Ve sprše zůstali dlouho. Tak dlouho, až měl Shiki pocit, že se rozmočí. To také sdělil Kurosuovi, jenž se tomu jen pobaveně zasmál. Nakonec vylezli ven, zabalili se do obrovského ručníku s motivem Kuroko no Basket a dopravili se do ložnice.

Kurosu se za pár minut od mladšího odpoutal a došel si pro své věci. Neskutečně ho bolelo pozadí, měl pocit, že si snad v životě nesedne. Proto si lehl na svou postel a přiteplil (= přitulil) se k Shikimu, jinak by jeden z nich spadl. Zatímco on se stihl obléct, dlouhovlásek byl stále jen v onom úžasném ručníku. Nijak moc mu to ale nevadilo a natiskl se k staršímu ještě blíž.

„Nastydneš, blboune," poučil ho Kurosawa, načež se znovu odtáhl. Věnoval mu rodičovský pohled dost podobný tomu maminčinému. „Obléct, hned."

„Rozkaz," uchechtl se mladší, zvedl se a ačkoliv bylo teprve poledne, ze skříně vytáhl své úžasné anime pyžamo.

„Ty máš na ty kreslený cosi úchylku, co?" zasmál se Kuro pobaveně a teatrálně se praštil do čela. „Co jsem tak viděl tvoje věci, máš toho hafo."

„Jup," přikývl Senketsu. „Máš úplnou pravdu." S tím se do onoho oblečení nasoukal a vrátil se k němu do postele.

Kurosu je zabalil do deky, kterou si sebou Shiki přitáhl a na níž vždycky leželi, a vtiskl mladšímu polibek na čelo. Uvěznil ho ve své náruči a o několik minut později po dlouhých dvě stě letech se mu konečně podařilo spokojeně usnout.

Senketsu nechápal, jak to udělal, ale byl rád. Přál mu to, chtěl mu dát všechno, co celá ta dvě století postrádal. Starší se zachumlal do deky co nejvíce a k překvapení všech se k Shikimu otočil zády. Nejspíš to pro něj bylo příjemnější.

Mladík se tedy opatrně zvedl a vydal se do kuchyně. Tam vytáhl mléko, nalil si ho do hrnečku a dal ho ohřát. Poté si do něj nasypal dvě lžičky kakaa a vzal si ho do obýváku, kde se usadil na pohovku. Kdyby byl Kurosawa teď při vědomí, hlasitě by si postěžoval, že se s ním nejde tulit. Po dobrém sexu se se svými milenci vždycky mazlil, než oba dva šli spinkat. Shiki však nebyl ospalý, spal přeci ráno. Teď měl chuť jen tak lenošit, ládovat se sladkostmi a přemýšlet. Musel vyřešit pár problémů. A napadlo ho jak.

Vytáhl svůj mobil, zapnul ho a najel do administrace svého blogu, na kterém převážně psal povídky a zveřejňoval své kresby. Lehce se pousmál a začal sepisovat článek, v němž uváděl veškeré změny ve svém životě. Také se zmínil, že by potřeboval práci někde v okolí Tokia, tak ať mu čtenáři dají vědět, kdyby o něčem věděli.

Kurosu zatím poklidně spal a svůj spánek nenechával ničím narušit. Dokonce to vypadalo, že se mu každou chvílí bude zdát sen.

Shikimu zanedlouho přišel komentář, nad kterým zajásal. Rozklikl odkaz a začetl se. Po chvíli vyskočil, převlékl se, napsal vzkaz Kurosuawovi a rozběhl se na pohovor do umělecké galerie. Cesta mu netrvala dlouho, pěšky tam byl zhruba za půl hodinky. Opatrně vstoupil dovnitř a ve vestibulu ho uvítala vysoká blondýna. Usmála se a zeptala: „Senketsu Shiki?" Mladík přikývl. Opravdu netušil, jak se o něm dozvěděli tak rychle.

Bylo to tím, že právě syn ředitele této instituce byl ten, kdo dal Shikimu vědět. To ale bylo vedlejší, Shikiho teď ona blondýnka předala další blondýnce (bylo jich tam snad deset na každém rohu a všechny vypadaly stejně) a ta ho zavedla až ke kanceláři ředitele.

Dlouhovlásek celkem nervózně zaklepal na majestátní dveře a po vyzvání vstoupil dovnitř. „Dobrý den."

Od stolu se zvedl jeden pár bystrých očí, načež se ředitel postavil. Vypadal docela mladě, dlouhé blond vlasy měl svázané do culíku. „Brýtro, mladej."

„Mé jméno je Shiki Senketsu a přišel jsem kvůli té práci," představil se Shiki, absolutně netušil, co říkat.

Blondýn zvlnil své rty v úsměvu a dlaněmi se opřel o desku stolu. „Tak práci, jo? Já jsem Hajime Renzo, těší mě."

„Mě také," odkýval mu to mladík. „Uhm, chtěl jsem se zeptat, co vlastně ona práce obnáší. V onom inzerátu nebylo uvedeno nic konkrétního."

„Jsme v galerii," rozmluvil se Renzo a teatrálně máchl rukama. Dvěmi dlouhými kroky stůl obešel a zamířil k mladšímu, který na něj rozpačitě koukal. „Co si myslíš...," pokračoval, přičemž došel až k němu, „že se tady bude dělat?" Byl vyšší, o poznání vyšší než Shiki, tudíž by mu nedělalo problém ho uvěznit u zdi, což vzápětí udělal. Nebo si to Shiki měl myslet, protože Renzo jen zabouchl dveře, stále mu hledě do očí. „Hmmm?"

„Ukazovat... obrazy?" napadlo Shikiho, vyslovil to však značně nervózně. Onen ředitel ho značně vyváděl z míry.

„Jedna z možností... z těch levnějších možností," přikývl Hajime, odtáhl se od něj a obdařil ho dalším z řady svých úsměvů. Na patě se otočil a došel zpět ke svému kancelářskému stolu.

Shiki došel až ke křeslu naproti stolu a usadil se do něj. „A nějaká z dražších možností?"

„Jsou tu možnosti, jak si... přivydělat. Za celkem slušný peníze." Renzo se ušklíbl, o stůl se opřel a pokračoval: „Ale musíš projít vstupní zkouškou."

Senketsu povytáhl obočí, tohle ho začínalo zajímat. „A ona zkouška spočívá v čem?"

„Pojď blíž a dám ti ochutnávku." Dlouhovlásek ho tedy poslechl, zvedl se a došel až těsně k němu. Absolutně netušil, co má čekat.

„Víš, maličký...," promluvil blondýn a něžně přitom odhrnul jeho vlásky za ouško, „jak komu to vyhovuje." Sotva dopověděl poslední slovo, bez váhání se k mladšímu pomalu naklonil. Zastavil se až tehdy, kdy se svými rty otřel o ty jeho. „Rozumíš?"

„Samozřejmě. Chcete, abych se s vámi vyspal a pak mi dáte tu práci, nemám pravdu?" odtušil Senketsu, nedal na sobě znát ani kapku svých emocí.

„Ne, zlatíčko," zakroutil starší hlavou a odtáhl se. V jeho modrých očích se zablesklo, když mu omotal ruku kolem pasu a přitiskl si ho k sobě. „Ty se mnou budeš spát pravidelně. Věř, že si za to přivyděláš slušně... a ještě budeš mít práci u obrazů, samozřejmě..."

Mladík v duchu zaúpěl. Hajime ho dostal. Musel odhadnout, že onu práci zoufale potřebuje a nemá díky tomu na vybranou. Nezbývalo mu, než souhlasit. „Fajn. Platí."

Při těchto dvou slůvkách se od něj ředitel odtáhl a s tichým smíchem zalezl za svůj stůl. „Fajn. Udělej si v nejbližší době čas na svou vstupní zkoušku. Jen ne ve čtvrtek a pátek, to již něco mám..."

„Dobře," přikývl Shiki a s vnitřním znechucením mu napsal své telefonní číslo. „Až se vám to bude hodit, zavolejte." Vzápětí se přemístil ke dveřím. „Nashledanou."

„Baj, baaaaj." Starší mu s chlípným úsměvem a hlavou nakloněnou stranou zamával, než Shiki opustil jeho místnost. Z hrdla se mu vydral spokojený smích.

Mladík z místnosti, vlastně z celé budovy, co nejrychleji vypadl. Chtělo se mu ze sebe samotného brečet. Avšak nic jiného dělat nemohl. Peníze na nájem by jinak nesehnal a z Kurosuova bytu by ho vykopli. Když doběhl až domů, celý zpocený, Kurosu stále ještě spal. Byl za to i rád, měl pocit, že se každou chvíli rozpláče. A rozhodně nechtěl, aby ho tak Kurosu viděl. Akorát by ho začal utěšovat a nejspíš by mu to udělal ještě horší. A navíc by mu musel vysypat pravdu. Skopl ze sebe boty, doběhl do obýváku, kde vzal svůj vzkaz a vyhodil ho. Poté se sesunul podél zdi k zemi. Tohle nezvládne. Ne, že by ho onen chlápek nepřitahoval. Kdyby byl v jeho přítomnosti déle, určitě by na to přišlo, vypadal vážně dobře. Problém byl v tom, že si s ním nechtěl nic začínat, když měl teď Kurosua. A navíc, když s ním bude spát za peníze, bude z něj v podstatě děvka. Na vybranou však neměl.

Jako kdyby Kurosu vycítil jeho úzkost, zachrul se a pomalu otevřel oči. Několikrát zamrkal, aby zaostřil, a zvedl se do sedu. Tiše zavolal: „Shi... Shiki?"

Jakmile ho Senketsu uslyšel, vyskočil na nohy a vydal se do ložnice. „Tady jsem," vykouzlil na tváři úsměv.

„Já jsem... usnul?" zamumlal Kurosu a podrbal se v rozcuchaných vlasech. Následně zívl, jako kdyby chtěl spolknout celé Japonsko.

„Přesně tak." Shiki k němu hupsl do postele a pohladil ho po rozcuchaných vláskách.

Starší znovu zívl a opřel se o něj. Nechápal to. „Jak se to mohlo stát?" Prsty si otřel oči, kde měl stále ospalky.

„Netuším. Třeba na tebe mám kouzelný vliv," zasmál se dlouhovlásek a políbil ho na čelo.

Jakmile se Kurosu pohnul, táhle zakňučel. „Bolí mě zadeeeeeeeek." S tím se zachumlal do jeho náruče. „A ještě se mi chce spááááát..."

„Tak spinkej. Budu tu s tebou, ju?" navrhl mu mladší.

„Ale kdyyyyyž... ono je špatné, když spím...," zakňučel Kurosu a zvedl k němu hlavu. „Je to špatné znamení, víš?"

„Jak to?" zděsil se Shiki, oči se mu rozšířily. Co je na spánku špatného?

Kurosu se odmlčel. O tomhle opravdu začínat nechtěl. Ještě by Shikiho vyděsil, což nechtěl. Raději odvrátil tvář a tiše se zasmál. „To nic, to nic."

„Vážně je to v pořádku?" ujistil se ještě jednou mladší, srdce mu bilo jako o závod.

„Jup," přikývl starší a žďuchl do něj loktem. „Všechno je v naprostém pořádku."

Senketsu si hlasitě oddechl. „To jsem rád. Kdyby se cokoliv dělo, řekneš mi o tom, jasný?"

„Jasně, jasně," ujistil ho starší a opět zívl. „Ale teď se mi chce spát. Zůstaneš tu se mnou?"

„Samozřejmě," se pousmál se mladík a naaranžoval se tak, aby se mu dobře leželo. „Taky si zdřímnu. Oyasumi~"

„O – ya –su – mi," vyslabikoval Kurosu. Natáhl se a přitulil se k Shikimu, bylo mu tak dobře. To, že cítí zvláštní svrbění u prstů na nohou, nevnímal.