!" vyskočila Jane a objala ji. „To bude dobré. Aro svůj slib dodrží."

Držela se maličké Jane jako klíště. „Carlisle, jakou máme šanci?"

„Jestli se nám je podaří přesvědčit, že evropští vlkodlaci a kožoměnci klanu Quieleutů jsou dva naprosto odlišné druhy, velkou."

Bella se na něj nadějně podívala. „Myslíš?"

Přikývl. „Určitě. Naši vlci se mění jen, pokud mají správný gen. A to jen za přítomnosti upírů. A kromě toho, že se mohou měnit mimo úplněk, mají plnou kontrolu nad svým jednáním. Lupismus se ale šíří kousnutím jako virus. Kdo je nakažený, promění se o úplňku s jediným cílem, pokousat co nejvíc lidí a zabít co nejvíc upírů."

Bella přikývla. „Máš pravdu." Až teď si všimla, že je Jane úplně strnulá. „Jane? Jsi v pořádku?"

Pomalu zavrtěla hlavou. „Vlkodlaci jsou nebezpeční. Nesmíme nechat žít ani jednoho."

Polkla. „Máš pravdu. Ale oni nejsou vlkodlaci. Jen brání své území a když se jim upíři vyhýbají, nechají je."

„Jak to můžeš vědět? Jsme pro ně jen lovná zvěř. Zabijou nás a zmasakrují přitom každého, kdo se jim dostane do cesty. Prozradí nás."

Bella ji pevně objala. „Ne. Tohle nejsou vlkodlaci. To jsou vlci. Svěřila bych jim vlastní život."

Jane se odtáhla. „Jak to můžeš říct. Nevidělas, čeho jsou schopni!"

„Jane, prosím, poslouchej. Tohle jsou vlci. Vypadají jen jako velcí vlci. Nemůžou nikoho nakazit. Ovládají se. Pokud někdo neohrozí jejich lidi, je v naprostém bezpečí."

„Jak to můžeš vědět?" dožadovala se odpovědi. „Jak je můžeš bránit?"

Bella zaváhala. Carlisle seděl a mlčel. Chytla ji za ruku. „Protože můj manžel se proměňuje ve vlka."

Jane ustoupila o krok dozadu a zakroutila hlavou. „Ne."

„Ano," řekla pevně Bella. „A moje žena taky. Jestli Aro pošle své lidi zabít vlky na severu, zabije mi muže i ženu. A protože je to dědičné, zmasakruje i mé děti. Mou dceru Sarah. Je jí teď už deset let a ráda leze po stromech. Mou dceru Charlotte. Ta miluje pohádky o princeznách a staví pevnosti z polštářů. I mého syna Marka, který se sotva narodil. Proto je bráním. Protože mi Jacob i Leah zachránili život, když mě chtěla pro pomstu zabít šílená upírka. A protože je miluju, jsou moje rodina a můj život."

Jane už stála až u stěny a vyděšeně Bellu pozorovala.

„Nejsem hloupá ani naivní. Ale vím, že tihle vlci nejsou monstra jako evropští vlkodlaci. A jestli je někdo chce zničit, musí zničit i mě. Jinak bude litovat." Změkl ji pohled a natáhla k Jane ruku. „Jsi moje sestra. Nikdy bych neudělala nic, čím bych tě ohrozila. Mohla bys mi prosím věřit?"

Mlčela.

„Jane, prosím," přišla Bella o kousek blíž.

„Jestli Aro vynese rozkaz, poslechnu ho."

Bella přikývla. „Na to máš právo."

„Ale zkusím ti pomoct ho přesvědčit, aby to nedělal," dořekla a chytla Bellu za ruku.

„Děkuju!" zašeptala Bella a objala ji.

Usadila se zpátky na židli a sáhla po poloprázdném pytlíku. „Máš nějaké fotky Marka?" zeptala se Carlisla.

Přikývl a vytáhl telefon. Ukázal jí jednu, kde ho Leah držela v povijanu, zatímco ji Rosalie s Esme objímaly kolem ramen. Všechny se zářivě usmívaly. „Fotila to Alice," vysvětlil a ukázal fotku i Jane. Ta kývla.

Bella se dotkla obrazovky. „Je nádherný."

„Ano," souhlasil a klikl na další fotku, kde s ním byla jen Alice s Paulem. Alice vypadala ošuntěle a měla na sobě obyčejné triko a rifle.

„Co je Alici?" zeptala se ustaraně.

„To ty vize. Říkala, že jsi jako duch. Něco bylo špatně ale nemohla odhadnout co. Začal jsem plánovat, jak se sem dostanu, abych ti pomohl, ale naštěstí mě Aro zavolal dřív. A mám ti od ní vzkázat, že Itálie je zřídlem módy a že až za tebou přijede na návštěvu, tak si užijete výlet do jednoho butiku."

Usmála se. „Tak to zní jako ona." Podívala se na čas na Carlislově mobilu. Poledne je za dvě hodiny. „Máš tu nějaké materiály o vlcích?"

Přikývl. „Přijel jsem vybavený. Mám všechno, co jsi dala za deset let dohromady se staršími kmenů a k tomu něco, co našel Jasper s Alicí při cestách."

Vděčně ho chytila za ruku. „Co bych si bez tebe počala?"

Vytáhl velký pořadač a podal jí to. „Určitě by sis poradila. Bez tebe bychom tak silný případ neměli."

Zacukal jí koutek. „Někdo pochytil můj slovník."

Pokrčil rameny. „Těžko se dalo jinak, když jsi se mnou probírala všechny detaily po telefonu, kdykoliv jsi nemohla spát."

Když si všimla Janina zdviženého obočí, pokrčila rameny. „No co, vždyť jsem vám říkala několikrát, že jsem právnička. Jen vy jste to ignorovali. A vždy tu byla šance, že se Volturriovi o smečce dozví. Nešlo nemít plán."

„A co jsi vlastně dělala?"

Otevřela desky a napila se z pytlíku. „Práva, duševní vlastnictví a restituce území Původního obyvatelstva Severní Ameriky."

Jane nakrčila nos. „Takže Indiáni? Proč? Vždyť byli nekulturní a nevzdělaní, dokud nebyl Nový svět objeven a neukázal jim, jak žít jako lidé."

Bella pomalu vydechla. „Preferujeme výraz Původní obyvatelé. A věř, že je velmi málo věcí, kterými je kolonizátoři obohatili. Nechci se hádat a můžeme si o tom promluvit kdykoliv jindy, ale teď bych se radši soustředila na schůzku s Arem."

„Tak dobře," zmateně přikývla Jane. Vstala. „Myslím, že se půjdu projít."

„Můžeš tu zůstat," navrhla jí Bella.

„Ne," zavrtěla hlavou a uhladila si tmavě modrou plisovanou sukni. „Myslím, že mám o čem přemýšlet."

Bella přikývla, rychle vstala a objala ji. „Dobře. Mám tě ráda."

Jane ji krátce objala. „Já tebe taky." Odešla a s klapnutím se za ní zavřeli dveře.

Povzdechla si a nalistovala stranu, kde byla fotka Jacoba jako vlka v porovnáním s kresbou vlkodlaka. Přejela prsty po jeho čumáku. „Co si doopravdy myslí?" zeptala se Carlisla.

Carlisle přikryl její ruku i fotku. „Co myslíš?"

Zavrtěla hlavou. „Neoddaluj to. Jsem upír. Oni dva vlci. Mám ještě domov?" řekla to, na co odmítala poslední dva roky byť jen pomyslet.

„Bello," povzdechl si Carlisle a objal ji. „Jistěže máš. Jacob Rosalie málem prohodil oknem, když prohlásila, že jste dva odlišné druhy a je prostě konec."

Zavřela oči. „Ale Rosalie má pravdu. Nikdy nelže. Jen to lidi nechtějí poslouchat."

„Koukni se na mě," vyzval ji Carlisle. „I když jsi pryč, tak se s námi Jacob i Leah pořád baví. Dokonce požádali Alici, aby byla s Paulem Markovou kmotrou. Naše vztahy se smečkou jsou výborné. A to díky tobě. Jsem si jistý, že to spolu vyřešíte. Přijdete na to, jak zařídit, aby to fungovalo."

Položila mu čelo na rameno. Po chvilce se zeptala: „Vážně tak smrdí?"

Zasmál se. „Dá se na to zvyknout."

„Tak dobře," přikývla a zase si sedla. „Je načase, abych přestala fňukat a pořádně se do toho opřela."

„To je ta Bella, kterou znám," poplácal ji po rameni. „Jak jsi na tom s hladem?"

Podívala se na hromádku šesti vycucaných pytlíků. „Furt bych jedla."

Přikývl. „To je pochopitelné. Musela bys jich vypít patnáct, aby se to rovnalo dospělému člověku."

„Kolik jsem toho zatím vypila? Včerejšek si vůbec nepamatuju."

„Asi člověka a půl. Ale byla jsi opravdu vyprahlá. Dej tomu čas a srovnáš se."

„Kdy budu moc přejít na zvířecí krev?"

Povzdechl si. „Nezkoušel bych to dřív než za půl roku. A musí to být velká zvířata. Často. Asi třikrát častěji než kdybys pila lidskou krev."

Chvíli to vstřebávala. „Myslím, že potřebuju farmu. Lesy v Itálii jsou strašně malé."

„Souhlasím. Zkusím o tom s Arem promluvit."

„Děkuju." Zaváhala, ale pak se raději podívala z okna.

On si toho ale všiml. „Co se děje?"

„Mohl bys mi prosím ukázat ještě nějaké fotky? Stýská se mi."

Kývl a po chvilce hledání ukázal fotku na louce. Holčičky měly růžové baseballové čepice a ještě růžovější pálky. Emmet s Jacobem stáli naproti nim a vypadalo to, že jim hází míčky. Leah s Rosalie stály stranou a mávaly s úsměvem do objektivu. Leah měla jednu ruku položenou na znatelném bříšku.

„Jsou už tak velké," vydechla a vzala si od něj mobil.

„Ano, to jsou."

„Kdy si myslíš, že je budu moct vidět?"

„Nevím. To záleží na tom, jestli ti Aro dovolí nás navštívit."

Zavrtěla hlavou. „Ne, kdy si myslíš, že je budu moct vidět a obejmout. Aby to bylo bezpečné."

„To uvidím. Myslím, že poznáš, na jaké úrovni máš kontrolu. Ale to, že jsi byla přítomná jídlům, aniž bys cokoliv udělala, ti dává velkou šanci."

Chvilku se tou myšlenkou zabývala. Dívala se na holčičky na obrázku a přála si, aby tam mohla být taky. Přinutila se ten telefon Carlislovi vrátit.

„Aro mě stejně nepustí. I když nám vyjde tahle dohoda a rozhodnou se nic nedělat, nepustí mě k nim. Má strach."

„Jsi asi jediná, kdo by to o Arovi kdy řekl. Čeho se podle tebe bojí?"

Přemýšlela, jak to nejlépe říct. „Než se ze mě stala zombie, snažil se, abych tu byla co nejspokojenější. Abych byla skutečně loajální. Kvůli mé schopnosti na mě Chelsea nemůže. Nezařídí, abych byla loajální. Ani Corin nezpůsobí, abych byla jen tak spokojená se vším, co se se mnou děje. Můj dar ještě není plně rozvinutý, ale vidí ten potenciál. O to důležitější pro něj je, abych zůstala. Bojí se, že mě ztratí."

„A ztratí?"

„To záleží na tom, jestli dodrží svou část dohody. Dokud je moje rodina chráněná, budu mu sloužit. Taková byla dohoda. To mu budu muset připomenout. Je můj šéf. Ale když mi dovolí jet za vámi, vidět všechny, riskuje že budu chtít zůstat."

„Ale ty nezůstaneš."

„Jistěže ne. Musím se vrátit, jinak poruším dohodu já."

„Tak mu to takhle přednes. Když ti dovolí cestovat, podpoří to tvou loajalitu vůči němu. Když ne, bude riskovat, že tě ztratí. A i když budeš poslouchat jeho rozkazy, nebudeš ho následovat doopravdy. To je vždycky riziko."

Přikývla. „Máš pravdu. Za pokus to stojí."

„A musím říct, že jsem byl překvapený, když jsem viděl, jak jste si s Jane blízké. Není zrovna sociální typ," řekl mírně.

Zavrtěla hlavou. „Jane mám ráda. A je v ní mnohem víc, než si většina lidí tady uvědomuje."

„Nemělo by mě to překvapovat. Ty máš prostě talent spřátelit se s těmi nejnebezpečnějšími lidmi v okolí. Možná je to i dar."

„To zas taková pravda není," hájila se. „Nikdo nebyl tak nebezpečný."

Dlouze se na ni podíval. „Mám to začít vypočítávat? Už jen celá naše rodina je definice nebezpečného."

„Ne, ne." Vrtěla hlavou. „Ty a Esme jste prostě táta a máma. Emmet je asi tak nebezpečný jako plyšový medvěd. Jediná nebezpečná věc na Rosalie je její upřímnost a Alice je jako ztřeštěná víla, se kterou má Jasper svatou trpělivost. Nic nebezpečného," hájila je.

Usmíval se a vrtěl hlavou. „A smečka je vlastně jen parta přerostlých psů, že?"

„Přesně! A jsou vděční za každý míček, který jim hodíš. A každé jídlo, co uděláš. Vůbec nejsou nebezpeční."

Potřásl hlavou a ona se s úsměvem vrátila k materiálům. Listovala poznámkami, fotkami, okopírovanými stránkami z knih a vším, co bylo v deskách. Většinu z toho si pamatovala, a to ostatní rychle přejela pohledem a zapamatovala si to znova. Ano, byl to skutečně silný případ. Měli šanci.