Další den, další ráno. Když se Boris probudil, měl na hlavě své typické vrabčí hnízdo a na tváři zmučený výraz učitele, jenž během minuty slyšel deset rozdílných „a co máme dělat?" dotazů. Boris se vůbec necítil odpočatě, vlastně právě naopak. Přišlo mu, jako by právě vylezl ze sarkofágu. Vše ho bolelo a člověk by se až divil, že na něm nikde nevisel žádný obvaz jako pozůstatek dávné mumifikace. S rozespalýma očima se rozhlédl po pokoji a tehdy spatřil Žofku, jak se v šeru způsobeném ještě zataženými žaluziemi potichu převléká.

„Co to děláš?" hlesl s jistou dávkou ranní mrzutosti.

„Hmm?" zamumlala, zatímco si důležitě utahovala pásek od kalhot. „Za chvíli nás přijde vzbudit mamka, tak ji chci překvapit!"

„Jo, tak," ušklíbl se a posadil se. Musel tak udělat s velkou opatrností, protože měl hlavu blízko rámu palandy a hrozilo, že by o ní mohl při prvním zbrklém pohybu přijít.

„Tak pojď, Borku!" pobídla ho Žofka. „Přidej se k nám!"

„Ne, díky," zamumlal. „A počkej, řekla jsi k nám? Kdo jiný..."

Boris se ohlédl a spatřil, že jeho pracně vybudovaný chrám příčetnosti byl nyní v troskách. A na jeho vrcholu seděl plyšový medvídek v modrých květovaných šatičkách a s ohromným plstěným kloboučkem na hlavě.

„Luos už je připravený," vysvětlila mu s úsměvem.

„Takhle ho ale do školy vzít nemůžu!"

„Proč ne?" nechápala.

„Protože se mi budou smát?"

„Ale klobouky jsou teď v módě!" protestoval Luos. „Ta paní za něj dostala čtyři hvězdičky!"

„Cože, čtyři?" podivil se Boris. „Teda... já vlastně vůbec nevím, o čem to mluvíte. A promiň, Žofi, ale takhle to nepůjde. Jak jsi vůbec na něco tak bláznivýho přišla?"

„Jenom používám mozek!" bránila se a důležitě si poklepala na spánek.

„Používat si můžeš, co chceš, ale já do školy plyšáka nenesu a tím to končí. A teď, kde jsem to jenom," zamumlal a rozhlédl se kolem. „Ten mimoň prostě bude levitovat někde vedle mě a kdyby byl nějaký problém, může mi skočit... třeba sem," řekl a vzal do ruky sluchátka. Měla za sebou již pár let, jedno nehrálo vůbec, ale stále tu bylo druhé, které sloužilo perfektně.

„Takhle budeme komunikovat," obrátil se k medvídkovi, „ale až si sem skočíš, tak to zkus udělat nějak... nějak normálně, jo? Ať z toho nemám infarkt."

„Dobře, tak já jdu ven," přitakal Luos a opustil medvídka, aby mu mohl poslušně levitovat nad ramenem.

„Už je venku?" ujišťoval se Boris a Žofka přikývla.

„Fajn, fajn," vydechl s úlevou. Líbilo se mu, že ho ten mimozemšťan poslouchal na slovo a doufal, že mu tato poslušnost ještě nějakou dobu vydrží.

Po splnění ranní rutiny, která byla toho dne důležitější než kdy jindy (Boris by svým smrtícím dechem mohl skolit cokoli živého na vzdálenost několika metrů), vyrazili na cestu do školy. Žofka byla již upravená, krátké střapaté vlasy měla sčesané do dvou culíčků, které jí Boris stihl v koupelně udělat, a byť nešlo o exkluzivní práci kadeřníka, z jejího výrazu se dalo poznat, jak moc byla z jeho práce nadšená. Zatímco ona spokojeně hopsala po chodníku a její culíky skákaly společně s ní, Boris měl na tváři usazený zadumaný výraz. Sice do školy vyrazili s Žofkou společně, ale co bude dělat, až se jejich cesty rozdělí? Jak pozná, že je Luos stále s ním? A chtěl, aby s ním vůbec byl? Myšlenka na ducha, který mu celý den levituje u hlavy se mu líbila asi stejně jako ta, ve které vůbec netušil, kde se Luos nacházel. Šlo o situaci z luože pod okap a Borisovi přišlo, že zkrátka nemůže vyhrát.

Netrvalo dlouho a Žofka po cestě potkala spolužáky, které hned běžela pozdravit. S úsměvem od ucha k uchu k nim přiběhla, byla zkrátka nezastavitelná a ani v brzkých ranních hodinách jí nedělalo problém splnit tři p: přiběhnout, pozdravit a popovídat si. A to i s třeba naprostými cizinci! Avšak Boris, ten stál na druhé straně barikády. Měl rád svůj klid a bylo mu jedno, zda se v jeho okolí nacházela známá tvář, či nikoli. A to zvláště po ránu, kdy si přišel polomrtvý. Kafe neměl nikdy moc v lásce, i přestože by mu mohlo být skvělým pomocníkem. Zvláště po ránu, kdy více než člověka připomínal chodící mrtvolu.

„Jsi tu pořád, že jo?" zamumlal, když zdánlivě sám kráčel po chodníku.

Eh, ano, odpověděl mu Luos nejistě, ale vzhledem k tomu, že si nevlezl do sluchátka, tak mu Boris nerozuměl.

„Pro tvý dobro doufám, že jo," pokračoval Boris rozmrzele. „Protože jestli se couráš za Žofkou, nebo jsi někam zdrhnul, tak..."

Dál už ho Luos neslyšel. Zřejmě zaznamenal něco, co se mu nelíbilo, protože zděšeně vypískl a ihned vskočil do sluchátka, kde hledal pomyslný azyl. Borisovou hlavou se tak zčistajasna rozneslo kvílení sirény, které by dokázalo probudit i mrtvého. Byla to síla několika šálků kávy, jež mu vlila novou energii do žil a on nadskočil, jako by byl sám svědkem nějakého velkého „kaboom", a slétl na zem.

„Co blbneš?" vyjekl a vytrhl si sluchátko z ucha. „Tohle nebylo vůbec košer, ty..."

Najednou se však i on zarazil.

„Rebeko?" oslovil osobu, která se před nimi znenadání objevila.

„Hmm, Boris Březina," oslovila ho zmíněná Rebeka, blondýnka na jejíž tváři hrál úsměv od ucha k uchu a ani brýle s úzkými obroučkami nedokázaly zkrotit její jiskřící oči, které světu hlásily, že se chystá něco velkého.

Rebeka byla Borisovou spolužačkou, avšak kromě prostoru třídy neměli ti dva vůbec nic společného. Ona patřila do kroužku pomyslné třídní elity a jako jednu z mála ji blížící se přijímací zkoušky na gymnázium netrápily. I když o tom nikdo nemluvil, všichni věděli, že se dostane na jakoukoli školu bude chtít.

„Nevěděla jsem, že máš taky svého," dodala a Boris při těch slovech poněkud znejistil.

„Že mám svého co?" podivil se a poté vytřeštil oči překvapením. „Tak počkat, on je tady ještě někdo další?" zaváhal a tuto otázku výjimečně nesměřoval na Rebeku.

„Ano," ozvala se ze sluchátka nesmělá odpověď.

„A kdo to je?" pokračoval ve vyzvídání a konečně se postavil na nohy.

Avšak ještě než mu Luos stihl podat podrobné hlášení týkající se nového hráče, ozvala se opět Rebeka.

„Tohle," řekla a ukázala si nad rameno, „to je Ešud."

„Tak Ešud?" ozval se za ní hlásek Žofky, která k nim přiběhla. „Jako ty misky od táboráku?"

„To je ešus, Žofi," opravil ji Boris a přitáhl si ji k sobě. „Ty ho vidíš taky, viď?"

„No, jasně! Další pan duch je támhle!" vyhrkla a ukázala na stejné místo, kam předtím Rebeka. Právě tam se nacházel zmíněný Ešud, který byl v lecčem podobný Luosovi. I on by se dal připodobnit ke kuličce světla, jen byl o něco větší a zářil v tmavších, místech až šedých odstínech.

„Hmm, ta tvoje sestřička není úplně k zahození," pousmála se Rebeka. „To samé se ale nedá říct o tvém mimozemském doprovodu," dodala poté k jeho sluchátku. „Luos, že? Nemusíš se tam schovávat, Ešud mi už o tobě všechno řekl. Ztracený případ, ale... Jak tak na vás koukám, myslím, že si budete rozumět," zazubila se na Borise.

„To nebylo nutný," odsekl.

„Ale jo, bylo. Už jenom to, co máš na sobě," ušklíbla se a zaměřila si ho pohledem. „Aspoň tu čapku by sis měl vyměnit, vypadá, že toho už viděla dost."

„Nevěděl jsem, že mají čepice nějakou životnost," odfrkl.

„Ale jo, mají. A ta tvoje to má už za sebou. Jdeme," pobídla vzduch, který byl ve skutečnosti Ešudem, a poté odkráčela pryč.

„Tak fajn," vydechl Boris, když byla z dohledu. „Takže ono je tady těch mimoňů víc, jo?" obrátil se ke sluchátku, které nyní držel v ruce, aby jejich rozhovor slyšela i Žofka.

„Víc? Já nevím," hlesl Luos.

„Co? Neslyšíme tě," postěžoval si. „Mluv víc nahlas."

„ŘÍKÁM, ŽE NEVÍM!"

„Ou, no, tak to bylo zase moc nahlas," ušklíbl se a sluchátko trochu oddálil.

„Tak já nevím, nejdřív jsem málo nahlas, pak zase moc," mrmlal Luos pro sebe. „Už si to konečně rozhodněte."

„Hmm, nikoho dalšího nevidím," vložila se do toho Žofka a zatočila se kolem své osy jako tanečnice. „Ne, nikdo další tu není. Jen Luos a Ešus."

„Ešud," ozvalo se ze sluchátka. „A on... On tady vůbec nemá být. Nikdo od nás tu nemá být, takže... on mě sem musel sledovat!" vyhrkl. „Chce mi ukradnout nápad!"

„To může zkusit!" prohlásila Žofka bojovně.

„Ale vy to nechápete! Když má víc studentů podobný nápad, tak to nejlepší hodnocení dostane jenom jeden z nich! Ten, jehož práce má největší přínos a... To snad ne, já budu vážně muset všechno opakovat! Ale ne, já nechci!" zavzlykal. „Já nechciiii!"

„Sakra, chlape," zarazil Boris jeho kvílení. „Seber se trochu. Vždyť jsi na tom úkolu ještě ani nezačal pracovat, a to už víš, že budeš horší?"

„Ale když on Ešud je –"

„Mě ale nezajímá, jaký je," pokračoval Boris rozhodně. „Do učebnice jsi mi vlezl ty, ne on. Takže plán zůstává stejný."

„Uděláme ten nejlepší úkol a natřeme jim to!" pokračovala Žofka odhodlaně. „Na nás si nepřijdou, že jo, Borku?"

„Ano, ano, jasně, jak jinak," povzdychl si a podíval se na telefon, aby zjistil, jak na tom byli s časem. „No, a neměla bys už běžet za ostatníma, Žofi?"

„Šli napřed," řekla a chytila ho za ruku. „Jdeme?"

„Samozřejmě," pousmál se.

„A Rebeka má pravdu, tu kšiltovku máš už vážně hodně dlouho," dodala poté Žofka při pohledu na jeho čepici. „Je hodně flekatá a sežvejkaná. Nechceš novou? Já nějakou pěknou najdu a dám ti ji k narozeninám!"

„To ne, takové věci stojí hodně peněz," zavrtěl hlavou.

„To vím! A já taky všechny penízky schovala do kasičky a na kšiltovku to bude stačit! A bude to ta nejlepšejší kšiltovka na světě!"

„O tom nepochybuji, ale ty penízky si šetři pro sebe, ano? A pak si kup něco hezkého. Já novou čepici vážně nepotřebuju, tahle," řekl a přejel si prstem po kšiltu, „ta ještě drží."

Žofka si jeho čepici změřila zamyšleným pohledem.

„Hmm, možná, že ještě drží, ale už je stará," řekla nakonec. „Stará jako... dinosauři!"

„Jasně, jasně."

„A taky smrdí!" pokračovala ve výčtu. „Jako... Jako smradlaví dinosauři!"

„Tak teď přeháníš," pousmál se.

„Vůbec ne," zazubila se na něj a pro ilustraci si zacpala nos. „Je to vážně hrůza!"

„Fajn, tak já ti ukážu, jak moc smrdí," ušklíbl se a než se Žofka nadála, už měla jeho kšiltovku připlácnutou na hlavě.

„Tak co? Líbí?" zeptal se jí, zatímco si upravovala o pár čísel větší čepici, aby přes ni alespoň trochu viděla.

„Stejně budeš potřebovat novou," řekla s úsměvem a přimáčkla si okraje čapky k hlavě.

„A to jako proč?"

„Protože tahle je už moje!" zasmála se a rozeběhla se ke škole.

Boris nad ní jen pobaveně zavrtěl hlavou a poté sám přidal do kroku. Brzy mělo zvonit a zrovna na první hodinu si vážně nemohl dovolit přijít pozdě. S paní Tuhou nebylo radno si zahrávat, to už by si nad sebou mohl rovnou podepsat rozsudek smrti.

---

Zde je zachyceno loučení Žofky, která nám na moment zmizí z očí a to i se svým novým úlovkem! .

(Ano, i k tomuto příběhu bude animáček, ovšem s největší pravděpodobností až ke konci ONC, abychom měli jistotu, že neovlivňujeme výsledky!)

Zároveň byl tímto splněn takzvaný druhý milník soutěže ONC aneb dočetli jste 10k slov, vážení!