Do chodby vstoupili s elánem a odhodláním, ale jejich postup se velmi brzy zpomalil. Zde už nesvítily žádné pochodně ani očarované kameny, a tak byly jejich jediným zdrojem světla zářící kuličky, které v ruce drželi Ajreen a Kadriel. Nikdo z nich totiž nečekal, že bude cesta tak dlouhá a pochodně jim i vinou průvanu dávno zhasly. Snad stokrát se při jeho závanu radovali, že brzy opět spatří denní světlo, ale chodba stále nekončila. Brzy jim proto došlo, že ani zdejší průvan nebude ničím obyčejným.

Jasné bílé světlo olizovalo vlhké stěny chodby vinoucí se tu doleva, tu doprava, tu cesta stoupala a hned zase klesala. Celé místo také bylo důmyslně střeženo, ne vojáky, ale pastmi, které tu byly rozmístěny prakticky na každém kroku. Ajreen už pomalu přestala počítat, na kolik rozličných druhů už narazili. Bylo tu opravdu všechno, co mohla jedna pomatená mysl stvořit, klasické medvědí pastí na zemi, samostříly na stěnách, lana spouštějící těžké kameny z tajných padácích dveří, tlačítka vypouštějící jedovaté výpary, ale i magické projektily, ohnivé koule a spousta dalšího. Měli štěstí, že se vydali do podzemí v pěti, vždy měli k dispozici magickou bariéru, Taexřiny bystré oči, ilusionistická kouzla od Doriana, či Hikariho šikovné ruce schopné zneškodnit mechanické pasti, jako byly ty medvědí nebo samostříly.

"Ta chodba snad nemá konce, kdy už budeme konečně na místě?" postěžoval si Hikari a všichni mu museli dát za pravdu. Nikdo z nich neměl nejmenší tušení, kolik už mohli ujít, kolik už zneškodnili pastí nebo jaká je vlastně denní doba. Jediná jistota byla, že rituál ještě neskončil, Taexra totiž stále cítila silné působení magie, a zdroj se navíc neustále přibližoval, což je jen utvrzovalo v tom, že jdou stále správným směrem.

Konečně zase chodba po dlouhé době mírně stoupala a začala se také pomalu rozšiřovat. Brzy se před nimi objevila obrovská jeskyně, ale i když všichni s úlevou očekávali konec strastiplné cesty, Taexra je nakonec zklamala. Rituál určitě nebyl prováděn z tohoto místa. Ajreen i Kadriel skryli svá světýlka v dlaních jak jen to šlo a všichni potichu vstoupili do jeskyně. Uvítalo je něco, co dosud nikdo z nich neviděl, ze tmy vystupovala silueta obrovského chrámu. Byl to typický stupňovitý zikurrat, vysoký asi čtyřicet metrů, přičemž jeho špička už se skoro dotýkala stropu jeskyně. Nahoru vedly nádherné mramorové schody a na každém stupni z obou stran schodiště plápolal ve stříbrných pohárech modrý oheň. Kadriel si hned vzpomněl na rozvaliny, které našli s Taexrou v jeskyni s medvědy, ale tento chrám se s nimi vůbec nedal srovnávat, i když i pod ním už se v malinkých jezírcích a loužích válely často opravdu obrovské kusy kamení. Elf si také vzpomněl na své předky, bylo mu známo, že jeho prapradědové, lesní elfové, stavěli obrovské jeskynní komplexy ozářené až stovkami pochodní, ale právě kvůli pověrčivosti novodobých elfů upadly tyto památky postupně v zapomnění a nakonec z nich nezbylo nic víc, než hromada suti a rozvalin.

Tento chrám však vypadal udržovaný, a právě proto působilo místo tak strašidelně.

"Buďte úplně potichu a hledejte akorát cestu ven, tady se mi to nechce líbit," poradil jim Dorian, a i on se trochu bál, a to i přesto, že sám vůdci sloužil a na temné chodby už si dávno zvykl. Na tomto místě však nikdy nebyl a ani vůdce se mu o něm nikdy ani slovem nezmínil. Napadlo ho, kolik vlastně mohou vědět ostatní vysoce postavení muži jeho armády, kolik lidí kupříkladu ví o tomto místě. Nakonec ale zahnal nepříjemné myšlenky a vydal se za ostatními, kteří už pomaličku vyrazili kupředu.

"Hrozné místo, nechápu, jak takové svatyně mohli vaši předkové považovat za posvátná místa sloužící k rozhovoru s bohy," pronesla Ajreen skoro až vyčítavě směrem ke Kadrielovi a snažila se přeskákat několik drolících se kamenů tak, aby přitom neuklouzla a nespadla do chladné vody pod nimi.

"Nezapomínej, že tehdy se o chrámy starala celá armáda kněžích, určitě to před nimi nevypadalo takhle," houkl zpátky Kadriel balancující na jakési napůl shnilé kládě nebezpečné se probíhající pod jeho vahou. Zdejší ruiny se však nakonec ukázaly jako prozatím nejnebezpečnější nepřítel, úplně všichni, až na Taexru, která si pomáhala křídly, se nakonec alespoň jednou vykoupali.

"Už abychom odsud byli pryč," posteskla si Ajreen, zatímco jí Taexra mírným, teplým dechem sušila šaty.

"Už tu nebudeme dlouho," oznámila jí přitom dračice, "našla jsem cestu ven."

Všichni tuto zprávu uvítali s nadšením a pokusili se, více i méně úspěšně, vydat směrem, který jim Taexra ukázala. Cesta je naštěstí dovedla až před zikurat, kde bylo čisto a sucho. S respektem se zastavili a hleděli nahoru, až na úplný vrchol stavby, kde ve zlatém poháru na oltáři hotel oheň nejjasnější. Oltář byl zastřešen malinkou stříškou, kterou že všech čtyř stran podpíraly nádherně zdobené sloupy. Odsud zblízka už stavba přeci jen působila jako místo hodné bohů.

"Řekněte mi, že sním," řekl najednou Hikari a ukázal směrem k ohni. Všichni se zadívali do modravých plamenů a spatřili to, co mladíka tak překvapilo. Oheň hořel čím dál intenzivněji, až nakonec jeho plameny olizovaly i kamennou stříšku nad ním. Potom se začalo něco v plameni formovat a za chvíli se za doprovodu praskání a jisker zhmotnila před ohněm postava ducha. To všechno doprovázel zlověstný smích rozléhající se po celé jeskyni v tisíceré ozvěně. Duchovi zaplály temně zelené oči a ty se za chvíli zahleděly na postavy pod svatyni, na skupinu dobrodruhů. Jasné oči živých se setkaly s mrtvolně zelenými plameny v těch jeho a v nich byla vidět jen smrt.