,,Budeme se prostě muset nepozorovaně odplížit," shrnula to nervózní Beatrice, která musela přecházet po pokoji, aby se trochu zklidnila, zatímco ladily svůj plán. Celý den se neuvěřitelně táhl a ona byla jako na trní. Konečně si odpoledne s Eileen sedly ve svém pokoji a začaly dávat dohromady všechno, co doposud měly.

Z koleje odejdou po večerce, to je minimální pravděpodobnost, že je někdo ze studentů uvidí. Beatrice znala rozpisy hlídek prefektů a primusů, takže věděla, kdy a v jakou dobu budou chodby prázdné. Potom stačilo dát pozor, aby náhodou nepotkaly žádného z učitelů. K tomu jim měl dopomoci Pobertův plánek. S neviditelným pláštěm by to bylo rychlejší a bezpečnější, ale budou se muset obejít bez něj.

Až se dostanou ven, poběží k Hagridově hájence. Tam se totiž se zraněnou tlapkou léčila Gaia, jedno z mláďat Jupitera a Star. Už ale byla víceméně v pořádku, jen si ji Hagrid prozatím nechal blízko u sebe na pozorování, kdyby se náhodou něco zhoršilo. To jim hrálo do karet. Gaia velmi ochotně souhlasila, že je do Krásnohůlek a do Ilvermorny dostane, a snad stihnou být do svítání zpět v Bradavicích, pokud všechno půjde hladce. Bohužel, nikdo, pokud v dané škole nestudoval, nevěděl, kde přesně se kouzelnické školy nacházejí, ale to byla obrovská výhoda Šťastných draků, kteří dokázali najít každé místo, na něž jste se potřebovali dostat.

Pak už bude jen třeba vzít si trochu vody z kouzelné fontány v Krásnohůlkách a utrhnout pár lístků z hadího stromu v Ilvermorny, a to nejtěžší bude za nimi.

,,Nic jiného nám nezbývá," souhlasila s ní zachmuřeně Eileen a znovu se podívala na všechny věci, které si braly s sebou. Rozložily si je na postel, aby si mohly zkontrolovat, že skutečně mají všechno. Pobertův plánek, hůlky, batoh s jídlem a pitím, jež dopoledne dostala od skřítků v kuchyni, teplé pláště, náhradní oblečení... No, to by snad mělo být všechno. Eileen se podívala na Beatrice, která si kousala rty.

,,Tak co? Půjdeme na to?"

,,Půjdeme na to," odpověděla rozechvělým hlasem, a Eileen ji ještě rychle objala. Beatrice se k ní přitiskla a modlila se k mocnému Merlinovi, aby všechno dobře dopadlo a její maminka se uzdravila.

Dívky se začaly připravovat. Oblékly se do zimního oblečení, protože v noci bude chladno a navíc stráví několik hodin ve vzduchu na hřbetě Šťastného draka. Zastrčily si hůlky za pas a Pobertův plánek měly při ruce, jelikož jej bylo ještě potřeba. Eileen si na záda hodila batoh a Beatrice si přes rameno přehodila brašnu s oblečením, kde byly i jejich teplé pláště. Ještě chvilku počkaly, přemítaly, zda něco nezapomněly, a pohledem neustále propalovaly hodiny, jejichž ručička se vlekla neuvěřitelně pomalu. Konečně bylo několik minut po večerce a ve společenské místnosti snad už byli poslední opozdilci.

,,Půjdu první a zkontroluju to. Když tak se můžu vymluvit na to, že jdu za tátou," zamumlala Eileen, když potichu vyšly z pokoje. Beatrice se zmohla na pouhé přikývnutí, všechna slova jí totiž uvízla v krku.

Ela s bušícím srdcem prošla chodbou a nakoukla do společenské místnosti. Úlevou vydechla a mávla na Beu. Nikde nikdo! Pouze praskající oheň narušoval panující ticho.

Obě dívky co nejtišeji došly ke vchodovým dveřím a proklouzly na chodbu. Na stěně se okamžitě zažehly pochodně a vystrašené zmijozelky sebou trhly. Samozřejmě, že už občas porušily školní řád a plížily se chodbami po večerce, ale tohle bylo něco jiného. Utíkaly se školy a chystaly se vstoupit za hranice cizích kouzelnických škol, do nichž neměly pozvání. A kdo ví, co všechno by tím mohly odstartovat, kdyby na ně někdo přišel...

Beatrice už ten vnitřní nátlak nevydržela a chytla Elu za ruku. Ta ji pevně stiskla a mžourala do Pobertova plánku. Nechtěla vytahovat hůlku, aby na ně neupoutala případnou pozornost, takže malé písmo luštila ve světle pochodní. Jejich chodba byla prázdná, až na Harryho, jenž seděl ve svém kabinetu, paní Norissovou, která pochodovala před Velkou síní a po druhém patře pobíhal Filch a honil Protivu, ale také po schodišti scházel Trocar a nejspíš měl namířeno do spodní části hradu. A to se Ele vůbec nelíbilo.

,,Budeme si muset pospíšit, než na nás přijde Trocar. A taky se budeme muset nějak zbavit Norissové, ale obávám se, že ta nás rychle vyčmuchá a přivolá Filche... Zatraceně, kočka jedna prašivá..." brblala si Eileen pod nosem. Vlastně vůbec nechápala, jak je možné, že tu paní Norissová ještě pobíhá. Musela už být příšerně stará.

,,Nějak to vymyslíme. Tak pojď," zašeptala Beatrice a táhla ji vpřed. Měla pocit, že mluví hrozně nahlas, a nemohla se dočkat, až budou z hradu venku.

Najednou se jim u nohou ozvalo zamňoukání. Obě dívky strnuly a podívaly se na zem, kde před nimi seděla paní Norissová, nespokojeně mrskala ocasem a upírala na ně své slídivé oranžové oči.

,,A jsme v háji," zamumlala Bea a pomalu si dřepla, natahujíc ke kočce ruku. ,,No tak, kdo je hodná kočička... Pojď se pomazlit, pojď. Čiči, čiči..." lákala ji, ale paní Norissová jen zaprskala, hbitě se rozeběhla a už byla pryč. ,,Sakra! Čiči, vrať se!" volala za ní Bea šeptem, a potom si naštvaně dupla. Ta vypelichaná kočka už určitě běžela za Filchem, aby je napráskala.

,,Máme už opravdu jen chvilku. Musíme to aspoň zkusit, pojď!" pobídla ji Eileen a obě se rozeběhly směrem Vstupní síň. Tiše oddechovaly, Beatrice brašna překážela v běhu a Eileen batoh bouchal do zad. Klapot bot se tiše odrážel od stěn a vytvářel harmonickou souhru. Obě se spěšně zastavily a ani nedutaly, když k nim dolehl hluboký hlas.

,,Hleďme, paní Norissová na obchůzce. Kohopak jsi to zase vyčmuchala, co, ty potvoro?" To byl Trocar, a zřejmě se nacházel velmi blízko. Beatrice zavřela oči. Srdce jí hlasitě bušilo a naráželo do žeber. Paní Norissová zasyčela a pak pobouřeně zamňoukala. ,,No jen běž, běž za svým pánem. Běž. Kšc!"

,,Projde kolem nás," zašeptala Eileen.

,,Já vím," zakňourala Beatrice a obě se co nejvíc natlačily na zeď, aby byly skryty ve stínu. Ale jak se zdálo, Trocarovu bystrému oku neunikly. Koneckonců, byl to upír. Musel je vycítit a i v té tmě měl velmi dobrý zrak...

Zprvu to vypadalo, že si jich skutečně nevšiml. Pokračoval totiž v cestě dál a zřejmě měl namířeno do Vstupní síně jako ony. Pak se ale náhle zastavil a obě dívky přestaly dýchat. Když se otočil a neomylně na nich spočinul pohledem, Beatrice spadlo srdce do kalhot. Všechno bylo ztraceno.

,,Slečno Jonesová, slečno Snapeová? Mohly byste mi vysvětlit, proč v tuto hodinu nejste ve své posteli?"

Beatrice a Eileen věděly, že nemá smysl se dále schovávat a předstírat, že tu nejsou. Ela své kamarádce věnovala lítostivý pohled, jenž Bea skoro nepostřehla. Myslela jen na to, že teď už je všechno ztracené. Musela se držet, aby potlačila slzy bezmoci, jež ji štípaly v očích. Zklamala.

,,Je nám to líto, pane profesore," ozvala se Eileen, ale její hlas vůbec nezněl, že by činu litovala. Naopak, hlas měla zabarvený hněvem a zamračeně si svého profesora obrany proti černé magii přeměřovala. ,,Chtěly jsme si jít jen pro něco do kuchyně."

Trocar se ušklíbl. ,,Myslíte si, že jsem úplně pitomý, slečno Snapeová? Proč si tedy berete brašny? Proč máte vysoké boty a teplé oblečení? Ano, chodby hradu jsou sice chladné, ale rozhodně to není Kruval. A v kuchyni, pokud vím, také nemrzne. Takže? Chystaly jste se ven. Má otázka zní, proč. Být vámi, tak kolem toho dále nemlžím, protože už tak vás nyní čeká velký postih za porušení pravidel, a zvlášť v téhle době, kdy je za zdmi bradavického hradu opravdu nebezpečno."

Eileen pochopila, že nemá jinou možnost. Trocar byl přísný a spravedlivý, takže o jejich plánovaném výletu určitě řekne ředitelce McGonagallové, která jim vymyslí nějaký trest. A samozřejmě se to donese i jejímu otci, a ona už teď věděla, že Harry z toho nadšený nebude. Nechtěla mu přidělávat starosti, ale Beatrice potřebovala pomoc, a třeba, když mu to vysvětlí, to pochopí a bude k ní shovívavější...

Zrovna, když Eileen přemýšlela, co a jak to profesorovi řekne, se k jejímu překvapení naléhavě ozvala Beatrice a zněla, jako kdyby měla skutečně na krajíčku. ,,Pane profesore, prosím, vy to nechápete. Tady jde o mou matku, o její život, který je v sázce... Pokud dnes nepůjdu ven a nezískám potřebné věci, už nikdy to nebudu moci napravit, protože pak už bude pozdě a moje maminka..." Hlas se jí zlomil a vzápětí na svých tvářích ucítila horké slzy. Beatrice na Trocara upírala prosebný uplakaný pohled a němě ho žádala o to, aby je nechal jít.

Mohla vidět, jak se v jeho černých očích perou emoce. Měla tušení, že pro ni má slabost. Proč by s ní vedl tak dlouhé rozhovory, proč by vyhledával její společnost? Že by jejich setkání byla pouhou náhodou, na to už přestala věřit... Viděla na něm, že chce dostát svému slovu a skutečně o jejich prohřešku říct paní ředitelce, nenechat je odsud odejít kdo ví kam, kde by na ně mohlo číhat nebezpečí. Ale zároveň věděla, že v něm její slova něco zanechala. Vyprávěla mu o své matce, věděl, jak moc jí na ní záleží a že její zdravotní stav není právě nejlepší. Když ji nechá jít, dá jí naději. Ale zároveň ji vystaví nebezpečí. Má být hodný a pomoci jim, nebo být zodpovědný a udělat to, co je správné? Bylo to těžké rozhodování a Trocar nevěděl, na jakou stranu se přiklonit. Všichni tři ale tušili, že nemají moc času. Teď všechno skutečně záviselo pouze na něm a na jeho rozhodnutí. Protože každou chvíli se tu může objevit paní Norissová i s Filchem a ten je s radostí odvede za ředitelkou. Pokud přijde Filch, všechno bude ztraceno.

,,Pane profesore, prosím..." vydechla znovu Beatrice a její hlas žalem a naléhavostí přímo přetékal. Trocar se na ni znovu odvážil pohlédnout. Stačilo mu vidět její tmavé smutné oči, v nichž se zaleskly slzy, a cosi se v něm sevřelo.

Rozhodl se.

,,Tak dobrá, pojďte," řekl nakonec rychle, než by si to snad stihl rozmyslet. Spěšně prošel vstupní síní k hlavní bráně, kterou začal pomocí složitých kouzel odemykat. Eileen na Beatrice udiveně pohlédla, ale ta před ní skrývala svou tvář. Cítila se trochu zahanbená, že Trocara takhle využila, a že ji při tom přistihla právě Eileen. Hřbetem ruky si setřela slzy a vydala se za ním. Zmatená Ela ji následovala a za pár kroků už je obě do tváří udeřil závan studeného nočního vzduchu.

,,Říkáš, že jsou někde tady blízko, drahoušku? Tak pojď, však my je najdeme..." To se z chodby ozval úlisný hlas Arguse Filche, nerudného školníka, jehož velkou vášní bylo nacházet studenty v době večerky mimo svou kolej. Beatrice a Eileen se vyděšeně ohlédly přes rameno. Teď už zbývaly jen vteřiny.

•••

Tak co, najde je Filch? Překvapil vás Trocar?🤔