Když se otevřely dveře takřka vyklizené místnosti, diktafon zůstal zapomenut na podlaze, pořád zapnutý.

„Přála bych si, abysme se poznali dřív, mnohem dřív, než si se mnou osud zahrál v kostky a já prohrála. Možná bych nebyla tak plná pochyb."

„Možná. A možná by to bylo právě naopak, má milovaná. Ale nemá smysl tápat v minulosti, když nás čeká budoucnost, nemyslíš? Věř mi, svěř své světlo do mých rukou a věř, že ho nenechám nikdy vyhasnout. Staň se tou, jež ponese mé, staň se mou ženou, prosím, má přesladká Jitřenko."

Stříbrný kroužek se zaleskl ve světle.

„Drž mě pevně, Světlonoši."