Vůně soli i vzácného zboží už byla dávno zase pryč a díky kapitánovým instrukcím měli Kadriel s Taexrou podnik U Slané tresky na dohled.

"Nemusím ti, doufám, připomínat, že až budeme na místě, dovnitř půjdu jenom já," promluvil ještě Kadriel k dračici ve chvíli, kdy už rozpoznávali správný název na vývěsním štítu, "pamatuješ si ještě, jak to dopadlo, když jsi se mě snažila navštívit v hostinci U Zlatého slunce?"

Jeho řeči dračí dámu urazily, ale když se nad tím zamyslela, došla k závěru, že má vlastně Kadriel pravdu. Tehdy byla skoro tři dny v lesích za městem a když se vrátila nazpět, stýskalo se jí po jejím společníkovi natolik, že nechtěla ani čekat, až se vrátí domů. Navštívila ho tedy poněkud předčasně už v hostinci, kam si odskočil se svým dlouholetým přítelem a svou lásku mu dala najevo tak razantním způsobem, že musel Kadriel později zaplatit za opravy poloviny lokálu. Naštěstí se s Taexřinou přítomností ve městě už počítalo, takže majitel přešel celou věc jen mávnutím rukou a nakonec se tomu společně s radním ještě oba zasmáli. Při vzpomínce na tuto událost tedy dračice radši uposlechla a nechala elfa, ať všechno zařídí sám.

Kadriel vešel dovnitř a rozhlédl se. Už na první pohled bylo zřejmé, že kapitánův vkus na takovéto podniky je opravdu vytříbený. Příchozího uvítal vkusně zřízený interiér, ve kterém bylo snad všechno vyrobeno z leštěného dubového dřeva nejvyšší kvality. Byly jím vykládány dokonce i stěny, na kterých krom toho visely také petrolejové lampy, takové, které najdete na každé lodi. Nechyběly ani vonné svíce, které byly u elfů považovány za jakousi vizitku a jejich vůně do jisté míry určovala, jaký hostinec jste zrovna navštívili. V tomto případě to byla skořice, což znamenalo, že se jedná o místo pro slušnou společnost. I radní hlavního města zakýval nad takovým luxusem uznale hlavou, nicméně nezapomněl, že lelkování není důvod, proč sem vlastně přišel. Zamířil tedy rovnou k baru, kde právě jeden z číšníků čistil bílým hadrem pult.

"Mara rye, přišel jsem se vás zeptat na jednoho z vašich hostů, pane," začal Kadriel zdvořile.

"Lituji, ale soukromé informace o našich hostech nepodáváme," odbil ho číšník, aniž by vzhlédl od své práce.

"Já vás plně chápu, pane, ale v tomto případě je to důležité, jedná se o dívku, která byla stejně na cestě ke mně a cestou se záhadně ztratila. Potřebuji zjistit, jestli vám nedala o něčem vědět, třeba o tom, kam se chystá."

S mužem za barem však nebyla lehká domluva, za nic na světě nechtěl s Kadrielem o takové věci ani mluvit, a ten tak musel nakonec využít své úřední moci a informace si vyžádat. Byl docela mrzutý, že tím ztratil tolik času, ale ocenil, že si zde tolik váží soukromí svých hostů. Bohužel se však nakonec stejně nic nedozvěděl, pouze mu zde potvrdili, že se Ajreen vydala ke kartografovi, aby zde zakoupila mapu, kterou bude potřebovat ke své další cestě.

Zbývalo tedy poslední vodítko, kartograf. O několik minut později tedy Kadriel zatlačil na nádherné zdobené dveře a vešel do krámku, ve kterém ho uvítal podsaditý muž veselé povahy s kulatými brýlemi na nose. "Co by vás zajímalo, pane, hodláte snad vyrazit do neznámých končin, nebo toužíte zakoupit dalekohled pro sledování noční oblohy?""Přál bych si spíš, abych tak řekl, informace," odpověděl Kadriel už lehce utahaně, "před pár dny si u vás koupila mapu jistá slečna, bohužel však, zdá se, zabloudila i s ní. Já bych ji potřeboval najít, a tak bych vám byl vděčný za jakoukoli radu, kterou mi můžete poskytnout."

Kartograf se snažil rozvzpomenout na každičký detail Ajreeniny návštěvy u něj, ale kam mohla, jít, to bohužel nevěděl. Ukázal sice Kadrielovi i mapu, kterou dotyčné prodal, ale ta byla bohužel tak velká, že vlastně stejně ničemu nepomohla.

Utahaný elf si sedl v nedalekém parku na lavičku a Taexra jej potichu následovala. Byli v koncích. Jejich poslední možnost byla prohledat píď po pídi každičký metr země ležící mezi Taldjenaarem a Khatras Thaleou, ale to by jim zabralo týdny, ne-li měsíce. Jak tam tak seděli plně ponoření do svých myšlenek, ani si nevšimli, že už nejsou sami.

"Zdravím vás, poutníci, nestává se každý den, abych potkal draka."

"Musíte být jistě zdaleka, cizinče, protože v naší říši je to nyní docela běžná záležitost, nad kterou se nikdo nepozastaví," odvětil Kadriel a vzhlédl na člověka, kterému odpovídal.

Před ním stál starší muž v cestovním plášti opírající se o dlouhou dřevěnou hůl a potutelně se usmíval, jako by si snad ani nevšiml, že Kadriel rozhodně není v dobré náladě.

"Jsem zdaleka, jsem zblízka, nicméně s drakem jsem se v těchto končinách opravdu ještě nesetkal a teď vidím, že to byla chyba, zrovna tato vaše kamarádka je docela roztomilá," usmál se pocestný bezelstně."Jak prostomyslný stařík, proč se s ním vůbec zahazuji," pomyslel si Kadriel a chtěl ho hrubě odbýt, ale slova zloby se v něm zasekla a on tak jen nasupeně sledoval staříkovu smějící se tvář.

Ten se nakonec po chvíli usadil na lavičku vedle Kadriela a velmi pomalu si nacpal a zapálil svoji vyřezávanou dýmku. Jen tak tam seděl a vypadal, jako by snad ani netušil, co to je mít problémy a starosti.

"Zdá se, že dnešek pro vás není šťastným dnem, možná byste se z toho měl vypovídat, sdílená bolest je vždy poloviční, dobrý muži," promluvil nakonec.

Nakonec, proč ne? Kadrielovi bylo v tuto chvíli opravdu jedno, kde stráví zbytek svého odpoledne, má to být tady, nebo někde jinde ve městě?

"Hledám někoho, tedy, hledám dívku a je pro mě velice důležité, abych se s ní setkal co nejdříve, jenže se zdá, že se cestou ke mně do hlavního města někde ztratila, snažil jsem se ji najít tady, kde ji viděli naposledy, ale jsem stále beze stopy a teď už v podstatě i bez naděje."

Opět nastalo zdlouhavé ticho, Kadriel měl však najednou trpělivosti dostatek, ani sám netušil, proč je z ničeho nic také tak bezstarostný, jako stařík vedle něj. Ten dokouřil svou dýmku, uložil si ji zpátky do malé torničky, které si Kadriel všiml až teď, a zase promluvil:

"Ta dívka určitě nebyla jen tak obyčejná, aby se jako každá selka vydala po královské cestě, možná třeba chtěla dorazit rychleji a přecenila své síly, je silná a moudrá, ale svět ji má ještě stále co učit, je mladá a tvrdohlavá, ale má zlaté srdce a hned tak něco ji nezastaví, asi bude potřebovat tvou pomoc, ale sama se nevzdá bez boje."

Poutník domluvil a vstal z lavičky.

"Přemýšlej a nalezneš cestu, Kadrieli, a nezapomínej, času je vždy právě tak málo, aby ho bylo dostatek pro člověka bystrého úsudku, lidu vládne, kdo drží v ruce žezlo, ale světu vládne, kdo využije času ve svůj prospěch. Rád jsem s tebou strávil odpoledne, ale nyní se musím vydat dál, nechť samo slunce osvítí tvou cestu i v noci."

Domluvil a pomalým krokem vyrazil na cestu vedoucí na venkov za městem. Kadriel byl z jeho řeči naprosto zmatený, ale ani se ho nepokoušel zastavit. Místo toho se sám ponořil do svých myšlenek a za chvíli se plácl do čela. Že ho to nenapadlo dřív! Nedaleko odsud vede stará cesta, která sloužila jako dřevorubecká stezka ještě za dob malých knížectví. Vede napříč temným lesem a nedaleko řeky Mantariel se sbíhá s další cestou, po které přišla Ajreen ještě i s Naithanem. Dívka tedy musí být někde tam!

Kadriel vstal a chtěl hned vyrazit do města nakoupit zásoby a zase se vydat na cestu, ale až teď si povšiml, že je dávno noc. Vedle něj ležela Taexra a tázavě na něj hleděla.

"Promluvili jste spolu pouze pár vět a přesto vám to zabralo celé odpoledne, opravdu nechápu, proč tak zbytečně ztrácíme drahocenný čas," pokárala ho dračice v myšlenkách.

Teprve teď Kadrielovi došlo, co myslel stařec tím svým moudrem, celé své odpoledne strávil zdánlivě hloupým tlacháním o ničem, ale protože byl trpělivý, dozvěděl se, co potřeboval. Využil svůj čas perfektně, i když se to nezdálo, a protože se stál pánem svého času, dozvěděl se důležitou informaci, kterou by neměl, kdyby poutníka odbyl a odešel.

"Nikdy bych nepomyslel, že budu jako radní hlavního města poučen obyčejným starcem, který má však víc rozumu než já. Nechť slunce ozáří tvou cestu i v noci, poutníče.