Sychravé počasí, neutichající vítr a vytrvalý déšť, jenž bez přestání bičoval ulice, to dokonale odráželo Harryho náladu v posledních dnech. Od Severusova zatčení uběhly skoro dva týdny a on byl pořád tam, jako na začátku.

,,Ahoj, Harry." Oslovený muž zvedl hlavu od studené kávy a unavenou tvář mu ozdobil upřímný úsměv, jenž v takové době na jeho obličeji dokázala vykouzlit jedině Eileen.

Draco si svlékl promočené sako, přehodil jej přes opěradlo židle a když si z čela odhrnul mokré vlasy, z jejichž konečků na ubrus kapala voda, posadil se naproti Harrymu.

,,Tak jak se cítíš?" zeptal se ho potichu. Sám nedělal zrovna nejlepší dojem; v obličeji byl popelavě šedý, levé oko měl lehce napuchlé a od jeho koutku se po tváři táhla nová jizva. Vypadal ztrhaně a vyčerpaně - a nebylo divu, když před dvěma dny byl úplněk a Draco jej strávil ve vlkodlačí podobě skrytý v lese u zničeného Malfoy manoru. Harryho u srdce bodl osten provinilosti.

,,Vlastně pořád stejně. Kdyby nebylo Eileen, asi bych už vtrhl do Azkabanu a dostal Severuse ven. Ale tohle riskovat nemůžu. Kdyby zatkli i mě... zůstala by tu sama. A to nemohu dopustit." Pomalu zavrtěl hlavou a s trpkým povzdechem si lokl studené kávy. ,,Musím být trpělivý. Jsem rád, že je v pořádku, a kdyby se něco stalo i mně, už by se do záchranné akce vrhla sama."

Draco se musel usmát. ,,Je vidět, že je stejná jako ty. Oba dva jste silní; a Severus taky. Zvládnete to a než se nadějete, budete zase spolu," snažil se ho povzbudit.

,,Díky, já jen... teď asi nedokážu vidět nic optimisticky. Nejraději bych zažádal o návštěvu... začal pracovat na nějakém plánu a neseděl jen na zadku ve škole... Je to moje vina. Měli zatknout mě, to já jsem ho přivedl zpátky. Jestli je... jestli je pravda o tom, co tehdy říkal Anthony... tak jsem ten viník já. Kdybych jej tehdy nevyměnil za Brumbálovu duši... třeba by se teď tohle nedělo. Ale já jsem musel, Draco. Musel... Puklo by mi srdce." Harry neměl odvahu se na Draca podívat. Nedokázal to. Příliš se bál, že by v jeho bouřkových očích spatřil odstín pochopení, záblesk nenávisti, barvu hněvu. Nesnesl by pomyšlení, že by přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel...

Ale Draco jej chytil za ruku a stiskl ji. Když Harry opatrně, jako provinilé dítě, zvedl oči, zjistil, že se na něj blonďatý muž povzbudivě usmívá. Pak přikývl a jemu to dodalo trochu odvahy, aby pokračoval dál.

,,Draco... já -" Harry na okamžik zaváhal, ale pak jako kdyby se v něm něco zlomilo, stáhl ruku a v příštím okamžiku vložil tvář do dlaní. ,,On... on mi neodpovídá. Vůbec se mnou nekomunikuje. Draco, já... bojím se, jestli je v pořádku. Co když se mu něco stalo? Co když mu něco udělali? Třeba mu tam ubližují, mučí ho..."

Blonďatý muž jej chvíli tiše pozoroval a kousal se do vnitřku tváře. Než mu stihl odpovědět, u jejich stolu se objevil číšník a zeptal se, jestli už mají vybrané jídlo. Dracovy oči sklouzly k jídelnímu lístku, který ani neotevřel. Mírně se na číšníka zamračil a rozhodným gestem mu naznačil, ať odejde. Mladý muž se sklopenou hlavou přikývl a rychle se vytratil.

,,Harry, víš, že jsem k tobě byl vždycky naprosto upřímný. A to budu i teď. Věř mi, že kdyby Severusovi něco bylo, Kingsley by se to dozvěděl a hned by ti to řekl. Jemu přece můžeme věřit, pokaždé nám narovinu pověděl, co si myslí, nebo co se děje," prohlásil rozhodným hlasem Draco. Na kratičký okamžik zaváhal. ,,Chtěl bych tě ujistit o tom, že ho nemučí, že dnes už Azkaban není pod Voldemortovou taktovkou, ale... nic takového ti zaručit nemůžu. Dnes si nemůžeš být na sto procent jistý ničím." A obezřetně se rozhlédl po restauraci, jako kdyby nebezpečí mohlo číhat i tady, v obyčejné mudlovské části Londýna. ,,A Harry... není to tvoje chyba."

Harry si nenápadně otřel oči a Draco taktně předstíral, že to neviděl. ,,Děkuju ti, Draco," zašeptal tmavovlasý muž vděčně, ale utrápený pohled k němu nezvedl. ,,Proč by mi ale neodpovídal? Pamatuješ si přece na to spojení mezi mnou a jím?"

Samozřejmě, že na to doopravdy nezapomněl. Harry se Severusem výhody jejich spojených magií využívali hlavně v době, kdy byl Voldemort u moci. Po zničení Pána Zla a Gellerta Grindelwalda už pak byli jenom spolu a spojenou magii využívali jen občas.

,,To opravdu nevím, Harry," pověděl mu a v hlase mu zazněl odstín lítosti. ,,Ale Severus k tomu musí mít nejspíš nějaký důvod." A na chvíli se zamyslel nad svým kmotrem, jenž byl skutečně mnohdy nepředvídatelný. Měl srdce na pravém místě, pro své nejbližší by se rozkrájel a položil by za ně život, to ano... ale jeho uzavřenost, ta tajemná aura kolem něj a nicneříkající výrazy ve většině situacích zrovna dvakrát nepomáhaly.

Harry si povzdechl a zajel si rukou do tmavých nepoddajných vlasů. ,,Mrzí mě to," svěřil se mu frustrovaně. ,,A vážně nevím, co s tím mám dělat. U Merlina, vždyť jsme spolu tolik let... jsme manželé. Vždyť musí vědět, jaký mám o něj strach, ne?! To prostě nemůže - jednu blbou odpověď - aspoň kvůli Eileen!" Udeřil pěstí do stolu a několik lidí se na něj zděšeně ohlédlo. Harry to ale nebral na vědomí. ,,Do téhle restaurace jsme spolu jednou chtěli zajít na večeři. Chápeš? Prostě... jedno hezký rande. Po sakra dlouhý době. Slíbil mi to. A já si vlastně ani nejsem jistý, jestli jsem s ním na nějakém opravdovém rande někdy byl..."

,,Víš, že na tohle cukrování Severus není," omlouval jej Draco a nemohl zabránit úsměvu. ,,Svou lásku dává vždycky najevo nějakými činy. A určitě se ozve, uvidíš. Třeba je... třeba je vyčerpaný a nemá sílu soustředit se na nitrozpyt..."

,,K tomuhle ale nitrozpyt nikdy nebyl potřeba," odporoval mu nešťastně Harry. Pak pomalu zavrtěl hlavou a omluvně se na svého přítele podíval. ,,Promiň. Pořád mluvím jen o sobě a ani se tě nezeptám, jak ti je. Mrzí mě, že nedokážu připravovat lektvary tak dobře jako Severus... Řekl bych Eileen, ale ta má svých starostí dost..."

Draco se na něj povzbudivě usmál, složil ruce na stůl a pomalu si propletl prsty. ,,Já ti přece rozumím. Každý se potřebuje někdy svěřit. Je mi jasné, že Eileen tohle říkat nechceš, aby neviděla tvou slabost. Vždycky ses navenek snažil tvářit, jak všechno zvládáš a ještě ses pro druhé mohl rozkrájet. Úplně stejně jako Severus. Ten by zaprodal duši, kdyby to znamenalo, že ty a Eileen budete v bezpečí. Oba dva jste silní, Harry, a já vás za to obdivuju. Tebe obdivuju. Uvnitř jsi trpěl, ale i přesto jsi s úsměvem pomáhal druhým. Takže když si někdy budeš chtít popovídat, ozvi se mi. Snad v té době nebudu v práci," pokusil se o žertovný tón, ale to se mu moc nepodařilo. Harry to i přesto ocenil, jeho slova jej zahřála u srdce. Draco se natáhl pro jeho ruku a krátce ji stiskl. ,,Jsem tady pro tebe, to přece víš, ne? A Lenka také."

,,Jsem rád, že jsme zahodili staré křivdy, Malfoyi," zašeptal Harry s úsměvem a Draco se zašklebil. Pak tmavovlasý muž uhnul pohledem a zadíval se na liduprázdnou ulici. Po okně se klouzaly dešťové kapky. ,,V takových chvílích mi chybí víc než kdy dřív." V očích ho zaštípaly slzy, když pomyslel na přátele, kteří zemřeli při bitvě v Bradavicích. Jeho nejlepší přátelé... ,,Jsem si jistý, že Hermiona by touhle dobou už byla na stopě tomu, kdo za tímhle vším stojí."

Draco se potichu zasmál. ,,Vsadím se, že by byla i ministryně kouzel. A Blaise by byl hlavní náměstek, nebo tak něco. U Merlina, ti dva by byli tak nesnesitelní."

,,Rozhodně! A Ron by byl vedoucí oddělení bystrozorů, vždycky chtěl být bystrozorem... a Ginny by byla skvělá hráčka profesionálního famfrpálu."

,,To si piš. A Blaise by byl zakladatelem jejího fan klubu."

,,A Gwen. Tolik mě mrzí, že jsem s ní nemohl strávit víc času," povzdechl si smutně Harry. Při takovém vzpomínání neměl daleko k pláči, a i Dracovi se leskly oči. Když si vzpomněl na Gwendolyn, nemohl si nevybavit jejího staršího bratra Anthonyho. Tomu by, za to, co jim provedl, nejraději pořádně jednu vrazil. Zatřepal hlavou, když jej bolestivě píchlo u srdce. Zradil je... ne, ne, teď na to nebude myslet.

,,Gwen byla úžasná holka..." vrátil se zase rychle k tématu. ,,Mohla být třeba profesorkou v Bradavicích, nebo by stejně jako ty pracovala jako léčitelka u svatého Munga... Tolik mi chybí. Všichni. Přál bych si, aby tu mohli být s námi."

,,Já vím, Harry. Já vím," souhlasil potichu Draco a pokradmu se na něj zadíval. ,,Jestli chceš, mohli bychom se spolu jít za nimi podívat," řekl mu jemně. Harry se vděčně usmál.

,,To bych opravdu moc rád."

•••

Divoké bouře jako by snad na ostrově v Severním moři nikdy neměly skončit. Kdykoliv byl Severus při vědomí a alespoň napůl vnímal okolní svět, neustále slýchával, jak rozbouřené vlny narážejí do kamenných zdí mohutné stavby, v níž byl už několik dní uvězněný, jak celami proudí ledový vítr a dešťové kapky smáčejí podlahy a slzavé tváře.

Na zimu, která se mu zahryzla až do morku kostí a proklouzla pod tenkou látkou azkabanského mundúru, si už poněkud zvykl. Nebo byl tak otupělý a zmrzlý, že už ji ani nedokázal vnímat. Častokrát upadal do fází bdělého spánku a prázdného vědomí a oči pokaždé zamhouřil jen na pár minut, než se zase s trhnutím probudil. Vždycky spal vsedě, zády opřený o chladnou stěnu, kolena měl přitažená k hrudi, aby si udržel co nejvíc tělesného tepla, byť byla v celách k dispozici přikrývka.

Kingsley Pastorek se sice snažil nastolit lidštější režim v celém kouzelnickém světě, ale když zasahoval o změny v Azkabanu, bylo jen málo kouzelníků a čarodějek, kteří mu vyšli vstříc. Většina kouzelnické společnosti byla přesvědčena o tom, že Azkaban by měl zůstat stejně krutým vězením, jakým byl až do konce války. Vězni si přece nezasloužili žít v přepychu, v přísně střežené budově si odpykávali svůj trest, nebyla to pro ně dovolená! Všem se lépe spalo, když věděli, že jsou Smrtijedi a vrahové pečlivě hlídáni a že už jejich světu, jejich rodinám, nikdy víc neublíží. Kingsleymu ustoupili jedině v žádosti o častějším přísunu jídla a vody a o stažení většiny mozkomorů z pater bez zpřísněné ostrahy.

Jinak byl Azkaban stále stejnou pevností, jakou býval i léta před tím. Svou funkci plnil dokonale; byl sídlem bezmoci, utrpení, strachu a negativních myšlenek, které se nejednoho vězně pokusily dohnat až k sebevraždě. Azkaban lidi měnil. Ničil a nechával je trpět. Věznil je v jejich vlastní hlavě. I kdyby mozkomoři měli do pevnosti vstup navěky zakázaný, jejich plíživá ledová přítomnost vysávající štěstí by byla vždycky cítit v dlouhých chodbách, ponurých celách a v každém jednotlivém kameni, jenž byl součástí stavby.

Severus se ze svého místa skoro ani nehnul. Temné vlasy mu zplihle lemovaly tvář a černočerné oči byly vyhaslé a prázdné. Často zíral jen na jedno jediné místo a nechal si hlavou proletovat pochmurné myšlenky. Říkal si, že je správně, že ho zavřeli. Zasloužil si to. Mozkomorové, kteří se občas objevili před dveřmi jeho cely, se těšili z jeho bezmoci.

Každý den slýchával Harryho hlas, jak k němu promlouvá, jak jej utěšuje a slibuje věci, které nikdy nebude moct splnit. Občas ani nevnímal jeho slova, jen naslouchal jeho melodickému hlasu, jenž ho uklidňoval a hladil po duši. Zvykl si jej každý den poslouchat a pokaždé se těšil, až se zase ozve. Zakazoval si mu odpovídat, nechtěl ho ohrožovat a ničit ještě víc. Doufal ale, že Harry ví, že je pro Severuse tím světlým bodem, jenž mu v temných chvílích svítil na cestu jako maják.

Nechtěl v Azkabanu dočista přijít o rozum a nechat se pohltit zármutkem a bezmocí. V takových chvílích, kdy cítil, jak se začíná propadat do tíživých spirál temnoty, se snažil zaměřit na maličké střípky jeho štěstí. Myslel na Eileenin zvonivý smích, když jako malá poskakovala mezi kalužemi a pak do nich náhodou spadla. Na vůni Harryho kůže a hebkost jeho rozcuchaných vlasů, když se jimi po líných večerech probíral a opilý štěstím hleděl do jeho zelených očí, jež zářily jako dva smaragdy. Vybavil si barvu jeho hlasu, když mu před spaním šeptal slova lásky.

Takové maličkosti si týden za týdnem, kdy od nich byl odloučen, vybavoval stále obtížněji. Severuse děsilo, že jednou přijde den, kdy tohle všechno zapomene. Kdy si nebude schopen vzpomenout na zvuk Eileenina smíchu, ani se mu nevybaví Harryho vůně. Možná ho ale děsilo ještě víc to, že jednou si Harry a Eileen nevzpomenou na něj. Že se bez něj naučí žít a bude to, jako kdyby Severus Snape nikdy neexistoval.

Ne. Ne. Tohle si nedokázal představit. Bylo to... bylo to tak kruté. Tolik to bolelo... Ne...

Severus vložil tvář do dlaní a tichounce se rozplakal.