Boris rychle zjistil, že se jeho způsob psaní dosti podobá tátovu vaření. I když existovala spousta kurzů zaměřených na (nejen) začínající spisovatele a na internetu se dalo dohledat také velké množství nejrůznějších příruček, on o nic z toho nejevil zájem a raději na to šel metodou pokus-omyl. Sice to trvalo déle, ale aspoň ho to bavilo. Tedy po většinu času. Někdy přišly momenty plné zmaru, kdy chtěl Boris všechno smazat a už se nikdy v životě psaní ani nedotknout. Tenhle příběh stejně nebude chtít nikdo číst, říkal mu jeden z hlásků v hlavě. Je to blbost, přidal se druhý. Tohle nikdy nedotáhneš do konce, oznámil mu třetí. Běž dělat něco jiného, poňoukal ho čtvrtý. A i když se našly okamžiky, kdy byl Boris nakloněn tomu je poslechnout, nakonec si jen zanadával a zkoušel na příběhu pracovat. Každý den. Třeba si ho jen číst, ale mít tam tu aktivitu. Věnovat se mu. Přemýšlet nad ním. Jednotlivé scény si pouštěl v hlavě jako film, a to zvláště při jízdě autobusem nebo ve sprše, a všechny nápady ihned poté zapisoval, aby je nezapomněl (zvlášť po sprchování to někdy byla až kuriózní podívaná). Poznámky tak měl rozeseté všude možně: v mobilu, počítači, sešitě... A jen díky nim mohl začít s řádným úpravami.

Boris měl v počítači uloženo mnoho souborů se jmény jako „Ajtymagus", „Ajtymagus_kdybyproblem", „Ajtymagus_predutekem" a „Ajtymagus_kdyzneumre", které sloužily jako zálohy, kdyby se nějaká z těch změn ukázala být spíše na obtíž než ku pomoci. Bylo to náročné, ovšem to zkrátka k hezkým a vzácným věcem patří. Z uhlíku se také nestane diamant tím, že se na něj jednou šlápne.

Boris nevycházel z údivu, kolik věcí bylo po dokončení příběhu vlastně nutné propojit. V průběhu psaní ho napadlo mnoho zajímavých scén a nyní musel zpět až na úplný začátek, aby do textu vložil náznaky, které by k těmto scénám vedly. Aby vytvořil vodítka, díky kterým může na záhady přijít čtenář sám, nebo se při zpětném čtení alespoň chytí za hlavu a řekne si: „Sakra, vždyť ono to tam vlastně je!" (Tuto druhou možnost až škodolibě preferoval více než cokoli jiného.)

Stejně tak přímá řeč postav musela být překopána. Leckdy to totiž vypadalo tak, že se jedna osoba stala Borisovým hromosvodem, který jako autor využíval, aby se skrze ni dozvídal více o příběhu. V praxi to vypadalo tak, že si Boris vybral jednoho človíčka, jehož práce v dialogu byla chrlit otázky a nutit zbytek osazenstva, aby mu na ně odpovídali. Díky tomu Boris zjistil, jaké věci byly pro příběh důležité a co má v další verzi rozpracovat, ovšem co se týče kvality samotných rozhovorů... Ta byla na pováženou. Naštěstí měl Boris po ruce povídání jednoho váženého autora, díky kterému i tu zákeřnou složku zvanou dialog dokázal překonat. Tento pán totiž přirovnával psaní k bloudění v mlze, a právě tím si Borise získal. Přesně tak to totiž cítil i on sám. Bloudění v mlze. Tehdy vidíte jen kousek dopředu, víc ne a teprve když je vše dopsáno, když konečně naleznete tu cestičku ven, tak se musíte vrátit zpátky na start, odkud máte za úkol celý svět přesvědčit, že jste měli už od začátku jasno, kudy půjdete. Že jste jako autoři vlastně nikdy nebloudili.

I přes veškerou Borisovu snahu se mu však časem začínaly problémy s příběhem nekontrolovatelně vršit a v souboru se objevilo velké množství oříšků, které ne a ne rozlousknout. Právě kvůli těmto kouskům Boris nejednou propadal panice, že ten příběh nikdy nebude tak dobrý, jak si jej vysnil. Že ty úpravy snad nikdy nedokončí. Byl to podobný pocit bezradnosti, jaký zažíval již během prvotního psaní, možná i o něco silnější, vzhledem k tomu, že nyní četl slova, která se mu vůbec, ale vůbec nelíbila. Některá se mu navíc tím opakovaným čtením až hnusila.

„Ale no, tak. Nevřískej tady," osočila ho Rebeka během přestávky, když byla svědkem jednoho z jeho nikdy-to-nedokážu výlevů. „To bude dobrý."

„A jak si tím můžeš být tak jistá?"

„Tak to ber jako ten váš zatracenej výtah," pokrčila rameny. „Možná to teď vypadá blbě, ale zase se to rozjede, uvidíš. A teď se už sakra seber, chlape!"

„To ti na mě poradila Žofka, že jo?" zamumlal, ale přitom se pousmál.

„A kdo jinej?" zazubila se na něj. „Jakmile se ti ta příšerka jednou dostane do hlavy, už ji z ní nedostaneš."

„Tomu bych i věřil," pousmál se. „No, a prosím tě... podívala by ses mi tady na ten začátek? Chci to udělat čtivější, ale nevím jak."

Boris se poučil ze svých chyb a původní verze s opakujícími se slovíčky „byl" šla do koše. Najednou na něj působila mdle a on chtěl změnu. Vždyť první věta příběhu představovala jen oznámení, co měl čaroděj na sobě a aby něco takového upoutalo čtenáře, pak by muselo jít o zatraceně zajímavý outfit. Třeba bikiny! Ano, kdyby měl na sobě Ajtýmágus bikiny, pak by mu ta první věta mohla projít. Ovšem hábit? Ne, to nebylo nic speciálního. Boris se tedy rozhodoval mezi vhozením čtenáře rovnou do akce ála kreditka v ohrožení, či představením světa, ve kterém se ocitají. Sám si nedokázal vybrat a čas od času pár slov smazal, a to jen aby je na to místo hned poté zase ve stejném znění opět dopsal. Naštěstí tu ale byla Rebeka, na níž si tyto verze mohl otestovat a která mu nyní i bez větší pomocí Ešuda dokázala dát pár podnětných komentářů týkajících se úprav. Společně nakonec zvolili cestu kreditky a přišli i na několik dalších vylepšení, která přirozeně nezapomněli prodiskutovat s oběma helii a Žofkou. (Ta poslední jmenovaná osoba tam neměla být, ale nějak se jim ji nepodařilo odehnat.)

A tak byl pokrm připraven, šňůrka náhrdelníku zauzlena. Nyní zbýval poslední a vlastně i možná nejnáročnější krok – podrobit příběh finální zkoušce. Borisovým prvním čtenářem mimo okruh jejich velké pětky nebyl nikdo jiný než maminka. Paní Březinová osobně. Boris pro tento kousek sbíral odvahu několik dní a když došlo na samotné čtení, zůstal s maminkou v pokoji sám. Těžko říci, kdo byl v tu chvíli více nervózní. Luos se Žofkou s napětím očekávali, kdy se dveře opět otevřou a každá minuta se táhla neskutečně pomalu. Bylo to zlé, Žofka chtěla nejednou vyslat Luose na výzvědy, ale nakonec toho nechala a místo toho mu jen předčítala z otevřené knížky. I když sama ještě nedokázala číst úplně plynule, pamatovala si pohádky velice detailně, takže i když slova tahala z paměti, působilo to, jako by je četla. Dokonce i věděla, v jaký okamžik má otočit stránku a svým výstupem tak dokázala oklamat takřka kohokoli.

„Tak cooo?!" vyhrkla Žofka, když se dveře pokoje opět otevřely. Ihned se vrhla kupředu, div maminku v chodbě nepovalila.

Boris jí na to nic neodpověděl. Jen tam tak stál a mlčel. Nikdo kromě něj se tak ten den nedozvěděl zpětnou vazbu na čaroděje Ajtýmága a jediné, co Luos s Žofkou věděli s naprostou jistotou, byl fakt, že se Boris dal do dalšího přepisování. Strávil nad tím příběhem ještě nějaký čas, ale už přitom vypadal velice spokojeně. Žádné rozezlené mumlání ani mrzuté chytání se za hlavu. Měl jasný směr a ať již se od maminky dozvěděl cokoli, zřejmě mu to pomohlo.

Jejich velká pětka se u příběhu sešla ještě několikrát. Boris jim předkládal upravené kapitoly, konzultoval s nimi úpravy a když se zdálo být vše připraveno, mohlo se přejít k druhému čtení. Tehdy v pokoji nezůstal ani sám autor.

„Takže?" zaváhal Boris, když za nimi maminka vešla do obýváku, kde jim zrovna Žofka vyprávěla pohádku o „Alibabovi a vážně moc hodně loupežníků".

„Povídej, mami," přidala se Žofka a chytila se její sukně. „Líbilo se ti to? Je to skvělý, že jo? Že jo?"

„Je to vážně dobré," pousmála se maminka.

„Opravdu?" vyhrkl Boris.

„Ano," přitakala. „A to neříkám jenom kvůli tomu, že se mě Žofka drží jako klíště a jinak by mě odsud nepustila," zasmála se. „Na první příběh je to vážně skvělá práce. Moc se vám to všem povedlo a jsem vážně zvědavá, s čím dalším přijdeš," dodala směrem k Borisovi se spikleneckým úsměvem a ten v tu chvíli cítil, jak mu pomalu rudnou tváře.

A tak byl příběh vyladěn, což znamenalo, že nastal čas loučení. Opět. Tentokráte se však odehrálo za mnohem příjemnější atmosféry. Luos s Ešudem jim slíbili, že se na planetě Zemi opět zastaví a kdoví, možná s sebou vezmou i pár známých. (U této poslední věty si Boris nebyl jist, zda to má brát jako odměnu, či výhrůžku.)

„Děkuji vám za pomoc," sdělil jim Luos z medvídka a kdyby měl slzné kanálky, jistě by měly nyní o práci postaráno.

„Ale ještě se uvidíme, že jo?" ujišťovala se Žofka.

„Ešud říká, že to nebude problém," přetlumočila Rebeka svoje sluchátko.

„Přesně tak," přitakal Luos. „Určitě se tu zase zastavíme!"

„To je moc dobře," usmála se Žofka a řádně ho objala. „Budeš nám tady moc chybět."

„Vy mně taky," ozvalo se z medvídka. „Mám vás rád!"

„Hmm, zase tě zlobí ovládání?" zaváhal Boris, který tušil, že jde o jednu z frází, co plyšáci říkají.

„Ne, všechno funguje tak, jak má," zasmál se Luos, který si v tu chvíli byl po dlouhé době jist, že konečně udělal něco správně. A i když jejich práce ještě nebyla ohodnocena, tak z nějakého důvodu tušil, že uspěl. Konečně se cítil být velkým.