A tak se Boris rozhodl, že tu nabídku na získání jakéhosi pomyslného nakopávače přijme. Po škole vyzvedl Žofku z družiny a společně vzali Rebeku k nim domů, kde jí předložili nejen příběh s Ajtýmágusem, ale z nějakého důvodu k tomu připojil i oba znovunalezené koncepty. V tu chvíli byl vážně zvědavý, co mu na ně řekne. A i když se přitom snažil působit klidným, zkrátka „cool", dojmem a papíry Rebece předával s jednoduchým „tak tady to máš" pokrčením ramen, uvnitř byl natěšený jako král rozklikávací inzerát na sexíly v blízkém okolí.

Boris si sedl na spodní postel palandy, a zatímco nic netušíc Rebeka četla, on se snažil určit, kde přesně v textu se zrovna nacházela. Když viděl, že se při čtení usmála, ihned zjišťoval, co ji pobavilo. Jakmile se však na její tváři objevil zadumaný výraz, tak raději mlčel. Tušil, že jestli našla něco, co v příběhu nesedí, pak bude lepší poslechnout si to všechno najednou. Udělat to rychlé jako strhnutí náplasti.

A pak to přišlo, Rebeka došla až na konec poslední stránky a mohla vynést verdikt.

„Aha," prohlásila.

„Aha?" zopakoval po ní s podivem.

„Přesně tak," přitakala a odložila papíry na stranu.

„A to je jako všechno?" zaváhal.

„A co jiného bys chtěl slyšet?"

„Tak já nevím, třeba..."

„...jak to bylo skvělé, báječné a že čekám na pokračování?" zazubila se na něj.

„No, a bylo?"

„Ne, to ani v nejmenším," odsekla.

Boris tušil, že měl něco podobného čekat, přesto ho ta slova dostala. Přišlo mu, jako by ho přejel vlak. Od Luose i Žofky slyšel nespočet krásných slov, která se týkala jeho psaní, přesto stačila jen jedna věta, jen jedna jediná kritická věta, aby byly všechny nastřádané pochvaly přehlušeny a on se cítil úplně neschopný.

„Ale to zas ne!" vyhrkla Žofka, zatímco se Boris ještě stále vzpamatovával z té nečekané zpětné vazby. „Ten příběh JE skvělý!" zdůraznila.

„Ano!" přidal se Luos. „A báječný!"

„A všichni čekáme na pokračování!" chopila se slova opět Žofka. „A jestli chceš říkat takovéhle věci, tak to se už nemůžeme kamarádit," dodala rázně.

„Kamarádit?" zaváhala Rebeka a s podivem nakrčila obočí.

„Ne, Žofi, no, tak počkej," zarazil sestřičku Boris, který v sobě opět našel sílu mluvit. „Nemůžeš se s lidmi přestat kamarádit jenom proto, že mají trochu jiný názor."

„Ale ona je na tebe zlá!" protestovala, a přitom se na Rebeku zakabonila.

„No, zase až tak zlý to, ehm, nebylo," odkašlal si a s jistou dávkou nervozity se obrátil zpět ke svému zadusávači. „A nemáš... nemohla bys... prostě... Je tu něco konkrétního, co ti vadilo?"

„Konkrétního?" zaváhala Rebeka. „Tak konkrétního. Ešude, máme tu něco konkrétního?" obrátila se ke sluchátku.

„Tak Ešud říká, že hodně opakuješ slova," přetlumočila ho. „A v tom má pravdu, hele: Čaroděj Ajtýmágus BYL prošedivělým drobným staříkem v modrém plášti s hvězdičkami, který BYL spokojený, když ho nikdo nerušil. Ale teď BYL z nějakého důvodu zavolán do komnaty s kouzelnými zrcadly a z toho BYL celý rozvrkočený. Co tam BYLO špatně?"

„Hmm, pravda. Teď to slyším taky," přitakal Boris, kterého každé z těch slovíček „byl" udeřilo do ucha jako kladivo. „Tohle určitě upravím."

„A pak to ‚rozvrkočený'," pokračovala Rebeka. „Co to má znamenat?"

„No, jakože byl mimo. Nesoustředěný, chaoticky všude lítá a tak."

„Hmm, to slovo se mi nelíbí."

„Ale mně zase jo," postavil se do ofenzívy. Byl přesvědčený, že to slovo k Ajtýmágusovi sedne a rozhodně se ho nehodlal vzdát.

„Zní to staře," namítla Rebeka.

„Jak staře?" pronesl s jistou dávkou pohoršení. „Vidělas někdy stará slova? To je úplně jiný kafe, třeba takový... bábitel! Samcoložník! A vzteklenec! Rozvrkočený je oproti tomu úplná moderna."

„Fajn, ale co ty sexíly?" pokračovala Rebeka ve výčtu. „To má být taky nějakej tvůj staročeskej bábitel?"

„Ne," odsekl. „To je jen moje vymyšlený slovo."

„Wow," povzdychla si. „A tohle ty dáváš na ten svůj profil, jo?"

„Hele, tak chceš mi pomáhat, nebo ne?" vyhrkl Boris ukřivděně.

„Ale jo, chci! Já jenom nemůžu za to, že už v prvním odstavci toho je tolik!"

„Aha, dobře," zamumlal.

„Ale zase až tak zlý to nebylo," pokusila se Rebeka zmírnit svůj verdikt. „Třeba ten Ivan Ivanovič se ti povedl. Je to takovej správej outsider a sexy mentor v jednom."

„Ale on nemá být sexy!"

„Fakt? A proč jsi mu teda připsal tu pihu na zadku?"

„Protože... Ale nic, nech to být," povzdychl si. „Říkala jsi, že mám napsat něco nového. Myslíš, že by se dalo v něčem z toho, co jsem ti dal, třeba pokračovat?"

„To nevím," pokrčila rameny. „Z toho čaroděje máš napsáno asi nejvíc, pak ti Životnící..."

„Živelníci," opravil ji.

„Fajn, holínky, nebo hodinky. Ti Živelníci jsou taky fantasy, ale takový vážnější. A pak je tu ten Ivan, scífko, ale tam se není pořádně čeho chytit. Máš toho hodně, ale nic z toho není udělaný pořádně."

„Aha."

„Ale to neznamená, že se s tím nedá pracovat!" dodala rychle. „A promiň, ještě nikdy předtím jsem příběhy nekritizovala a je to, no, těžší, než jsem si myslela," pokračovala s nervózním úsměvem. „Vůbec nevím, na co se mám soustředit. A ty příběhy... Každý je jiný, ne špatný, prostě... jiný. Nezvládnu říct, co vybrat."

„A co kdybychom je vzali všechny?" navrhl Luos. „Z každého si něco vybereme, a to poskládáme dohromady!"

„Ano!" zajásala Žofka. „Bude to jako puzzle!"

„Hezké, ale takhle to nefunguje," zavrtěl hlavou Boris. „Nemůžete jen tak mixovat příběhy, to se nedělá."

„A proč ne?" vložila se do toho Rebeka. „Oni mají pravdu, napíšeme multižánrový příběh!"

„A na to jsi zase přišla jak?!" vyhrkl. „Ne, to nepůjde. Je to nesmysl, i puzzle máte oddělený v krabicích, aby se ti ty dílky nepomíchaly. Nemůžete jen tak vzít sci-fi a fantasy, zamíchat to a pak z toho něco skládat. To prostě nikdy nezapadne."

„A tady se pleteš," ušklíbla se Rebeka. „O skládačkách náhodou něco vím a jejich formáty se zase tak moc nelišej. Třeba krabice s pěti sty dílky je mají identický, takže máš třeba skládačku koně a skládačku s lokomotivou a když je dáš dohromady, tak nikdo nepozná, že to tak nemělo být. Můžeš mít úplně v pohodě třeba koně s hlavou lokomotivy!"

„Nebo kočku ve vaně!" přidal se Luos, který spatřil příležitost využít znalosti týkající se zvířátek.

„Jasně, jasně, podívejte, já vás chápu," pokračoval Boris mírně. „Chcete to kombinovat a nápad je to dobrý, ale... Něco takového je strašná piplačka. Děsná práce! Člověk musí nejdřív najít to, co je využitelný, a to dostat do příběhu, který má mít nějakou myšlenku, nějaké poselství, a ještě k tomu být tím multižánrovým, nebo jak to bylo a něco takového... Tohle snad ještě nikdo nikdy neudělal!"

„Pak budeš první," povzbudila ho Rebeka.

„Ale ono to má třeba nějaký důvod, proč to ještě nikdo nezkoušel!" neustával Boris v protestování. „Třeba to vůbec nejde. Třeba je to vážně nemožný. Zamysleli jste se vůbec nad tím, o co se tady snažíme? Co když si ukousneme moc velké sousto? Co když to nakonec nevyjde? Co když to zkusím a nezvládnu to? Co když kvůli mně – "

„Borisi," přerušil ho Luos. „Kdyby se lidé vzdávali po prvním pádu, nikdy by se nenaučili chodit. Tak jsi to říkal, ne?"

Boris zlehka přikývl.

„Dobře, tak se sakra už seber, chlape!" pokračoval Luos rozvášněným hlasem. „Koukej se vzchopit a už konečně něco dopiš, ať si to taky můžeme přečíst! Řekl jsem to správně?"

„Bylo to perfektní," pochválila ho Žofka a poplácala medvídka po hlavě. „To ‚tak se sakra seber, chlape' jsem ho naučila já," dodala hrdě.

A tak Boris kapituloval. Rozhodl se, že do toho půjde. Vybere ty „správné" dílky a za pomoci Rebeky, Luose, Ešuda i Žofky vytvoří ten nejlepší příběh, který kdy svět spatřil. Nebo alespoň stvoří něco s myšlenkou a koncem. Hlavně tím koncem.