Lesem se ozývalo houkání sovy a v dálce probíhal jelen. Byl slyšet zvuk podobný dýchání. V tmavém a hustém lese se probouzela po dlouhé době již vyvinutá dryáda. Strom, kterým byla již padesát let byl tmavé barvy a byl vyšší než průměrný člověk. Přesto patřil mezi stromy v lese k nejnižším.

Větve stromu se zachvěly a lístky ševelily ve větru. Krátké větvičky se zatahovaly do tlustého kmene. Starší, již žluté nebo hnědé listy se ve větru uvolnily a pomalu klouzaly na zem.

V místech, kde se kmen rozdvojoval, se začal tvarovat obličej a kořeny plazící se po zemi i pod zemí se zkracovaly. Strom začal nabírat tvar těla mladé ženy a kůra z něj se odloupávala. Zbývající větve se zkroutily do velkých pramenů vlasů, které se v okolním vánku pohybovali. Kmen začal nabírat světlejší barvy a hlava se uvolnila ze sevření stromu. Zakývala se ze strany na stranu a v kůře, která se proměňovala na jemnou lidskou pokožku se objevili oči. Jejich barva byla zelená jako barva listů, které zůstali ve vlasech, ale někdy se objevila i barvy oranžová, hnědá, žlutá a červená jako barva podzimu. Řasy nad očima se zachvěly a z kmene opadávaly poslední zbytky dřeva. Kořeny se úplně zatáhly a celý strom se změnil v dospělé ženské tělo.

Lístky ze země se zvedly a vytvořili okolo dryády barevný vír. Některé listy se odpojovaly a lepily se na její tělo. Po chvíli na sobě měla šaty z lístků a větviček. Na hlavě jí z kudrnatých vlasů barvy tmavě hnědé, jako byl její kmen, čněly dvě velké větvičky jako parohy.

Zvedla ruce a zkoumavě si prohlížela prsty, z kterých jí trčely malé lístky a slabě světélkovaly. Sevřela dlaň v pěst a zase jí narovnala. Vyjeveně si jí prohlížela a pohybovala prsty. Poté začala kroužit loktem a nakonec i celou paží. Překvapeně povytáhla obočí.

Odtrhla svůj pohled od nového těla a rozhlédla se po okolí. Nacházela se v hlubokém lese a mezi stromy nad ní proklouzávaly jen slabé paprsky světla. Seděla na zemi pokryté listím a jehličím. Vedle kořenů obřích kmenů, které jí obklopovali, rostl měkkoučký mech. Zamyšleně ho jednou rukou začala vytrhávat i s kořínky.

Bála se. Bála se jako nikdy dřív. Pomyslela na to že její život bude jiný. Že už nikdy nebude jako dřív. Že už nikdy nebude stromem a nikdy neucítí ten nádherný pocit, když jí vánek pokyvuje lístky. Klesla jí nálada.

Ale zároveň se těšila, že zažije něco nového. Její život byl celou dobu, co byla stromem, zastavený. Celou dobu jen sledovala svoje okolí, ve kterém se ale nic neměnilo. Jakoby celou tu předlouhou dobu jenom spala.

S nadějí, že se její život změní, se pokusila vstát na své dlouhé nohy, které nyní měla místo kořenů a kmenu. Jednou rukou se zapřela o zem, obrátila se a sedla si na kolena. Poté se s velkou námahou vytáhla na nohy. Udělala jeden malý krok a skácela se na zem.

Bolestně vyjekla, ale nevzdala to.
Zkoušela to do té doby než se jí podařilo několik kroků a poté se vydala zvířecí stezkou.

Postupovala pomalu a světlo prosvítající mezi větvemi se rychle vytrácelo. Tma v lese se rozrůstala, až nebylo vidět nic krom zelených očí mladé dryády, která postupovala i přes špatnou viditelnost dál. Několikrát se rozplácla na zem, ale vždy se po chvíli zvedla.

Nocí se rozléhaly podivné zvuky a v dály se ozývalo vytí vlků. Je už dryáda několikrát viděla a věděla, že není dobré se s nimi setkat. Proto malinko přidala do kroku.

Noc se změnila v další den, ale dryáda i přes hroznou únavu nezastavovala. Chtěla se dostat z tohoto temného lesa co nejdříve. A čím déle šla, tím méně bylo v okolí stromů a světla na zem pronikalo více.

Před hlavou jí proletěl bělásek a dosedl na kmen nedalekého stromu. Nejdříve se ho lekla, ale poté se na motýlka unaveně ale upřímně usmála. Napadalo jí jestli umí také létat. Jestli má křídla. Ohlédla se přes rameno, ale křídla ani nic podobného neviděla. Zklamaně se otočila na běláska a smutně pozorovala, jak vesele mává křídly. Došla za ním. Chtěla ho chytit do dlaně. Bělásek ale zatřepotal křídly a vznesl se z kmene. Uletěl jí a začal ladně kličkovat mezi stromy.

Dryáda ho pozorovala a nakonec se za ním rychle vydala. Už téměř běžela. Sledovala motýla a nevšímala si okolí. Byla mu čím dál blíž a natáhla k němu prsty. Nechtěně zavadila nohou o dlouhou větev a spadla do potoku, který chtěla původně přeskočit.

Skončila v ledové vodě a její tmavé vlasy nasákly vodou. Její snědou pokožku obklíčila voda a šaty z listů se promočili. Začala se třást zimou. Bělostné zuby cvakaly o sebe a celé tělo měla promrzlé.

Rychle se zvedla a vyběhla z vody. Dlaněmi si přejížděla přes paže, aby se zahřála. Došla k nejbližšímu pařezu a dosedla na něj. Vyždímala si vlasy a zatřásla hlavou.

Pocítila silnou bolest hlavy. Dlaněmi se dotkla větviček, co jí trčely z vlasů. Silně jí pulzovaly a dryáda zahlédla i zář, která z nich vycházela. Pomyslela si, že vybouchne a umrzne naráz. Ale bolest zničehonic přestala stejně rychle jako začala. Nad ní se objevil plášť z mechu a v lehkém vánku jí dopadl na ramena.

Příjemně hřál a ona se přestala klepat. Pomalu se zvedla z pařezu a vydala se lesem dál.

Stromy už byly po cestě pouze listnaté a cesta, kterou šla se rozšiřovala. Kolem bylo hodně světla a nakonec se konečně objevila na palouku na kopci beze stínů. Vystavila své tělo žáru Slunce a rozevřela paže. Hlavu naklonila nahoru.

Bylo jí příjemně. Chtělo se jí fotosyntezovat. Jenže již neměla potřebné kořeny a listy.

Trochu zklamaně sklonila hlavu a před ní se objevil nádherný výhled na krajinu pod ní. Vzadu byly skály pokryté sněhem a z nich stékal překrásný vodopád, který se šuměním dopadal do jezera. Voda v jezeře se díky slunci překrásně leskla. A i když byla dryáda daleko, tak zpozorovala, že voda ze skal je nádherně průzračná. Vedle jezera stála vesnice.

Dryáda zahlédla velké náměstí a malé domečky namáčknuté vedle sebe. Celá vesnice byla ohraničená silnou čárou, která byla v jedné chvíli proříznutá a na tom místě byla vysoká klenutá brána.

Na celý výjev se koukala zatajeným dechem a otevřenou pusou. Zelené oči se jí leskly štěstím. Celou tu krásu pozorovala strašně dlouho.

Na místě by zůstala o hodně déle, ale uslyšela za sebou vytí. To stejné jako se ozývalo v noci. Vyděšeně sebou trhla a otočila se k lesu. Pozorně zkoumala temná místa mezi stromy. Spatřila se míhající velký stín. S jekotem se otočila, ale při pokusu rozběhnout se, zakopla o kámen. Z kopce se skutálela dolu.