(Kapitola byla výjimečně vydána z mobilu, pokud odhalíte něco, co zde nesedí, prosím, ozvěte se, ať to můžu napravit :3)
---
Zatímco Rebeka seděla mlčky u stolu, tak Boris přinesl do obýváku skleničky s pitím a Žofka zase vypomohla s příborem, který opatrně rovnala do ubrousků, jako by šlo o panenky pokládané do postýlek.

    „Už si můžete chodit pro jídlo!" ozval se z kuchyně táta, a ještě, než stihl Boris jakkoli zareagovat, tak se Žofka vrhla vstříc lákavé vůni. V tu chvíli byla jako smyslů zbavená a ta rychlost! Div, že za ní nezůstal jen její kouřový obrys.

    „A co je vlastně to, no, k jídlu?" zamumlala Rebeka, když s opatrným pohledem přejížděla po prostřeném stolu.

    „Těstoviny," zazněla Borisova všeříkající odpověď.

    „Tak těstoviny?" podivila se.

    „Jo. Zapečený," pokrčil rameny. „Maso, zelenina, sýr, však víš."

    „Aha."

Více z tohoto „živého" rozhovoru nestihli, protože dorazil i zbytek rodiny a večeře mohla oficiálně začít. Tím se také odstartovala jedna Borisova noční můra. Již předtím měl obavy ohledně průběhu jídla a změna jejich obvyklého zasedacího pořádku ho moc neuklidnila. Ke stolu se musela přidat židle, aby měli pět míst, a protože se do tohoto pomyslného čela posadila maminka, Boris s Rebekou seděli vedle sebe, což v něm z nějakého důvodu vzbuzovalo rozpaky.

    „No, a jak jste dopadli?" přerušila tiché cvakání příboru jako první maminka. „Zjistila jsi vše, co jsi potřebovala, Rebeko?"

    „Asi ano," odpověděla jí s nervózním úsměvem.

    „Borek a Rebeka budou pracovat spolu!" sdělila všem přítomným bez varování Žofka, zřejmě s cílem oživit konverzaci (což se jí vskutku dařilo).

    „Žofi, ticho," osočil ji Boris a ihned věnoval sestřičce rázný O-tomhle-už-ani-nemluv pohled. Zatímco Žofka byla zřejmě odhodlaná vše ještě rozvířit, on chtěl udržet věci co nejdéle v tom nudném, neměnném stavu. A jeho práce brzy přinesla ovoce. Žofka ztichla, vzpurně k sobě stiskla rtíky a pak se obrátila zpět k rodičům.

    „Budou pracovat spolu a vymyslela jsem to já!" pochlubila se a na Borisovi se dalo poznat, jak rád by jí zacpal pusu těstovinami.

    „Je to pravda?" zaváhala maminka.

    „To, že to vymyslela Žofka?" zamručel. „To teda. Ale nic není jistý. Po večeři budeme moudřejší, že jo?" obrátil se na Rebeku, která si zrovna do úst vkládala další plnou vidličku těstovin.

    „Hmm?" zamumlala a otočila se na něj s tvářemi nacpanými jako křeček.

    „Ehm, nic," pousmál se. „Chutná ti?"

    „Hmm, hmm," přitakala a polkla další sousto. Od chvíle, kdy před ni postavili talíř s domácími těstovinami, pro ni úplně přestal existovat okolní svět. „Je to výtečné, paní Březinová," dodala s již prázdnou pusou.

    „Všechna chvála patří tady tatínkovi," mávla nad tím rukou, „já na to vlastně jenom nastrouhala sýr."

    „Ale ten sýr je na tom nejlepší, mami!" zazubila se na ni Žofka. „Je křupavý, úplně mňam! Můžu ještě?"

    „Už jsi měla dost," zarazila ji maminka.

    „Ale no, tak. Prosím!"

    „Ne."

    „A můžu aspoň limošku?"

    „Žádná limoška, ještě nám tady pocintáš prostírání," utnula ji maminka.

    „Pak to nebude limoška, ale cintoška," zasmál se Boris. „Nebo slintoška!"

    „Já neslintám!" bránila se, ale nezdálo se, že by jejímu protestu někdo věnoval pozornost. 

    „A jak se vám povedlo uvařit něco tak dobrého?" obrátila se Rebeka na jejich tátu, zatímco se na pozadí naplno rozjelo Žofčino vyjednávání o přídavek.

    „Není to žádné tajemství," pousmál se, a to byla vlastně první slova, která od stolu pronesl. Po celou dobu večeře fungoval spíše jako tichý pozorovatel a užíval si výrazy spokojených strávníků. To byla vlastně věc, kterou mu Boris trochu záviděl. Jejich táta dokázal uvařit báječná jídla, za která se mu dostávalo zaslouženého obdivu a on se přistihl, že by sám něco takového též rád zažil.

Borisovým snem bylo připravit něco báječného a pak sledovat výrazy lidí, kteří by se do toho pustili. Jen u něj by to místo zapečených těstovin byly příběhy. Chtěl někomu předložit své dílo a pak sledovat jeho reakce, jenže jejich táta byl vášnivým čtenářem maximálně křížovek a máma... Zde ještě nezískal dost odvahy, aby ukázal, co má vlastně rozdělané. Jako učitelka češtiny na druhém stupni měla literaturu v malíčku a Boris věděl, že jejímu vytříbenému jazýčku může předložit jen hotový a vymazlený výrobek, rozhodně ne nějaký nedochucený polotovar. Jenže to bylo zatím v nedohlednu a jeho první drafty, ty se z kulinářského hlediska daly připodobnit k obyčejným těstovinám, které povařil, vhodil do misky a nyní se ze všech sil snaží vymyslet, co všechno k nim vlastně patří. Jaké maso? Jaká zelenina? Co za sýr? Boris měl jisté tušení, jaký příběh by chtěl uvařit, ale ať dělal, co dělal, pokaždé se zasekl právě na tomto stádiu holých těstovin. Těstovin bez ničeho. Měl docela suverénní základ, ovšem bez dalších úprav, bez další péče byl tento příběhový pokrm vhodný akorát do ledničky. A přesně to Boris dělal. Zavíral své nedopracované příběhy do ledniček a pak už se k nim kvůli pocitu, že je na tom vše špatně, nikdy nevrátil.

    „Ale na začátku to nebylo vůbec jednoduché," pokračoval táta ve vyprávění. „Čtení kuchařek mě moc nebavilo. U někoho to zabírá, ale já radši experimentuju. Jednou zkusíš to, pak něco jiného a ono to nakonec nějak vyjde."

    „Jistě, ono to nějak vyjde," odfrkla maminka se značnou nelibostí. „Tohle není fér, třeba JÁ si kuchařky vždycky poctivě četla. A jak to končí?"

    „Minule jsme vyhazovali hrnec," pokrčil rameny tatínek.

    „Jistě," zamumlala, „to bys nebyl ty, aby sis hned nepřihřál polívčičku."

    „To ani nemůže, když nemáme ten hrnec," ušklíbl se Boris a v tu chvíli měl štěstí, že na něj maminka díky novému zasedacímu pořádku nedosáhla.

Večeře byla završena zmrzlinovými poháry, do kterých se všichni s chutí pustili. Boris chtěl ještě předtím opět odstranit ty otravné plátky kiwi, ale poté se zarazil. Když spatřil, jak si Rebeka s Žofkou na tomto ovoci pochutnávají, dostal nápad. Možná, že právě kiwi mohlo být klíčem k tomu, aby i on viděl jinak okem nepostřehnutelné helie. Určitě jen vážně málo lidí do sebe ty chlupaté věci rve dobrovolně, alespoň dle Borisova mínění. A tak s odvážnou  myšlenkou „teď, nebo nikdy" spolkl pár poněkud nakyslých zelených zrníčkovatých plátků tohoto ovoce a když všichni dojedli, vyrazil za doprovodu Žofky a Rebeky zpět do pokoje.

    „Jsou pořád tady?" zaváhal, když se s očekáváním rozhlédl kolem.

    „Támhle," odpověděla mu Rebeka a ukázala před sebe. Do prázdna.

    „Aha," zamumlal s jistou skleslostí. Zase nic. „No, a dospěli jste už k nějakému rozhodnutí?" obrátil se k plyšákovi.

    „Zkusíme dát naše práce dohromady," oznámil jim Luos z medvídka. „Ale jenom když nám pomůžete. Oba," dodal a dal si záležet, aby slovíčko „oba" zvlášť zdůraznil.

Luos na Zemi sice nestrávil mnoho času, ale i tak to stačilo, aby na něj Boris se Žofkou zapůsobili. Jejich nadšení, bojovnost a schopnost necouvnout před problémy, i když se zdály být sebevětší, to vše jej fascinovalo a on je za to obdivoval. A i když to nikdy neřekl nahlas, povídání si s Borisem o příbězích nebo tulení se se Žofkou, když byl ve své plyšákoidní schránce, to pro něj znamenalo více, než by si kdokoli dokázal představit. A Luos měl pocit, že to „jeho" lidé cítili stejně. To, jak s ním mluvili, jak se na něj usmíval, vždyť jen jejich pouhá přítomnost ho činila šťastným. Tak moc šťastným, že si Luos ani neuvědomil, jak velká věc se mu vlastně podařila.

Vztah člověka a helia byl až do této chvíle neznámou a do jisté míry i nemožnou věcí. Tyto dvě strany byly odlišné, tuze odlišné, a pokud by se mezi helii náhodou našel někdo, kdo by si spolužití s lidmi přeci jen dokázal představit, vzbuzovala by v něm ta myšlenka jen strach. Obavy. Nepopsatelný děs. A Luos se vlastně od ostatních heliů moc nelišil. I jeho lidé děsili svými těly a vším, co k nim patřilo. To, jak dýchali, jak mluvili a k tomu ty jejich prsty! Luos se nikdy s ničím podobným nesetkal, vše pro něj bylo nové, a tak moc neznámé, že z toho měl přirozeně strach. Strach, který nakonec dokázal překonat. Dal tomu všemu šanci a společně s Borisem a Žofkou vybudoval něco nevídaného. Něco, co vesmír ještě nikdy předtím nezažil. A Luos nehodlal být tím, kdo něco tak vzácného poničí. Ať již šlo o jeho vztah s Borisem a Žofkou, či o ten Rebeky a Ešuda. Zkrátka nemohl dovolit, aby jeho cesta za vysněným hodnocením něco z toho poničila.

    „I kdybych s tím vším náhodou souhlasila," nadhodila Rebeka zamyšleně, „tak k čemu bych vám tady byla? Ešud vám dá naši teorii, vy dopíšete ten svůj příběh o prdlým čaroději a bude."

    „To ale," začal Boris a najednou se zarazil. „Počkej, jak víš, o čem ten náš příběh bude?"

    „Co? Nevím," odsekla.

    „Ne, řekla jsi, že bude o prdlým čaroději," zopakoval její slova. „Ale já to ještě nikam nedal! Ani jsem o tom nemluvil!"

    „Ale mluvil, " odfrkla.

    „Nemluvil!"

    „Mluvil."

    „Nemluvil!" protestoval. „Kdy –"

    „O přestávce," přerušila ho. „S Luosem jste o tom mluvili prakticky o každý přestávce. Ty zavirované hůlky a vyskakovací reklamy. Nešlo to neslyšet, byli jste taaaak moooc hluční," ušklíbla se a pak se otočila k oknu. „Ale už je tma," stočila téma hovoru jiným směrem. „Asi bych už vážně měla jít."

    „Doprovodím tě," nabídl se Boris.

    „Díky, ale domů snad ještě trefím sama," odsekla.

    „O tom nepochybuju, ale je to slušnost. Navíc, máma by mě přerazila, kdybych to neudělal," zazubil se na ni. „Je to otázka života a smrti. Doslova."

    „Tak fajn," pokrčila rameny. „Můžeš mě teda doprovodit, když o to tak moc stojíš."

Po této větě Ešud zaplul do jejích sluchátek a mohli vyrazit. Rebeka se ještě před odchodem se všemi rozloučila a za doprovodu vět „děkujeme za návštěvu", „pozdravuj od nás rodiče" a „ahoooj" vyšla ven. Tentokráte však Rebeka zamířila rovnou ke schodům, do té děsivé kabiny výtahu se neplánovala v nejbližší době vrátit, a i když cesta dolů trvala o něco déle, ona ji v tu chvíli ocenila. Musela vstřebat hodně věcí a chůze jí v tom pomáhala.

    „Působíte jako dokonalá rodinka," prohlásila, když vyšli na ulici.

    „Vážně?" zaváhal Boris. „To bude to kouzlo návštěv. Mělas vidět, co mamka předváděla, než jsi přišla," zasmál se. „Ale jak máš v bytě někoho cizího, tak je hned mílius. Však to znáš."

    „Ani ne. K nám moc lidí nechodí."

    „Hmm, k nám vlastně taky moc ne. No, doufám, že ti ta večeře moc nevadila. Předtím jsem to neplánoval, ale když jsi mluvila o tom, že si dáváš jenom jedno kiwi, tak... Přišlo mi to dost divoký. Ještě k tomu, když je to tak hnusný."

    „Tak hnusný, jo?" ušklíbla se. „Ale u večeře sis ho dal."

    „To... Myslel jsem, že bych pak mohl Luose taky vidět," povzdychl si.

    „Tím, že sníš kiwi?" zasmála se.

    „A proč by ne!" vyhrkl ukřivděně. „Určitě po světě běhá jen málo lidí, co tu chlupatou sprostotu vůbec pozřou!"

    „Možná by ti chutnalo líp, kdybys ho nejedl i s těma chlupama," zazubila se na něj. „Ale v něčem máš možná pravdu," dodala zamyšleně. „Jestli kiwi pomáhá spánku, tak... možná by mohlo pomáhat i v tomhle."

    „A to jak?"

    „No, prostě to má v sobě nějakou dobrou kombinaci, která nám umožňuje Luose s Ešudem vidět."

    „Jo? Tak proč já je pořád nevidím?" postěžoval si.

    „Měl jsi jen pár plátků, co čekáš? Zázrak?" zasmála se. „Je dost možný, že to musíš jíst častěji, aby se na tobě nějak podepsalo. Já si ho dávám každý večer a Žofka, ta je ještě malá, a kdoví, jak její mozek funguje."

    „Jo, Žofčin mozek je kapitola sama pro sebe," zasmál se Boris. „Ale jestli máš pravdu a musel bych ho jist častěji, tak to budu radši duchů-slepej, než si takhle ubližovat," ošil se.

    „Tvoje volba a... Hele, už mi to asi jede," dodala, když spatřila světla autobusu.

    „Fajn, no, tak si teda užij zbytek večera, a ještě jednou promiň za to přepadení s těstovinama," dodal s nejistým úsměvem a mávl jí na rozloučenou.

    „Všechno odpuštěno," odpověděla a i na její tváři se při té větě objevil úsměv, který nezmizel ani poté, co nastoupila. Rebeka se mlčky chytila volné tyče u dveří a druhou rukou se dotkla sluchátka.

    „Tak povídej," promluvila do ticha takřka prázdného vozu. „Co to tam mělo znamenat? Jaká spolupráce? To byl docela podraz."

    „Žádný podraz!" zaprotestoval Ešud.

    „Ale jo," odsekla. „Místo, abys mi řekl narovinu, že mi nevěříš, tak zkoušíš takovýhle blbosti."

    „Ale já ti věřím, opravdu."

    „Jo?" ušklíbla se. „Fajn. Když mi teda tak moc věříš, tak mi řekni jeden jedinej důvod, proč bychom s nima měli spolupracovat."

    „Protože je to to nejlepší řešení."

    „Jo? A to jako pro koho?"

    „No, přeci pro tebe."

Rebeka po zaslechnutí této věty zamyšleně nakrčila obočí.

    „Mizero," ušklíbla se. Nedokázala tomu uvěřit, to ji vážně přechytračila kulička světla? Rebeka si celou dobu vysvětlovala jeho přeběhnutí jako nedůvěru v její schopnosti. Proč si k sobě brát další lidi, když to zvládne utáhnout sama? Spoléhat na další jedince jí přišlo jako známka slabosti. Pokud to nezvládne ona, pak už nikdo. Jenže po Ešudových slovech se i jí začínala myšlenka blížící se spolupráce zamlouvat. Možná, že by na té vzájemné pomoci něco mohlo být. A možná, jenom možná, by to nakonec mohlo udělat všechny silnější.