Říká se, že nic netrvá věčně, a tak ani ta zdánlivě nikdy nekončící hodina matematiky tomuto pravidlu nedokázala utéct. Nastala přestávka, která pro Borise znamenala kýžené vysvobození. Ta „ohavná" čísla šla do batohu a on si mohl konečně rozepsat první kapitolu svého nového příběhu. S Ivanem Ivanovičem se zasekl na mrtvém bodě, psaní o vesmírné stanici, která se mu rozpadala pod nohama již nemělo žádný smysl, a tak se rozhodl, že si rozpracuje něco jiného. A ze sci-fi vlétnul rovnou do fantasy.

„Co píšeš?" zeptal se ho Luos usazený ve sluchátku.

„Tohle?" zamumlal od díla. „To nic, to je jen taková blbost."

„Blbost?" zopakoval po něm nechápavě. „A to lidé obvykle píší blbosti'?"

„Někteří nepíšou nic jiného," ušklíbl se. „Ale tohle, to je jenom začátek mýho příběhu. Jestli to vyjde, tak to bude vážně dobrý. Je tady čaroděj, který funguje jako taková technická podpora a když jim třeba zamrzne kouzelné zrcadlo, tak přijde a restartuje ho. Prostě ho vypne a pak zase zapne. A taky bude zneškodňovat různý viry, třeba ty, co posednou hůlky a ony pak budou kouzlit blbosti."

„To je úžasné! A to všechno se ti vešlo sem?" zaváhal Luos při pohledu na sešit, který na sobě nesl jen pár vět. Sice je sám nedokázal přečíst, ale i tak odhadl, že těch slov je tam opravdu maličko.

„Ne, to je jenom začátek. Ostatní přijde později, ale teď," dodal a ztišil hlas. V ruchu třídy se jeho mluva ztrácela, přesto chtěl mít jistotu, že je nikdo neuslyší. „Co Rebeka a ten její mimoň?"

„Chtějí nás porazit," odpověděl mu Luos sklesle.

„A víš to jistě?"

Borisovi přišlo zvláštní, že by Rebeka všeho nechala a dala se do vypracovávání úkolu pro mimozemšťany. Kdyby to bylo na něm, tak by se do téhle šlamastyky nikdy nedostal a po první „Nemohu si tě vzít, Margaret" by Luose trhl mezi dveřma. Jenže tu byla Žofka a její kukuč, který ho někdy dokázal přimět věci, na které by normálně neměl ani pomyšlení. Třeba hraní si na kadeřníka. Měla tedy Rebeka také svou vlastní Žofku?

„Já jim to jaksi nechtěně poradil. A oni teď chtějí udělat lepší práci než my a získat to nejvyšší hodnocení jenom pro sebe," postěžoval si.

„Hmm," pronesl Boris zamyšleně. „Jsou vážně namotivovaní, to se jim musí nechat."

„A ty se jich nebojíš?" zaváhal. Z té dvojice Luosovi běhal mráz po zádech (kdyby nějaká měl).

„To ne, strach mám z trochu jiných věcí," povzdychl si. „A když jsme u těch hrůz... To u té tabule, jak přišla Rebeka... To ty?"

„Co já?"

„Přemluvil jsi ji, aby mi pomohla?" zeptal se ho a na tváři se mu přitom objevil lehký úsměv.

„Možná maličko. Přišlo mi, že se tam trápíš."

„Heh, trápení je slabý slovo," ušklíbl se. „To Napoleon se u Waterloo trápil, já tam byl normálně převálcovanej. Ale to nevadí."

„Vážně to nevadí?"

„Jasně!"

„Ale vždyť to byl průšvih!"

„No, a? Kdyby se lidé přestali snažit po prvním pádu, tak by se nikdy nenaučili chodit. To si zapiš za ty svoje neexistující uši, ju? Navíc, ty se chceš dozvědět něco o naší komunikaci a teď budeme mít češtinu. To je úplně jiný svět, tady jsem ve svým živlu."

„Opravdu?" Z Luosova hlasu se dalo poznat, že má své pochybnosti.

„No, jasně! Hele, tady," řekl a poklepal si přitom na spánek. „Tady je něco, co Rebeka nemá."

„Mozek? Ale ten mají přeci všichni lidé, ne?"

„To jo, ale ne každý ho používá," odfrkl. „Navíc, ona nemá TENHLE mozek, chápeš? MŮJ mozek. Tady jsou čistě Borkovský věci."

Luos nevěděl, co přesně si pod těmi „věcmi" má představit, ale když začala další hodina byl svědkem něčeho nevídaného. Z jeho rozvrzaného nákupního vozíku se stala formule. Hned na začátku se rozdávaly jejich slohové práce a Luos stihl postřehnout, že žáci měli za úkol napsat úvahu na téma štěstí. Výsledky třídy byly dle učitelových slov nanejvýš uspokojivé a když se k Borisovi dostala jeho práce, zračila se na papíru zářivá jednička. Vedle známky se také nacházelo slovní hodnocení, a právě to na Borise zapůsobilo snad ze všeho nejvíce. Jedna z nejlepších prací, které jsem na této škole kdy četl, přesně to se tam psalo. A Boris cítil, jak ho opět oslovila silná vlna inspirace. Jedna věta, jedna pochvala a najednou se mu v hlavě probudilo tolik nápadů. Vířily mu myslí jako různobarevní motýlci a v tu chvíli bylo jen na něm, kterého z nich si chytí. Ať už by se natáhl po kterémkoli, cítil, že zkrátka nemůže prohrát. A celá ta nádhera vznikla jen na popud jedné jediné věty.

Zvláštní, zatímco jistá slova dokázala hlavu proměnit v mrtvou poušť bez jediné inspirace, jiná jí vracela podobu schopné louky plné života.

„To číslo," hlesl mu Luos do sluchátka, které si Boris ještě nestihl sundat. „To je dobře?"

„No, jasně. Copak u vás vypadá dobrá známka jinak?"

„Tak trošku."

Čísla i písmena byla pro Luose stále novotou, u něj doma probíhalo hodnocení poněkud odlišně. Pokud byla práce helia shledána vyhovující, tak její autor získal na velikosti. Doslova. Heliové se rodili uvnitř hvězd, kde začínali jako pomyslné droboulinké kuličky a s úspěchy nabývali na velikosti i důležitosti a Luos se tedy už nemohl dočkat, až to opět zažije.

„Počkat, vy nemáte známky?" podivil se. „Tak to vážně nebudete normální," dodal a vyndal si sluchátko z ucha, aby mohl dávat větší pozor.

‚To vážně nebudete normální,' zparodoval ho Luos, když vylétl ven a vznášel se nad lavicí. Jestli tady někdo ‚není normální', tak jste to vy, vy... schránky! Kdo tady má ty divný prsty, no?

Luos ještě chvíli nahněvaně jiskřil a s pocitem, že to těm „schránkám" řádně vytmavil, se důležitě zatočil kolem dokola. Tehdy zjistil, že již není sám.

Co se takhle uklidnit?

Tato otázka nevzešla od nikoho jiného než od Ešuda. Přiblížil se k Luosovi, který oproti němu v tu chvíli působil jako menší brouček, ovšem ten byl v takové ráži, že ho nějaké zastrašování netankovalo.

Já, že se mám „uklidnit"? A to mi říkáš ty? Ty jeden... zloději nápadů?!

Další dobře mířený útok, alespoň dle Luosova měřítka. Ovšem nezdálo se, že by se jeho slova Ešuda nějak dotkla.

Tak zloděj, zopakoval po něm pobaveně. Ale no, tak. To sis vážně myslel, že je planeta Země jenom tvoje? Že na ni máš nějaké výhradní právo? Nechodíme sem, protože tu žijí lidé, ovšem když jsem zjistil, že se sem chceš i přesto vydat... Proč bych to nemohl zopakovat?

Protože... Luos chtěl protestovat, ale dál se nedostal. Pravdou bylo, že neexistovalo nic, co by Ešudovi zakazovalo návštěvu Země. Nikdo se sem nevydával prakticky jen z jednoho důvodu – zvěsti o kolosech z masa a kostí se šířily nadsvětelnou rychlostí. Lidé byli na poměry vesmíru vskutku nezvyklí. Vždyť oni chodili, dotýkali se věcí a... dýchali! Oni dýchali! Dostávali do sebe kyslík, který živí oheň! Působilo to, jako by měl v sobě každý člověk vlastní slunce, které krmí, a to bylo děsivé. Teprve když Luos objevil nový strach v podobě nesplněného úkolu, tak byl schopný planetu Zemi navštívit. Byla to situace „raději zemřu, než abych byl vyloučen", ovšem co přesně pohánělo Ešuda, to nevěděl.

Dobře, máš pravdu, řekl Luos nakonec. Můžeš tu být, to ti nezakážu, ale od mého člověka se drž dál.

Tak od „tvého" člověka, ano?

Přesně tak. Od MÉHO člověka. Od MÝCH lidí, zdůraznil.

Hmm, nejsi žádný troškař, nadhodil Ešud pobaveně. Ale neboj se, TVÝCH lidí se ani nedotknu. Není třeba, já už totiž svého člověka mám a co jsem viděl, tak jsi musel žadonit, aby tomu tvému pomohl.

Každý má právo na slabší chvilku, odsekl Luos. A to nic nemění na tom, že je Boris vážně chytrý a s písmeny to umí. Takže si tu klidně buď. A přiveď si i další pomocníky, mně to nevadí. Můj úkol bude totiž skvělý a originální a víš proč? Protože mám něco, co ty ne, dodal a z kuličky se začala vynořovat zářivá ruka, kterou si Luos vytvaroval pro názornou ilustraci. Tady, řekl a namířil na sebe světelný prstík, tady jsou čistě Luosovské věci, víš? A ty nedokáže nikdo napodobit.