,,Víš, co chci? Probouzet se každý ráno vedle tebe. No vážně, už nikdy nechci spát vedle někoho jinýho," prohlásil rozespalý Scorpius s úsměvem, když na rtech ucítil něžný polibek. Otevřel oči a pohlédl na mladíka, jenž ležel u něj v posteli a tiskl se k jeho rozpálenému tělu. Záplava medových kudrn, růžové tváře, chtivé záblesky v očích a měkké rty, jejichž dotek stále ještě cítil na těch svých. Ach, u Merlina, jak jen to miloval.

,,Jo, na tenhle pohled bych si dokázal zvyknout," zavrněl spokojeně Scorpius, zatímco očima mapoval tvář svého přítele. ,,Jsi tak roztomilej. Proboha, proč jsi tak roztomilej, Kiro?" vydechl zmučeně a v dlaních sevřel tvář mladého mrzimora. Naléhavě ho políbil a z chuti jeho měkkých rtů a úst se mu zatočila hlava.

,,Miluju tě," zašeptal náhle Kiro. Hlas se mu ustrašeně zachvěl, přesto se v těch dvou slovech skrývalo určité odhodlání a přesvědčení, že to, co řekl, myslí vážně. Scorpius celý ztuhl a odtáhl se od něj. Třeštil na něj oči a snažil se zpracovat, co mu Kiro právě řekl. Mozek jako by mu ale vypověděl službu. Celým tělem mu projel spalující záblesk, mrazivé zachvění, a v mysli mu problikávalo jediné slovo. Panika, panika, panika.

,,Promiň? Mohl bys to zopakovat?" řekl Scorpius tak trochu prázdným hlasem. Kiro sklopil pohled, aby blonďatý zmijozel nespatřil, jak se mu v očích zaleskly slzy zklamání.

,,Omlouvám se, to byla hloupost. Nechtěl jsem - zapomeň na to," vyhrkl rychle a tváře se mu zbarvily do nachova ponížením a ztrapněním. Rychle se vysoukal zpoza deky, ale než se stihl rychle obléct a zmizet, Scorpius ho popadl za paži a stáhl si ho zpátky k sobě.

,,Kiro," pronesl něžně a palci mu setřel neposedné slzy, jež se mu sklouzly po tvářích. Dojatě mladíka pozoroval a pocítil neuvěřitelnou touhu to milované stvoření sevřít ve své náruči a celého jej zulíbat. Byl jako malé ustrašené kotě, jež se vydalo objevovat svět. ,,Já na to ale nechci zapomenout. Řekni to. Řekni to ještě jednou, prosím."

Kiro zalapal po dechu. Bál se, že si to celé jenom vysnil. Nechtěl na Scorpiuse zničehonic vychrlit, že se do něj zamiloval. Ale už to nevydržel. Ta láska, jež se rozlévala jeho hrudí jako spalující žár, byla skoro až bolestivá. Musel mu to říct, ale bál se, že on to tak necítí. Že byl pro Scorpiuse jen tajný milenec, pobavení na pár nocí...

,,Miluju tě," zopakoval znovu, tentokrát pevnějším hlasem a objal jej kolem krku. ,,Vím, že to bude znít jako to největší klišé, ale já už si bez tebe svůj život nedokážu představit. Miluju tě tak moc, že na to nestačí všechna slova. Chci, abys věděl, že udělám cokoliv, jen abych tě viděl šťastného. Chci ti toho říct tolik a ujistit tě o tolika věcech, ale..." Trochu zoufale se zasmál a vjel si rukou do vlasů. ,,Ale nevím, jak to říct. Bože, to je to nejhorší vyznání všech dob, ale já prostě -"

Scorpius mu přiložil ukazováček na rty a usmál se na něj. ,,Ššš. Taky tě miluju, Kiro. Nikdy jsem nikoho nemiloval tolik jako tebe. A troufám si říct, že se to nezmění. Ale přestaňme se bavit o lásce. Láska je větší než příval slov. O lásce se nemusí mluvit. Cítíš ji. Láska prostě je. A na tom jediném záleží."

Oba dva se na sebe poťouchle culili a v ten okamžik cítili zvláštní spojení. Jako kdyby ta dvě slova jen upevnila jejich pouto. Scorpius nikdy nevěřil, že existuje něco jako spřízněné duše. Když ale potkal Kira, začal nabývat pocitu, že něco takového přece jen existuje. Že každý v životě má toho jednoho člověka, jenž je jeho druhou polovičkou. Jen je třeba jej najít.

Se smíchem Kira povalil zpět do peřin a vztyčil se nad ním. V ten okamžik pocítil neuvěřitelnou vděčnost, že to laskavé milující stvoření, jež by se pro všechny rozkrájelo, má vedle sebe.

Cítil vděčnost, že našel svou spřízněnou duši.

...

Eileen kvapně vyběhla schody a zabočila do chodby, jež vedla k ošetřovně. Doufala, že Jamey už bude vzhůru, chtěla si s ním alespoň chvilku popovídat, ale bohužel věděla, že nemá moc času. Během dnešního dopoledne a odpoledne musela zařídit ještě několik věcí, které se týkaly její a Beatriciny výpravy do Krásnohůlek a Ilvermorny. Jejich přípravu nehodlala podcenit, protože se skutečně vydávaly prakticky do neznáma a navíc přes noc. A kdo ví, co všechno je na cestě může potkat. Jak se vůbec dostanou na pozemky kouzelnických škol? Nejraději by se teď plácla do čela. Proč to lépe nepromyslely už dříve, vlastně hned, jak o výpravě začaly přemýšlet? Nejsou školy začarované podobně jako Bradavice?

S povzdechem si promnula spánky. Tohle bude muset s Beatrice probrat. Doufala, že její kamarádka našla něco v té knize, v níž tenkrát objevila zmínku o kouzelné fontáně a stromu s léčivými listy. Protože jinak nevěděla, co si počnou...

Potichu vstoupila na ošetřovnu, věděla, jak moc je madame Pomfreyová citlivá na hluk a jak dbá na to, aby pacienti měli klid. Eileen rychlým pohledem přejela všechna lůžka - a zaradovala se, když na jednom z nich spatřila Jameyho. Polštář měl opřený o čelo postele, už dokonce seděl a na stehnech měl položený tác s talířem s míchanými vejci a slaninou. Ve tváři byl ještě trochu bledý a tu a tam mu zasvítil malý šrám, jinak ale vypadal, že je víceméně v pořádku. Tedy aspoň po té fyzické stránce. Eileen bylo jasné, že mnohem větší zranění má uvnitř. A teď nemluvila jen o poškozeném magickém jádru, ale i o šrámech na duši. A ty se nemusely zahojit už nikdy.

,,Ahoj, Jamey! Můžu?" pozdravila ho veselým hlasem a ukázala na židli u jeho postele. Jamey zvedl bezradný pohled od míchaných vajec, krátce si Elu přeměřil pohledem a potom zlehka kývl. Tmavovlasá dívka si k jeho lůžku přitáhla židli ještě o trochu blíž a posadila se na ni. ,,Tak jak se ti daří? Je ti už trochu lépe? Je na tebe madame Pomfreyová hodná?" začala vyzvídat a použila hravý tón, aby malého trochu odreagovala, ale i tak uvnitř sebe cítila obavy z toho, jak ji přijme. Jejich první setkání nebylo úplně příjemné; Jamey ji vnímal jako nepřítele, jako někoho, kdo možná ublížil jemu i jeho blízkým. Potom v ní ale vložil kapičku důvěry, když mu nabídla pomoc a hřejivé uklidnění u Šťastného draka.

,,Ano, madame je na mě moc hodná," zamumlal Jamey a začal se vidličkou rýpat v míchaných vejcích. ,,Už je mi líp. Jen nevím... vrátím se zase zpátky?" položil jí ustrašeně otázku a znovu k ní zvedl pohled. Ach. Eileen píchlo u srdce. Jeho oči byly jako oči ztraceného štěněte, jež někdo vyhodil na ulici. Pocítila touhu sevřít to malé děťátko v náruči a utěšit ho, a to jakkoliv.

,,A ty bys chtěl?" odpověděla mu otázkou.

Jamey se nerozmýšlel dlouho. Zavrtěl hlavou. ,,Ne. To místo je... špatné. Lidi tam jsou špatný. A já už tam nikoho nemám," tiše popotáhl a rukávem pyžama si otřel vlhký nos. Eileen váhala. Nakonec ale zvítězila potřeba dát mu najevo, že je tu s ním a že to vyřeší. Chytila ho za jeho malou ručku a překryla ji svou dlaní.

,,Neboj se, Jamey. My se o tebe postaráme a nebudeš na nic sám. Můžeš zůstat tady, jestli budeš chtít. S mými táty, s Harrym a Severusem. Se mnou. Ale pokud nechceš, můžeme to vyřešit nějak jinak..." ujišťovala ho rychle, pro případ, že by s jejím návrhem skutečně nesouhlasil. Bylo to zvláštní, ale ta představa, že by odešel, ji trochu bolela. Neznali se příliš dlouho. Ale on byl ještě malý, a Eileen za něj cítila zvláštní zodpovědnost. Jako kdyby jí něco uvnitř její hlavy našeptávalo, že za to, co se stalo, skutečně může ona. A navíc, neměla sourozence. Představa, že by s nimi Jamey zůstal, se jí líbila. Mohl by být její malý bráška a ona jeho velká sestra, která ho ochrání před vším špatným. Která bude jeho spiklenec, když společně půjdou na lov do bradavické kuchyně. Ta, k níž poběží jako první, až bude prožívat svou první lásku.

,,Radši bych zůstal tady," přiznal se jí Jamey a Eileen se srdce naplnilo radostí. Zeširoka se usmála, a její úsměv byl tak nakažlivý, že se k ní přidal i Jamey.

,,Tak jo! Určitě se tady za tebou zastaví i Harry. Tobě ta snídaně nechutná? Jestli chceš, mohla bych ti propašovat něco z kuchyně," pošeptala mu spiklenecky a pak na něj mrkla. Rychle pohlédla na nástěnné hodiny. Nejvyšší čas. ,,Jamey, moc mě to mrzí, ale budu muset jít, potřebuji ještě něco zařídit. Ale hned zítra se za tebou zase zastavím, dobře? A až se úplně uzdravíš, tak tě provedu po celém hradě a ukážu ti ho, jo? Bude se ti tady líbit. Každý, kdo sem jednou zavítal, si to zamiloval a nikdy na tohle místo nezapomněl," prohlásila zasněně, a byla to pravda. Bradavice byly domovem pro každého.

,,Tak jo. Uvidíme se zítra," souhlasil ještě trochu málomluvný Jamey. Ela se na něj usmála a něžně ho pohladila po tmavých vlasech. Měl je dlouhé, lezly mu do očí a musel si je pokaždé odhrnovat na stranu. Možná by nebylo na škodu jej trochu ostříhat...

,,Tak se měj, budu se na tebe těšit," mrkla na něj a odolala touze ho k sobě přivinout. U dveří se na něj otočila a on jí ještě zamával. V hrudi se jí rozlil hřejivý pocit a ona s dobrou náladou vyrazila do zmijozelského sklepení. Skutečnost, že se dnes v noci vydá na nebezpečnou výpravu, za zády ředitelky McGonagallové a i vlastního otce, ji znovu plně zasáhla až o pár schodišť níž. Ale nemohla z toho vycouvat, teď už ne. A navíc by nepřenesla přes srdce, kdyby pustila Beatrice samotnou. Zklamala by ji. A ony přece drží spolu.

,,Eileen! Drahoušku, tobě to dneska tak sluší!" Ela nechápavě přimhouřila oči, když zpoza rohu vyšel zubící se Scorpius a dlouhými kroky jí šel naproti. Culil se jako měsíček na hnoji a pak ji dlouze a pevně objal, div ji ještě nevyzdvihl do vzduchu. Scorpius se občas choval trhle, ale tohle ani u něj rozhodně nebylo normální.

,,Ty na něčem jedeš?" zeptala se ho trošku zaraženě a odtáhla se od něj na délku paží, aby si jej pořádně prohlédla. Scorpius se na ni pitvořil jako malé dítě a ona se začala obávat o jeho duševní zdraví. Ale na druhou stranu, bylo to mnohem lepší, než kdyby se utápěl v depresích ze smrti babičky Narcissy. Poslední dny byly Scorpiusovy nálady jako horská dráha. Někdy byl příšerně uzavřený, kousavý a nevrlý, všem se vyhýbal anebo byl na ně nepříjemný, a pak tu byly dny jako tento, kdy měl až láskyplnou náladu, na všechny se culil a žertoval. Eileen měla takového Scorpiuse nejradši, ale občas ji tím trochu děsil.

,,Já jsem v naprostém pořádku, Lee. Víš, takhle nějak se asi člověk cítí, když je naprosto a úplně šťastný," vydechl Scorpius zasněně a zamrkal na obraz s krásnou slečnou, která se zahihňala a skryla svůj červenající se obličej za vějířem. Ela nad tím protočila oči.

,,Dobře, já ti nebudu sundavat ty růžové brýle. Jsem ráda, že jsi šťastný. Ale potřebovala bych od tebe laskavost, Scorpiusku," řekla mu nevinně a on se k ní sklonil, aby jí dal najevo, že je jedno ucho. ,,Na dnešní večer bych si od tebe potřebovala půjčit neviditelný plášť."

Scorpiusovi trochu zmizel úsměv z tváře, a pak odmítavě zavrtěl hlavou. ,,To asi nepůjde, ten plášť jsem půjčil Alexovi, a ten jej na dnešní noc zřejmě potřebuje. Asi už víš o jeho novém objevu, že? Co na tu kočku říkáš?" zeptal se jí zcela vážně a vypadalo to, že ho její názor zajímá. Eileen se na něj nevěřícně podívala. Dělá si z ní legraci? Je opravdu tak natvrdlý? Tak on jí nejdřív maluje, jak by pro ní Alex udělal první poslední, že je v tom až po uši, a sotva jí nasadí brouka do hlavy, jeho nejlepší kamarád si zčistajasna nalezne přítelkyni a Scorpius se vyptává na její názor na ni! Eileen si povzdechla a pokroutila hlavou, protože neměla náladu a ani sílu to sálodlouze komentovat.

,,Což o to, kočka to je... Ty o ní máš nějaké informace?" začala nenápadně vyzvídat, protože Scorpius byl občas horší než kdejaká drbna na škole. Vždycky byl o všem informovaný mezi prvními a všichni tři léta přemýšleli, kde na to chodí. Ale kdykoliv se jej zeptali, zatvářil se příšerně tajemně a sdělil jim, že zkrátka má své určité zdroje.

,,Za koho mě máš? Samozřejmě, že mám informace." Zatvářil se skoro až dotčeně a začal vyprávět: ,,Serafina Clearwaterová, pátý ročník, havraspárská prefektka, dcera Pennelopy Clearwaterové, která, jak je všeobecně známo, udržovala po několik let románek s Percym Weasleym. Patnáct let, velice chytrá, každý rok vynikající odshora až dolů, příšerně užvaněná, ale s nezpochybnitelným půvabem a jiskrou v oku. Hlas jasný jako zpěv skřivana, odstín jejích vlasů je přesně nazlátle blonďatý s jahodovým nádechem a pohlazením od samotného Slunce. Úžasná figura, nohy tip ťop, velikost podprsenky mezi B a C -"

Eileen už to nevydržela a musela vyprsknout smíchy. ,,Dost. Dost, to už mi stačilo. Velikost její podprsenky opravdu znát nemusím."

Scorpius se zatvářil pobaveně. ,,To je škoda. Asi tě zajímá, jak to vím, že? No, milá slečna Serafina si u nás na pokoji zapomněla svou svůdně červenou krajkovou podprsenku a já jsem čirou náhodou zahlédl její velikost. Bohužel je to informace, která se mi nedaří vymazat z paměti. Proč, to mi zůstává záhadou," zakřenil se.

,,No, každopádně ti děkuji za informace. Dnes ráno se totiž Alex objevil ve Velké síni a se slečnou Clearwaterovou se olizoval dobrých pět minut. Mimochodem, nechtěl bys psát pro Denního Věštce? Tvé články by byly peprnější než od Rity Holoubkové, a to už je opravdu co říct," podotkla pobaveně Ela.

Scorpius se zasmál a naznačil úklonu. ,,Tak to mi lichotí, madam. Budu o tom přemýšlet. A teď už vážně musím, nebo přijdu pozdě na sezení prefektů a primusů. To víš, musíme dořešit ten vánoční večírek," odfrkl si, ale oči mu jen jiskřily. ,,Mimochodem... jak snášíš, že má Alex přítelkyni? Jsi nad věcí? Kdybys potřebovala rameno, na němž by ses mohla vyplakat, jsem ti k dispozici," dodal převelice ochotně a usmál se na ni.

Eileen ucítila, jak ji píchlo u srdce, ale donutila se k úsměvu. Přece jen, Alex byl její dlouholetý kamarád. Ne, nemyslela si, že je do něj zamilovaná, ale byl jí velmi blízký. Mrzelo ji, že se tak odcizili, a že jí Serafinu ani nepředstavil.

,,Ale prosím tě, Scorpe. Já jsem totálně nad věcí, neměj obavy," odfrkla si a přezíravě nad tím mávla rukou. Jakkoliv se snažila tvářit se hravě, nezmírnila tím úzkost, jež se jí rozlévala hrudí. Upřímně řečeno, bylo jí naprosto příšerně. Měla pocit, jako kdyby Alexe nadobro ztratila.

•••

Tak jak se vám líbí duo Kiro/Scorpius?💛💚
Asi jste si všimli, že kapitoly vychází jednou týdně - je to z toho důvodu, abych si trochu nahnala čas a měla dostatečný počet předepsaných kapitol u Potomka. Nerada bych u něj měla zase nepravidelné vydávání😁