Vzhledem k tomu, že v pokoji Luos a Ešud osiřeli, nebylo již nutné udržovat komunikaci čistě v jejich provizorních schránkách a mohli se vydat ven. Zatímco Ešud zůstal viset v blízkosti počítače, Luos se od něj vzdálil a držel se poblíž skříně. Dalo se na něm poznat, jak moc nervózní z přítomnosti svého velkého spolužáka vlastně byl, a možná proto se Luos rozhodl přerušit ticho jako první.

Proč jsi souhlasil?

Tato věc ho na tom všem zajímala asi nejvíce. Proč to Ešud vlastně navrhl? Proč s ním chtěl spolupracovat? Něco na tom Luosovi nehrálo, zvlášť když si vzpomněl, jak probíhalo jeho první setkání s Rebekou. Tehdy se krčil v sluchátku a poslouchal, co jí Ešud o jeho maličkosti napovídal. A výsledek ho nepřekvapil. Ztracený případ, přesně tak ho Rebeka nazvala. Jako ztracený případ. A ta slova ho bolela, zvláště proto, že je Luos vnímal jako pravdivá. Jak by také mohl být něčím jiným, když se mu ještě nikdy nic pořádného nepovedlo?

Luos se celý svůj život snažil o velké věci. Věřil, že právě ty jsou klíčem k úspěchu. Velké věci, které nakonec i jeho samotného učiní velikým. Jenže ať dělal, co dělal, nikdy to nestačilo. Nikdy nebyl dost dobrým, slova chvály ho míjela, a zatímco všichni v jeho okolí rostli, jemu přišlo že se nikam neposouvá. Že zůstává stále stejně titěrným a s každým dalším neúspěchem se možná dokonce ještě o něco smrskává. Luos si tak přišel marný. Zbytečný. Neschopný. Jenže pak se objevil Boris a s ním se vše změnilo.

Luos potkal člověka, který ho chválil i za úplné drobnosti. Člověka, který si vyslechl, jaké nápady měl na pomyslném srdíčku, a i když je třeba nepřijal, stále o nich mluvil hezky a nikdy, vážně nikdy, je neshazoval. Díky němu se Luos konečně cítil užitečným. Potřebným. Schopným. Jenže přítomnost Ešuda mu opět připomněla staré, ne tak dobré, časy a pocit marnosti se vrátil. Možná i silnější než kdy dříve.

Ešud byl zkrátka lepší a Luos se přistihl, že mu závidí. Vždyť ten o sobě nikdy nemusel pochybovat! Vždy se mu dařilo úplně vše, dokonce i číst už uměl! Bylo to vážně k vzteku, oba měli podobnou startovní čáru (Luos na tom byl možná díky literárně založeném Borisovi a Žofce lépe), přesto to byl právě Ešud, kdo z nich dokázal ovládnout umění čtení jako první. Luos nepředpokládal, že by měl tento helios nějaká slabá místa, byl to zkrátka talent nad talenty. Tak co ho vedlo k tomu, aby nabízel pomoc právě jemu, „ztracenému případu"?

Proč mi chceš pomáhat, pokračoval Luos v hledání odpovědí.

A není to jedno? Ešud nevypadal, že by to chtěl nějak dále rozebírat. Místo toho se jen prolétl po pokoji, minul Borisův pracovní stůl, vydal se kolem okna a skříně, a nakonec se zarazil v místě, kde na podlaze ležela vidlička. Zřejmě pozůstatek Žofčina převlékání.

Ne, odsekl Luos, který si začínal domýšlet, o co se tu vlastně jedná. A nešlo o nic příjemného. Luos dospěl k závěru, že se jedná o past. Muselo to tak být, jinak si jeho nabídku ke spolupráci nedokázal vysvětlit. Ešud ho využije a pak zradí. Díky jeho a Borisově pomoci se zase o něco zvětší. Jako by už tak nebyl dost ohromný! Nabere na velikosti a Luos opět ostrouhá. Zůstane navěky maličkým a nedůležitým. Ztraceným případem, jak se o něm tvrdí.

Já nejsem hlupák, pokračoval Luos podrážděně. Takže mi řekni pravdu, proč s námi chceš pracovat?

To je tomu tak těžké uvěřit?

Ano, odpověděl bez jediného zaváhání.

Měl by sis víc věřit, pronesl Ešud s klidem a přelétl blíže k ležící vidličce. Vaše práce se taky povedla. Když je dáme dohromady, mohlo by z toho vzejít něco vážně zajímavého.

Opravdu?

Jasně, přitakal a pak zakroužil kolem vidličky. A co je tohle?

Tohle? Luos byl překvapený, že by Ešud za celou dobu jejich pobytu na Zemi nenarazil ani na jednu jedinou vidličku. Nebo, že by si jich jenom nevšímal? Ať to bylo jakkoli, Luos vycítil, že se mu naskytla příležitost pro menší žertík.

Hmm, pronesl zamyšleně a přelétl k němu. Znáš želvy ninja?

Ne, odpověděl Ešud s jistým zaváháním. O co jde?

Spíš o „koho" jde, opravil ho Luos a poté mu pověděl vše, co znal od Žofky. Přitom se zaměřil jmenovitě na Raphaela, jehož zbraně, takzvané sai, se opravdu daly připodobnit k vidličkám.

Žofka je taky ninja, dodal Luos hrdě. A taky je ten... tajný agent! A vážně velký bojovník. A když narazí na někoho zlého, tak udělá BANG!

U slovíčka „bang" si dal Luos záležet, aby přitom zformoval světelnou ručku s neviditelnou zbraní, jako mu to dříve předvedla Žofka.

To zní nebezpečně, zamumlal Ešud a opatrně se od vidličky vzdálil. Jeho nejistota Luose vážně bavila.

K čemu lidé tyhle věci mají, pokračoval Ešud mrzutě. Vždyť je to malé, jako schránka naprosto neužitečné a ty tři hroty...

To bude na pizzu, nadhodil Luos.

Tak pizza?

No, jasně, přitakal. Želvy to prý mají rády. A Žofka taky.

Jistě, jistě, protože ona je tím ninjou, odsekl. A netaháš mě teď náhodou za nos?

A ty snad nějaký máš?

Provokatére.

Ale no, tak, zasmál se Luos. Ty mi snad nevěříš?

Jsem jen opatrný ohledně věcí, které se týkají lidí, odpověděl mu již s jistou dávkou pobavenosti.

A dveře od pokoje se po těchto slovech otevřely.

„Nazdár!" zazubila se na ně Žofka. „A... jé, tak tady je!" dodala, když spatřila onu „malou, neužitečnou schránku", pro kterou se ihned sehnula.

„Žofi?" ozval se z chodby Boris, z jehož hlasu se dala poznat únava pracanta, který je na vše sám. „Máme prostírat, co tady děláš?"

„Vůbec nic!" zazubila se na něj nevinně a zamávala mu nalezeným příborem před obličejem. „Už dobrý!"

„Fajn, postarej se o Rebeku, já to odnesu," řekl a chopil se vidličky, jenže to byla chyba. Boris možná ten kus příboru držel, ale Žofka se ho ne a ne pustit. A jakou v těch ručkách měla sílu!

„No, tak. Žofi," oslovil ji káravým tónem a zkusil si vidličku přitáhnout k sobě. „Pusť to," pobídl ji.

„Ne-e," zasmála se. „Jsem ninja a tohle je moje zbraň!"

„No, tak," povzdychl si. „Nezlob."

Na odpověď přišlo provokativní zavrtění hlavou a v tu chvíli Borisovi došla trpělivost.

„Tak fajn," odfrkl. „Máš to mít. Bude válka!"

Boris byl odhodlaný a rozhodně se odmítal té vidličky jen tak pustit. Ne, takovou radost Žofce neudělá. Nenechá ji vyhrát. A tak bylo rozhodnuto – bude válka. Tichá válka, ve které činy vítězí nad slovy a právě ten, který se vidličky pustí jako poslední, bude vítězem. Mělo jít o napínavý střet, na jedné straně se nacházel vyrovnaný generál Boris Březina, jehož zbraní byla chladná hlava spojená s klidným přístupem a na druhé stála velitelka Žofie Březinová, jejíž plamenné odhodlání by společně s vášnivými monology dokázalo zastrašit i ty nejodvážnější nepřátelské vojáky.

Neuvěřitelné, podivil se Ešud, když oba sourozenci ruku v ruce odešli z pokoje a chystali se své řádění o vidličku přenést na jiné bojiště. Tak tys měl pravdu! Ona je vážně ninjou!

Hmm, hmm, přitakal Luos. Ale chudák Boris.

Ten snad ninjou není?

Ehmmm, řekněme, že on má jiné silné stránky, zasmál se Luos. Ale ninjovství to asi nebude.

***

Souboj o vidličku nabral na vážnosti, vzhledem k tomu, že ani Borisův osvědčený pokus v podobě „Hele, tam!" nezabral. To ho překvapilo, ještě před nedávnem mu stačilo kdykoli ukázat volně do prostoru, křiknout a hned měl po starostech. Žofčina pozornost se v ten moment okamžitě upřela jinam a hotovo. Nyní však byla jeho sestřička pekelně soustředěná. Co se za tu dobu změnilo?

„Borisi, Žofie, jak to, že ještě není prostřeno?" houkla na ně maminka z kuchyně.

„No, my," začal Boris a bezradně se podrbal volnou rukou za uchem.

„Honem," pokračovala maminka o něco mírnějším hlasem, když si uvědomila přítomnost návštěvy. „Ať nám ta večeře nevystydne."

„Jasně, hned jsme tam!" přitakal a chtěl se rozejít, jenže jaksi nemohl. Žofka si totiž sedla na židli a věnovala mu vyzývavý A-teď-to-ukončíme pohled.

„Žofi?" oslovil ji s jistým strachem v očích.

„Je konec, Borku," odpověděla mu jistým hlasem záporáka, ze kterého ho zalil pot.

„Borisi, pohni tou kostrou!" ozvalo se z kuchyně a jmenovaný pochopil, že pokud něco honem rychle neudělá, tak by to také mohla být i ta poslední slova, která kdy v životě uslyší.

„To snad," procedil mezi zuby a pustil se vidličky. „Tohle je tak nespravedlivý," mumlal, zatímco mířil do kuchyně.

Žofka se chytila své trofeje oběma rukama a poté se s úsměvem od ucha k uchu otočila k Rebece.

„Moje," zazubila se na ni vítězně a odhopskala do kuchyně. Působilo to, jako by v rukách nedržela příbor, ale spíše válečnou kořist.

Konečně můžu použít ilustraci, které již nějakou chvíli visela na Instagramu aneb Luos vysvětluje kouzla vidličky :3 V příští části se budeme opět věnovat psaní, avšak nebudeme navlékat korálky, ale připravovat těstoviny. A bude to mňam. Je na co se těšit!