Kurosu se před schody zastavil a polkl. Zvládne po nich jít? Nešel po nich hodně dlouho, nezláme si nohy? Podobných myšlenek mu v hlavě létalo spousta. Co když si nabije a ztrapní se před Shikim? Počkat, vážně mu záleželo na tom, jestli se před ním ztrapní nebo ne?

„Notak, honem, nebo přijdeme pozdě," povzbuzoval ho Shiki, jenž už byl v mezipatře.

„No jo."

Rudovlásek udělal první váhavý krok. Kupodivu nespadl ani neodletěl, čemuž se podivil, ale oddychl si. Další schody již překonával rychleji a hravěji. Dalo by se říct, že spolu v podstatě závodili. Kupodivu však vyhrál Kurosu, neboť Shiki poslední patro sjížděl na zábradlí a hodil pěknou mrchu. Kurosawa doslova prorazil dveře ven a údivem vytřeštil oči. Konečky prstů mu sežehlo ranní slunce, celé jeho tělo se rozhořelo zvědavostí. Zhluboka se nadechl a do nosu ho uhodila vůně okolníh sakur, jejichž nádherné růžové lístky poletovaly v jemném vánku. Něco tak nádherného se mu muselo jen zdát.

„Krása, co?" objevil se vedle něj mladší. Ačkoliv se zdálo, že tohle ocenit nedokáže, bylo tomu právě naopak.

„Nádhera...," vydechl Kurosu a ještě hodnou chvíli na všechno koukal. Připadal si, jako kdyby vkročil do úplně jiného světa, kam se vždy toužil dostat. Byl z toho úplně mimo, ale bylo to příjemné.

„Tak a teď honem, musíme chytit vlak," zamyslel se mladší a přemýšlel, jak se tam co nejrychleji dostat.

„Vlak?" Kurosu se na moment zarazil, pak mu však došlo, o co se jedná, tak se usmál. „Ano, jistě. Zajímalo by mě, jak se veškerá doprava za tu dobu vyvinula. Asi hodně, že?"

„Přesně. Řekl bych, že většinu z našich prostředků ani neznáš," uchechtl se Senketsu a chytl ho za ruku. V tom mu však zavrněl v kapse mobil.

Kurosu se na něj ohlédl, odkud ten zvuk pochází. Něco takového ještě neznal. Co to bylo? Pozorně nastražil uši a nechával oči na stopkách, jestli to nebude něco nebezpečného.

Shiki přístroj vytáhl, hovor přijal a telefon si přiložil k uchu. „Zdar, Rennie... Jo, fakt mě vykopli... Ne, nemůžu, letím do školy... Někdy jindy. Tak čau."

Starší na něj hleděl jako na blbce. Co to právě teď bylo? Vždyť to, co mu Shiki říkal, absolutně nedávalo smysl. Ani ho nenechal dopovědět a už řekl něco dalšího. Co se to děje?

Dlouhovlasý se na něj otočil a když si všiml jeho zmatení, hlasitě se rozesmál. „Tohle," ukázal mu svůj mobil, „je telefon. Umožňuje komunikaci s dalšími lidmi, ať jsou kdekoliv."

„Telefon?" vyslovil to Kurosu. To slovo znělo zvláštně, ještě nikdy nic takového neřekl. Ale líbilo se mu to, proto se nepatrně usmál. „Telefon."

„Jo," přikývl Shiki, schoval mobil do kapsy a opět ho chytl za ruku. „A teď už pojďme. Jestli chceš, ve vlaku ti ukážu, jak funguje."

Pohled padl druhému na jejich spojené ruce, což byl velký nezvyk. Bylo to opravdu dlouho, co ho někdo držel za ruku. Nehodlal si na to stěžovat, popravdě se mu to líbilo. Společně vykročili, proplétali se davy lidí, až nakonec dorazili na nádraží. Shiki zakoupil lístky a společně pak počkali na vlak. Kurosu z toho byl celý vyjukaný, nic takového v životě neviděl.

„Shiki...," pošeptal mu Kurosu do ucha, když se společně usadili do vlaku. „Bojím se," přiznal. Bylo tu na něj moc lidí, většinu svých životů trávil sám.

„Neboj, bude to v pořádku. Věř mi, ju? Jsem tu s tebou," usmál se na něj povzbudivě mladší. Kurosu silně zmáčkl jeho ruku, již po celou dobu svíral ve své. Ani si neuvědomil, že se celý třese do doby, než mu začaly drkotat zuby. Polkl a nepatrně kývl, i když mu to moc nepomohlo.

Shiki ho zcela podvědomě začal hladit po stehně a opřel si o něj hlavu. „Uklidni se. Uvidíš, všechno bude v pohodě." Starší znovu přikývl a pokusil se přijít k sobě. Teď už se vážně choval jako holka, jenže on za to nemohl. Tohle bylo moc složité na to, aby o tom v momentální situaci přemýšlel.

Cestu nakonec nějaká zvládli a vystoupili na stanici nedaleko Shikiho školy, kam zanedlouho došli. Jakmile školník mladíka zpozoroval, obdivně zapískal. „Tý jo, tohle je rekord, Senketsu! Po třech týdnech znovu ve škole." Kurosu měl co dělat, aby se nepotrhal smíchy, jak moc ho to pobavilo. Tohle mu vážně stačilo, aby mohl znovu umřít.

„To víš, snažil jsem se," odvětil vesele mladík a společně s Kurosuawou zamířil do šatny. Ten jen prohlížel budovu, vážně ho zajímalo, co všechno tam bude. Když objevil velké klece, v nichž se mačkali lidé a přezouvali se, vyděsilo ho to tak, že málem spadl.

„To jsou jen šatny. Necháváš si tu bundy, boty a tak," vysvětlil mu to ihned dlouhovlásek. „Nemusíš se bát."

„Eeeeeeh," protáhl Kurosu a o kus odstoupil. Ty šatny se mu vážně nezamlouvaly. Chtěl odtamtud zmizet co nejdříve to půjde.

„Já šatnu používám jen na jednu věc," uchechtl se Shiki a vběhl dovnitř. Popadl papuče svého nejlepšího kamaráda, rozběhl se, odrazil se a vylezl po stěně nahoru. Tam poté boty přivázal k topení a s úsměvem na rtech seskočil dolů.

„Rebel," odfrkl si někdo vedle, což ostatní přešli. Všichni byli na toto chování zvyklí, také měli různé metody, jak boty znovu sundat hezky na zem. Moc se nad tím nezastavovali. Shiki jen pokrčil rameny, věděl, že Ren mu za to stejně nic neudělá. Ostatně, pořád si prováděli naschvály.

S úsměvem došel až k vyjevenému duchovi, opět ho chytil za ruku a zamířil do třídy, kde měli mít první hodinu – fyziku s třídním. Kurosu se před dveřmi zastavil. Všechno tu pro něj bylo neskutečně nové a strašidelné, nedokázal se na všechno vynadívat. Kdyby tohle viděla jeho maminka, asi by se roztekla na místě. Přesně tohle by se jí líbilo. Bohužel zrovna tohle po ní její syn nepodědil a radost z toho moc neměl. Dovnitř se mu nechtělo.

„Mně se tam taky nechce," ozval se Shiki. „Ale budu moct srát třídního, což mi to kompenzuje."

Starší si povzdechl, ale ani se nepohnul z místa. Pokud ho tam bude Shiki chtít, musí si ho tam dotáhnout. Jak by také mohl vlézt do úplně cizí třídy?

Mladšímu to došlo a přesně to udělal. Dotáhl ho do třídy, kde sebou flákl do první lavice před katedrou a jeho posadil vedle. Sám si pak hodil nohy na učitelův stůl. Až tehdy, kdy se Kurosu napřímil, mu došlo, na jak tvrdé židli sedí. To se mu už vůbec nelíbilo, radši by stál. Pohledem loupl po Shikim, ale ten nevypadal, že by se mu jeho poloha nějak nezamlouvala. Pokusil se to tedy přetrpět.

„Copak, tvrdé židle? Nechceš si sednout na mě?" provokoval Senketsu, v očích jiskřičky.

Rudovlásek zavrčel a odvrátil hlavu stranou. Jasně mu došlo, co tím druhý naznačil. Nehodlal se jím nechat zblbnout, a pokud ano, beztak by byl ten dominantnější. Vždy byl a vždy bude, ještě si ho nikdy nikdo nepodmanil. A nějakému puberťákovi se to také nepovede.

„Jak chceš. Ale moje nabídka stále platí," ušklíbl se Shiki, ale to už zazvonilo a dovnitř vešel učitel. Všichni včetně Kurosua se postavili, jediný kdo zůstal sedět byl samozřejmě Shiki. Toho netrápilo, že by se měl postavit, prostě si dál hověl na svém místě.

„Brej den, pane učiteli," zahučel po chvíli, stále nohy z jeho stolu nesundával. „To je překvápko, že mě vidíte, co?"

„Ale, ale, drahý Shiki se nám tu ukázal," ušklíbl se profesor. Kurosua vedle si vůbec nevšímal, jako kdyby ho ani neviděl. „Copak tu děláš?"

„Přišel jsem vám zpříjemnit a oživit ten váš stereotypní život," uculil se mladík sladce.

„Oooooh, to je tak sladké. Ty jsi tak sladký, Shiki-chan," oslovil ho s hlasem plným sarkasmu učitel a posadil se za svou katedru. Pak normálním hlasem suše řekl: „Sednout."

„Taky si myslím," zasmál se Senketsu a schválně se postavil a vysmekl poklonu.

„To si nech na potom, budeš dneska po škole, když už jsi konečně tu," odbyl ho učitel, poposunul si brýle na nose a zadíval se po třídě. „Tak, kdo chybí?" A už to jelo.

„Ale notak," zaúpěl mladík a posadil se, opět hodil nohy na učitelův stůl. „Vy mě nemáte rád."

„Samozřejmě, že ne, nemám rád ulejváky." Fyzikář pokrčil rameny. Za celou dobu se na něj pak ani nepodíval a dělal přesně to, co se od učitele čekalo – učil. Žáci byli v jeho hodině docela tiší, což byl velký úspěch. Všichni, dokonce i Kurosu, si dělali poznámky. Tedy všichni až na Shikiho. Ten totiž nedělal absolutně nic.

Jakmile hodina skončila, učitel přišel k Shikiho lavici a ležérně se o ni opřel bokem, ruce složené na hrudi. „Tákže, mladej," promluvil k němu, „teď se sebereš a půjdeš se mnou. Máš štěstí, že mi dnešní hodiny odpadly, takže budeš teď pár hodin trávit v mé přítomnosti. To, že přijdeš o další hodiny, ti určitě nevadí, beztak na ně nechodíš. Za pět minut se hlaš před mým kabinetem." S tím a nenávistným pohledem se otočil a odkráčel ze třídy pryč.

Senketsu ho pohledem přímo vraždil. Tohle mu udělal schválně, věděl, že na výtvarku chodí vždycky. S povzdechem se přemístil ke Kurovi. „Tady máš můj rozvrh. Musím jít k tomu kreténovi, takže se sejdeme po škole."

„Po-počkej!" křikl za ním Kurosu a chytil ho tak, aby mu nemohl utéct. „Já bez tebe nikam nejdu!" Přestože nemělo, tak to znělo dost vystrašeně. Nechtěl tady zůstávat sám, to ani omylem.

„Bude to v pohodě. Kdyby se něco stalo, sháněj Rena. Je to můj nejlepší kámoš, na výtvarku stoprocentně dorazí. Nepřehlédneš ho," snažil se ho Senketsu uklidnit.

„Ne, ne, ne, ne!" stál si za svým Kurosu a ještě více se k němu natiskl. „Já tady sám nebudu!"

„Á hele, Ren dorazil," zasmál se mladší. „Hej, Rennie! Musím za pablbem obecným. Pohlídej mi ho, ju?!" křikl na vysokého bělovláska, načež se naklonil k rudovláskově oušku. „Promiň, ale musím tam jít sám."

„Nevidí mě, Shiki." Kurosu ho tichým hlasem vtáhl do reality. „Kromě tebe mě tady nikdo nevidí. Copak sis nevšiml, že se na mě tvůj učitel ani nepodíval? Ani nikdo ze spolužáků? Doma mě viděl každý. Ale tady... tady mě nevidí nikdo."

„Cože?" podivil se Senketsu. Tohle mu vážně ušlo, nechápal to.

„Za to na tebe se každý kouká, jako když mluvíš do prázdna. Nevšiml sis?" pokračoval Kurosu ve výčtu.

„Ne," zavrtěl Shiki hlavou. Jak to, že ho sakra nikdo nevidí? Vždyť je přímo tady.

To už ale dorazil Ren. „O čem to mluvíš, kámo? Co sis šlehnul?"

„Vidíš? Přesně o tom mluvím," vložil se do toho Kurosu. S povzdechem mu omotal ruce kolem pasu. „Nepustím se tě. Nikdo mě kromě tebe nevidí."

„Eh," podrbal se Senketsu na hlavě. „Nic, už musím. Tak čau," odbyl Rena, načež bělovlásek odešel. „Nechápu to. Proč tě nevidí?"

„A já to mám vědět? Možná to bude tím, že jsem mrtvý, Shiki."

„Ale já tě vidím," namítl dlouhovlásek a zamračil se. Tak nějak si neuvědomoval, že jeho společník je jen duch. Mohl se ho dotýkat, viděl ho. Pro něj byl živý.

„Ale pořád jsem jen duch."

„To není podstatné," zakroutil mladší hlavou, načež se vykroutil z jeho objetí. „No, měli bychom jít..."

Starší přikývl a v jeho těsném závěsu vyšel ven z místnosti. Nespěchali, ještě to tak,ale po chvíli konečně dorazili k profesorovu kabinetu. Shiki se značnou nechutí prudce otevřel dveře, s klepáním se neobtěžoval. Jen ať už to má za sebou.