Boris se rozhodl, že výuku mimozemského návštěvníka pojme letem světem a pro tento účel vybral pár videí, díky kterým se mohli vzdělávat i ti nejmenší. Šlo o úplné základy zaměřující se na jednotlivá písmenka a Boris namátkou pustil jedno, které se specializovalo na písmeno p. Brzy však této volby zalitoval. Vždyť to se nedalo poslouchat! Pan učitel chtěl po dětech na druhé straně obrazovky, aby nacházely písmeno p v jednotlivých slovech a Boris si v ten moment přišel jako divák hodně špatného filmu, kdy z plných plic křičí: „Je to támhle! Dělejte! Pohněte! Tam!" A hrdinové se stejně musí nejméně pětkrát zastavit a poptat se na cestu. Ani jeho trénink z bezpočtu dětských show, které musel kvůli Žofce absolvovat, ho na toto peklo nepřipravil. A to i přestože byly na principu „tak kampak se ten čerchmant schoval" postaveny.

„Další slovíčko je pes," ozval se z reproduktoru veselý hlas vyučujícího. „Má toto slovíčko někde schované písmeno p?"

Boris se jen bezradně chytil za hlavu.

„Ano!" vyhrkl.

„Tak má?"

„Ano!"

„Má?"

„Do háje, ano! Vždyť to říkám, ty neřáde veselej!"

„Pst, Borku," pobídla ho Žofka, která byla do videa velice zabraná. „Nech toho pána mluvit."

Boris si jen hlasitě povzdychl a když bylo oficiálně rozhodnuto, že slovo „pes" písmeno p opravdu obsahuje, obrátil se k medvídkovi a zeptal se ho, zda mu to stačilo. Žádné odpovědi se mu však nedostalo.

„Na Luose toho bylo určitě moc," prohlásila Žofka a vzala si plyšáka k sobě, aby se k němu mohla přitulit.

„Jasně, tak moc," ušklíbl se Boris. „Hlavně se k tomu tak nelísej, Žofi. Ať od něj ještě něco nechytneš."

Jakmile to dořekl, tak přešel k reproduktoru, o kterém věděl, že jej Luos předtím několikrát poctil svou návštěvou. Opatrně po krabičce přejel prsty. Co viděl ve filmech, tak za sebou duchové obvykle zanechávaly sliz, takzvanou ektoplazmu, a to kdykoli posedli nějaký předmět, nebo třeba jen prošli zdí. Zde však nic takového neviděl.

„Hmm, vážně zvláštní duch," zamumlal si Boris pod vousy.

„Já ale nejsem žádný duch!" bránil se Luos. „A nejsem nakažlivý!"

„Zníš navztekaně," ušklíbl se.

„Taky mám vztek! Slíbili jste, že mi pomůžete," fňukl. „A za tohle dobré hodnocení nedostanu. Já potřebuji vědět víc!"

„Promiň," pokrčil rameny, „ale víc už pro tebe udělat nemůžeme. Viděl jsi video, to ti musí stačit. Teď šup, šup do toho svého létajícího talíře a padej pryč."

„Ale já žádný talíř -"

„A co ho vzít do školy?" skočila jim do toho Žofka.

„Zbláznila ses?!" vyhrkl. „To rozhodně ne, to nemůžu. Ne, v žádném případě."

„Ale ano!" stála si za svým. „Uslyší opravdového pana učitele, to mu určitě pomůže!"

„Jemu možná ano, ale myslí tady někdo na mě?" zanaříkal Boris, kterému se vidina dělání vesmírného chůváka vůbec nelíbila.

Na odpověď mu zazněl jen zvuk otevírání dveří a cvaknutí vypínače v předsíni.

„TÁTA!" zajásala Žofka, která odhalila identitu příchozího jako první. „Táta je doma!"

Po těchto slovech Borisovi nesmlouvavě vtiskla medvídka do rukou, vyrážka, nevyrážka, a běžela se honem rychle přivítat s jejich zachráncem, díky kterému nemuseli hladovět. Lákavá vůně grilovaného kuřete se rozlila předsíní a během chvíle vládla celému bytu. Boris by se též nejraději připojil do vítacího klubíku, ovšem ještě předtím musel něco vyřídit.

„Fajn. Tak já tě teda zítra do školy vezmu, ale mám podmínku," sdělil mu přísně. „Musíš mi slíbit, že tam nic neprovedeš a nikoho to, no, neposedneš."

„Ničeho živýho se ani nedotknu, přísahám!" ozvalo se z medvídka a hned poté pročíslo byt jasné volání v podobě: „VEČEŘE!" Mamince se zřejmě za pomoci odborného dohledu Žofky povedlo dovařit brambory, aby byly poživatelné, a jídlo tak bylo kompletní.

„HNED JSEM TAM!" křikl Boris na odpověď. „Uděláme to takhle," obrátil se k plyšákovi, kterého položil na zem a vzal z poličky několik knih. „Zůstaneš v tomhle medvědovi až do rána," pokračoval, zatímco kolem něj stavěl jakýsi knižní Stonehenge, „neopustíš tuhle hračku ani tyhle knížky, dokud neřeknu jinak, jasné?"

„Kde je med?" odpověděl mu medvěd robotickým hlasem.

„Tak jasné?" zopakoval netrpělivě.

„Ano, pardon. Nějak mi to tady přeskakuje."

„Jo, mně už z tebe taky přeskakuje," povzdychl si.

„Cože to?"

„Nic. Prostě jen zůstaň v tomhle medvědovi," odpověděl, když se mu povedlo stavbu dokončit a přiklapnout ji poslední větší bichlí. „S nikým nemluv, ráno si pro tebe dojdu a povíme si víc."

„A proč ty knížky?" zaváhal Luos, aniž by si uvědomil, že se ocitl ve snu každého knihomola: obklopený čtivem bez jakéhokoli lidského kontaktu.

„To je hranice, přes kterou nepůjdeš," vysvětlil. „Jde o takový chrám pro moji příčetnost."

Boris si byl až moc dobře vědom, že ty knížky zde byly jen pro jeho dobrý pocit. Sám se nedokázal přesvědčit, zda je jeho mimozemský návštěvník stále v medvídkovi, či se již náhodou nepřenesl někam jinam, a tak mu nezbývalo nic jiného než doufat, že Luos svému slovu dostojí a v prostoru knih opravdu zůstane. A nepokusí se ho v noci třeba sondovat. Boris znal z doslechu vyprávění nejrůznějších bláznů, co tvrdili, že je unesli „ufouni" a pak s nimi prováděli nejrůznější věci. A on opravdu neměl v plánu stát se něčím grilovaným kuřetem.

Budování pevnosti osamění mu zabralo pár minut, takže když konečně dorazil ke stolu, všichni již večeřeli.

„To je dost, že jsi dorazil," pokárala ho maminka.

„A co ruce?" neodpustila si menší rýpnutí Žofka.

„Mám je obě, díky za optání," ušklíbl se a posadil se na své místo vedle maminky. „No, a jak jste se jinak měli?" dodal, snad aby přišel také na jiné myšlenky, než jsou posednutí medvídkové.

„Dneska byl trochu frmol," dal se do vyprávění jako první táta.

Boris ho poslouchal, a přitom si na talíř s ještě horkým bramborem dával kuře, které nezapomněl doplnit o velkou dávku kečupu. Bylo jedno, o jaké jídlo šlo, vše mu zkrátka chutnalo více s kečupem. Hranolky? Kečup. Řízek? Kečup. Salát? Ten nejedl. Nebyl totiž králík a věřil, že ani několik lahví kečupu by nedokázalo té zelené fujky věci dodat potřebnou chuť.

„Odstavili nám na několik hodin počítače," pokračoval tatínek s povzdychem, „takže jsem si všechno musel projít ručně. Vážně hrůza. Byl bych doma dřív, ale nemohl jsem odejít od rozdělaného, to už bych na to nenavázal."

„A ty, mami?" mlaskla Žofka. „Nějaké novinky?"

„Všechno při starém, zlatíčko," mávla nad její otázkou rukou. „Jen ta Helga, zatraceně, jak ta mi pije krev. Buď vůbec nezapíše žáky, co chybí, nebo s nimi zapíše i ty, co náhodou přišli! A já abych to po ní každý den stokrát kontrolovala!"

„Zní jako sympaťačka," zazubil se Boris od jídla na Žofku a ta mu úsměv oplatila.

„Jistě, jistě, sympaťačka," zamumlala maminka s jistou nevrlostí. „Máte štěstí, že chodíte na jinou školu a nemusíte se s tou babou vídat."

„To tedy," přitakal tatínek. „Každý ví, že jedna Helga vydá nejméně za deset odstavených počítačů," dodal již s prázdným talířem v rukách. „Jdu do kuchyně, nechce odtamtud někdo něco?"

„Další kečup, prosím!" oznámil mu Boris s prázdnou lahví.

„Žádný další kečup," zarazila ho maminka. „Kolem pusy ho máš tolik, že bys mohl zásobovat fastfoody v celém kraji."

„To je jenom důkazem toho, že jsem labužník!" protestoval.

„Nebo prase," zasmála se Žofka.

„Hej! To není vůbec pravda!" protestoval

„Souhlasím," přitakala maminka. „Prasata se alespoň jednou za čas umyjí."

Tato hláška Žofku rozesmála, ale Boris, ten jenom něco nesouhlasně odfrkl a poté pokračoval v jídle.

Zbytek večeře byl doprovázen rozhovorem nad vším možným. Boris si postěžoval ohledně autorského bloku, který ho již delší dobu trápil, a poté ve zkratce shrnul, jak bylo ve škole. V poslední době se však každý den dal nazvat jen jedním slovem: hrůza. Vzhledem k tomu, že se blížily přijímací zkoušky na gymnázium, tak všichni šíleli. Rodiče, učitelé, spolužáci, a tak nějak bláznil i on. Vše se točilo jen kolem známek, bodů, průměrů... Zkrátka samá čísla, která tak moc nesnášel. Když tedy po jeho vyprávění nastoupila Žofka a její přednáška o ztraceném střevíčku panenky, který se však znenadání objevil na dně autíčka, tak si tuto změnu tématu náležitě užíval. Žofka každé slovo velice prožívala a její zápal byl něčím, co mu dokázalo zlepšit večer.

„Ale ta bota tam nebyla!" pokračovala rozohněným tónem. „Nebyla tam a pak puf! Je tam!"

„Takže chceš říct, že ti tam ta bota odhopskala sama?" zasmál se táta, ovšem Boris po jeho otázce zvážněl a pohledem vypátral chodbu, kde se nacházely dveře od jejich pokoje. Dveře, ze kterých mohly vyhopskat věci mnohonásobně horší než posednuté botičky.

Žofka jako by jeho starost vycítila, tak ihned stočila řeč úplně jiným směrem.

„Dneska jsem to Borkovi natřela v honěný!" prohlásila hrdě a Borisovi při těch slovech málem zaskočilo kuře.

„To není pravda!" vyhrkl, a přitom důležitě švihnul a mávnul kostí, jako by šlo o kouzelnou hůlku.

„Ale je! Nedokázal jsi mě chytit! Ani jednou!"

„Tomu bych i věřila," nadhodila maminka zamyšleně. „Žofka má nohy jako blesk!"

„Nejen to," ušklíbl se Boris. „Musí mít i nějaký ten motorek, nebo tak něco, protože se za celou dobu ani jednou nezastavila!"

„Motorek?" zaváhal táta. „Ale, Žofi, to je doping!"

„Přesně tak," přitakal Boris. „Nesportovní chování!"

„To není pravda!" bránila se. „Já žádný motorek nemám. Hele!" dodala a vstala ze židle, snad aby pravdivost svých slov lépe dokázala. „Vyhrála jsem fér a klidně vás vyřídím oba najednou!"

„Hmm, to zní jako dobrý plán na víkend," zazubil se na ni táta.

„Jak jinak," povzdychla si maminka. „Hlavně se přitom nezabijte. A co ty? Už jsi dojedl?" obrátila se k Borisovi, který byl posledním členem rodiny, jenž měl před sebou ještě stále zbytek brambor.

„Ano, děkuju," odpověděl a podal jí talíř.

„V poslední době jíš vážně hrozně," neodpustila si menší dloubnutí při předávce. „Měl bys to zlepšit, třeba pak budeš mít víc síly tady na sestřičku."

„Hmm, tak to bude chtít víc než kuře," pousmál se a poté obrátil pozornost zpět ke stolu, kde před nimi přistál speciální dezertík. Táta připravil něco na způsob zmrzlinového poháru, vypadalo to úžasně, jen to mělo maličkou chybičku. Boris s lehkým odporem zvedl pár plátků kiwi, jež mu tam přistály a nenápadně je posunul Žofce, která v tomto ohledu fungovala jako černá díra. To mělo jisté výhody, kdykoli narazil na něco, co mu nechutnalo, mohl se toho za pomoci sestřičky okamžitě zbavit. Dokonalý zločin, a to hlavně když přišlo na kiwi, po kterém se mohla Žofka utlouct, zatímco on se na tu chlupatou věc nedokázal ani podívat. Vždyť jak se to má sakra jíst?

Po večeři následovalo klidné sledování televize následované poněkud vášnivějším hraním deskových her, u kterého Boris div nejiskřil zlostí. Jak je možné, že mu za celou dobu hraní „Člověče, nezlob se" padla pouze jedna šestka, a to jen proto, aby ho Žofka za pár vteřin vyhodila?! Taková nespravedlnost. Naštěstí si stihl zchladit hlavu pod sprchou a po vykonání nezbytné hygieny byl připravený konečně zalézt do domečku, odkud ho nikdo nevyhodí.

„Díky, že jsi jim neřekla o tom mimoňovi," zašeptal Boris do tmy pokojíčka, zatímco si naklepával polštář.

„Nemáš zač!" ozvalo se z vrchu palandy, kde ležela Žofka. „Ale někdy jim o Luosovi řekneme, že jo? Určitě by se jim líbil. Chceš vidět maminku s tatínkem, Luosi?" zavolala ke knížkám, ale žádná odpověď nepřišla.

„Řekl jsem mu, aby až do rána s nikým nemluvil," vysvětlil jeho mlčenlivost Boris.

„Proč?"

„Protože musím mít jistotu, že ve škole nic neprovede. Další vysílání španělské telenovely bych už asi nedal. Prostě bude zticha, poslechne si, co nás učí a pak hotovo, vymalováno, čau, čau, šťastnou cestu!"

„Aha," zamumlala. „A víš o tom, že když mu zakážeš mluvit, tak nebudeš vědět, kde je?" dodala s potutelným úsměvem.

„Cože?"

„No, jo," zasmála se. „Takhle může být Luos úplně všude, třeba ho máš v nosu!"

„A je tam?"

„Kde? V nosu?"

„Ne, v tom medvědovi. Tak je tam?"

Boris si po těch slovech přitáhl deku blíže k obličeji a nohy si přitisknul ke břichu, aby měl jistotu, že na něj případná mimozemská sonda nedosáhne.

„Je," přitakala Žofka.

„Vážně? A jak to víš tak jistě?"

„Protože vidím světýlko."

„Tak světýlko?"

Boris neodolal a povolil ve své dekové obraně. Vykoukl směrem ke knížkám, ale i když byly jeho oči přivyklé tmě, žádné zmíněné „světýlko" neviděl.

„Takže podle toho jsi věděla, kde se ten mimoň nachází?"

„Jmenuje se Luos," opravila ho. „A ty to jeho světýlko vážně nevidíš?"

„Ne," zahuhlal a zase se zahrabal. „Ale kdyby se to světýlko kamkoli pohnulo, tak mi dej okamžitě vědět, ano?"

„Ano! Dobrou, Borku!"

„Dobrou noc, Žofi."

Člověk by čekal, že bude od té chvíle v pokoji sourozenců klid, ale opak byl pravdou. Nastal čas vydat se na menší výlet!

---

Procvičení mozku pro aktivní čtenáře do další kapitoly: Kdopak se to chystá vydat na výlet?

A) Boris

B) Žofka

C) Luos

D) Nikdo, je to past a všichni spokojeně spinuškaj!