Přestože za sebou měla náročný večer, jehož události ji vyčerpaly, dlouho poté, co ulehla do postele s omluvou, že je unavená, nemohla usnout. Před očima si totiž zas a znova přehrávala věci, jež se udály a nad nimiž musela přemýšlet, ačkoliv neznala odpovědi. Proč její otec tak vyjel po Alexovi, v domnění, že je to Anthony? Co si udělali tak hrozného, že zrovna Severus, jenž své emoce často tak dokonale držel pod kontrolou, ať se jednalo o jakoukoliv věc, k níž přistupoval s chladnou hlavou a nečitelnou maskou ve tváři, najednou tak vybuchl a neudržel se? Nejspíš se muselo jednat o něco opravdu vážného, když už to v sobě nedokázal dusit. Jenže co by to, pro Merlina, jen mohlo být? Nechápala to... a ještě víc ji frustrovalo, že odpovědi na své otázky nezíská, protože by se tím prozradila, že se na Ministerstvu kouzel objevila, anebo by ještě víc uškodila otci dvojčat, kdyby Harrymu a Severusovi zalhala v tom, že o tom Anthony svým dětem napsal. Ne, to nemohla udělat. Bude se muset smířit s tím, že její zvědavost zůstane neukojena... prozatím. Nehodlala se jen tak vzdát, to neměla v povaze. Když už ji trápily nějaké otázky, vždy se na ně snažila najít odpověď.

A proč byl vlastně Draco tak rozrušený a odhodlaný z Ministerstva kouzel zmizet? Proč se jej Harry snažil přemluvit, aby se do ničeho nepouštěl sám? Znamenalo to snad, že se stalo něco vážného, něco, co by je všechny mohlo poznamenat, a nejvíc právě Draca? S tichým povzdechem se přetočila na pravý bok a prstem přejela po chladné zdi, jako by z ní mohla vyčíst nějaké odpovědi. Ach, kéž by to šlo... Bála se toho, co se mohlo stát, a doufala, že ji otcové nenechají v nevědomosti dlouho. Tolik ji mrzelo, že jejich plán nevyšel, byli už jen kousíček od pravdy, která jim mohla určit další směr... Mohlo to všechno souviset s tím, proč Severus vyjel po Anthonym? Ale ne, mluvil přece jen o Harrym... Jenže co když nějaký incident s Dracem byl pro něj poslední kapka?

Volnou rukou si přejela po tváři a kousla se do rtu, aby hlasitě samou frustrací nevzdychla. Neměla tušení, jestli už Beatrice spí, a tolik si přála se jí s tím vším svěřit, aby tomu nemusela čelit sama, ale nemohla, nedokázala by to. Rozhodnutí, co všechno Beatrice řeknou, záviselo převážně na Alexovi. Netrpělivě se zavrtěla a přitáhla si deku k bradě, doufajíc, že brzy usne, jelikož se ve svých myšlenkových pochodech a asociacích, které si skoro nevědomky vytvářela, začala ztrácet a už vymýšlela jednu nemožnou věc za druhou. Ale co když některá z těch banalit byla pravdivá a měla ji k odpovědi dovést?

Zavřela oči a zabořila tvář do naducaného polštáře. Pokoušela se myslet na něco jiného, snažila se počítat hipogryfy, testrály a jednorožce, aby usnula, ale nezabíralo to. Pořád se vracela k tomu, co se stalo, a hlavu tím měla narvanou k prasknutí. Na žádnou ze svých otázek neznala a v blízké době nespíš ani nezíská žádnou odpověď, tak proč se tím ještě pořád zabývat?

Pomalu zavrtěla hlavou, jako by se snažila myšlenek zbavit. Tak dost. Neví, proč její otec napadl Anthonyho; neví, co se stalo Dracovi; neví, co Anthony provedl; neví, kdo byl ten muž, který Alexe v podobě jeho otce odtáhl stranou a políbil ho - a neví ani, proč to udělal. Ach Merline, všechno bylo tak matoucí. A když už mluvíme o líbání...

Vzpomněla si na to, co jí řekl Scorpius, a začervenala se. Tvrdil jí, že Alexovi viděl na očích, že po polibku od ní touží. Ale Scorpius si přece z většiny věcí dělal legraci, a ze vztahů a partnerských problémů dvojnásob. Kdyby se Alexovi líbila, přece by si toho všimla, nebo ne? Nebo to tak dobře skrýval, aby tím neohrozil jejich přátelství? Ale co když jí to najevo dával a ona to slepě přehlížela?

Jen se koukám kolem sebe...

Tak teď už nevěděla, jaké otázky byly horší. Možná by se ale měla spíš zaměřit na ty, na něž může snáz dostat odpověď. Takže... Alex. Měla by jej více pozorovat, pokusit se zjistit, jestli k ní skutečně chová silnější city než jen přátelství. Možná by s ním měla trávit více času, zvlášť teď, když je k sobě poutalo nemalé tajemství, o němž se nikdo nesměl dozvědět, jinak si nedovedla představit ty následky.

Nikdy moc vztahy neřešila, na rozdíl od svých vrstevníků, kteří už za sebou několik zkušeností měli, ať už to bylo jen obyčejné držení za ruce, líbání, laškování a muchlování, nebo třeba i sex. Nikdy neměla potřebu si najít někoho, o nějž by se mohla opřít, kdyby jí bylo nejhůř, komu by se mohla svěřit, od toho přece měla své přátele. Samozřejmě, když s Beatrice probíraly starší spolužáky, dokázala ocenit jejich vzhled, ale dál už nad nimi neslintala jako Bea. Možná už dříve podvědomě tušila, že teď jsou na světě důležitější věci než první nešťastné lásky a zlomená srdce.

Bylo jí šestnáct let a nikdy se s žádným klukem nedržela za ruce - tedy kromě Scorpiuse, ale to se nepočítá. Nikdy se s nikým nelíbala a nikdy se do nikoho nezamilovala. Byla divná?

Ale no tak. Jistěže byla.

Musela se ušklíbnout. Tohle nebyla jediná věc, v níž se lišila od ostatních, a nebyla si jistá, jestli je to dobře. Ale co na tom. Měla by to snad měnit? Neměla tušení, jestli touží po tom veřejně se procházet po bradavických chodbách ruku v ruce s nějakým mladíkem, scházet se s ním potají v přístěncích na košťata a porušovat večerku a školní řád, jen aby jej mohla před spaním ještě vidět a políbit. Za to by ji Severus asi uškrtil, a toho dotyčného nešťastníka by pronásledoval na každém kroku. Zasmála by se, kdyby byla v pokoji sama. Tohle by bylo jejímu otci podobné.

Musela ale uznat, že Alex byl hezký. A roztomilý. Neměla tušení, kolik dívek šílí po tom tichém blonďatém modrookém mladíkovi, který měl nos často zabořený v knihách a působil na spoustu lidí tajemně a zádumčivě. Byl chytrý, dokázal si poradit, uměl udržet tajemství a člověka podpořit a vyslechnout, když to potřeboval, a nesoudil ho za to, což byla podle Eileen věc, jíž mnozí nedokázali. Zbytečně se nepitval v životě ostatních, byl spravedlivý a klidný, pro své přátele by udělal cokoliv. A... pro Merlina, vážně teď uvažuje nad tím, jestli by Alexovi měla dát šanci, kdyby se přece jen nakonec ukázalo, že k ní chová jistou náklonnost? Děkovala nebesům, že je Alex tak stydlivý a ještě jí nic nenaznačil, protože mu nechtěla zlomit srdce a zadupat všechny jeho šance do země. Tušila, že kdyby ho odmítla, - nebo kdyby se s ním dala dohromady a poté se rozešli - panovalo by v jejich čtyřčlenné partě jisté napětí, nedej Salazare, kdyby se rozpadla. Stálo by to všechno za to?

Přetáhla si deku přes hlavu a zavřela oči. Ne, teď už to dál rozebírat nebude. Řešit to všechno bude, až na to přijde. Do té doby se tím nijak zvlášť zabývat nebude. Tedy... snad. Nikdy nevěděla, co jí mysl naservíruje na stříbrném podnose a s čím vším se bude muset poprat, než jí to dá pokoj.

•••

Ráno se navzdory krátkému spánku probudila brzy a když se přetočila na bok, aby mohla vstát z postele, zjistila, že už je vzhůru i Beatrice a je začtená do nějaké tlusté knihy, která jí ležela na klíně. Chvilku ji překvapeně pozorovala, jelikož její nejlepší kamarádka nebyla ten typ člověka, jenž by dobrovolně vstával brzy ráno, a zvlášť když byl víkend, a ještě četl tlustou knihu.

,,Dobře si tohle ráno zapamatuj, protože v takhle nelidskou ranní hodinu už nikdy vstávat nebudu," zamumlala Beatrice, jako by snad slyšela její myšlenky, a zvedla k ní oči. Usmála se, trochu unaveně, takže Eileen okamžitě napadlo, jestli náhodou také polovinu noci nestrávila tím, že zírala do stropu a nechala se unášet myšlenkovým vodopádem, který jako by snad ani neměl konce. ,,Dobré ráno. Zeptala bych se tě, jestli ses vyspala do růžova, ale vidím ty kruhy pod očima, takže tuhle otázku raději vyškrtnu. Zajdeme na snídani?"

,,Myslíš, že skřítci mají v tak nelidskou ranní hodinu už navařeno?" ušklíbla se Eileen, posadila se na posteli a než si prohrábla rozcuchané vlasy, protáhla se.

,,Řekla jsi nelidská, ne neskřítkovská. Takže to můžeme zkusit," navrhla Beatrice a zaklapla knihu.

,,Víš, mě by vlastně mnohem víc zajímalo, co se ti to podařilo včera zjistit. Pokud tedy nemáš tak velký hlad, že bys byla schopná spořádat celou zmijozelskou kolej. Takže jestli ti to nevadí, raději bych si poslechla tvůj velký objev a plán, pokud už nějaký máš," odvětila Eileen a pátravě se na ni zadívala. Ne, Beatrice vůbec neměla hlad, protože hned poté, co jí Ela dala najevo svůj zájem, pohaslé oči se jí rozzářily a ona se trochu odsunula stranou, aby jí udělala na své posteli místo. Eileen hupsla vedle ní a zvědavě nahlédla na přebal zavřené knihy. Povytáhla obočí. ,,Od kdy čteš dějiny?"

,,Samozřejmě, že jsem neměla v plánu je někdy otevřít, protože tohle mě ani v nejmenším nezajímá," bránila se rychle a při dalších slovech jí nepatrně zrůžověla líčka, ,,ale když jsem pátrala v knihovně po nějakých svazcích, které se alespoň trochu týkají nějakého léčitelství nebo lektvarů, objevil se u mě najednou Trocar a řekl mi, že tak trochu přemýšlel o tom, co jsem mu tehdy řekla, a že jej napadlo, že bych si mohla přečíst právě dějiny kouzelnických škol, jelikož každá škola má nějaké tajemství a něco, co ji od těch ostatních činí výjimečnou. Myslím, že spíš doufal, že se nějaký lék nebo něco podobného najde v Bradavicích, ale já jsem věděla, že to není pravda, vždyť my dvě jsme se o to pokoušely." Eileen přikývla na souhlas a nedočkavě vyčkávala, co jí Beatrice řekne dál. ,,No a tak jsem se místo toho zaměřila na ostatní školy. Kruval jsem, Merlinžel, musela vyloučit, protože i kdyby se snad našlo v té škole něco, co by nám mohlo pomoct, asi těžko bychom to získaly, když nevíme, kde Kruval leží. Když pominu Bradavice a Kruval, další známé školy jsou Krásnohůlky a Ilvermorny, a obě instituce vlastní věc s mocnými léčivými účinky," při těch slovech otevřela tlustou knihu a rychle začala obracet zažloutlé stránky.

,,Pro Merlina, tak už mě nenapínej!" požádala ji Eileen dychtivě a nakukovala jí přes rameno, zálibně si prohlížejíc ozdobné písmo s nejrůznějšími kličkami, přestože už inkoust dávno vybledl.

,,Vteřinku... už to skoro mám... tady je to! Podívej," vyhrkla a prstem ukázala na dvojstránku týkající se dávné historie akademie v Krásnohůlkách. Na první straně byla nakreslená nádherná velká fontána, z níž tryskala třpytící se zlatá voda. ,,Říká se, že Evelína de Beauxbatons, zakladatelka Krásnohůlek, hledala léčivé prameny, které by její fontánu proměnily v kouzelnou a ona by tak mohla uzdravovat své studenty, kteří podlehli nějaké nemoci nebo zranění a oni to ještě nedokázali vyléčit. Nakonec to byla ale její přítelkyně, Rowena z Havraspáru, kdo jí onu léčivou vodu přinesl. V malé jeskyňce v Peru bylo léčivých pramenů hodně, nakonec ale byly navždy zavaleny kameny kvůli obrům, kteří na tom místě žili. Zbyl ale jeden jediný a jeho vodu Evelína vlila do fontány v malé předzahrádce její školy. Ta fontána nikdy nevyschla a doteď má léčivé schopnosti. Léčí nemocné a raněné, ale jediné, co nedokáže, je zastavit Smrt, která je v některých případech nevyhnutelná." Beatrice zbožně pohladila fontánu na obrázku a zasněně vzdychla.

,,Smrt nemůžeš oddalovat, ne věčně. Jednou si pro tebe přece jen přijde," přečetla Eileen zamyšleně. Tyto dvě věty byly napsané malým písmem právě pod obrázkem léčivé fontány. Tvrdilo se, že to byla poslední slova Evelíny de Beauxbatons.

,,Myslím, že bychom se mohly pokusit trochu té vody získat," řekla pomalu Beatrice. ,,Vím, že Bradavice s Krásnohůlkami udržují přátelské vztahy, ale nemůžu požádat McGonagallovou, jestli by mě pustila na malou výpravu, bylo by to podezřelé a stejně by mě nepustila. Na druhou stranu mi přijde jako hloupost bez ohlášení vniknout na jejich území a ukrást něco, co jim patří. Mohla bych napsat tetě Fleur, která má s madame Maxime velmi dobrý vztah," napadlo ji a Eileen s ní souhlasila. ,,Tak a teď k té druhé škole, to bude možná trochu horší." Dál listovala knihou, dokud se neobjevil nápis Ilvermorny vyvedený zdobným písmem.

,,Před americkou školou stojí velký silný strom s kouzelnými schopnostmi. Je několik set let starý, ale plný sil a magie jako před lety. Ilvermorny založila spolu se svým mužem a dvěma syny čarodějka Isolt Sayerová, jejíž předek byl právě Salazar Zmijozel, jehož mocná hůlka se předávala z generace na generaci, dokud se nedostala do rukou právě Isolt. Do té doby konala hůlka převážně zlo, až s Isolt se obrátila k dobru. Nebudu tě tu zdržovat s tím příběhem, jak Isolt utekla daleko od své tety Gormlaith, která toužila po moci, a nakonec to byla právě ona, kdo Zmijozelovu hůlku navždy uspala. Zakopali ji do země právě před Ilvermorny a po několika letech z ní vyrostl nádherný hadí strom s mocnými léčivými vlastnostmi. Eileen," obrátila se na ni s vážným výrazem, ,,já vím, že teď zním vážně praštěně, ale já se potřebuju dostat do Ameriky. Potřebuju alespoň malý lísteček z hadího stromu, který bych mohla přidat k léčivé vodě z kouzelné fontány, abych posílila moc lektvaru, který by mohl maminku uzdravit. Věřím tomu, že se to podaří, všichni možná jen zbytečně hledali složité způsoby a zapomněli na příběhy, jež jsou skutečné a plné dobroty a naděje. Pochopím, když se mnou nebudeš chtít jít. Uznávám, že to vážně zní šíleně, ale já to alespoň musím zkusit. Vážně se nebudu zlobit, Eileen, tak se do toho hlavně nenuť," požádala ji prosebně.

Eileen se nemusela rozmýšlet, vlastně byla rozhodnutá už v tom okamžiku, kdy jí Beatrice řekla, že nejspíš našla něco, co by Gabrielle mohlo pomoct. Usmála se na ni a překryla svou rukou hřbet té její.

,,Vážně si myslíš, že bych tě samotnou pustila tak daleko? Je mi jedno, jak šíleně to zní, jdu do toho s tebou. Budu ti krýt záda, Beo. Jedeme v tom spolu, už od začátku," řekla jí odhodlaně, hlas jí ani na okamžik nezakolísal. Beatrice se na ni dojatě podívala.

,,Tak dobře," špitla a stiskla jí ruku.