Tichý klapot podpatků se odrážel od stěn a vytvářel pravidelnou harmonickou souhru. Trocar si, celý nervózní, mnul ruce, a jak se blížil ke svému cíli, tím víc zpomaloval. Ještě měl čas si to rozmyslet. Ještě se mohl obrátit a odejít.

Ale neudělal to.

Za pár okamžiků už stanul před tmavými dveřmi. Chvíli na ně zíral a v duchu si skládal slova do vět, ale čím déle přemýšlel o tom, co řekne, tím více si připadal jako nezodpovědný idiot. A možná na tom něco bylo. Kdyby tu byl Severus Snape, roztrhl by ho jako hada za to, že jeho jedinou dceru pustil uprostřed noci a navíc v této době neznámo kam, aniž by se předem alespoň vyptal na podrobnosti.

Byl hlupák, hlupák, hlupák.

Harry byl o trochu jiný než jeho manžel. Uměl být laskavý a vždy k ostatním choval úctu. Trocar ale byl přesvědčený o tom, že teď to všechno půjde stranou a i Harry se na něj vrhne jako rozzuřený lev. Ale on si to nejspíš zaslouží.

Se zatajeným dechem nakonec silně zaklepal. Byly skoro tři ráno, Harry byl určitě ve své posteli a spal. Proto byl Trocar docela překvapený, když se za pár minut otevřely dveře a na jejich prahu stál rozespalý Harry, narychlo zabalený do černého pláště. Když zjistil, že tu je Trocar, nechápavě stáhl obočí.

,,Profesor Trocar? Co potřebujete? Děje se něco?" zeptal se ho a trochu nedůvěřivě si ho přeměřoval.

Trocar se nadechl a zavrtěl hlavou. ,,Bohužel děje. Musím s vámi nutně mluvit."

Harry se ještě více zamračil, a jednu dvě vteřiny si vzal k zaváhání. Trocar netrpělivě přešlápl. ,,Tak dobrá. Pojďte dovnitř, nebudeme to probírat mezi dveřmi," pobídl ho Snape a odstoupil ode dveří. Upír s díky kývnul hlavou a prošel kolem něho až do menšího obývacího pokoje, kde se nacházela sedačka z tmavé kůže, dvě křesla ze stejného materiálu a konferenční stolek, před nímž stál krb, a v něm vysoké plameny olizovaly dřevěná polena. Trocar zůstal nerozhodně stát u krbu, byť mu Harry naznačoval, ať se posadí a udělá si pohodlí.

,,Dáte si něco? Čaj, kávu?" zeptal se ho zdvořile Harry, ale Aiden odmítavě zavrtěl hlavou.

,,Prosím, je to opravdu naléhavé, kolego," oslovil znovu Harryho vážným hlasem a začal rázovat sem tam podél hořícího krbu. Harry, který si chtěl udělat alespoň kávu, která by mu doplnila energii a zvedla ho na nohy po noci, při níž toho moc nenaspal, od svého nápadu tedy upustil a šel se posadit na pohovku.

Než Trocar spustil, odkašlal si. ,,Je to skutečně nemilá situace a musíte vědět, že - že svého činu teď zpětně velice lituji," začal těžkým hlasem povídat a Harry z něj nespustil zrak. ,,Nechci se zde obhajovat, vím, že to, co jsem udělal, byla hloupost a moje jednání je neomluvitelné, protože jsem obě dvě svou nezodpovědností vystavil smrtelnému nebezpečí -"

,,Obě dvě? O kom to mluvíte, profesore?" Harry už měl pár tipů, nehodlal ale dělat ukvapené závěry. Navíc pořád netušil, o čem to Trocar vlastně vůbec mluví, a proč přišel právě za ním. Snad jedna z těch dvou nebyla -

Trocar se nadechl. ,,Začnu od začátku. Dnes v noci jsem kvůli své potřebě zamířil do Zapovězeného lesa. Cestou jsem ale na chodbě potkal dvě studentky, které se někam chystaly a nechtěly mi říct kam. Byla to Beatrice Jonesová a vaše dcera Eileen." Harry, byť už měl nějaké tušení, přesto zalapal po dechu a okamžitě vyskočil na nohy. Trocar na obranu zvedl ruce. ,,Slečna Jonesová vypadala skutečně zoufale a řekla mi -"

,,Protože slečna Jonesová vypadala zoufale, nechal jste je jít neznámo kam? Vždyť jim je šestnáct, proboha!" vykřikl Harry, v němž se probouzel strach o dceru. Vůbec nebral najevo, že on ve svých šestnácti letech nebyl jiný a to, jak reagoval, bylo přesně takové jako reakce dospělých, když zjistili, čeho se Harry zase účastnil.

Trocar se nenechal vykolejit a pokračoval ve stejné větě dál, jako kdyby ho Harry vůbec nepřerušil. ,,Řekla mi, že pokud je nepustím, její matka zemře," řekl tak klidným hlasem, jak jen to šlo.

Harryho to přece jenom trochu zarazilo. Pak ale zavrtěl hlavou. ,,Já chápu vaše váhání, nejspíš víte, že Beatricina matka na tom se svým zdravotním stavem není zrovna nejlépe. To ale nic nemění na tom, že jste je neměl nikam pouštět, obzvlášť v této době. A ani nevíte, kam to měly namířeno." Neměl na Trocara příliš velký vztek, jen ho rozčilovalo, že si o jejich výpravě nezjistil žádné podrobnosti. Zatraceně, co to tu holku jenom napadlo? Kam se proboha vydaly? Mohlo ho napadnout, že když jí něco zakáže, tím spíš bude v pokušení to porušit a svůj plán uskuteční. V tomhle opravdu litoval, že je Eileen celá po něm.

,,Jsem ale rád, že jste mi to řekl, profesore. Omluvte mne, půjdu se převléct a potom... potom budu muset něco podniknout, nebo se zblázním. Nevím jak, ale musím ty dvě najít," povzdechl si Harry a unaveně si promnul tvář. Tohle mu přidělalo další vrásky. Jako kdyby už toho k řešení neměl dost.

,,Samozřejmě vám pomohu," ujistil ho Trocar a řekl to tak pevným hlasem, že Harry ani neměl sílu mu odporovat. Místo toho jen s díky přikývl.

,,Mohl byste zatím jít vzbudit Hagrida, ten by nám mohl pomoct. Já za vámi co nejrychleji přijdu," ujistil ho Harry a vzápětí už zmizel ve své ložnici.

Elo, co to má sakra znamenat?!

•••

V následujícím okamžiku se Eileen samou bolestí zatemnilo před očima. Receptory bolesti ječely a Ela propadala do víru svíravé agónie. Celé rameno měla v jednom ohni a mozek jí vypověděl službu. O nadvládu nad tělem se přihlásil šok a panika. Jediné, co Eileen vnímala, byl totiž vnitřní ohlušující křik a spalující žár, jenž se šířil po celé brnící paži a každou uplynulou vteřinou byl ničivější. Vůbec ji nenapadalo, že by měla začít utíkat, že je něco špatně.

Celé to mohlo trvat pouhých pár sekund. Když znovu přišla k plnému vědomí, zaznamenala, že někdo vyděšeně křičí její jméno a nešetrně ji bere za zraněnou ruku. Elou projela nová vlna bolesti, hlasitě zaječela a z očí jí vytryskly palčivé slzy.

,,Musíme zmizet, rychle." Konečně rozpoznala Beatricin naléhavý hlas. Pokoušela se jí pomoct se vstáváním, a když se Eileen konečně vytáhla na nohy, před očima se jí znovu zatmělo. Hlava se jí točila, rameno žhnulo a v ráně jí svíravě pulsovalo a pálilo. Jenže nebezpečí nepominulo a nehodlalo jim dát náskok, nehodlalo čekat, až se Eileen uráčí zvednout a zranění se zahojí. Kdepak. Vzduchem prosvištěl další šíp a jen těsně prolétl vedle Beatriciny hlavy.

,,Listy," zmohla se Eileen na jediné slovo, zatímco ji kamarádka uchopila kolem pasu a chystala se s ní odsud co nejrychleji zmizet.

,,Mám," vydechla Beatrice a vyrazily pryč. Zraněná tmavovláska vrhla ještě rychlý pohled do korun stromů a snažila se zaostřit. Byť se jí barvy slévaly dohromady a před očima se jí tvořila rudá kola, i tak si všimla maličkého tvora s šedivou tváří a dlouhýma ušima, jak sedí na jedné z větví a míří na ně své šípy. Pochopila. Byl to paskřet. A v jejím těle nyní proudil smrtící jed.

,,Bee... nech mě... tu... umřu," zasípala, když ji kamarádka co nejrychleji táhla pryč a co chvíli se udýchaná ohlížela přes rameno, jestli nejsou příliš snadným terčem. Paskřet už na ně ale znovu nevystřelil, byť tak daleko zatím nebyly. Asi mu ke spokojenosti stačilo, že zasáhl jednu z nich, která před sebou má posledních pár minut života, jež stráví ve spirálách trýznivé agónie.

,,Co to povídáš? Ty rozhodně - neumřeš - dostaneme tě k - madame Pomfreyové - a ona se o tebe - postará," ujišťovala ji mezi nádechy Beatrice. Ela se o ni opírala celou svou vahou. Při vědomí už nyní byla jen napůl. Oči se jí protáčely, hlava jí padala na prsa a plíce mocně lapaly po dechu. Před očima se jí s každým nešetrným pohybem zatemnilo a paži měla neustále velmi citlivou a mokvající rána nepřestávala bolet. Eileen do očí stékaly ledové krůpěje potu a cosi si nesrozumitelně mrmlala pod nos.

,,Gaio!" zakřičela Beatrice zoufale a rozhlížela se po Šťastném drakovi. Blížily se k místu, kde se rozloučily. Vyčerpaná Bea opatrně položila kamarádku do trávy, klekla si vedle jejího těla a roztřesenými prsty se začala přehrabovat v brašně. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila a nezačala ječet. Nehybná Eileen s pootevřenými ústy a tváří bledou jako smrt skutečně vypadala, jako kdyby... jako kdyby...

,,Ty nemůžeš umřít, jasný? Ty ne," šeptala kamarádce chvějícím se hlasem a zatímco hledala lahvičku s léčivou vodou, přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší z Eliiny paže nejdříve jedovatý šíp vytáhnout. Teprve potom to bude účinnější, až se bude zbavovat i jedu uvnitř jejího organismu.

Beatrice věděla, že teď musí být statečná. Nechtěla trpící kamarádce způsobit ještě větší bolest, ale ten šíp jí z ramene zkrátka vytáhnout musela. Se zatnutými zuby zaměřila pozornost na zarudlé rameno. Bylo nepěkně oteklé, rozšklebená rána mokvala a vytékala z ní krev, hnis i jakási zapáchající zelená substance. Bee z toho bylo na zvracení.

,,Promiň mi to, promiň," zašeptala Ele, která byla spíše v bezvědomí než při vědomí, což v tento okamžik hrálo v Beatricin prospěch. Nebyla při sobě, nemuselo by to tolik bolet. Jediné, čeho se Bea bála, bylo to, aby její počínání v Eileen nevzbudilo novou vlnu bolesti a ona by sebou netrhla, protože pak by se mohlo stát, že by jí šíp zarazila ještě hlouběji...

Musela už začít jednat. Teď se skutečně hrálo o vteřiny.

Beatrice z kapsy vytáhla kapesník a jemně ho položila na Elininu ránu. Okamžitě do sebe začal vsakovat krev. Bea na ránu co nejjemněji přiložila prsty pravé ruky a do levé uchopila šíp. Pevně ho obemkla, sevřela rty, stiskla víčka; a začala šíp pomalu tahat ven.

Eileen cosi zamumlala. Beatrice zatnula zuby a opatrně tahala dál. Bála se, aby jí v ráně nenechala ještě nějaké třísky, které z dřeva mohly odlétnout, a které by v ráně mohly udělat další neplechu. Ela sebou náhle začala škubat a něco nesouvislého huhlala mezi steny. Paže se jí začala chvět a Beatrice si snažila pospíšit.

,,Už to bude, vydrž, vydrž, pššš, bude to dobré," mluvila na ni zajíkavě a cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Eileen začala křičet, když už byl šíp skoro celý venku, a Beatrice začala znovu opakovat uklidňující fráze. Z rány vytékala další krev a žlutý hnis. Ela řvala a Beatrice hlasitě vzlykala. Konečně! Konečně se jí podařilo šíp uvolnit. Znechuceně ho odhodila na zem a třesoucíma se zakrvácenýma rukama začala hrabat v brašně, byť jí bylo na omdlení.

,,Dokázala jsi to, jsi hrdinka, jsi tak statečná," šeptala jí mezi vzlyky. Eileen najednou pootevřela oči. Beatrice si všimla, že měla rty rozkousané do krve.

,,Bee... děkuju," řekla jí sípavým hlasem a pokusila se o úsměv. To Beatrice ještě víc rozplakalo. ,,Dobrý. Dobrý," opakovala tentokrát Ela.

,,Dám ti - tu léčivou vodu," slíbila jí polohlasem, ale zastavila ji Elina napřažená paže. S vytřeštěnýma očima na ni pohlédla.

,,Já myslím... já myslím, že to je v pořádku," zamumlala Eileen a pomalu se zvedala do sedu. Beatrice na ni zírala jako na ducha. Ještě před pár vteřinami tu ležela jako mrtvá -

Eileen sklonila hlavu ke své ráně a okomentovala ji hlasitým syknutím. Rána byla hluboká a otevřená, část krve nabrala temný odstín, sytě červený pramínek jí ale ještě stékal po paži. Ela si všimla zahnisaných míst a taky jakési zelené vodičky, která byla s největší pravděpodobností jed.

,,Pálí to jako čert, ale už aspoň můžu normálně mluvit, sedět a určitě i chodit," zamumlala ještě trochu vyčerpaná Eileen a ušklíbla se.

,,Ale Eileen... paskřetovy jedovaté šípy jsou smrtící," hlesla Beatrice roztřeseným hlasem. Obě dívky si vyměnily pohled a Ela dumala nad tím, jak je možné, že to bez odborné lékařské pomoci a dalších kouzelných zázraků vůbec přežila. Beatrice stačilo se na ránu ještě jednou podívat, a už to nevydržela a běžela se vyzvracet.

•••

,,Gaia je pryč," zkonstatoval Hagrid, když spolu s Trocarem a Harrym rozebírali, zda neviděl Beu a Eileen odcházet někam pryč. Zprvu byl Hagrid nevrlý, že jej právě Trocar budí uprostřed noci, když se k nim ale přidal Harry, jeho nálada se zlepšila. ,,Vošetřoval jsem jí zraněnou tlapu a eště se jí hojila, tak jsem ji nechal tady blízko u sebe, kdyby se jí náhodou přitížilo," vysvětloval Harrymu, který rozsvícenou hůlkou zachmuřeně mířil na záhon dýní.

,,Že mě to nepřekvapuje," zavrčel Harry.

Hagrid ho konejšivě poplácal po rameni, z čehož Harry málem poklesl v kolenou. ,,Neboj se, Harry, nic se jim nestane. Navíc sou s Gaiou. To je lepší, než kdyby se někde samy potloukaly na vlastní pěst. Ta holka je celá po tobě, to musíš uznat. A tys taky vždycky vyvázl z každýho maléru, do kterýho ses dostal. James by na tebe byl pyšnej."

Tentokrát Harrymu slova o otci náladu příliš nezlepšila. ,,Já na Elu teď pyšnej rozhodně nebudu," ujistil Hagrida mrazivě a ten si povzdechl. ,,Promiň, Hagride, to není nic proti tobě. Jen o ni mám strach."

Trocar si mezi nimi začal připadat trochu nepatřičně. Přece jenom, Harry byl otec Eileen a Hagrid jejich dlouholetý přítel. A on? On byl pouhým profesorem a dočasným ředitelem zmijozelské koleje. A kdyby on nahlas řekl, že má strach o Beatrice? Asi by se na něj dívali trochu divně.

,,Nejspíš nám nezbývá nic jiného než počkat, až se vrátí, zvlášť když ani nevíme, kterým směrem a kam letěly," ozval se nakonec i Aiden a sklonil rozsvícenou hůlku k zemi.

,,To máte recht, profesore," souhlasil s ním Hagrid a přikývl. ,,A měl byste tu zvostat vy, protože to kvůli vám sou teď pryč."

,,Hagride, to jsi nemusel," zamumlal Harry a víc se zabalil do svého pláště. ,,Já tu taky zůstanu, stejně už bych neusnul." To byla pravda, stejně ale ještě napůl toužil se zachumlat do vyhřáté postele a dospat posledních pár špatných nocí. Mrzlo, on byl nevyspalý a plný obav, což mu na náladě moc nepřidalo. Přesto ale zůstal. Musel. A to nejen proto, že to byla jeho povinnost.

•••

Byl to paradox. Tentokrát musela Beatrice přemlouvat Eileen k tomu, aby se napila léčivé vody. Její kamarádka to ale vytrvale odmítala a argumentovala tím, že už jí skutečně není tak zle. To Beatrice musela uznat, Ele se trochu vrátila barva do tváří, a byť rána vypadala stále dost nepěkně, přestala hnisat a krvácet. Obě dvě dívky prodiskutovaly s Gaiou další kroky. Rozhodly se, že Elino rameno zavážou provizorním obvazem, jenž natrhaly z Beatricina černého pláště. Gaia potom řekla, že by nebylo špatné, kdyby se pokusily najít nějaké listy jitrocele, který by na zranění mohl mít hojivé účinky. Beatrice a Ela k vlastní ostudě neměly tušení, jak jitrocel vypadá, a tak jim dračice s hledáním musela pomoct.

,,Promiň," omlouvala se stále dokola Beatrice, když Ele přitiskla listy jitrocele na zarudlou ránu zčernalou od krve, a tmavovláska sykla bolestí. Potom Bea uchopila kus látky a začala jí obmotávat kamarádčinu paži. ,,Není to moc utáhlé?"

,,Ne, je to akorát. Řeknu ti, nemůžu se dočkat, až budeme zpět v Bradavicích. Těším se na teplou postel a na vyléčení od madame Pomfreyové, byť se tím prozradíme," ušklíbla se Ela a spokojeně si prohlédla zavázanou ránu. Snažila se rukou hýbat co nejméně, protože při každém pohybu jí celou paží projela ostrá bolest, jež jí vysílala bodavé jehličky do celého těla. Eileen už začínala pociťovat únavu, což nyní nebylo vůbec dobré znamení.

,,Budu se snažit, ale nemohu vám slíbit, že se do Bradavic vrátíme před svítáním. Už tak jsme ztratily dost času," prohlásila Gaia a poslušně si lehla, zatímco se obě dívky snažily vyšplhat na její hřbet. Pro Elu to bylo nyní namáhavější než obvykle a hryzala se do rtu, aby neřvala bolestí.

,,Opravdu si nechceš sednout dopředu?" zeptala se jí ještě jednou starostlivě Bea, které vadilo, že Eileen nemá pod dohledem. Ta ji zvesela ujistila o tom, že ne, a že si z ní takhle alespoň může udělat polštář na spaní.

Až se vrátím domů, táta mě fakt zabije, přemýšlela Eileen, zatímco letěli ledovou nocí, která se měla zanedlouho proměnit v ráno. Tiskla se k horkým zádům Beatrice, nechala se kolébat houpavými pohyby letící Gaiy a ospale mrkala na nadýchané mraky. Říkala si, jak moc by to bylo špatné, kdyby usnula. A jen co ji ta myšlenka napadla, spánek nad jejím vyčerpaným tělem převzal kontrolu.

Eileen spala. Ale to jí nemělo vydržet dlouho.