„Tak jsme doma!" zvolal Boris mezi dveřmi. „Nebo... v pekle?" dodal spíše pro sebe a zacpal si nos, do kterého ho po příchodu stihl udeřit zápach spáleniny. „Mami, to už zase vaříš?"

„Nebuď drzý!" ozvalo se z kuchyně.

„Beru to jakože jo," ušklíbl se a pověsil si bundu na háček.

„Ty tousty se vymkly kontrole!" pokračovala maminka přísným, přesto trochu zoufalým hlasem.

„Pomůžu ti, mami!" zavolala Žofka pohotově a užuž se za ní chtěla rozeběhnout, ale Boris ji zastavil.

„Ruce," pobídl ji a pokynul hlavou ke koupelně.

„No, jooo," zamumlala a poté si v rychlosti opláchla dlaně pod proudem vody. Ani si je pořádně nestihla utřít do ručníku a už pádila do kuchyně, ze které se v mezičase začal linout lehký kouř.

Boris věděl, že experimenty jejich maminky nesměly být brány na lehkou váhu, a proto se rozhodl stáhnout do ústraní. Obvykle to byl jejich táta, který díky práci z domova mohl vládnout i kuchyni, ale dnes byl zřejmě povolán do kanceláře, čehož se jejich maminka rozhodla využít, odhodlaná ukázat světu, co vše se stihla naučit.

A tak zatímco si Žofka hrála na dobrovolnou hasičku, Boris zaplul do jejich pokojíku, kde se hodlal věnovat tomu, co ho baví. A mezi to se matematika rozhodně neřadila. Jakmile tedy dorazil do pokoje, bez zaváhání odhodil učebnici na svůj pracovní stůl, kde se to jen hemžilo počmáranými papíry, rozházenými tužkami a papírky od bonbónů.

„Tak fajn, jde se na věc," pousmál se a prokřupl si prsty.

Boris působil velice odhodlaně, jako by šlo o válečníka, který se chystá zasadit finální úder svému protivníkovi a opravdu! Přítomnost oné bojovné nálady byla rozhodně na místě. Pokud Boris předtím prohrával souboj s aritmetikou, pak tvorba příběhu, to byla vyšší dívčí. Již nějaký čas nenapsal ani čárku, což bylo samo o sobě dosti frustrující, avšak nyní se to mohlo změnit. Boris rychle pochopil, že lepší příležitost než během improvizovaného požárního cvičení, se mu jen tak nedostane.

A tak usedl k počítači a instinktivně se natáhl po hrnku, ve kterém měl připravený čaj. Kromě bonbónů to byl právě tento nápoj, který ho dokázal tak nějak správně „nastartovat" a vyburcovat k výkonu. Jenže šlo o čajík z rána, který byl nyní úplně ledový. Nepěkná věc, ale vzhledem k tomu, že do kuchyně v tuto chvíli nemohl, rozhodl se, že to přežije s tím, co má. Zlehka si tedy usrkl studené tekutiny, ušklíbl se a hrneček opět odložil. Boris věřil, že mu právě čaj dokáže přinést dostatečné množství inspirace, aby svého hrdinu udržel na orbitě planety Země ještě o něco déle. Ivan Ivanovič se totiž nacházel na vesmírné stanici a nyní byl v maléru. Jistě, na začátku to vypadalo velice dobře. Hlubokému vesmíru vládl klid a mír, jenže poté se pod nohama Ivana ozvala ohromná rána a...

Neuvěřitelné! Boris nevěděl, jak se to stalo, ale stačilo mu přečíst si pár vět ze začátku a byl zpátky. Zpátky ve svém světě! A zatímco on s vyplazeným jazykem spřádal plány, jak vše vyřešit bez větších obětí, jeho mimozemský návštěvník se odhodlal opustit učebnici a dal se do šmejdění.

Luos zaregistroval, že kromě Borisova pracovního stolu se naproti nacházel neméně zabordelařený stolek Žofky, který byl však kromě pomalovaných papírů pokryt také stavebnicí a několika plyšáky. Dále tu byla palanda, skříň na oblečení a nechyběly poličky s knihami všeho druhu, které zakrývaly značnou část stěny. Luos se zaujetím přelétl k publikacím, které se dotýkaly nejrůznějších témat od elfů a draků až po záhady lidského těla. Byla to vskutku impozantní sbírka a když se na ni Luos dostatečně vynadíval, tak opět nabral odvahy a přelétl zpět k Borisovi, aby mohl lépe sledovat samotný proces onoho tajemného psaní. Samozřejmě, že od něj udržoval uctivou vzdálenost, přeci jen šlo o člověka a ta schránka masa, kostí a jiných fujky věcí, ta Luose stále děsila. Strach byl však doplněn i o jistou fascinaci, které se mu z pozorování Borisova počínání dostávalo plnými doušky. Vždyť to byla právě tato schránka, která lidem to psaní umožňovala! Borisovy prsty tančily po klávesách, slova na monitoru přibývala a on přitom vypadal velice soustředěně. Luos si všiml, že některé klávesy byly stisknuty častěji než jiné, ovšem jakmile začal Boris mačkat jednu konkrétní s nápisem „delete", tak i někdo neznalý jako on poznal, že jde do tuhého. Atmosféra pokoje se najednou úplně změnila a frenetické psaní pomalu ustupovalo rozezlenému mazání. Od počítače se tak brzy ozývaly mrzuté povzdychy v nejrůznějších podobách.

„Bože."

„No, to snad ne."

„A co s tím chceš dělat?"

„Nesmysl."

„Krucinál."

„Blbče!"

U toho posledního slova nebylo Luosovi úplně jasné, zdali bylo určeno Ivanu Ivanoviči, nebo samotnému autorovi, ale ono to bylo vlastně jedno. Boris měl náladu pod bodem mrazu a Luos zaznamenal, že ve chvílích největšího zoufalství se mladík uchyloval k tomu, že opouštěl soubor, do kterého předtím tak pracně zaznamenával znaky a přecházel do sítě. Virtuálního prostoru, kam sice též čas od času něco vpisoval, ale zdálo se, že toto má jiné účely než ty vyloženě autorské.

Luos se snažil přijít na zdroj Borisova podivného chování, ovšem ať dělal, co dělal, moc smyslu mu nedávalo. A tak s ním jen zadumaně sledoval v pořadí již asi sedmé video o tom, jak se štěně snaží vyskočit na gauč, a přitom z něj neustále padá.

Po nějaké době Boris okno prohlížeče konečně zavřel a Luos nabyl dojmu, že jim svítá na lepší časy. Už budeš psát? Budeš psát? No, tak, pobízel ho. Do toho! DO TOHO!

Jenže Boris na jeho slova nereagoval. Jak by také mohl, když o jeho přítomnosti neměl sebemenší potuchy. Místo psaní si jen skryl hlavu do dlaní a mlčky se utápěl v myšlenkách. Dle všeho hodně mrzutých, nešťastných myšlenkách. To Luose pletlo snad ze všeho nejvíc. Vždyť ta střapatá holčička říkala něco o tom, že má Boris toto psaní rád. Tak proč nyní vypadal tak nešťastně? Tak ztraceně? Mrzutě?

„Je to jen první draft," zamumlal Boris pro sebe, když opět otevíral soubor s textem. „A první draft nemusí být perfektní," zopakoval hlášku, kterou znal tak dobře ze spisovatelských skupin. „Nemusí být perfektní, musí jenom existovat," pokračoval a několikrát klepnul prsty o klávesnici. „Musí jenom... ZATRACENÁ PRÁCE!" vyhrkl, možná o něco více hlasitěji, než měl v úmyslu.

Pravdou bylo, že se Boris jako autor dostal do slepé uličky. Nechal svému hrdinovi pod nohama bouchnout sklad, jenže problém. Nyní vůbec netušil, jak má pokračovat dál. A pokud nic neudělá, tak mu Ivan Ivanovič umře, a to by bylo zlé. Kdo kdy viděl knihu, která by skončila po dvou odstavcích? Ne, on ho musel zachránit, to byla jeho povinnost jako autora. Vytvořil ho a teď ho má na starost. Jenže Ivan Ivanovič byl tvrdohlavý mezek, který ho zkrátka odmítal poslouchat. Boris ho potřeboval dostat z vesmírné stanice, která se měla brzy rozlétnout na tisíce kousků, ale on zkrátka jen pořád dokolečka opakoval, jak má důležité poslání, které je důležitější než jeho život. Musí stanici zachránit, nemůže odtamtud odejít. Žádná slova tak nedokáží popsat, jak moc tyto hrdinské řeči Borise nasíraly.

„Prý poslání," pokračoval pro sebe rozezleně. „To je taková –"

„Borku?" přerušila ho Žofka, která vykoukla ze dveří. „Maminka říká, že tady máš přestat blbnout a... Ty jsi ale fešák!"

„Och, díky," pousmál se a pročísl si lehce mastné vlasy, které měl věčně schované pod čepicí.

„To ale nebylo na tebe," oznámila mu Žofka rázně. „Pojď si hrát!" zvolala a rozeběhla se za Luosem, který byl v tu chvíli zcela ochromen strachy.

Ono mě to vážně vidí? Něco takového bylo vskutku nečekané. Rozdováděný človíček, může snad být něco děsivějšího? A tak se Luos rozhodl pro zopakování svého triku z parku., ovšem tentokráte s jednou menší změnou. Posedl lampičku.

„Žofi? Co to děláš?" zaváhal Boris, když viděl, jak jeho sestřička nejprve prohlásila prázdný prostor za fešáka a nyní se v naprosté vážnosti snažila domluvit s vybavením pokoje. V tu chvíli si o ni dělal velké starosti, i když Žofka nastoupila do školy teprve nedávno, a ještě stále byla ve věku, kdy se jisté výstřednosti stále tolerují, toto už na něj bylo moc. Jistě, pokud k vám přijde dítě s prstem v ústech, aby vám ukázalo „krásnou díru" (rozumějme po chybějícím zubu), přijmete to lépe, než když to samé provede člověk středního věku, ale odhodlané mluvení k lampičce? To už opravdu působilo trochu přes čáru.

„No, tak, vylez," škemrala jeho sestřička směrem k žárovce, která párkrát zablikala.

Žofka to vnímala jako snahu o komunikaci, avšak něco takového bylo tím posledním, na co Luos myslel. V tu chvíli byl totiž strachy bez sebe. A když zjistil, že Žofku svým úhybným manévrem neoklamal, pokusil se využít její chvilky nepozornosti a vskočil do kelímku s tužkami. Luos doufal, že tímto činem bude jeho hra na schovávanou vyřešena, jenže dívka si ho našla i tam. Působilo to, jako by měla nějaký radar, či něco jemu podobnému. Jako by ho snad doopravdy viděla, ale něco takového přeci bylo nemožné! Nikdo s tělem by jej neměl být schopen zaznamenat! Přesto ho Žofka dokázala následovat kamkoli se vrtnul.

Tento pomyslný dar však měla zjevně pouze ona. Boris totiž stál celou dobu na místě jako zaražený a vůbec nechápal, co se to kolem něj děje. Zvládl jen sledovat sestřičku, jak zdánlivě bezcílně pobíhá po jejich pokoji, jako by šlo o kočku, která se honí za laserovým ukazovátkem. Luos jí to totiž nedělal jednoduché a jeho úniková cesta byla plná kliček. Z kelímku s tužkami zamířil do blízkého penálu, z penálu zase do knížky, z knížky do trenýrek, odkud ale zatraceně rychle zmizel, a poté vlétl do lustru. Jenže to měl marné, kamkoli se hnul, tam byla během chvilky i jeho stíhačka. Luos tak ještě několikrát zběsile změnil místo úkrytu v naději, že jej dívka nenajde a poté ve veškeré panice učinil to nejhorší možné rozhodnutí. Jako svou poslední schránku zvolil reproduktor.

„Žofi?" oslovil ji Boris s nervózním úsměvem. „Je ti dobře?" dodal, když viděl, jak jeho sestřička hladí krabičku reproduktoru, a přitom šeptá, že se nemusí ničeho bát. „Co tady blbneš?"

„Ty ho vážně nevidíš?" zaváhala Žofka. „Tady je duch! Máme tady ducha a on se nás bojí!"

„Tak ducha?" zasmál se. „Nesmysl, duchové neexistují."

„Ale on je tady!"

„Není," ozvalo se z reproduktoru.

„Přesně tak," přitakal Boris a pak se zarazil. „Ale kdo..."

„On promluvil!" zajásala Žofka. „On s námi mluví! Pan duch s náma mluví!"

„Ne, to... Žádný duch, to je jenom... nesmysl," polkl, a nenápadně si ji posunul za záda. „Vůbec o nic nejde. Všechno je... v pořádku a jistě se to dá nějak rozumně vysvětlit," dodal a opatrně se nahnul k reproduktoru. Ten sice stále mlčel, ale Boris tušil, že to se může kdykoli změnit. Se zatajeným dechem se ještě o něco více přiblížil ke krabičce, a přiložil k ní ucho.

„Haló?" zaváhal. „Je tam... Je tam někdo?"

„Ne, běžte pryč," písklo mu na odpověď.

Boris při tom slovu překvapeně nadskočil, div přitom neslétl na zem.

„Kdo to sakra –"

„Počkat," přerušil ho Luos. „Tak vy mě vážně slyšíte?"

„No, jo... jo?" zaváhal Boris. „Ale to nevysvětluje, kdo sakra seš!"

„Já..."

„Tak o co jde? Jsi duch?"

„Ne, to v žádném případě!"

„Tak šílenej mimozemšťan?"

„To už je trošku blíž."

„Takže seš vážně šílenej mimozemšťan?!"

„Mimozemšťan ano, ale šílený ne."

„To ať posoudí jiní," odfrkl. „A co tady chceš? Jak ses k nám dostal? A proč mi strašíš v reproduktoru?"

Šlo o značné množství otázek, jedna lepší než druhá, avšak Luos byl odhodlaný mu na všechny odpovědět.

„Přišel jsem za vámi, protože tady potřebuju udělat domácí úkol. Dostal jsem se sem přes tvoji knížku a... Jakže bylo to třetí?"

„Proč mi strašíš ve věži? Teda v reproduktoru!" dodal rychle. „Proč mi sakra strašíš v reproduktoru?"

„Protože..."

Dál se Luos nedostal, vzhledem k tomu, že byl přerušen. Dveře od dětského pokoje se opět otevřely a dovnitř vstoupil někdo další.

„Takže, děcka," promluvila k nim maminka, „požár byl úspěšně zažehnán, tousty jsou nepoživatelný, ale táta se z práce staví pro kuře, takže to nakonec přežijeme."

Po tomto oznámení se chystala odejít, jenže když zaznamenala nezvyklou zamlklost obou sourozenců, rozhodla se ještě chvíli zůstat. Jestli ji rodičovství a výuka na škole něčemu naučily, tak to byl fakt, že pokud jsou děti zamlklé, tak se stalo něco hodně zlého. Něco se extrémně pokazilo, někdo umřel, byl smrtelně zraněn, nebo se rozbila nenahraditelná starožitnost. Ihned tedy zkontrolovala situaci. Oba potomci se zdáli být živí, zdraví, zkrátka vcelku, takže to vypadalo na rodinné dědictví, které bylo v ohrožení. Avšak vzhledem k tomu, že tou nejdražší věcí, kterou měly děti v pokoji, byl jen Borisův několik let starý počítač, vhodný akorát tak k darování za odvoz, nechápala, kolem čeho ti dva dělali takovou vědu.

„Tak povídejte, co se děje?" přešla rovnou k věci a oba sourozence si změřila ostrým pohledem paní učitelky, který měla za ta léta vypilovaný k dokonalosti.

„Vůbec nic!" vyhrkl Boris a Žofka mu věnovala tázavý pohled.

„Ale –"

„Neděje se tady vůbec nic," přerušil ji s no-tak-podpoř-mě pohledem. „Jenom jsem trochu vyváděl u psaní, to je celé."

„Opravdu?" Z maminčina tónu se dalo poznat, že mu moc nevěří. „Je to tak, Žofi?"

„Ano?" přikývla a když viděla, jak si Boris oddychl, tak pokračovala. „Borek tady vyvádí, mami, ale neboj. Já mu s tím pomůžu!"

„Aha, tak pomůžeš, ano?" zopakovala po ní maminka a nakrčila přitom obočí s jistou nedůvěrou.

„Ehm, jo," přitakal Boris. „Jasně, pomůže mi tady... psát. A bude klid."

„A nepíšeš teď náhodou něco o vesmírné lodi?" pokračovala v rodičovském vyzvídání.

„No, ano?" odpověděl, stále nejistý, kam těmi otázkami maminka mířila.

„A o výbuchu?"

„Ano?"

„Zabíjení?"

„Tak trošku..."

„A to si vážně myslíš, že je to příběh, se kterým ti pomůže malá holka?"

„Ale, mami!" protestovala Žofka. „Já už nejsem malá, a to kaboom zvládnu taky!" zvolala a při zvuku exploze důležitě rozmáchla pažemi.

Na toto vysvětlení se nedalo vůbec nic namítnout, a tak následovalo jen prosté rozloučení ve formě „večeře bude do hodiny" a dveře od pokoje se zase zavřely. Krize tedy byla oficiálně zažehnána, nyní už jen zbývalo vymyslet, co s tím posednutým reproduktorem provedou. V tu chvíli Boris litoval, že nedával větší pozor, když se dívali na Krotitele duchů.

---

Tímto byl splněn první milník aka dva tisíce slov a pokračování dorazí na začátku příštího týdne!