O chvíli později, v Kurosuově bytě

„Jsem tady!" zvolal Shiki a pokusil se znít nadšeně, což se mu dokonce i povedlo.

Kurosu ho sice zaslechl, ale jen se tiše zasmál, čímž upozornil na svou přítomnost. Nacházel se v ložnici, ležel. Problém byl ten, že nemohl vstát, aby za ním šel. Nebylo mu dobře.

Mladík k němu dotlapkal a zabral si místo vedle něj. „Co se děje?" zeptal se se značným strachem v hlase.

„Nějak mi nebylo dobře. Ale teď, když jsi tu ty, už jsem v pohodě," zašvitořil Kurosawa a natáhl se k němu pro polibek. Byl náhle tak šťastný.

Senketsu zaplašil výčitky svědomí, usmál se a polibek mu oplatil. „Hm, nechceš uvařit polívku nebo tak něco?" nabídl mu. Musí se o něj přeci postarat.

„Nepotřebuju jíst, jsem duch," připomněl mu starší a podrbal se v rozcuchaných rudých vláskách. „Ani nevím, jestli bych to sníst dokázal."

„Hm, to je fakt," uznal Shiki a soustředěně svraštil obočí. „Už to mám! Celý den s tebou zůstanu v posteli a ty se určitě vyléčíš."

„To by bylo fajn," usmál se na něj Kurosu. Jenže v tu chvíli se něco stalo. Kurosu tiše zakašlal.

Shiki sebou okamžitě trhl. „Jsi v pořádku?" panikařil.

„S tebou vždyc..." Jeho větu mu přerušil další záchvat kašle, kvůli kterému se chytil za břicho. Žádnou bolest necítil. Ba naopak, on přestával cítit úplně všechno. Shikiho oči se rozšířily, jeho tvář začala ztrácet zdravou barvu. Co se to s jeho milovaným sakra děje?

Kurosu zavrtěl hlavou, když jeho kašel ustal. Také to nechápal. Přestával cítit konečky prstů, jak na nohou, tak na rukou. Rychle ze sebe shodil deku a vyskočil na nohy. To, co mu v tu chvíli došlo, mu vyrazilo dech.

Podobně na tom byl i Shiki, který ztuhl a nebyl schopen pohybu. Nedokázal ani racionálně uvažovat. „C-co...," hlas se mu zlomil.

Kurosuovo tělo se celé mihotalo, jako kdyby skrze něj foukal větřík a ničil tak jeho konzistenci. Nic takového v životě neviděl, ale moc dobře věděl, co to znamená. Jeho život po životě tady končí. Dosáhl osvobození a půjde na onen svět.

Zato Shiki stále nic nechápal. Děsilo ho to. Jímala jím hrůza. Bál se o něj. Tak strašně se o Kurosua bál.

„Shiki?" Kurosu se na něj otočil se slzičkami v očích a drobným úsměvem. Musel mu ukázat, že je všechno v pořádku, proto k němu došel a sevřel ho v náruči. „Bude to v pořádku..."

„V-vážně?" fňukl mladší.

„Na tomhle světě jsem došel své cesty," začal mu to Kurosu vysvětlovat, přičemž se k němu tiskl stále silněji, neboť u sebe chtěl cítit jeho teplo. Necítil už vůbec nic, po tvářích mu tekly potůčky slz. „Takže... takže odcházím. Rád bych s tebou zůstal. Myslím, že... myslím, že jsem si tě víc než jen oblíbil, že jsem se do tebe stihl za tu krátkou chvilku u zamilovat. Jsi úžasný člověk, proto žij co nejdelší a nejšťastnější život. Postarej se mi o byt...," fňukl a zabořil mu hlavu do vlasů, z hrdla se mu vydral bolestný vzlyk. „Budu... budu na tebe čekat na druhé straně, Shiki."

Mladíkovy oči se zalily slzami, které si začaly taktéž tvořit cestičku po jeho tváři. „T-to... N-n-n-ne," vydechl, hlas se mu zlomil. „T-to n-n-n-nejde. Němůžeš o-odejít," zavzlykal.

„Bohužel, má cesta zde kon – končí, Shiki...," vysoukal ze sebe starší přiškrceně a donutil se od něj o kus odstoupit. Skrze jeho tělo se již dalo vidět na druhou stranu. Cítil se mnohonásobně lehčí, stejně tak měl pocit, jako kdyby se vznášel. A on se opravdu vznášel, stoupal stále výš.

Až se nakonec rozplynul úplně.

„Kurosu?" šeptl Senketsu. Žádnou odpověď však nedostal. Zvedl se na nohy, obrátil hlavu vzhůru a zařval: „Tohle vážně není vtipný, Kurosawo! Slyšíš mě?!"

Věděl však, že je to zbytečné. Přesunul se ke zdi, do níž udeřil pěstmi a sesunul se podél ní.

Nemělo to cenu.

Kurosu je pryč.

A už se nikdy nevrátí.

Nejhorší na tom všem bylo, že mu nedokázal říct ani to pitomé ‚miluju tě'. Kurosu mu to řekl. Proč mu to neřekl také? Byl si jistý, že to cítil stejně. Tak proč to svému milovanému neřekl? Mnoho takovýchto myšlenek se mu honilo hlavou, až měl pocit, že se z toho zblázní. Už teď si byl jistý – nezvládne to.

Pak mu však bleskl před očima obrázek jistého smějícího se muže, kterého dnes už jednou viděl. Náhle měl jasno, věděl, kam teď může přijít. Mohl jen doufat v to, že nebude se svou strastí odmítnut. Zvedl se na nohy a doplazil se ke dveřím, jež za sebou zabouchl. Věděl, že i navzdory Kurosuově přání se sem už nikdy nevrátí.

Všechno mu tam moc připomínalo jeho. To, jak se ze začátku nesnášeli, jak se postupně sbližovali, i to, jak se spojili. Na každé stěně by viděl jeho tvář, na každém rohu by slyšel jeho hlas, na každém centimetru by cítil jeho pach. To by nevydržel.

Zuřivě zakroutil hlavou, aby myšlenky na něj zahnal a pokračoval v cestě.

Je pryč.

Nevrátí se. Zapomeň na něj, opakoval si. Ale nezabíralo to.

Ani se nenadál a z rychlé chůze plynule přešel do rychlého běhu, při němž sotva popadal dech. Po tvářích mu kanuly kapičky pláče smíšených s deštěm, který se pomalu snášel z oblohy. I nebe samo pro Kurosuův odchod a jejich odloučení truchlilo.

Zanedlouho se dostal až před Renzův byt, na který celý zmáčený zaklepal. Bylo to vážně ironické, jelikož onen blondýn byl nyní jeho nejbližší osobou.

Nikdo mu však neotevřel. Neozval se ani jediný zvuk, kterým by ho Hajime pozval dál. Uvnitř bylo až mrtvolné ticho. Teď už byl Shiki vážně v háji, nevěděl, co dál dělat. Sesunul se podél zdi, kolena si přitáhl pod bradu a hlavu sklopil.

Pak se v místnosti něco stalo. Renzo totiž do té doby spal a když byl teď probuzen, nevědomky převrhl sklenici s vodou, jež se roztříštila na podlaze. To ho vytrhlo ze snění úplně, ale jen se přetočil na druhý bok.

Shiki se okamžitě vyhoupl na nohy, tohle ho vyděsilo. Neobtěžoval se skrýváním slz, prostě vtrhl dovnitř. Tam ležela na manželské posteli blonďatá hrouda z velké části zakrytá dekou. Zdálo se, jako kdyby za celou tu dobu, co od Renzy Shiki odešel, z postele ani nevzdálil. To, že někdo přišel dovnitř, tak nějak ignoroval.

Jakmile Senketsu spatřil rozbitou sklenici, hlasitě si oddychl. Vážně se bál, že se mu něco stalo. Jenže tento oddych způsobil to, že se Hajime otočil na záda a jako zombie se zvedl do sedu. Teprve pak pomalu otevřel slepená očka, rozcuchané vlásky mu trčely do všech stran. „Kdo je to...?" zamumlal nepřítomně.

„Já," odpověděl Shiki, hlas se mu stále značně chvěl.

Renzo nastražil uši a lehce znejistěl. Bylo fajn ho vidět, ne že ne... ale proč se proboha vrací? Chce mu dát zavyučenou za svého přítele, nebo tak něco? Ani neměl páru. Za ním se jeho milenci vraceli jen tehdy, když je volal on sám.

„Je mi to blbé... ale mohl bych u tebe, prosím, přespat? Jen dnes...," vysoukal ze sebe mladší.

Hajime na něj zíral jako na blázna. Cože to? Nepřeslechl se? Opravdu se ho Shiki zeptal na to, na co se ho zeptal? Zmohl se šokem na sotva postřehnutelné souhlasné kývnutí. Až teď si všiml, že jsou Shikiho tváře poseté slzami.

„D-díky," vydechl mladík a pokusil se o úsměv, vyšel z toho spíš tragický škleb. Nezvládal to.

Starší se tak nějak upravil, respektive si protřel oči a nějakým způsobem uspořádal vlasy do vzdáleně normálního účesu, načež rozpřáhl náruč. Takhle nikoho prostě nechtěl vidět. Ať už toho mladší využije nebo ne, to bylo jen na něm.

A Shiki se k němu opravdu přivinul. Hlavu mu zabořil do hrudi a opět nechal svým slzám volný průchod. Až po nějaké chvíli, kdy ho starší jen hladil po hlavě, se rozhodl zeptat: „Copak se stalo?" V podobných situacích nebyl zběhlý a ani netušil, jestli by ho dokázal uklidnit, tak se jen snažil o to, aby to nezhoršil.

„Můj přítel...," vydechl Shiki, pokračovat nedokázal. Hlas se mu lámal.

Teď už měl druhý pocit, že je mu všechno jasné.

„Tys mu to řekl..." Ani by se nedivil, kdyby ho po tomto Shikiho přítel nenáviděl. Vždyť vlastně spal s jiným za peníze.

„Neřekl," zakroutil Shiki hlavou.

„Tak co s ním?" Hajime byl z dnešního dne už tak dost mimo, tohle mu jen hrálo na nervy. Byl by nejradši, kdyby to rovnou vyklopil, jenže to by vůči němu bylo neohleduplné.

„J-je p-p-p-pryč," zanaříkal Senketsu a opět se rozplakal.

„Pryč?" Renzovi vyschlo v hrdle. Jak to proboha myslel, že je pryč? S povzdechem si přitáhl mladšího ještě blíž k sobě a zabořil mu obličej do vlasů. „To mě mrzí."

Dlouhovlásek nic neodpověděl, jen dále plakal. Slz měl stále dost. Byl tedy ponechán v tomto stavu, blondýn se ho jen pokoušel konejšit slovy: „To bude dobré, můžeš zůstat tady... nějak se to všechno vyřeší...", a podobnými. Nejspíš moc úspěšný nebyl.

„Já... už tě zítra nebudu otravovat. Ale v tom bytě bych nevydržel. Bydlel tam strašně dlouho..."

„Aha... dobře, fajn. Jen mi pak někam napiš číslo tvého účtu, ať ti můžu poslat peníze za dnešek..." Starší se jednoduše pokusil přejít na jiné téma, aby ho dovedl od špatných myšlenek.

„Ty už nebudou potřeba," zašeptal Shiki tak tiše, že se jeho slova téměř ztratila. Hajime ho bohužel nezaslechl, až moc přemýšlel nad tím, jak mu asi pomoci. Odjakživa byl milý člověk, nechtěl, aby se lidé v jeho okolí trápili.

Vypadalo to však, že Shiki potřebuje jen něčí přítomnost, uklidňující náruč a milá slůvka. To mu bohatě stačilo. A přesně to se rozhodl mu Renzo dát. Pomalu se natáhl pro vlastní gumičku, aby mu tolik nepřekážely vlasy, a znovu ho pevně objal. Následně se s ním položil, mazlení v leže bylo pro něj mnohem lepší.

Shiki se k němu okamžitě zase přitulil a zavřel oči. Truchlení ho zmohlo, chtělo se mu spát. To Renzovi vůbec nevadilo, omotal kolem něj své ruce a propletl si s ním nohy, jen aby mu byl blíž. Tohle se mu začínalo docela zmlouvat. Že by to mohlo být takové, patřit k někomu do vztahu?

Zdálo se to až tak zvláštní, ale mladší za malou chvíli usnul. Jeho tvář se ale neuvolnila, slzy nepřestaly téct. Hajime byl sice vyspalý, ale ani tak nedokázal pohrdnout další trochou spánku. Proto se mu poprvé za celý svůj život podařilo usnout s někým v náruči.

Ráno

Shiki tiše, tak, aby blondýna nevzbudil, vylezl z jeho postele a rozhlédl se kolem. Byl na tom stejně špatně jako včera, rozdíl byl v tom, že věděl, co udělat. Popadl kus papíru a začal psát.

Děkuji, že jsi mě tu nechal přespat a omlouvám se za způsobené starosti. Těch už ti ale víc nezpůsobím, vlastně už nikomu. Děkuju. Za všechno, co jsi pro mě včera udělal, ale už nemůžu. Nezvládnu to. Ještě než odejdu, mám na tebe prosbu. Mohl bys dát vědět mým rodičům o tom, že jejich nenáviděný syn už jim nebude znepříjemňovat život? A taky... Můžeš zařídit, že nebude žádný pohřeb? Mířím na vlakové nádraží v centru, nástupiště 4.

Omlouvám se.

– Shiki.

Jakmile vzkaz dokončil, položil ho na staršího stůl, věnoval mu poslední smutný pohled a poté odešel.

Blondýn tiše pochrupával, toho, že odešel si ani nevšiml. I když, měl by, pokud něčemu chtěl zabránit. Jenže na to už teď nebyl čas. Až se probudí, pravděpodobně už bude pozdě, po všem. Nebude už šance Shikiho zachránit. Ten téměř jako duch mířil k oné osudné zastávce, nevšímal si lidí, do kterých narazil.

Ti na něj hleděli skoro s odporem, nevypadal zrovna přitažlivě. Vznášela se kolem něj pochmurná aura, kterou mnozí vycítili a raději se drželi dál.

Podobným stylem došel až ke svému cíli. Zatímco ostatní čekali na vlak, aby se jím dostali do práce či do školy, jeho důvod byl zcela jiný. S podivným smutným úsměvem zamířil od nástupiště pryč, pěkně po kolejích, na kterých balancoval. Dostal se do úctyhodné vzdálenosti, když v tom se zarazil a otočil se. Známé zapískání a světla v dálce ho upozornila, že už brzy bude po všem. Rozpřáhl ruce a zvrátil hlavu k nebi, kam se Kurosu nepochybně dostal.

„Jdu za tebou...," zašeptal s úsměvem na tváři, po níž mu stékala jedna jediná osamělá slza, a zavřel oči. V další vteřině pocítil vlak, jenž do něj narazil v několika set kilometrové rychlosti.

V tu chvíli celý jeho svět pohltila tma a okolní země se zbarvila karmínovou krví.