„No, a tohle je všechno, co se mi k tomu tvému úkolu povedlo vyhrabat," zakončil Boris svůj výklad od poznámek, které je vzaly na túru literaturou táhnoucí se napříč mnoha stoletími. Zatímco se snažil nevynechat nic důležitého, tak Žofka seděla u svého stolku a něco si tam kreslila. Zřejmě je však jedním uchem stále poslouchala, protože se hned několikrát stalo, že do Borisova projevu skočila s tichým „páni" nebo „hmm, to je vážně zajímavý" hodnocením. Zdála se být spokojená, podobně jako Luos, který tomu všemu zkrátka nedokázal uvěřit. Vážně to zvládl. Má to. Sehnal všechny materiály. Je hotovo! Borisova slova v něm ještě stále rezonovala a on se samým štěstím točil dokolečka jako mimozemská káča. K jeho jednoduchému tvaru kuličky přibyly ještě dvě zářivé ruce svírající neméně zářivý bloček, který si sám vytvořil.

„Luosi?" oslovila ho Žofka s jistou zvědavostí. „Vypadáš vážně srandovně! K čemu máš ten notýsek?"

Luos na její otázku zareagoval tím, že nechal bloček i s rukama zmizet a vlétl do medvídka, odkud jí podal hlášení.

„To jsem si vytvořil, abych lépe zapadl!" prohlásil hrdě. „Jsem jako pan spisovatel!"

„Věř mi, že něco takového bude chtít víc než ruce a notes, Brumlo," pousmál se Boris. „Ale dobrý nápad, jen dělej dětské krůčky. Ovšem ještě bych tak nejásal. Možná, že máme hotovo, ale neříkal jsi taky něco o tom, že u podobně zpracovaných úkolů dostane tu nejlepší známku jenom jeden z nich?"

„To ano," přitakal Luos. „Ten, který má největší přínos."

„Tak to bychom měli zjistit, s čím se vytasí ten druhý, ne?" pokračoval Boris již od počítače, do kterého něco zadával. „Byla by škoda, kdyby všechna naše práce nakonec přišla vniveč."

„Ale jak to chceš udělat?" zaváhal Luos.

„Budeme agenti!" navrhla Žofka. „Vplížíme se tam, a když narazíme na nepřítele, tak bang!" řekla, a přitom spojila prsty do zbraně, za kterou by se nemusel stydět ani James Bond.

„Bang?" zopakoval po ní Luos zděšeně. „Vy chcete někomu ublížit?!"

„Žádný bang nebude, jen klid," pousmál se Boris od klávesnice. „Jenom jsem Rebece napsal, jestli nám nechtějí předvést, co mají, to je celý. Jasně, je dost pravděpodobný, že nám ani neodpoví, ale za pokus..."

Boris najednou ztichl a zůstal zaraženě hledět na obrazovku.

„Co tam je?" zeptala se ho Žofka. „Tak co tam je? Borku! Povídej!"

„Ona," polkl. „Ona odpověděla."

„Tak ODPOVĚDĚLA?" vypískla a div mu přitom neskočila na záda. „Odpověděla, a to mi říkáš až teeeeď?"

„Jenže tady nejde jenom o to, že odpověděla, ale," zamumlal s jistou panikou v očích, „ona nás pozvala k sobě!"

„Vážně? Jo! A půjdeme? Půjdeme?!"

Žofce se zřejmě tato situace nijak neprotivila, vlastně se zdálo, že ji dokonce i vítá. Sama byla zvaná na mnoho návštěv, narozeninových oslav i přespávaček, takže něco takového pro ni nebylo novinkou, ovšem Boris... Tomu to všechno přišlo nepředstavitelné. Sám na návštěvě nebyl již setsakramentsky dlouho, naposledy se stavil u spolužáka před mnoha lety, a to ještě jako docela malý klučík, kdy si potřeboval od někoho půjčit sešity, aby mohl dohnat učivo, a to zejména angličtiny, která mu v té době dělala ohromné problémy. Nynější Boris tak přirozeně vůbec netušil, co se má dělat v případě situace „no sešit involved".

„Prosím, pojďme," zažadonila Žofka a zlehka ho zatahala za rukáv. „Pojďme, bude legraceee!"

„No, asi máme každý trochu jinou představu o tom, co je to legrace," odfrkl.

Boris rozhodně neměl v plánu vydat se do té pomyslné jámy lvové, to už by raději instaloval antivirový program do bludiště plného kouzelných zrcadel, jenže když se k Žofce přidal i jeden velice přesvědčivý medvídek, jehož argumenty, čas od času přerušované nastavenou „brum, brum" frází, by dokázaly pohnout i horou, tak Boris nakonec vážně povolil. Stáhl jejich práci na flashdisk, který vzal s sebou, a byli připraveni vyrazit.

Boris si chtěl dát do ucha sluchátko, aby mohl Luose lépe slyšet, ale ten se rozhodl, že si raději zaleze do medvídka, kterého Žofka brala s sebou. Boris se přitom musel pousmát. Nemohlo mu uniknout, že se během posledních pár dní ti dva vážně hodně sblížili. Žofka ho v jeho plyšákoidní schránce každý večer tahala do postýlky, kde poté Luosovi vyprávěla o všem možném i nemožném. O knížkách, filmech, seriálech, rozebírala s ním školu, vyptávala se ho na domov... A Boris pokaždé předstíral, že spí. Že je neslyší. Že o nich neví. Jenže to bylo chvílemi opravdu velice těžké. I přestože se Žofka snažila šeptat, jejich chichotání bylo v tichém pokoji stále jasné a zřetelné. A moc a moc příjemné.

„Kampak se to ženete?" zasmál se táta, když viděl, jak se v předsíni připravují na cestu.

„Za spolužačkou," mávl nad tím dotazem Boris rukou a poté podal Žofce její bundu. Vůbec mu nepřišlo, že by řekl něco podivného, jenže ejhle! Opak byl pravdou.

„Hmm, tak spolužačkou, jo?" pousmál se táta, který se toho chytil stejně jako Žofka na prakticky jakékoli jídlo. „A ví o tom maminka?"

„Proč by..." Boris nejprve netušil, kam tím táta mířil, ale když viděl jeho potutelný úsměv, tak v něm hrklo. „Ale ne, takhle to není! Ať už myslíš na cokoli, tak na to honem rychle zapomeň, jasné?"

„No, co vidím, tak po dlouhé době vyrážíš do společnosti. Za dívkou," pokrčil rameny a poté ukázal na Žofku. „A ještě k tomu v doprovodu sestřičky, která je účinným magnetem na seznamování. Copak, Žofi, chystáš se tady Borkovi dělat wingmana?"

„A co je to wingman?" zaváhala.

„Tati, prosím," zamumlal Boris ztrápeně.

„Tak co je to ten wingman?" pokračovala ve vyzvídání.

„Parťák," vysvětlil táta. „Parťák, co pomáhá v lásce."

„Ooo," vydechla s obdivem. „Můžu být tvůj wingman, Borku? Tak můžu? MŮŽU?!"

„Vidíš, co děláš?" povzdychl si. „A tohle teď budu poslouchat. Přitom tam jdeme čistě ze studijních důvodů!"

„Jistě, jistě, studijních," přitakal, ale nezdálo se, že by mu to věřil. „Zkus to takhle vysvětlit mamince, až se vrátí."

„Ale no, tak!" protestoval. „Tohle není fér. Do čeho jsem se to zase uvrtal," dodal s dalším hlubokým povzdychem.

Boris věděl, že tátovo pošťuchování bylo mnohem mírnější v porovnání s tím, čeho byla schopná právě maminka. V předsíni zažil jen pouhou ochutnávačku, to až u večeře přijde křížový výslech. A na ten se musel řádně připravit. Boris se tedy rozhodl, že Žofce sdělí několik svých mouder, díky nimž by se snad měli oba dožít dalšího dne.

„U Rebeky budu mluvit jenom já, jasný?" řekl, zatímco jí na ulici upravoval bundu, kterou si v té rychlosti oblékla nakřivo. „A kdyby se pak doma ptali, tak se vůbec nic zajímavého nestalo a jen jsme pomáhali s domácím úkolem."

„Dobře," přitakala Žofka, zatímco objímala medvídka s Luosem. „Nic zajímavého se nestalo a jenom jsme duchům pomohli s domácím úkolem."

„Přesně tak, jen bez těch duchů."

„Ale –"

„Ne, žádné ale, Žofi," přerušil ji. „Některé věci zkrátka musí zůstat tajný."

„Ale proč? Maminka s tatínkem to určitě chtějí vědět!"

„Ne, nepochopili by to," odsekl. „Upřímně, ani já to ještě stále nechápu a kdybych... Kdybys tu nebyla, tak bych už určitě seděl ve svěrací kazajce a broukal si pro sebe tu písničku, jak je jí teď plnej internet."

„Myslíš: Nezačínej s tím Bru-nem, ne, ne, ne?" zanotovala mu Žofka. „Nebo to byl Bluro?"

„Ne, máš o správně. Je to ten Bruno, ale... Zase až takhle zle bych na tom nebyl, jo?" zasmál se. „Když už bych nedej bože zpíval, tak bych šel po originálu. Přeložený písničky zní vážně divně, měl by to být zločin. A teď pojď. Ať už je to konečně za náma, " zavelel a společně se vydali směrem k zastávce.

Boris byl až překvapený, jak rychle jim ta cesta uběhla. Stačilo jen pár minut autobusem a bylo hotovo. Poctivě si jejich postup kontroloval na mobilu a když došli až na uvedené místo, naskytl se jim pohled na panelový dům. Tehdy Boris věděl, že jsou tady správně. Nešlo totiž o žádnou běžnou stavbu, kterých je na sídlišti k vidění plno. Toto místo už od začátku působilo nedostupným, nepřátelským a nadřazeným dojmem. Zvláštní, mohou se snad místa nad někoho povyšovat? Protože tohle to dokázalo. Šlo o snobský panelový kolos, někdo by jej nazval i královskou pevností, který jim ani nedovolil dostat se k hlavním dveřím. V cestě návštěvníkům stála mohutná brána, která do světa hlásila, že tudy zkrátka neprojdou. Jen mohutná neprostupná mříž chránící jakýsi dvůr s dveřmi vedoucími do domu, ovšem aby se dostali až tam, museli překonat nepřítele v podobě displeje s tlačítky, který zjevně sloužil jako moderní zvonek. Ovšem přijít na to, jak ono zařízení funguje, to se zdálo být nadlidským úkolem.

„Neříkejte mi, že tady v tom kolosu žije jenom pět lidí," mumlal pro sebe Boris rozezleně, zatímco mačkal tlačítko se šipkou dolů, které však vůbec nic nedělalo. „Tohle má být jako všechno?"

„Neposouvá se to," oznámila mu Žofka při pohledu na stále stejný seznam pěti jmen.

„To vidím," odsekl.

„Pusť mě k tomu!"

„Proč? Myslíš, že tu snad objevíš nějakou novinku? Určitě je to tohle tlačítko, ale vidíš?" dodal, když čudlík opět stiskl. „Nic to nedělá. Vůbec nic!"

„Třeba to jenom mačkáš špatně. Nech mě to taky zkusit!" zažadonila.

„Nesmysl. Nic nemačkám špatně, jenom... A hele, teď to poskočilo!" zajásal, když se seznam se jmény konečně posunul.

„No, vidíš! Já to říkala, dals do toho málo síly," zazubila se na něj.

„Já ti dám málo síly," zamumlal, ovšem když to tlačítko znovu stiskl a dal si záležet, aby na něj vyvinul řádný tlak, tak seznam opět poskočil a on mohl spatřit i jména obyvatel od sedmého bytu, poté desátého... dvacátého... třicátého... čtyřicátého? Boris ještě nikdy neviděl tak dlouhý seznam. Zastavil se až u čtyřicet dvojky. Ohromné číslo ještě ohromnějšího domu.

„Můžu zazvonit?" zaprosila Žofka, zatímco se již volnou rukou natahovala po tlačítku s nakresleným zvonkem, které však bylo i přes veškerou její snahu stále mimo dosah.

„Ale jo, jasně," zamručel, a přitom si znatelně oddychl. Zvonit se mu vůbec nechtělo, nejraději by Rebece jen poslal zprávu, jenže ta musela být jako na potvoru offline. Borisovi tak nedělalo problém svěřit tuto nepříjemnou povinnost Žofce. Bez dalších řečí ji tedy zvedl do vzduchu a ona se tak ocitla v sedmém nebi.

Krátce poté, co Žofka zazvonila, se z reproduktoru ozval hlas Rebeky v podobě jasného: „Ano?"

„To jsme jenom my," představil je Boris.

„Ano, my!" přidala se Žofka a zamávala do něčeho, co působilo jako kamerka.

„Fajn, můžete dovnitř. Je to třináctý patro."

Jakmile to Rebeka dořekla, tak se ozval bzučák, který je upozornil na odemčení brány. Boris neváhal, vzal Žofku za ruku a svižnějším krokem ji vedl k hlavním dveřím. Chtěl mít jistotu, že jejich otevření nepromešká a nebude muset tím vším projít znovu. Když se nakonec i z tohoto místa ozvalo zabzučení čmeláka, jenž se nedopatřením ocitl na elektrickém křesle, tak vzal za kliku a vešel dovnitř. Tímto krokem se dostal do hradu, kde na něj však mimořádně nečekala žádná princezna. Žádné stvoření s krémovou pokožkou, Boris to vnímal spíše jako možnou past. Na mapě v telefonu měl uloženou cestu k pokladu, ale to, že jej bude strážit dvouhlavý drak, to vám už neřeknou!