Otec mě zastavil ve dveřích. 

„Vladimíre, jestli máš nějaký finanční potíže..." 

Výmluvně jsem přejel pohledem jeho obnošenou flanelovou košili, vytahanou pletenou vestu, kalhoty, které byly v módě před půl stoletím, prošoupané pantofle, a lehce jsem nadzdvihl obočí.

„Vladimíre, není snad nutné, aby ses v tvém věku nechal sponzorovat od..."

„Tak to by stačilo. Margethe si na rozdíl od tebe uvědomuje důležitost našeho poslání a ráda přispívá na společnou věc. Přestaň to stavět jako kdyby mě živila."

„Jenže ona tě živí," řekl úplně potichu.

Matka se na mě bázlivě podívala a čekala jestli vybuchnu. 

„Vláďo, možná by se dneska obešli bez tebe, potřebovala bych, aby ses podíval na kamna, ty máš ty školy..."

„Dobrý pokus," políbil jsem ji na tvář. 

Líbilo se mi, že se vůbec nelíčila, ani si nebarvila vlasy. Jenom to, nic jiného. Instinktivně dělala to, co musíme děvčatům v naší úderné skupině složitě vysvětlovat. Využila toho, že stála těsně u mě, a strčila mi do kapsy stovku. „Kup si aspoň kafe nebo něco, je chladno."

„Nedělej si starosti, vím co dělám."

K mému překvapení se tentokrát otec přidal na správnou stranu: „Nemůžeš to už zastavit, Maruško," řekl pevně. „Rozhodl se. Dopadne to tak, jak to dopadnout musí." 

Překvapeně jsem se na něj podíval, ale on jen sklonil hlavu a šel si sednout na gauč k televizi. Něco si u toho mumlal. Je mi jasné, že teď se pokusí zapomenout, že existuji. Už začíná senilnět.

Margethe už byla připravená u dveří jako cvičená opička. Asi se jí brzo zbavím, začíná mě nudit. Navíc dost přibrala. Přispívat do společné pokladny může i jako řadová členka. Je pravda, že její zdroje nám dost pomohly, a také zahraniční kontakty. Věřím že si rozchod nebude brát osobně, důležité je podílet se na naší společné věci.

Potkal jsem ji náhodou v Amsterdamu, když jsem tam něco vyřizoval se Zelenou frakcí. Dita to platila a já se jí nabídl jako tlumočník a průvodce. Že ve třiceti neumí ani jeden světový jazyk už o něčem vypovídá. Vlastně jsem pro ni udělal to nejlepší. Nechal jsem ji tam, ať si poradí. Nejlíp se člověk něco naučí, když mu nic jiného nezbývá.

„Proč jste se rozešli s Ditou?" Ptala se mě tenkrát Margethe.

„Byla stará a tlustá. A dost hloupá." Margethe se zachichotala. To dělá často. Většinou, když neví, o čem je řeč. Což je celkem často.

Když jsem nasedal na svůj Specialized S-Works Epic World Cup, všiml jsem si, že se mi na zářivě oranžové kombinéze pustilo oko. Zřejmě ji máti vyprala v běžném pracím prášku. Budu jí muset znova pořádně vysvětlit, jak se má udržovat funkční oblečení. Dost mě to rozladilo, ale napadlo mě, že se to dnes může hodit.

Plán byl jednoduchý. Zatímco spustím akci k prosazení celosvětové klimatické revoluce, Margethe sežene nějaké novináře nebo televizi. Hlavně tam musí být kamera nebo aspoň fotograf. 

Procházeli jsme si plán asi desetkrát. V 15,30 hodin dorazím na místo já. V 15,45 se pravděpodobně dostaví někdo od policie. 

Několikrát jsme už podobnou akci dělali a troufnu si tvrdit, že už odhadnu, jak dlouho trvá, než někoho napadne je zavolat. Rychlost jejich reakce je také předvídatelná. 

Operační bude mít nejspíš trochu delší vedení, takže usoudí, že si z něj volající dělá blázny, případně že mu přeskočilo. Jakmile ale někoho pošlou, budou tam za pár minut, služebna je za rohem. 

V 16 hodin vrcholí dopravní špička. Tou dobou už by tam bezpečně měl být televizní štáb nebo aspoň někdo z redakce. Budu mít dost času na to, abych vyprovokoval ty natvrdlíky k útoku. Ať celý svět vidí, co se tu děje za zvěrstva. 

Při troše štěstí budu ráno v novinách jako oběť policejní zvůle. To jednak pomůže prosadit Zelenou revoluci, a také to umlčí amatéry v našich řadách. Pořád popichují. 

Prý je stavím do první řady a sám se schovávám. Samozřejmě, že si musím krýt záda, nemůžu se přece nechat zavřít, když jsem hlavní organizátor, beze mě by se ani nesešli.

Tentokrát ale půjde o sólo akci. Naplánoval jsem si to tak záměrně, aby se mi nepletli pod nohy. Tentokrát budu na první stránce Metra já, a ne ten hlupák, co se minule nechal zmydlit přesně podle mého návodu, a potom slíznul smetanu. Ne. Je na čase ukázat, kdo je skutečným pilířem revoluce.

Kolo jsem zaparkoval napříč úzkého chodníku. Kdo nebude chtít počkat, může se když tak vrátit a jít po druhé straně mostu. Vybral jsem si část vozovky, kterou zabírá kamera. Záběry se budou hodit u soudu. 

Jen se koukejte cucáci, takhle se dělá public relation. Mrknul jsem na hodinky, přeskočil plavně zábradlíčko, stále v kondici, mladý duchem, zdatný tělem, padesátku by mi nikdo nehádal. Prohrábl jsem si rukou čerstvě nastřelenou kštici a stoupnul si doprostřed levého pruhu.

Okamžitě začali troubit. „Co děláš, kreténe?" řval někdo se staženým okýnkem. Jejich primitivní projevy byly pod moji úroveň. Vnímal jsem je jako otravný šum na pozadí, asi jako tekoucí vodu když spláchnete záchod. 

Mimochodem splachovací záchody jsou přežitek. Lidstvo od nich bude muset ustoupit a nakoupit si separační. Ale to až potom. Teď zatočíme se spalovacími motory.

Díky reflexní kombinéze jsem byl dobře vidět. Strach o své bezpečí jsem neměl. Auta tu popojížděla v koloně, takže měla hromadu času přibrzdit a zastavit. V klidu jsem si naaranžoval poutač, kus dál před sebe postavil trojúhelník značící překážku na vozovce, usedl na asfalt a vytáhl z kapsy vteřinové lepidlo.

Řidiči ještě chvíli nevěřícně zírali a pak mě začali opatrně objíždět zprava. Každodenní ucpávka Nuselského mostu ještě o něco zhoustla. Vymačkal jsem pod sebe asi tři tuby vteřinového lepidla, sedl si do toho a ještě přitiskl do tuhnoucí kaluže ruce. Zvedl jsem hlavu a usmíval se přímo do kamery.

Uteklo pár minut, když k obrubníku připlachtil policejní skůtr. Poněkud mě zaskočilo, že z něj seskočila ženská. No, ženská.. Takový babochlap. Vlasy barvy zvlhlé rzi podivně trčely pod služební čepicí. Podíval jsem se na služební číslo. Dvanáctset tři, to se bude dobře pamatovat. Měl jsem si nechat jednu ruku volnou a vyfotit ji. No, co už. Za chvíli tu bude Margethe a novináři.

„Co máte za problém, pane?" zeptala se.

„Je vám nevolno? Potřebujete lékaře? Můžete vstát?"

„Nemůžu, jsem přilepený." 

„Jak se vám to stalo?" 

„Nalil jsem na silnici lepidlo a přilepil jsem se." 

„Ach tak. Ale tady nemůžete zůstat." 

Kde je ksakru ta Margethe? Doufám že to nepopletla. Už by tu měla být.

„Baví vás to?"

„Co?"

„Baví vás buzerovat lidi?"

„Prosím?"

„Jestli vás baví buzerovat lidi. Takové hezké děvče nemá přece zapotřebí se angažovat pro tento prohnilý systém. Je nutné lidi probudit a udělat správno věc."

„Potřebujete nějaké léky? Mám vám zavolat pohotovost?"

Teď jsem ji měl začít provokovat. Tak aby kamery viděly už jen její reakci. Začít šeptat urážky, které tnou do živého. Odhadnout její slabiny a pojmenovat je. Napřed se to bude snažit ignorovat, ale potom ztratí sebekontrolu. Ji bude následující exces stát místo nebo aspoň prémie, já získám slávu, obdiv a věrohodnost pro jednání se zahraničím. Jenže – kde do háje trčí ta Margethe?

„Zavolám na služebnu, seženou někoho, aby vás odlepil."

„Neopovažuj se na mě mluvit, ty čubko." Šeptám tak, aby to slyšela jen ona.

„Cože?"

„Slyšíš dobře ty hnusná krávo. Tak pojď, pojď si bouchnout do bezbranného. To bude krásná fotka v novinách."

„Ach tak. No dobrá, šanci jsi měl."

Měla být vytočená a měli tu být od novin nebo od televize. Ale byla netečná jako registr vozidel. Auta nás pomalu objížděla. De facto jsem tu s ní byl sám. 

V jejím nehezkém obličeji se objevil náznak úsměvu. Byl to zvláštní úsměv, sladký jako úsměv panny před svatební nocí. Chtěl jsem jí ten úsměv narvat zpátky do hlavy, ale nešlo to. Byl jsem přilepený k vozovce. Usmívala se, došla ke skůtru a otevřela box. V tu chvíli jsem na ni pořádně neviděl, tak mě překvapilo, když se vrátila a držela v ruce velký jutový pytel. 

„Co to má znamenat?" pomyslel jsem si.

„Chcete mi něco přišít, že jo? Chcete na mě hodit distribuci drog. Ale to máte smůlu. Na mostě je kamera, všechno je tam vidět. Budu si na vás stěžovat vašim nadřízeným. Jak se jmenujete?"

„Říkej mi třeba Klekánice, ty blbečku." Pronesla stále s tím sladkým úsměvem a pak oběma rukama prudce roztřepala pytel.

„Klekánice si přišla pro nevychovaného spratka." Řekla to skoro obřadně. Směšné.

Nějaká síla mě popadla a odnesla směrem k otevřenému pytli. Uvnitř byla tma.