Boris stál na chodbě opřený o parapet a přestávku trávil tím, že Luosovi za pomoci čítanky předváděl, jaké texty jsou lidé schopni vytvořit. Šeptem mu četl básničky i úryvky příběhů a u některých příspěvků nezapomněl zmínit, že šlo o věci z doby před naším letopočtem. Luos sice pojmu „náš letopočet" nerozuměl, ale odvodil si, že jde o hodně, ale hodně dlouhou dobu.

„Takže v těchto listech se nachází myšlenky autorů, kteří žili před mnoha a mnoha lety?" zeptal se ho s jistou fascinací. „To je působivé!"

„To teda," přitakal Boris. „Ale počkej... Předtím jsi říkal, že neznáte čísla ani písmena. Tak jak si děláte záznamy?"

„My záznamy nepotřebujeme."

„Ha, tak nepotřebujete?" ušklíbl se. „Nesmysl, záznamy jsou nutnost, jinak si nemůžete pořádně předávat informace."

„Ale můžeme!" protestoval Luos. „Nám stačí jen pomyslet na to, co chceme sdílet a ono... prostě se to samo odešle! A je to mnohem rychlejší než to vaše čárání," dodal vítězně.

Luos tímto způsobem sdílel veškeré své úkoly, a nikdy by ho nenapadlo, že existují bytosti, které to nedokáží. I nyní mu stačilo jen pomyslet na to, že chce, aby se vše, co se na Zemi naučil, přeneslo do sdíleného vědomí hvězdy a tadá! Jeho úkol by se dostal k hodnotícím a měl by hotovo. Jenže Luos někde uvnitř cítil, že jeho práce není tak úplná, jak by si přál. Proto také ještě tyto informace schovával pod pokličkou a nechystal se k nim v blízké době žádného dalšího helia pustit. Zvláště ne Ešuda.

„Hmm, rychlejší to je, to máš pravdu," přitakal Boris. „Ale zní to taky sakra děsivě. Psaní je mnohem lepší než tohle vaše koukání do hlavy. Ty to svoje prostě jenom odešleš a hotovo, ale u psaní můžeš objevovat, zkoušet spoustu věcí! Je to jako uhlík, na který tlačíš a tlačíš, dokud nemáš diamant. Prostě si vezmeš myšlenku a tu pak upravuješ do extra pěkný podoby."

„A to se s myšlenkami může?" zaváhal Luos, který žil v domnění, že co je psáno, to je dáno. Alespoň tak to lidé říkávali.

„No, jasně!" přitakal Boris. „Podívej, každá myšlenka má v sobě informaci a je jen na tobě, co s ní uděláš. Můžeš ji vzít tak, jak je, nebo si z ní vytáhnout jenom něco. A díky psaní to jde udělat tak nějak hezky, cíleně. Možná sis toho ještě nevšiml, ale my ty vaše čachry s posíláním myšlenek neumíme," ušklíbl se. „A než jsme se naučili psát, tak jsme si mohli všechno předávat akorát ústně, prostě povídáním."

„Povídáním? Ale to děláme právě teď!" zaradoval se Luos. „A funguje to bezvadně," pochvaloval si. „Tak k čemu to psaní? Vždyť je s tím moc práce! Proč si prostě o všem nepopovídáte?"

„Protože jenom mluvení je hrozně nespolehlivý."

„A proč?"

„Protože se může stát, že třeba druhá strana něco špatně pochopí."

„Proč?"

„Co já vím, protože třeba neslyší nějaké slovo, nebo na něco zapomněla..."

„Proč?!"

„Hele," pousmál se Boris, který měl pocit, že si z něj Luos tropí žerty. „A slyšel jsi už někdy o tiché poště?"

„Pošta?" zopakoval po něm zamyšleně. „No, ano, to znám! Na tvém počítači byl čtvereček s papírem, to je ono?"

„Takže tys mi koukal do e-mailové schránky? Šmíráku jeden," ušklíbl se Boris. „Ale tichá pošta je něco trošku jiného. Víš, když se o něčem mluví, tak si to člověk nikdy nezapamatuje slovo od slova. Vždycky si z toho něco vytáhne, obvykle to, co pokládá za nejdůležitější, a pak to povídá někomu dalšímu. Ten si to pak taky o něco zkrátí, vezme si z toho zase něco jiného a jde to říct dalším lidem. A takhle to jde pořád dokola a dokola, až je nakonec ta informace třeba úplně jiná. Začne to tím, že mluvíš o kočce ve vaně a skončí to lampou na posteli. Ale knížky, ty tuhle ztrátu o něco zpomalí. Napíšeš, že je kočka ve vaně a ta kočka v té vaně zůstane rok, deset let nebo i celá staletí."

„A jsou kočky ve vaně pro lidi důležité?"

„Pro někoho třeba jo," pokrčil rameny. „Ale neber to doslova, tou kočkou ve vaně může být cokoli. Jakýkoli sdělení jenom chceš. Napíšeš to a pak bum! I když tady už třeba nebudeš, tak tvoje myšlenky ty prostě... žijou dál," dodal s jistou dávkou zasněnosti, která Luose zaujala.

„A ty by sis přál, aby tvé myšlenky žily dál?" dal se do vyzvídání.

„Vlastně jo, jenom... Žofka o mně sice mluví jako o spisovateli, ale já na tohle nemám, víš? Vždycky dostanu nápad na příběh, co by mohl prorazit, a i když to vypadá dobře, tak pak... Prostě přijde blok. Nemůžu pokračovat a je jedno, jak moc chci. Je to k vzteku, a i kdybych náhodou něco dopsal, tak... Prostě mám pocit, že by to stejně nebylo dobrý a nikoho by to nezajímalo."

„Nesmysl," odsekl Luos. „Viděl jsem tvou slohovou práci! Jsi ten nejúžasnější spisovatel, kterého znám a –"

„To není tak těžký, když jsem taky jediný spisovatel, kterého znáš," ušklíbl se Boris.

„To je jedno," pokračoval Luos s jistou rázností. „Jsi skvělý a určitě se jednoho dne dostaneš i do té... Jakže se tahle věc jmenuje?"

„Myslíš čítanku?" zasmál se. „Jo, do ní bych se taky někdy rád podíval, jenže problém. On už tam jeden Březina je, víš? A je sakra dobrej. Podívej. Tady. Otokar Březina," řekl a nalistoval stránku, která byla zmíněnému autorovi věnována. „To teda není jeho pravý jméno, původně to byl Václav Jebavý, ale vymyslel si pseudonym. Chápu, proč si změnil příjmení, ale co se mu sakra nelíbilo na jménu Václav?"

„A co je špatně na slovu Jebavý?"

„No, ono je to docela sprostý."

„Tak sprosté?" podivil se.

„Jako že se nesmí říkat."

„A co je na tom slově sprostého?"

„No, prostě... prostě to tak je," pokusil se z toho vykroutit.

„Je to kvůli tomu, že to slovo začíná na písmeno J?" pokusil se Luos aplikovat své písmenkové znalosti.

„Jsou všechna slova s J sprostá?" pokračoval ve vyptávání.

„Ale o tom –"

„Takže kdyby byl NeJebavý, tak to už říct můžu?"

„Ne, to – "

„A jsou i jiná sprostá slova?" dodal Luos zvědavě. „Třeba na P? Začínají nějaká slova, co se neříkají, taky na písmeno p?"

„Přestaň," zasmál se. „Už dost, mám pocit, jako bych tady posledních pár minut mluvil se Žofkou. Zapomeň na jméno, ano? Důležitý je, že tenhle chlapík je mezi spisovateli pojem. Třeba tohle," řekl a ukázal prstem na stránku s básní. „Jmenuje se to Chvíle slávy a už jen to, jak je to napsaný... Je to fantazie, nemyslíš?"

„Ehm, Borisi."

„Co?"

„Já neumím číst."

„Aha. Jo, jasně, já zapomněl. Fajn, přečtu ti první sloku a hned pochopíš o čem mluvím," řekl a odkašlal si, jako by se chystal přednést důležitý proslov.

„Chvíle slávy jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém

nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklónem,

odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času,

v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů."

Jakmile to dořekl, tak natočil hlavu na stranu, ke sluchátku.

„Tak co na to říkáš? Skvělý, ne? "

„Ten tvůj příběh s čarodějem se mi líbí víc," zamručel Luos.

„Nesmysl, tohle je geniální dílo!" protestoval.

„Já ti nevím," pokračoval s jistou nedůvěrou, „vůbec tomu nerozumím. Co tam dělá to pole? A ty klasy?"

„Co... Ale vždyť to je umění!"

„Když myslíš..."

„A navíc, to, jak tam mluví o té duši," dodal Boris spíše pro sebe. „Nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklónem," zopakoval verš, který ho předtím tak moc zaujal. „Přijde mi, jako by mluvil o tobě."

„Tak o mně?" vypískl. „A já, že jsem šmírák?" dodal pohoršeně. Nechtělo se mu věřit, že by o jeho přítomnosti věděl ještě další Březina. Jeden mu bohatě stačil.

„Vypadá to tak. Alespoň Žofka tě tak popisovala. Jako světlo. Takže vy jste vážně duchové? Duše bez těla?"

„Nebo vy jste heliové, ale s tělem."

„Hmm, taky pěkný. Ale ještě, než se vrátíme do třídy, kde budu zase neheliovatým, tak," dodal a vytáhl telefon, „je tu ještě něco, co bych ti rád ukázal."

Jakmile to dořekl, tak na displeji našel ikonu poznámkového bloku a otevřel si tam jeden ze zápisů.

„Víš, on měl vážně zajímavý pohled na písmo a kdoví, třeba se ti to bude hodit. Tady to je, " řekl a přitom pohlédl na kratičkou větičku, kterou si tam před časem zaznamenal.

„Ehm, Borisi?" ozval se ze sluchátka nesměly hlášek.

„Ano? Jo, pardon, to čtení," pousmál se. „Jasně, hned. Myslím tohle: Z němých znamení písma se může rozjiskřiti celé nebe snu."

„Hmm."

Víc na to Luos neřekl.

„Hmm, co?" zaváhal Boris a v tu chvíli si vážně přál, aby se Luosovi ta citace také líbila.

„Tomuhle už možná rozumím o něco víc!" zahlásil mu Luos po chvíli nadšeně a jemu tak spadl menší kámen ze srdce. „Takže ta vaše písmena, ona sama o sobě nemluví?"

„Přesně tak," přitakal Boris. „Písmena sama nic neříkají, teprve autor jim dává význam. Vkládá do nich své myšlenky a nápady, upravuje svět dle svých představ..."

„Aha! Upravování světa, o tom už jsem něco slyšel, " prohlásil Luos jako hrdý žáček.

„Ale nepovídej! Nicméně tenhle můj jmenovec je vlastně důvod, proč bych se chtěl taky stát spisovatelem. Proč chci jiskřit nebe snu."

„A dávat kočky do vany!"

„A dávat kočky do vany," zopakoval po něm s úsměvem. „A teď bychom se už vážně měli vrátit do třídy. Za chvíli zvoní, takže zkusíme to vyučování nějak přetrpět a pak vyzvedneme Žofku z družiny. Doufám, že to těch pár hodin bez nás zvládne a nesrovná to tam se zemí."