Jako první hodinu měl Boris v rozvrhu matematiku a z hlediska startu nového dne nešlo o nic moc pěkného. Dovedl si představit tucty lepších činností, dokonce i lobotomie by byla proti jedné hodině s profesorkou Tuhou vítanou taškařicí. Nutno dodat, že ani jeho mimozemský host se z toho nezdál být moc nadšený.

Taková bláznivina, pomyslel si Luos trpce, zatímco se vznášel nad Borisovým sešitem. Místnost plná lidí v něm sice stále vzbuzovala obavy, ale ty byly zmírněny Borisovým místem. První lavice u dveří, a ještě bez souseda, jak náramné! Luos se tak nemusel starat o nic a nikoho navíc, v hledáčku byl jen Boris a tabule, což se dalo zvládnout. Jen kdyby na sobě stále necítil pohled Rebeky sedící v zadní části třídy! To ho velice znervózňovalo. Nejdřív Žofka a pak tato dívka. Zdálo se, že po světě chodila hrstka obdařených, kteří měli schopnosti ho vidět. Kterým se před očima jevil jako duch. Ale jak to ty dvě jenom dělaly?

I když by na tuto otázku Luos moc rád znal odpověď, nacházela se zde ještě jedna záhada, kterou bylo třeba rozlousknout o něco dříve. Ešud. Právě přítomnost Ešuda ho pomalu, ale jistě, sžírala. Luos potřeboval vědět, co se zde jeho spolužák vlastně snažil dokázat. Zvláště potom, co si i on našel „svého" člověka, který byl... No, řekněme, že Rebeka hrála trochu jinou ligu než Boris. Zatímco ten měl prakticky po celou dobu na tváři výraz očividného zděšení, Rebeka neprojevovala žádné známky sklíčenosti či beznaděje, které byly pro studenty při hodinách matematiky tak moc typické. Dokonce se i několikrát přihlásila, aby paní Tuhé sdělila správnou odpověď a jednou jí i opravila výsledek. Velice působivé. Luos věděl, že by neměl jejich lidské kamarády srovnávat, ovšem něco mu našeptávalo, že Ešud získal naspeedovaného závoďáka, zatímco on měl rozvrzaný nákupní vozík, kterému chybělo jedno kolečko. Alespoň tedy když přišlo na problematiku rovnic.

„Běž za tím druhým," hlesl Boris a Luos ihned ožil. To mluvil s ním?

„Vím, že jsi tady," pokračoval šeptem. „Jdi za tím mimoněm a zjisti, o co těm dvěma vlastně jde."

„Pane Březino," ozval se od katedry přísný hlas. „Nerušíme vás tady?"

Byť Boris šeptal a nikdo mu tak nemohl rozumět, dalo se odvodit, že se nejedná o ryze matematické záležitosti. A něco takového nemohlo zůstat bez povšimnutí.

„Možná bychom vám měli pomoci se soustředit. K tabuli, hned," pobídla ho a Boris se s loudavým krokem trestance odsouzeného na smrt dostal na určené místo.

Ocitl se před interaktivní tabulí, odkud na něj zářil příklad, který si předtím poctivě přepisoval do sešitu. Ale i když se vážně snažil pochopit celý ten prokletý systém, tak stále netušil, jak se ta čísla vlastně přesouvala. Jednou byla vlevo, podruhé zase vpravo. Zdálo se, že je v tom opravdu jistý systém, ale on ho ne a ne pochopit. A to mělo být brzy hůř.

„No, vidíte, Březino," prohlásila Tuhá, když perem překlikla na další stránku, odkud na ně vykoukl příklad snad ještě o několik úrovní horší než ten předchozí. „To je to vaše štěstí, tak jen do toho. Vyřešte to."

Ze třídy se ozval lehký smích a Boris si od ní s povzdychem převzal tužku. Věděl, že mu stačí udělat jen první krok. Jen jeden jediný krok. Potřebuje se od něčeho odpíchnout a pak to už půjde samospádem. Jenže jako na potvoru ho nic nenapadalo. Vždyť odkdy tam měli i závorky?

Zatímco Boris sváděl u tabule dosti jednostranný souboj s rovnicemi, Luos poslechl jeho instrukce a zaplul do zadní části třídy. Snažil se udržovat hezky ve středu uličky mezi lavicemi, aby měl jistotu, že se k němu žádný z lidí nepřiblíží, avšak když se jeden z Borisových spolužáků nahnul k tašce pro pití, tak Luos vypískl tak hlasitě, že jej dost možná zaslechli psi v celém širém kraji, a to i přestože zrovna nebyl v žádném z reproduktorů.

„A heleme se, kdo se tady ukázal," ušklíbla se Rebeka, když zaznamenala, jak Luos provedl zděšenou úhybnou piruetu.

I ona v lavici seděla sama a prázdnou židli využívala jako odkladiště pro tašku. V uších měla připravená sluchátka, která jí však kryly světlé vlasy společně s černou kapucí od mikiny se zlatým emblémem.

„Pokud si chceš pokecat," pokračovala šeptem, „tak si hupsni do sluchátka."

Na Luosovi bylo vidět, jak váhá. Nevěřil jí a rozhodně ji nechtěl poslouchat, přesto kdo jiný by mohl dát klíč k celé „co tady chcete" záhadě než právě ona? Byla to vskutku těžká situace, ovšem když se Luos zadíval k tabuli, kde Boris poslouchal indicie od matikářky, které mu zřejmě měly pomoci, ale místo toho se do toho ještě více a více zamotával, bylo rozhodnuto. Luos věděl, co musí udělat, a nakonec opravdu vskočil do sluchátka.

„Pomoz mu, prosím," obrátil se na Rebeku.

„A to jako proč?" ušklíbla se.

„Protože se tam trápí?"

„Zlatíčko, to všichni vidí. Ale o to větší je to sranda," dodala a natáhla krk, aby lépe viděla na tabuli. „Co myslíš, Ešude? Mám mu pomoct?"

„Ňah," ozvalo se z druhého sluchátka.

„Tak vidíš, hotovo."

„Ale no, tak," nevzdával se Luos. „Vím, že chcete vyhrát, ale tohle..."

„Tak vyhrát, jo?" zaváhala. „Nevěděla jsem, že je tu nějaká soutěž. Povídej."

„No, ten náš úkol," vysvětlil. „Když jsou si práce podobné, tak je vybrána jen ta s tím největším přínosem a zbytek..."

„...ostrouhá?" dokončila za něj větu.

„I tak se to dá říct," povzdychl si Luos. „Vy jste to nevěděli?"

„Teď už to víme," pousmála se. „Ale v něčem máš pravdu. Asi bude lepší vyhrát nad soupeřem v plné síle, a ne nad zlikvidovaným drobečkem," dodala při pohledu k tabuli.

„Pane Březino," ozval se zepředu rázný hlas paní profesorky Tuhé, „s takovouhle tu školu nikdy nedoděláte. Možná si myslíte, že když si budete hrát na blbého, tak vás pustím, ale... Ano, Rebeko?" zaváhala, když viděla zvednutou ruku.

„Paní profesorko, mohla bych mu pomoct?" nabídla se a v tu chvíli všem přítomným včetně Borise spadla čelist na zem.

„Nu, proti tomu samozřejmě nic nemám, ovšem..."

Ještě to ani nestihla doříct, a Rebeka už stála u tabule.

„Potřebuješ si převést na jednu stranu všechny neznámé a na druhou čísla," pobídla ho.

„To... to přece vím," zamumlal Boris s jistou nelibostí a podíval se na to, co za tu dobu stihl vytvořit. Všechna ohavná písmena aneb neznámé byla podtržena, ovšem samotný převod, ten se ukázal být velice náročným. Borisovi v cestě stála závorka. A na ty byl krátký. Tušil, že se tam mají nějak otáčet znamínka, ale jediná znamínka, o kterých věděl, byla ta, která připsal Ivanu Ivanoviči na zadek. Co slyšel, tak mají být postavy v příbězích reálné. Uvěřitelné. Přirozené. Plné drobností, které je utváří. A co je detailnější než znamínko na zadnici?

„Máš před závorkou mínus," oznámila mu Rebeka, „takže všechno uvnitř musíš otočit."

„Jako takhle?" zaváhal a z mínus v závorce udělal plus.

„Jop, přesně. Tím jsi zrušil závorku, takže teď můžeš začít převádět. Na jedné straně nechej neznámé a na druhou dostaň všechna čísla."

„A to udělám tak, že..."

„... otočíš znamínka," pobídla ho.

„Zase?!"

Borisovi přišlo, že před tou tabulí nedělá nic jiného, než že všechno otáčí. Z mínus je plus, a to jenom proto, aby se z něj za chvíli stalo opět mínus? Co je to za logiku? Proč si tohle ty lidi dělaj? Nakonec ale udělal přesně to, co mu Rebeka řekla. S písmeny nic neprováděl, těm stále nevěřil, zato číslům změnil znamínka a naházel je všechna napravo.

„Výborně, Rebeko," pochválila ji profesorka. „V této fázi by to už měla zvládnout i cvičená opice, můžeš si sednout."

Boris by na to nejraději odfrkl něco jedovatého, ale raději dokončil sčítání a odčítání na obou stranách. A když s jistou triumfalitou zapsal „x = 3", byl připravený odhodit pero jako mikrofon a už se nikdy, nikdy, nikdy, rovnicemi nezabývat, jenže to by třídou nesměla zaznít další instrukce.

„Výborně, Březino. A teď zkouška."