,,Tak pojďte, honem," sykl na ně netrpělivě Trocar, který trochu litoval toho, že tak rychle souhlasil s tím, že jim pomůže. Měl se nejdříve zeptat, kam a pro co se chtějí vydat, a teprve potom jim nabídnout případně pomocnou ruku. Ale na to už bylo pozdě, Filch jim dýchal za krk, a pokud jej přistihne se dvěma studentkami, odskáče si to u McGonagallové právě i Trocar.

,,Díky, pane profesore," zamumlala Eileen a přitáhla si kabát blíže ke krku, než vykročila ven a zmizela v černočerné tmě. Beatrice se ještě chvilku zdržela. Otočila se na Trocara, který se na ni zachmuřeně díval, ale rysy jeho tváře lehce povolily, když spatřil vděčnost v dívčiných očích.

,,Děkujeme. Nikdy vám to nezapomenu," zašeptala Beatrice a věnovala mu malý úsměv. Než mu ve tmě stihla zmizet i ona, natáhl se pro její ruku a něžně ji sevřel ve svých chladných dlaních. Ale Beatrice se ani přes studený dotek neotřásla.

,,Buďte opatrná," zachraptěl a hluboce se na ni zadíval. Beatrice se zmohla na pouhé přikývnutí. Srdce jí prudce bušilo, a kdyby jim Filch nešlapal na paty, věřila, že by tu s Trocarem vydržela stát ještě dlouhou dobu. Na okamžik měla pocit, že kolem nich nic není. Že jsou jen oni dva.

,,Tak už běžte. Jděte. Já ho zdržím," přislíbil jí a pustil její ruku. Omámená Beatrice se musela rychle probrat z transu. Ještě na něj kývla, než se otočila a pospíchala za Eileen, která ji stáhla za paži k sobě a skryla se s ní ve stínu mohutného sloupu.

,,Hledáte něco, pane Filchi?" zvolal poté Trocar směrem ke školníkovi, který s mumláním prohledával každý kout a paní Norissová čmuchala kolem.

,,Profesor Trocar..." zabručel Filch, když si učitele všimnul. ,,Bylo mi sděleno, že nějací studenti nejsou ve své posteli."

,,Tak o tom nic nevím, pane Filchi, já jsem cestou nikoho nepotkal," řekl poněkud veselým hlasem Trocar a Filchova kočka na něj nespokojeně zaprskala. ,,No, tak vám tedy přeji hodně štěstí v hledání. Když mne omluvíte, já se teď půjdu nadýchat čerstvého vzduchu..."

,,Čerstvého vzduchu... no jistě..." mrmlal si Filch uštěpačně, protože nebyl takový idiot, aby mu nedošlo, že Trocar míří do Zapovězeného lesa, aby i on ukojil své potřeby.

,,Říkal jste něco, pane Filchi?"

,,Ale nic, vůbec nic..."

,,Pojď, musíme zmizet, než nás Trocar dožene a stihne nám to zatrhnout," zašeptala naléhavě Eileen a už kamarádku tahala pryč. Beatrice poslušně běžela, přesto se ale každou chvilku ohlédla, jestli náhodou neuvidí Trocara. Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že je skutečně pustil.

,,Gaio?" zavolala potichu Eileen jméno Šťastného draka, jenž je měl dnes dopravit do Francie a Ameriky. Když si Beatrice představila tu délku cesty, zatočila se jí hlava. ,,Gaio, kde jsi? Jsme tu!"

Dračice Gaia ležela stočená na zemi nedaleko Hagridovy hájenky a děvčata si jí zprvu nevšimla, byť se od jejích perleťově růžových šupin odrážel lesk měsíčního svitu. Gaia radostně zamrskala svým ještěrčím ocasem a dívky ji okamžitě tišily, poněvadž by tím hlukem mohla probudit Hagrida.

,,Jsi připravená?" zeptala se Gaiy Eileen, když se všechny přivítaly, a pohladila ji po čumáku.

,,Samozřejmě, že jsem," souhlasila vesele dračice a naznačila dívkám, ať se posadí na její hřbet. Eileen Beatrice pobídla, ať si sedne jako první, a ta ji poslechla a trochu nešetrně se vydrápala na Gain hřbet. Ještě nikdy na Šťastném drakovi neseděla a přišla s nimi do minimálního kontaktu, byť je její kamarádka navštěvovala často a pravidelně. Eileen se vyhoupla hned za ní a zkušeně Gaino tělo stiskla mezi koleny. Lesknoucích se šupin se dalo přidržovat jen lehce.

,,Kam nejdřív?" zeptala se Gaia a otočila k nim svou krásnou lví hlavu s velkýma chápavýma očima. Dívala se převážně na Beatrice, jako kdyby vycítila její smutek.

,,Do Francie," odpověděla pevným hlasem Eileen a chytila se Beatrice kolem pasu. Gaia přikývla, udělala pár kroků vpřed a pak vzlétla k nebesům. Eileen ani nestihla vytáhnout hůlku, aby v případě nutnosti vykouzlila svého Patrona, a Gaia už proletěla kouzelnou bariérou a mezi mozkomory prokličkovala dřív, než si jich stihli všimnout.

Beatrice celým tělem projela křeč a v žaludku ji zašimral vzrušený pocit. Pootevřela oči, jež při vzletu držela pevně zavřené, a s úžasem zjistila, že plují vzduchem tak lehce, jako by to bylo něco naprosto přirozeného. Gaia byla ve vzduchu skutečně jako rybka ve vodě. Eileen se hlasitě rozesmála, aby ze sebe dostala veškeré napětí a adrenalin, jenž proudil jejím tělem stejně rychle jako krev. Ohromnou rychlostí letěly temnou nocí mezi hustými černými mraky, za nimiž vykukoval měsíc a svítil jim na cestu. Ledový noční vítr je šlehal do tváří a zaplétal se jim do vlasů.

,,Není to nádhera?" zvolala Eileen. Beatrice v uších hučel vítr, ale přesto svou kamarádku zřetelně slyšela. Odhodlala se podívat dolů a zjistila, že plují nad poklidnou hladinou moře, jež se ve svitu měsíce stříbřitě zrcadlila.

Byla to nádhera. Litovala toho, že to neprožívá za jiných okolností. Beatrice se snažila si svůj první let na Šťastném drakovi co nejvíce užít. Ale přesto ji tížil úkol, jenž dnes potřebovala vykonat. Ležel jí v žaludku jako těžký kámen, v mysli jí hlodal červíček pochybností a dech se jí zadrhával v hrdle. Podívala se na Gaiu, na její velkou hebkou hlavu s lesknoucími se šupinami, na její dlouhé psí uši, jež vlály ve větru. Pohladila dračici po jejích teplých šupinách a zatoužila se přitisknout k jejímu horkému tělu. Věřila, že by z ní Gaia alespoň na chvíli dokázala sejmout to břemeno, všechny smutky a strasti, jež ji trápily a nedávaly jí spát.

,,Nečekala jsem, že nás Trocar pustí," ozvala se znovu Eileen, když jí Beatrice stále neodpovídala. Doufala, že zmínkou o profesorovi ji nějak rozmluví. ,,Neočarovala jsi ho nějak? Už jsem nás viděla na koberečku u McGonagallový a on najednou, že máme jít... Zrovna u něj bych to nečekala," řekla nahlas to, co jí zrovna přišlo na mysl.

Beatrice krátce přikývla a kousla se do rtu. I ji to nyní donutilo se nad Trocarem a jeho rozhodnutím zamyslet. Byla mu skutečně v hloubi duše vděčná a doufala, že porušením školního řádu mu nějak neuškodí v jeho kariéře profesora na bradavické škole.

,,No ano, i já jsem v první chvíli myslela, že se zapře a nepustí nás. Ale... on není zlý a nemá srdce z kamene. Vím, že si asi říkáš: ,,Vždyť je to upír...", ale on je vlastně vážně docela milý. Pamatuješ, když jsi nás jednou našla na schodech? Utěšoval mě kvůli mamince. Vyprávěla jsem mu o ní. To byl důvod, proč to pochopil, proč věděl, jak je to pro mě důležité, a nechal nás jít." Beatrice se odmlčela, měla pocit, jako kdyby toho řekla příliš. Připadalo jí, jako kdyby prozradila nějaké intimní věci. Sklopila pohled na své promrzlé ruce. Na cestě už byly nějakou dobu a už za sebou dávno zanechaly souostroví Velké Británie. Do Francie už to ale podle Gaiy nebylo daleko. Jestli budou takhle rychlé, stihnou být zpátky v Bradavicích do svítání.

,,To jsem netušila. To je od něj opravdu hezké," prohlásila rozpačitě Eileen a obě se na chvilku odmlčely. Každá měla o čem přemýšlet a zde, vysoko v oblacích, jako by byla ideální chvíle na to, si pročistit hlavu. ,,Za chvíli už budeme v Krásnohůlkách. Není to zvláštní? Poprvé uvidíme na vlastní oči jinou kouzelnickou školu, o které jsme doposud slyšely jen z vyprávění," řekla Ela a do hlasu jí proniklo vzrušení. Byla zvědavá, jaké Krásnohůlky asi jsou.

Beatrice se podivně sevřelo hrdlo. Uvidí místo, které její matka po sedm let navštěvovala. Zámek, jehož chodbami procházela, kde našla své první přátele a lásky, kudy chodili lidé, kteří ji znali. Pocítila vzrušení, ale i bodavou bolest u srdce.

,,Máte pravdu, za chvíli skutečně budeme u Krásnohůlského zámku," ozvala se Gaia, která většinu cesty mlčela. Poznala, že pro dívky bude lepší, když si budou povídat spolu, anebo budou udržovat příjemné ticho.

,,Takže pod námi leží Francie," prohodila Beatrice a podívala se dolů. Viděla střechy domečků, zelené pláně i tmavé vody. Gaia se klouzala vzduchem a Beatrice náhle pocítila, jak se jejím tělem šíří až podivně prázdný klid. Na okamžik zavřela oči a před sebou uviděla svou matku; krásnou, něžnou a rozesmátou. Byla jako anděl. Když byla Beatrice malá, občas k ní vzhlížela až s nábožnou úctou. Její maminka byla nádherné stvoření - nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Byla tak laskavá, pro každého měla vlídné slovo, pohlazení i náruč pochopení. Beatrice na řasách zalechtaly kapky slz. Přiložila si dva prsty ke rtům a s myšlenkou na matku naznačila políbení. Dokážu to. Kvůli tobě ano. Bylo až k neuvěření, že se z té nádherné a usměvavé maminky stala žena s popelavě šedivou tváří a kvůli neznámé nemoci bez léku byla upoutána na lůžko a pomalu chřadla. I její stříbřitě blonďaté vlasy začínaly získávat šedivý odstín. Duše víly v jejím těle pomalu umírala. Beatrice musela udělat všechno, co bude v jejích silách, aby ji uzdravila. S tímhle se smířit nedokázala a pravděpodobně ani nikdy nedokáže.

,,Je to zvláštní, co? Najednou jsme tak daleko od domova," pronesla zamyšleně Eileen a musela se ušklíbnout. Pokud se její otcové dozví o jejich výpravě, nadšení rozhodně nebudou. Ale ona byla Harryho dcera, rebelství měla v krvi. Musela se vypořádat s životem, jenž jí občas házel klacky pod nohy. A to, co se dělo... cítila se s tím podivně spřízněná. Měla potřebu zdvihnout svou hůlku a pomoci jejich světu, jenž byl v ohrožení, byť jí Harry několikrát opakoval, že to není její starost, že se do ničeho rozhodně nemá pouštět na vlastní pěst. Věděla, že to myslí dobře, ale zrovna od něj to sedělo. A navíc... musela pomoct. Přece v tomhle světě žila, byla jeho nedílnou součástí. I ona mohla být v ohrožení.

,,Eileen, podívej! Tamhle! To budou Krásnohůlky," vydechla najednou Beatrice a rozechvěle ukazovala na nádherný, přepychový a rozlehlý zámek, jenž se před nimi objevil, když se nadýchané mraky rozprostřely. ,,Jsme tady. Dokázaly jsme to."

,,Já vím, Bee. Je to úspěch, první krok. Ale ještě se neraduj, to nejtěžší máme teprve před sebou," klidnila ji Eileen a snažila se ji vrátit zpět do reality. Cítila Beatricino rozrušení, i ona byla uchvácena dechberoucí krásou nádherného zámku, ale věděla, že je nutné držet se při zemi. Bez pozvání vniknou na cizí území, a byť mezi Krásnohůlkami a Bradavicemi panoval vřelý vztah, tohle by jej mohlo narušit.

Gaia se pomalu a v užších a užších kruzích snášela k zemi, až nakonec přistála u malého lesíku nedaleko školy. Dívky, promrzlé a ztuhlé z nepohodlné cesty, jí sklouzly ze hřbetu a protáhly si nohy. Eileen Gaiu něžně objala a vtiskla jí do tlamy několik pamlsků, které přibalila s sebou.

,,Jsi úžasná. Odpočiň si, my se za chvíli vrátíme," zašeptala jí do ucha a podrbala ji na hlavě. Gaia přikývla a uložila se na štěrkovitou zemi. Beatrice už stála nedaleko, držela svou brašnu a s respektem a obdivem hleděla na zámek před nimi. Zblízka vypadal ještě rozlehleji. Gaia na svou malou kamarádku mrkla a kývnutím hlavy jí naznačila, ať jde dál. Ela ji poslechla. Zhluboka se nadechla, cítila mravenčení a chvění ze zimy, vzrušení i strachu. Sebejistým krokem vykročila k Beatrice a nakonec stanula po jejím boku.

,,Pojďme," řekla vznešeně a s posvátnou úctou Beatrice, která před branami Krásnohůlek nyní vypadala úplně jinak. Starší, vyšší, vyspělejší, odhodlanější. Jako kdyby vílí geny rozpoznaly důvěrné místo a draly se na povrch.

Obě dívky vykročily vpřed.

•••

Co myslíte, že na ně čeká v Krásnohůlkách?😏