„A co teď?" zeptala se ho.

„Pojedeme do Volterry. Tam tě proměníme."

Přikývla a pomalu se vydala ke dveřím.

Mlaskl. „Tohle by trvalo celou věčnost. Dovolíš?"

Zase přikývla a on kupodivu čekal na souhlas, než ji chytil do náruče. Celý svět se rozmazal a vzápětí stáli vedle auta. Řidič stál o něj opřený a hrál si s Belliným telefonem. Když si jich všiml, rychle se narovnal.

„Felixi, do Volterry," přikázal mu Aro a otevřel Belle dveře.

„Můžeš mi ho vrátit?" zeptala se ho Bella a natáhla ruku. Než jí ho stačil podat, Aro si ho vzal a rozmačkal ho.

Střelila po něm pohledem. „Vážně? Achjo," povzdychla si a dovolila mu, aby jí pomohl do auta. „Měla jsem tam fotky." V autě si sundala podpatky a položila nohy na přední opěrku spolujezdce.

Aro si sedl vedle ní a nesouhlasně si ji změřil.

„Bolí mě nohy. Ty boty jsou vražedné," vysvětlila mu a vůbec nezněla omluvně.

Felix nastartoval a rozjeli se. Belle téměř okamžitě zaúpěla.

„Budete zvracet, madam? zeptal se Felix a otočil se na ni.

Začala zhluboka dýchat a zavřela oči. Slabě ze sebe vypravila: „Ne. Jen na to šlápni. Kočičí hlavy jsou zlo."

„Ano, madam," uslyšela jeho hlas a zaburácení motoru.

Třas byl okamžitě horší ale po chvíli to přestalo. Když se dala do kupy, otevřela oči. Rychle se proplétali městem. Felix ignoroval semafory i dopravní předpisy.

„Felixi?"

Otočil se na ni dozadu. „Ano, madam?"

„Říkej mi, prosím, Isabello. Strávíme spolu ve Volteře nějaký ten pátek a madam se mi už omrzela."

Stále otočený dozadu se na ni usmál. „Já jsem Felix."

Jeho ignorování vozovky při stopadesátce taky ignorovala. „Těší mě. Podala bych ti ruku, ale někomu se nelíbila, a tak ji zlomil." Hodila rozmrzele hlavou k Arovi.

Felix je překvapeně přejel pohledem a pak se radši otočil zpátky k řízení.

Aro seděl a pozoroval město za oknem. „To nebyl ten důvod," řekl potichu.

Nadechla se a vydechla. „Podívej, nevím, jak ti to mám vysvětlit. Zkusím to ještě jednou. Vím, že nejsi bubák. To jsme si vyjasnili. A lámat mi ruce jen abys mi nahnal strach... To mě prostě nebaví. Není to zábava," vysvětlovala mu. „Jak jsem ti řekla, bubáků pod postelí jsem měla dost. A věř, že ti nejděsivější tam vlezli přímo z mý hlavy. Nemůžu začít vřískat a běhat jako pomatená jen proto, že se chlap, co vlastní palác, umí rychle přemisťovat."

„Je toho víc."

„Já vím," přikývla. „Pijete krev. Zabíjíte lidi. Jste skoro neporazitelní a vidíte ve tmě. Lidi jsou pro vás jen jídlo a kořist. Vynechala jsem něco?"

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Nic důležitého."

„Výborně," přikývla si pro sebe a dívala se z okna. Už byli za městem. Po chvíli si vzpomněla. „Ještě něco! Ty, protože jsi vládce poloviny světa, jsi dost silný a mocný na to, aby tě ostatní upíři poslouchali. A pravděpodobně i proto, že se tě bojí. Takže budeš asi upír toho nejhoršího druhu?"

Zasmál se. „Isabello, ty mě nikdy nepřestaneš udivovat. Tvůj smysl pro humor je naprosto osvěžující! Ještě tě opravím, vládnu společně se svými bratry," vysvětloval.

„Marcus a Caius," doplnila ho. „A ještě máš ženu. Sulpicii. Musí být svatá, když s tebou vydrží," usmála se na něj, aby viděl, že žertuje.

„Ano," pokýval pomalu hlavou. „Dá se to tak říct."

Dívala se z okna ven. Za okny se střídala příroda i města. Vypadalo to úplně jinak než její domov. Tohle bylo menší, kratší, starší. A nikde neviděla ten divoký les, na který byla zvyklá. Zívla. Začaly se jí klížit oči. Má usnout? Aspoň to rychleji uteče. S pravou rukou v náručí a nohama na opěrce se ještě pohodlněji opřela a zavřela oči.

Probudila se, až když auto najelo na kostky a začalo to drncat. Sykla a posadila se.

„Už tam skoro jsme," řekl jí Felix.

Přikývla. „Děkuju. Jsi skvělý." Její ruka byla oteklá a prsty i hřbet ruky byly jedna velká vybarvující se modřina. Raději se podívala z okna ven. Městečko, kterým projížděli vypadalo kouzelně. Jako z Charlottiny oblíbené pohádky. Obloha se začínala prosvětlovat.

Zastavili v jedné úzké uličce. Aro byl okamžitě venku a otvíral jí dveře. Jakmile vystoupila, auto se zase rozjelo a zmizelo za rohem. Vedl ji ke starým vysokým dveřím v kamenném oblouku. Nad nimi bylo něco napsané, ale v tom šeru to nemohla přečíst. Zavedl ji dovnitř.

Byla tam tma. Aro ji stále držel za levé nadloktí ale i tak šla dopředu pomalu a opatrně našlapovala.

„Dovolíš?" zeptal se jí ale než stihla souhlasit, popadl ji, a jí se tím zrychlením okamžitě zhoupl žaludek. Hnula si s rukou a málem se pozvracela. Naštěstí dřív, než se nadála, stála před osvětlenou recepcí.

„Omluvíš mě," řekl, kývnul na ni a zase zmizel.

Rozhlédla se. Bylo tam pár křesílek, tak si do jednoho opatrně sedla. Začala podupávat nohou. Dneska ji přemění. Jako teenager by z toho byla nadšená. Ale teď... Byla to její jediná možnost. Cítila se, jako by byla u soudu s případem. Klidná, odosobněná, rozhodnutá vyhrát.

„Dáte si něco?"

Vzhlédla. Před ní stála blondýna v kostýmku na míru, člověk. Přikývla. „Prosila bych vodu a jestli máte, tak led a něco na bolest."

Blondýna přikývla a lidskou rychlostí zmizela.

Její drzost a uštěpačnost Ara rozhodně zaujala. Ne že by měla v plánu stát se poslušnou ovečkou bez názoru. To už tady bylo. I když bude její šéf, bude stále sama sebou. Poslechne rozkazy, ale myslet si bude, co bude chtít. Jen jedna věc jí dělala starost. Jak se bude moct podívat Leah i Jacobovi do tváře, jestli bude jíst lidi? Řešení se naskytlo téměř okamžitě. Prostě nebude. Nesmí. Tohle všechno dělá, aby se mohla vrátit ke své rodině. I když to bude až za čtyřicet let. Prostě musí být silná.

„Tady to máte," vyrušila ji z myšlenek blondýna.

Vzhlídla a usmála se na ni. „Děkuju. Já jsem Bell- Isabella," opravila se. „A ty?"

Zaváhala. „Greta."

„Ráda tě poznávám, Greto." Vzala si nabízenou sklenici a trochu upila. Pak si vzala vystřižené platíčko se dvěma prášky. Podívala se na to a natáhla k ní ruku. „Mohla bys?"

Greta přikývla a vyloupla z platíčka jeden prášek do Belliny dlaně.

„Mohla bys i ten druhý?"

Vyloupla i druhý. Bella se na ni usmála a zapila prášky. Pak si vzala ze stolku odloženou utěrku plnou ledu. Se syknutím ji přiložila na své odhalené předloktí. Roztržený rukáv ji visel z lokte dolů.

Greta se ohlédla a zaváhala. Bella se na ni usmála a kývla na křesílko vedle sebe. „Nechceš se přidat? Jestli nemáš práci nebo tak něco?"

Přikývla a sedla. „Co se ti stalo?" zeptala se jí tiše. Měla výbornou výslovnost angličtiny.

Pokusila se pokrčit rameny, ale pak sebou trhla. V ruce jí začalo pěkně tepat. „Jsem nešika. Tu ruku už jsem měla jednou zlomenou. Stačilo, aby mě Aro jen trochu stiskl, a už se zlomila jak párátko."

Otevřela pusu a chtěla něco říct, ale pak se zastavila.

Podívala se na o několik let mladší Italku. „Chceš vědět, jak jsem si ji zlomila poprvé?"

„Ano, prosím."

„Je to docela vtipné. Pamatuju si to jako včera. Hádala jsem se s manželem o tom, kdo je děsivější. Samozřejmě, že jsem se ho snažila přesvědčit, že já děsivá vůbec nejsem. A do toho se vložili snad všichni naši přátelé a v podstatě se postavili na jeho stranu. Dovedeš si představit, že to mi vůbec náladu nezlepšilo. Nakonec Paul, náš přítel, v podstatě vymyslel soutěž. Každý přišel s kategorií a dávali nám body, jak moc děsiví jsme v dané situaci." Podívala se na ni, jak soustředěně poslouchá a začala mluvit pomaleji a snažila se líp vyslovovat. „Bohužel, jsem zatím vyhrávala. Byla jsem strašidelnější ve všem, kromě prvního dojmu. Ale pak přišla kategorie fyzické projevy a já věděla, že to je ono. Tuhle kategorii musel rozhodně vyhrát můj dvoumetrový manžel, co opravuje auta a má velkou sílu!"

„Vyhrál?"

Bella pokývala hlavou. „Jo. Ale aby to bylo fér, trvali na tom, že porovnáme, jak velkou umíme dát ránu. To já neumím. A odmítám mlátit lidi. Takže musel vyhrát. Všechny to nadchlo. Okamžitě mě zavedli do lesa, kde měli strom, do kterého očividně rádi mlátili. Neptej se mě proč. Nechápu to. V tomhle jsou prostě Američani každým coulem. No a Jacob – můj manžel – se napřáhl a praštil do stromu. Docela si i otřásl. Hele a já věděla, že já do něj rozhodně mlátit nechci. Taky jsem jim to řekla a Leah," usmála se při vzpomínce na ni, „se postavila na mou stranu. Tak Paul vymyslel, že můžu praštit jeho. Takže," chystala se na velkolepý závěr celého příběhu. „Představ si mě, jak stojím v kruhu dvoumetrových chlapů jako hora, všichni do půl těla nazí. Prsáky, břišáky, bicáky, kam se podíváš! A pak já, mrňavá, vychrtlá, no prostě já. Paul naproti mně, zatnul břicho a kývl na mě, že je připravenej. Hele a víš co, teď už šlo o hodně. A já najednou chtěla vyhrát. Takže, stojím tam, připravená dát ránu, napřáhnu se a praštím ho pěstí přímo do středu jeho pekáče buchet."

„A co bylo dál?" zeptala se Greta dychtivě.

Bella se zasmála. „Byla to strašná bolest. Začala jsem nadávat jako dlaždič. Ty nejhorší a nejkreativnější nadávky, co si dovedeš představit. Byla jsem si jistá, že jsem si něco zlomila. A když jsem si ulevila a přišla trochu k sobě, rozhlédla jsem se kolem sebe. Byl to chaos. Paul u mě stál a strašně se omlouval a bylo vidět, že by mě nejraději objal ale zase se mě bál dotknout. Jacob a ostatní se snažili domluvit, jak mě nejrychleji dostat do nemocnice a jen Leah byla docela v klidu a držela mě kolem ramen. Chtěla jsem je uklidnit, ale vůbec neposlouchali. Tak jsem na ně zaječela, ať se uklidní a nechala Leah, ať je zúkoluje. Víš, v takové situaci je nejdůležitější, aby každý z nich měl, co na práci. Pak už jsme se rychle dostali k autu, bylo už nastartovaný, cestou jsme se zastavili pro připravený led a odjeli jsme do nemocnice. Víš, byla jsem si jistá, že jsem tu soutěž projela. Vždyť jsem si zlomila ruku, když jsem praštila chlapa do břicha!"

Vzala si sklenici a trochu se napila. „Zlomila jsem si malíkovou kost a ostatní kosti v ruce měly spoustu prasklin. Doktor se i bál, jestli nejsem oběť domácího násilí. Bylo mi strašně trapně, když jsem mu vysvětlovala, co se stalo. No, ale když jsem se s Leah vrátila do čekárny, už se sádrou, všichni tam byli. Měli balónky a plyšáky a dort. A Paul vzal takovou tu papírovou zlatou korunu a dal mi ji na hlavu. Přinutili mě si sednout do kolečkového křesla a se vší parádou mě prohlásili za tu nejděsivější královnu, co znají." Zasmála se. „Leah mi potom vyprávěla, že jim můj výbuch přišel jako ten nejděsivější projev mého démonického já. No," ukončila to, „a to je příběh o tom, jak jsem si zlomila ruku a stala se oficiálně nejděsivější osobou v rezervaci."

Ozvalo se zatleskání. Bella se otočila a za ní stál o stěnu opřený Felix. „To bych chtěl někdy vidět," prohodil obdivně.

Pokrčila ramenem. „Nejděsivější, ne nejnebezpečnější. Jak jsem řekla, jsem nešika. Ale dalo by se říct, že mé schopnosti mě proslavily i na tělocviku. Každý se mě bál tak moc, že mě nikdo nechtěl ve svém týmu. Moje koordinace je prostě neexistující," zavtipkovala.

Greta se zatvářila zmateně. „Ale jestli máš manžela a dobrý život, proč jsi tady?"

Podívala se na ni a bodlo ji v hrudi. Felix přešel až k ní. „Mám pro to své důvody," řekla prostě a otočila se na Felixe.

„Už tě čekají," řekl a nabídl ji ruku.

Přijala ji a nechala se vytáhnout na nohy. „Tak mě veď."

Šli jen kousek a už se zastavili před velkými starými vyřezávanými dveřmi. Byly jako do kostela. Bella se nadechla. „Jak vypadám?" zeptala se Felixe a uhladila si sukni.

Když neodpověděl hned, zvedla prst. „Víš, co? Radši nic neříkej. Mám roztrhané šaty, zlomenou ruku, strávila jsem noc v autě a určitě jsem ze všeho toho cestování strašně rozcuchaná. Radši mi nech nějaké iluze," řekla mu s úsměvem.

Zavrtěl hlavou, ale usmál se taky. Otevřel jí dveře.

Vstoupila dovnitř a zalapala po dechu. Vycházející slunce procházelo vysokými okny s vitrážemi a dopadalo na kamennou podlahu. Strop byl vysoký a klenutý jako v kostele a když se rozhlédla, skutečně si připadala jako v chrámu. V druhé polovině místnosti byly na vyvýšeném stupni tři zlaté trůny. Aro seděl uprostřed, mezi dalšími dvěma muži z Carlislova obrazu. Pod pódiem, jak se to Bella rozhodla nazvat, stála z každé strany skupinka upírů. Všichni Bellu pozorovali s nicneříkajícími výrazy.

Bella šla pomalu a klidně dopředu. V hlavě si pořád opakovala, že upíry zná. Chovat se jako jehně na porážce jí neprospěje. Zastavila se před pódiem na úrovni ostatních upírů. Na Ara a ty další dva zrovna dopadalo slunce, takže se nádherně třpytili. Bella si v duchu povzdechla. Mohli ji předtím aspoň nechat se vykoupat.

Všichni byli ticho.

Usmála se a potřásla hlavou. „Aro, jestliže bydlíš tady, a dovol mi říct, že tahle místnost je naprosto úžasná, musíš být opravdu hodně bohatý. Nechce se mi věřit, že se obejdeš bez právníků. Vždyť i památkáře musíš mít pořád za zády. Tohle místo je perla!"

Teď už se na ni všichni dívali šokovaně.

„Hele, budu muset nastudovat hromadu evropského a asi i italského práva, ale myslím, že to půjde," kývla si pro sebe. Rozhlédla se a jako by jí teprve teď došlo, že jsou všichni pořád ticho.

„Kde jsou mé způsoby! Omlouvám se, zapomněla jsem se představit!" Svižně vyběhla po schodech nahoru, upravila si utěrku s ledem na pravačce a natáhla levou ruku k blondýnovi napravo. „Bella Black, moc mě těší!"

Díval se na ni, jako by byla nechutný hmyz. Stáhla ruku zpátky. „Možná po koupeli, že?" Otočila se a přešla k tomu druhému. Měl černé vlasy a tvářil se, jako by tam vůbec nebyl. „Dobré ráno, jmenuju se Bella a dneska budu vaší svačinou nebo přírůstkem," zažertovala. Pamatovala si z Carlislova vyprávění, že je trochu mimo, tak tomu moc nedávala.

Aro se zachichotal.

Upír, kterému stále nabízela ruku se pomalu pohnul, jako by na něm byla tíha celého světa. Chytil ji do své suché studené dlaně a jemně ji stiskl, jako by byla z papíru.

„Marcus," zachraptěl.

Bella se na něj usmála a tentokrát to bylo konečně upřímné a potřásla si s ním. „Moc mě těší Marcusi. Dnes máme krásný den, že? Ideální na nějakou velkou událost."

Přikývl a stále ji držel. Nikdo stále nic neříkal.

Rozhlédla se. Teď se na ni zase dívali, jako kdyby ji narostla druhá hlava. „Marcusi," zašeptala. „Cítím se trochu nemístně. Mám snad rtěnku na zubech?"

Jeho tmavě rudé oči se trochu usmály.

„Mluvím vážně," pokračovala šeptem. „Všichni vypadáte jako ze škatulky. A všichni jste mladí. Já jediná tu mám vrásky."

Stiskl ji o trochu víc. „Jsi daleko od rodiny," řekl tiše.

Přikývla a zvážněla. Dívala se mu přímo do obličeje. „Na vzdálenosti nezáleží."

Vracel jí pohled. „Máš spoustu pout. Hodně silných."

„Ano. Umíš říct jaká?"

Kývl, aniž by narušil oční kontakt. „Jsi matka. Máš dvě děti. Zemřela bys pro ně."

„To taky udělám," potvrdila.

„A dva druhy," řekl překvapeně. „Bez viny. Jak je to možné?"

„Odhodlání, práce a otevřenost. Funguje nám to."

„Vidím mnoho bratrů a sester. Spojuješ je."

Pohled se mu zostřil a Bella mě konečně pocit, že ji skutečně vnímá. „Jsou to dvě rodiny. Nenáviděly se. A tys je spojila. Záleží jim teď na sobě."

Aro natáhl k Marcusovi ruku a ten ji svou volnou přijal.

Přes slzy se usmála. „Záleží, že? To všechno umíš poznat?" zeptala se Bella. Stále se drželi.

„Ano. Vytvořila jsi velkou rodinu. Tak co hledáš u nás?"

Smutně se usmála, a aniž by zrušila oční kontakt, kývla směrem k Arovi. „Jejich ochrana výměnou za mě. Cenná dohoda."

„Spoléháš na to, že Arův slib dodržíme," promluvil Caius.

Kývla. „Jste mocná rodina s pevnými základy v tradicích. Porušení slibu vede k porušení důvěry. A když nemáte důvěru ve svého vládce, nebude vám vládnout věčně."

Nálada v místnosti okamžitě klesla pod bod mrazu. Každý pochopil, co tím myslela.

„Vyhrožuješ nám?" zavrčel Cauis.

Zavrtěla hlavou. Marcus ji stále držel za ruku a Aro stále držel za ruku jeho. Krátce ho stiskla. „Jen vás varuju. Malé rodiny nebo velká impéria vždy stojí na důvěře. Důvěra v pravidla, v zákony, v čest. Dejte je pryč a začne se to drobit. Postupně přijde šeptanda, korupce, zrada. A vládce nakonec přijde o všechno. Vemte si třeba Caesara. Taky tak dopadl."

„On byl hlupák," vyštěkl Caius. „Směšný hlupák."

Přikývla. „A to vy nejste. Proto vím, že slib dodržíte."

Aro se zasmál a pustil Marcuse. „Isabellla má pravdu. Je neskutečně zábavná, nemyslíte? Osvěžující."

Bella se pousmála. „Osvěžující si nejsem jistá. Sprchou bych rozhodně nepohrdla."

Aro tleskl. „Přesně o tom jsem mluvil. Isabello, předtím, než budeme pokračovat, bych rád pár věcí vyzkoušel, můžeme Jane?"

Pustila se Marcuse podívala se na asi třináctiletou dívku. Kdyby pohled uměl zabíjet... Zvedla obraně levou ruku. „Ale varuju vás, prát se vůbec neumím."

„Ne ne, to nebude vůbec potřeba," uklidňoval ji Aro. „Jane?"

Zamrkala a podívala se na něj. „Je mi líto, pane."

Nadšeně zatleskal. „Alecu?"

O hlavu nižší chlapec vedle Jane přikývl. Začala se od něj šířit tmavá mlha povalující se v chomáčích. Pomalu se k Belle přibližovala. Napjatě se nadechla a čekala. Asi po minutě byla ta mlha teprve v půli cesty, a ještě pořád pod pódiem. Bella se rozhlédla. Všichni ji nebo Aleca napjatě pozorovali. Chytla si ruku s promočenou utěrkou. Tající led jí zamáčel už celý předek šatů. Otočila se, sešla několik stupínků a postavila se do mlhy.

Napětí se stupňovalo. Mlha jí začala šplhat po nohách nahoru, kolem boků, pasu a hrudi. Když ji měla těsně pod bradou nadechla se a zadržela dech. Pevně zavřela oči a čekala. Cítila, jak v obličeji rudne. Docházel jí vzduch. Opatrně otevřela jedno oko. Všichni ji pozorovali a nic se nedělo. Hlasitě se nadechla. Čekala, že až jí mlha vnikne do plic, začne se dusit, ale nic. Zmateně otevřela i druhé oko. „Ehm, co se má stát?" zavolala na Aleca.

„Isabello, jak se cítíš?" zeptal se jí Aro.

„Zmateně," řekla po pravdě. „Bolí mě ruka, je mi zima, začínám mít hlad, jsem unavená a smrdím. Co se mát stát?" zeptala se ještě jednou.

Aro mávl rukou a mlha se začala rozplývat. „Takže se ti neděje nic zvláštního?"

Svěsila ramena a povzdechla si. Opatrně si sedla na studené dlaždice. Podařilo se jí neukázat kalhotky, což byl úspěch. Mlhu teď měla do půl pasu.

Aro stále čekal na odpověď.

„Kromě toho, že jsem tady s bandou upírů, co mají nadpřirozené a strašidelné schopnosti, tak ne. A bojím se zeptat, ale co mi měli Jane s Alecem udělat?"

Aro pokynul Jane a ta jasným a vysokým hlasem bezbarvě řekla. „Nejhorší bolest, jakou jsi kdy cítila."

„Au," poznamenala Bella a pak pokývala hlavou. „Ale chápu, to se může hodit. A Alec?"

„Senzorická deprivace," prohlásil.

„Fíha. To je taky užitečná věcička. Ve schovce musíš válet."

„Schovce?" zmateně se zamračil.

„Hra na schovávanou," vysvětlila. „Jeden hledá a ostatní se schovají. Kdo je schovaný nejlíp vyhraje. Anebo, kdo zapiká hledajícího. Určitě znáte schovku, ne? Moje holky ji milují! I když, ještě jsem neměla to srdce jim vysvětlit, že za závěsem můžu vidět jejich nohy."

„Nejsme děti," ohradil se Alec.

„Co? To jsem neřekla. My ji hrajeme i jako dospělí. Ale musím přiznat, že to je trochu hardcore. Zvlášť, když se někdo schová ve špičce borovice."

„My nemáme na takové dětinskosti čas," opanovala jí Jane.

„Nemáte?" zamračila se. „Vždyť máte celou věčnost! To nehrajete ani baseball? Co děláte, když se nudíte?"

„Jíme," usmála se na ni a vycenila zuby. Připomínala jí Emmeta. S Rosalií dohromady.

Bella pokývala hlavou. „Tak váš metabolismus bych chtěla taky mít. No jo no. Holt, po třicítce s prací a dětma už tělo prostě funguje jinak. Zadržuješ vodu, máš celulitidu. Vrásky. Začneš šedivět..." vypočítávala a zatřásla hlavou. „Ale když se podíváš na svého manžela a ten má úplně ten samý výraz, jako když vám bylo sedmnáct, když tě viděl poprvé nahou, dojde ti, že na tom nezáleží. Krása mizí ale lidé zůstávají," pokrčila rameny.

„Tak to u nás nefunguje," řekla Jane a přišla až k ní. Bella musela vyvrátit hlavu, aby na ni z podlahy viděla. „Krása zůstane a lidé mizí. Víš, že už ho nikdy neuvidíš? A pak zapomeneš."

Smutně se usmála a natáhla k Jane ruku. „Pomůžeš mi prosím nahoru?"

Jane na ni zírala.

„Prosím, ta podlaha strašně studí!"

„Tak proč sis sedala?" zeptala se jí Jane.

„Protože mě bolí nohy. A jsem unavená. A všechny židle máte obsazené," kývla směrem k trůnům.

Aro se zasmál. „Jane, pomoz jí."

Jane stiskla rty ale vytáhla ji nahoru. Udělala to silou a prudce a Bella přepadla přímo do její náruče. Zaúpěla, když pravačkou narazila do jejího kamenného těla.

Podívala se dolů na Jane. Měla ji teď po prsa. Jane se nadechla nosem a usmála se. „Voníš chutně."

Bella slyšela, jak se Aro chichotá. Popuzeně vydechla. „Děkuju Jane." Chtěla od ní ustoupit, ale Jane ji stále držela. Zvážila své možnosti a pak se o Jane pohodlněji opřela a přenesla na ni většinu své váhy z bolavých nohou. Jane překvapeně sykla. Aro si evidentně představení užíval, a i ostatní vypadali zaujatě. Potlačila zívnutí a oči se jí zaplavily slzami. Upíři mají evidentně všechen čas světa.

Zase znovu zívla. „Omlouvám se, neberte to tak, že se nudím, ale skoro jsem v noci nespala a dalo by se říct, že to byla rušná noc. Mohli bychom přejít k tomu, jestli mě sníte nebo ne?" Vyprostila levou ruku a utřela si slzící oči a zase zívla. Najednou na ni všechno padlo. Potřásla hlavou a pak ji položila na Janinu dokonalý drdol. Byl to výborný polštář. „Máš pohodlnou hlavu," zašeptala. „Víš co? Jestli mě budou..." zívla, „budou chtít sníst, můžeš si kousnout jako první."

„Děkuju," řekla zaraženě.

Bella si povzdechla a pohodlněji se uvelebila. Jane vypadala jen o pár let starší než Sarah, a měla Emmetův humor. Ale měla stejnou masku jako Rosalie. Ledová královna. Ale uvnitř byl možná někdo, koho stojí za to poznat. Ráda by ji poznala.

Aro teď vstal. Všichni se na něj okamžitě podívali.

Bella se ospale usmála a zase zívla. „Takže?" zeptala se ho.

„Rozhodli jsme." Odmlčel se a pak roztáhl ruce ve velkolepém gestě. „Vítej do rodiny!" zvolal.

Její úsměv se rozšířil „Děkuju. Kdo mě přemění?"

„Já," pokýval hlavou Aro a přešel k ní. „Jane, odveď prosím Isabellu do Komnaty."

Jane přikývla a Bella si stoupla. „Aro?"

„Ano, Isabello?"

„Mohla bych mít prosbu?"

„Prosbu? Ne podmínku?" zvedl obě obočí.

„Ano," přikývla. „Mohla by u toho být i Jane? Prosím? Teda, pokud chce?"

Dal hlavu na stranu. „Proč?"

Podívala se na Jane s kamenným výrazem a pokrčila rameny. „Slíbila jsem jí, že si do mě může kousnout jako první, ale když mě chceš přeměnit ty, možná by si mohla kousnout v průběhu?" zeptala se ho.

„Isabello, to je neobvyklá žádost," pronesl pomalu. „Jane? Co si o tom myslíš?"

„Bylo by mi potěšením."

Zatleskal. „Tak tedy dobře! Jděte do Komnaty, připojím se k vám. Ale počkejte na mě!" zvedl hravě prst.

„Samozřejmě," usmála se Bella a pomalu se vydala ven. Když procházela kolem recepce, zastavila se u Grety a podala ji mokrou utěrku. Ta při pohledu na Jane zbledla. „Děkuju moc. Už to nebudu potřebovat."

Pomalu šli další chodbou, která už byla plná denního světla. Jane mlčela. „Jane?"

„Ano, Isabello?"

„Kdybych tě nudila, můžeš mě popadnout do náruče a odnést," navrhla jí Bella.

Jane si ji prohlédla. „Vážně?"

Přikývla. „Jo, to, že už jsem úplně mrtvá v tom nehraje roli," pronesla vážně.

Jane zacukal koutek. „Jak chceš."

A Bella už letěla vzduchem. Před očima se jí míhalo světlo a tma a pak už bylo jen šero. Jane ji postavila a Bella se rozhlédla. Kolem nich byl jen kámen. Byly ve sklepení s nízkým stropem. Otevřela dveře, které vypadaly, jako od trezorů. Rozsvítila světlo a Bella se rozhlédla kolem. Stála v prostorné místnosti bez oken. Na druhé straně naproti dveřím byl vysoký kamenný stůl. Bella k němu přišla blíž a prohlédla si ho. Jeden jeho dlouhý kraj měl uprostřed vydrobenou prohlubeň. Přejela po ní prsty. Byla o kousek širší než její dlaň.

Vylezla na něj a posadila se. Začala houpat nohama.

„Proč mě tu chceš mít taky?" zeptala se jí Jane.

Bella pokrčila rameny. „Zdáš se mi fajn."

Zamračila se a založila si ruce na hrudi. „To není důvod."

„Máš dobrý smysl pro humor. A řeklas, že ti voním. Přijde mi škoda nepodělit se o dobré jídlo."

„Ale to jídlo si ty," upozornila ji.

„Jo, právě proto," přitakala. „A je lepší, když do mě lidi koušou jen se svolením."

„Copak se vůbec nebojíš?" zeptala se jí.

Bella přikývla. „Bojím, jasně že jo. A vím, že to bude bolet jako čert, ale co můžu dělat?"

Jane se na ni dívala. „Víš, jako co je to cítit?"

Zase přikývla a přejela prstem po Jamesově otisku. „Jo. Jako by ti žíly hořely ledovým ohněm."

Jane si toho pohybu všimla a přišla blíž. „Co to je?"

Bella opatrně natáhla zlomenou ruku, aby se mohla lépe podívat.

„Někdo tě už označil," pronesla šeptem.

„Jo," přikývla. „Je mrtvý. A v podstatě důvod, proč jsem tady."

„Jsi zvláštní, Isabello Blacková."

Usmála se. „Děkuju. To teď slyším pořád."

Přišel Aro a měl za sebou Felixe a ještě jednoho upíra.

„Isabello, drahá, jsi připravená?"

Přikývla.

„Tady chlapci mi pomohou tě držet namístě v průběhu transformace, abys nám to tady moc neponičila."

Bella se rozhlédla po téměř neexistujícím vybavení místnosti. Levou rukou zamávala na Felixe. „Ahoj Felixi." A natáhla ji k tomu druhému, „Já jsem Isabella, moc mě těší."

Kývl na ni. „Demetri."

Usmála se na něj a otočila se k Arovi. „Mám si lehnout?"

„Prosím," pokynul ke stolu a sundal si sako.

Lehla si s pravou rukou na hrudi. Dívala se nahoru a v zorném poli se jí objevil Aro s Jane. Najednou ji někdo silně chytil za nohy a za ramena a ona se nemohla ani hnout. Vzpomněla si na Jamese a Laurenta. Polkla. „Ehm, kluci?"

„Ano, Isabello?" slyšela Felixe u svých nohou.

„Mohli byste mě chytit až když sebou začnu mlátit? Prosím?"

Ruce na jejích nohách okamžitě zmizely. Viděla, jak Aro kývl a tlak na ramenech zmizel.

„Díky. A Felixi?"

„Ano?"

„Žádné osahávání."

Slyšela jeho hluboký smích a usmála se.

„Isabello, drahá, je to všechno?" zeptal se jí Aro.

„Jo. Jen... ještě jedna věc. Jane?"

„Ano?"

„Jestli budeš potřebovat, klidně si vylez na stůl ke mně. Abys lépe dosáhla."

„Pane?"

„Myslím, že má Isabella dobrý nápad. Ten stůl byl přeci jen vytesán na mou výšku," souhlasil Aro.

Bella viděla, jak se Jane vyhoupla nahoru. Seděla teď na hraně vedle Bellina pravého boku.

„Už je to všechno?" ujistil se Aro.

„Je," přikývla Bella. „Můžete."

Viděla, jak se Aro přibližuje a soustředila se na svůj dech. Srdce jí v krku bušilo a v ruce jí tepalo stále rychleji. Přitiskl ji rty ke krku a kousl.

„Sakra," vyjekla Bella bolestí a pevně zavřela oči. Jak začal Aro sát, bolelo to čím dál víc. Chytla se jeho košile a soustředila se na látku mezi prsty. Zatnula zuby. Hlavně nepanikařit. Odtáhl se.

Rána na krku pálila. Otevřela oči a viděla Jane, jak ji strnule pozoruje.

„Holka, kousej. Teď nebo nikdy," mrkla na ni. Jane se podívala na Ara a pak se sehnula a kousla Bellu do krku z druhé strany.

Bella zatnula zuby ještě pevněji a zavřela oči. Soustředila se na dýcháním nosem a stále v ruce žmoulala košili. Cítila, jak Jane saje a polyká. Někdo ji otevřel dlaň a přesunul jí ruku na něco, co byla asi Janina blůza. Uslyšela párání látky a potom ucítila ledové ruce na stehně, jak ji hýbají s celou nohou do strany. Říkala jsem žádné osahávání! blesklo ji hlavou, ale to ji už Aro kousl do vnitřní strany jejího stehna.

Sevřela Janinu blůzu ještě křečovitěji. Ale najednou ji ruku držely chladné prsty. Malé jako panenky. Přerývavě dýchala a před očima měla jiskry. Nemohla myslet už na nic jiného než na pálící krk. Teď už ji pálil z obou stran. Jane přestala pít a jed se Belle šířil nahoru i dolů. Slyšela, jak jí bije srdce. Cítila na hrudi čím dál větší horkost. Měla pocit, jako by její srdce bylo kus rozžhaveného kovu. Nemohla se nadechnout. Pálilo to čím dál víc. Strašně tlouklo a bála se byť jen pohnout. Bylo toho tolik. Třásla se. Celé její tělo se vařilo. Ať to přestane!

Rozkřičela se.