Boris chtěl spát. Vážně moc a moc chtěl spát, jenže to by ho seshora nesměl někdo neustále rušit.

„Borku?" ozvalo se do ticha.

„Ano?" zamumlal rozmrzele.

„Spíš?"

„Ne, Žofi. Ještě ne, " povzdychl si.

„Aha."

„Ono je to totiž těžký, když do tebe někdo pořád hučí."

„Hmm, hmm."

„A zítra nás navíc čeká vážně dlouhý den," pokračoval. „Takže teď už se mě na nic neptej a spi."

„Dobře," přikývla. „Dobrou!"

„Dobrou," zamumlal a s úlevou zavřel oči. Ani si neuvědomil, jak nebezpečně snadné to s ní vlastně měl, vždyť Žofka prakticky neprotestovala! Za normálních okolností by mu to přišlo podivné, ale nyní za to byl rád. Konečně měl chvíli klidu.

Žofka držela pusu na zámek a jen zírala do stropu, kde měla nalepených pár hvězdiček, které svítily ve tmě. Pokaždé je před spaním počítala, ale nyní se snažila zůstat vzhůru. Potřebovala ještě podniknout jedno menší dobrodružství, ale na to musela mít jistotu, že je sama.

„Borku?" zašeptala do tmy.

Nic. Žádná odpověď.

„Borku?" zkusila to znovu. „Borku, jsi vzhůru?"

Po této otázce ticho prořízlo hlasité zachrápání, ze kterého měl člověk pocit, že mu dřevorubec piluje nohy od postele. Žofka se však tohoto zvuku nezalekla, pro ni to znamenalo pomyslný startovní výstřel. Opatrně slezla po žebříku, který jí párkrát zavrzal pod nohama a po špičkách docupkala až ke stavbě z knížek.

„Luosi?" zašeptala. „Luosi, slyšíš mě?"

„A... Ano?" ozvalo se z medvídka nesměle a Žofka sebou zlehka trhla. Plyšák neměl nikde ovládání hlasitosti a jí v tu chvíli přišlo, že je na jejich spící pokoj tuze ukřičený. Avšak kromě Borisova zamlaskání a jeho přetočení se na druhý bok se jí žádné další odezvy nedostalo a ona usoudila, že může pokračovat.

„Vezmu tě na menší výlet," hlesla a sundala z vrchu stavby pár knížek.

„To můžeš?" zaváhal Luos, jenž měl obavu, že tímto poruší pravidla, která mu „jeho" člověk nastavil.

„Jasně, že jo," zazubila se na něj a sevřela plyšáka pevně v rukách. „Ničeho se neboj, bude to hezký," dodala šeptem a potichounku se proplížila ke dveřím.

Zlehka vzala za kliku a opatrně vykoukla na chodbu. Ticho. Tma. Zdálo se, že všechno a všichni spí, Žofka tedy v tichosti zamířila po špičkách rovnou do kuchyně. Myslela si o sobě, jak je úplným ninjou, ale zřejmě nešlo o tak dokonalé přemístění, jak si předtím malovala. Její kroky neušly loveckému instinktu jednoho z rodičů.

„Je všechno v pořádku, Žofi?" ozvalo se z otevřených dveří ložnice.

„Ano, mami," hlesla. „Jenom mám žížu, tak jdu s Brumlou do kuchyně."

„Dobře, ale moc dlouho se tam nezdržuj," pronesla rozespale. „A kdyby něco, tak za námi přijď, ano?"

„Jasně," přitakala a odcupkala do kuchyně. Tam položila medvídka na stolek, kde se nacházely i různé magazíny. Nejčastěji šlo o takzvané časopisy pro ženy, ve kterých se to jen hemžilo recepty, rozhovory a fotkami slavných. A právě ona poslední položka byla tím, co potřebovala.

„Tohle jsem ti chtěla ukázat," řekla Žofka, nyní již s natočenou sklenicí vody v ruce, a nalistovala Luosovi dvoustránku s outfity. Bylo zde vyfoceno několik různě oblečených lidí a vše doplňoval krátký text společně se škálou v podobě pěti hvězdiček.

„Tohle je módní policie," vysvětlila mu Žofka šeptem a důležitě si usrkla ze sklenice. „Hlídá oblečení hvězd."

„Tak vy tady oblékáte hvězdy?" podivil se Luos.

„No, jasně! Ale ne ty na nebi," zasmála se. „Hvězdy jsou slavní lidé. Hele, třeba tady ta paní," řekla a ukázala na herečku v rudé plesové róbě, „ta dostala pět hvězdiček. To znamená, že jí to moc sluší. A tahle paní," pokračovala u zpěvačky v džínové bundě a otrhaných kalhotách, „ta jenom jednu."

„Takže to není hezká hvězda?"

„Podle toho pána, co to psal, tak ne," pokrčila rameny. „Ale co kdyby to psal někdo jiný?" řekla a spiklenecky na Luose mrkla.

„Někdo jiný?" podivil se.

„Přesně! Co kdybys to psal ty?" pobídla ho a ukázala na outfit ženy, která získala jen tu jednu hvězdičku. „Třeba tady. Tomu pánovi se nelíbí její boty, protože nejsou stejně barevný. Mně se ale líbí! To ta bunda je ošklivá."

„Žofi," ozvalo se za nimi zívnutí. „Už jsem ti přece říkala, že ta bunda ošklivá není. To jsou jasný osmdesátky."

„Ano, mami," přitakala a věnovala jí úsměv od ucha k uchu.

„Už je vážně pozdě. Měla bys zaplout do postele, ať nejsi zítra unavená," dodala, když si též nalila vodu do sklenice.

„Ano, jen tady Lu-Brumlovi ještě něco dovysvětlím!"

„Brum, brum," zaznělo z medvěda robotickou intonací, a protože na tento argument nemohla maminka nic dalšího namítnout, tak je v kuchyni nechala o samotě.

„S Borkem jste mluvili o psaní," pokračovala Žofka s potutelným úsměvem k plyšákovi. „A tohle... to je důležitý. Úplně nejdůležitější, víš? Borek říká, že když píšeš, tak upravuješ svět. A tahle paní s těma různobarevnýma botama... Kolik hvězdiček bys jí dal ty, Luosi?"

„Já nevím," odpověděl s jistou bezradností. „Nerozumím oblékání."

„Ale no, tak. Zkus to," pobídla ho s prosebným pohledem. „Jenom to zkus!"

„Tak já jí ty hvězdičkové značky dám všechny a ona se pak na mě nebude zlobit."

„Výborně," zazubila se na něj Žofka a vzala jeho plyšákoidní schránku do náruče. „Právě jsi udělal rozhodnutí jako pan spisovatel!"

„Vážně? A to je všechno?" zaváhal. Přišlo mu to velice snadné. „Byla to zábava!" zajásal. „A nemohl bych... Nemohl bych jít zítra do školy raději s tebou?"

„Se mnou?" zopakovala zamyšleně a vydala se zpět do pokoje. Po špičkách docupkala až ke chrámu z knížek a vložila medvídka dovnitř.

„Víš, Luosi, na tohle je lepší Borek," řekla nakonec.

„Ale když já... já se ho bojím," fňukl. „On mě asi nemá rád."

„Uvidíš, že to bude dobré," konejšila ho. „Borek," pokračovala takřka neslyšně a otočila hlavu k posteli, ze které se ozývalo jen tiché oddychování. „Borek je moc fajn. Je to ten nejhodnější brácha a taky skvělý spisovatel. Jestli tě má někdo naučit psaní, je to on."

„Mám tě rád!" ozvalo se z plyšáka robotickým hlasem.

„Já –"

„Ouha, pardon," přerušil ji Luos. „To mi zase zlobilo ovládání."

„Aha," zamumlala a pak se zarazila. Ta stavba z knížek se jí vůbec nelíbila.

„Nechceš dneska spát u mě v postýlce?" navrhla.

„To bych mohl?"

„Jasně," přitakala a položila ho na palandu, kam si poté sama zalezla.

Žofka to v tu chvíli nevěděla, ale její menší lekce Luosovi opravdu hodně pomohla. Nešlo jen o to, že mu dělala společnost a ve spánku medvídka objímala. Hvězdy z magazínu i hvězdičky na stropě Luosovi připomněly domov. Domov, který byl je trošku nalevo od Slunce. A byť mu planeta Země a její obyvatelé ještě stále přišli poněkud vzdálení, najednou jako by jim byl zase o trochu blíž.