„Co s ním teď bude?" zeptala jsem se ho, když jsem se trochu zklidnila. Z tváří jsem si otírala slzy, které si stále razily cestu ven.

„V tom je ten problém." Pověděl mi tajemně. Jeho kolega akorát donesl kapesníčky, tak mi je podal. Ochotně jsem je převzala a utřela si nos.

„Jak to myslíte, že v tom je problém?" nechápala jsem. Zmateně jsem se na něho zadívala. Aniž by řekl další slova, tak mi to došlo.

„Vy chcete, abych Vám ho pomohla dostat..." jen co jsem to vyřkla, tak mě úzkostí zabolelo na hrudi. To mu přeci nemohu udělat!

„Ano. Vy jediná mu jste nejblíže ze všech. Záleží mu na Vás, proto Vás nebude ani podezírat. S Vaší pomocí, ho můžeme dostat za mříže, kam patří."

„Ne! Tohle po mě nemůžete chtít! Vy jste se úplně zbláznili!" křičela jsem po něm nevěřícně. To nemohla být vůbec pravda! Co se to k čertu děje? Tohle je jen hodně ujetý sen! Musí být! Nemůže to být skutečné! Zatraceně vzbuďte mě někdo!

„Uklidněte se prosím. Kdyby to nebylo nutné, tak Vás o to neprosíme. Jste naše jediná šance." Prosil mě s upřímným tónem v hlase. Zarputile jsem kroutila hlavou. Vzedmula se ve mně vlna velkého vzteku.

„Nikdy nepůjdu proti Jasonovi. To nikdy neudělám. Nemůžu. Najděte si někoho jiného, kdo Vám pomůže." Řekla jsem mu plně rozhodnutá, že to nikdy neudělám. Nepřicházelo to v úvahu. Jason byl má láska. V očích jsem ho stále viděla v tom dobrém světle. Nechtěla jsem si nic z toho připustit.

„A co chcete dělat? Chovat se, jako bychom Vám nic neřekli? Budete s ním v milostném objetí, i přesto že víte co je zač?" udeřil na mě rozzlobeně. Jeho milá stránka se vypařila jako pára nad hrncem.

„Rozejdu se s ním. Udělám cokoliv, aby zmizel z mého života, ale nikdy nepůjdu proti němu, nemůžete mě nutit!"

„To se pletete Chloe. Právě, že můžeme. Jestliže nám nepomůžete Jasona dostat, můžeme Vás odsoudit za maření vyšetřování a půjdete si sednout, zatímco on si bude běhat na svobodě." Oznámil mi to jako hotovou věc a zvedl se k odchodu. U dveří se zastavil.

„V nejbližších dnech čekejte předvolání k soudu." Zaťukal na dveře a ty se otevřely. Rukou mi naznačil, že mohu jít. Nehnula jsem se z místa. Jen jsem na něho zírala. Přemýšlela jsem nad tím, jestli to doopravdy mohou udělat. Mám to vůbec riskovat?

„Dejme tomu, že bych Vám pomohla. Co bych musela udělat?" zeptala jsem se nervózně. Nechtěla jsem jít do vězení. Agent se pousmál a zavřel dveře. Posadil se naproti mně, kde spustil svůj proslov. Vše mi vysvětlil, co by se po mě chtělo. V podstatě bych nic neudělala. Jen bych se dál vídala s Jasonem jako do teď, akorát bych musela umístit několik odposlechových štěnic do jeho kanceláře, auta a domu.

„Nic víc?" zeptala jsem se nejistě. Agent se na mě vřele usmál.

„Ne. Možná, kdyby to bylo možné, tak se podívat po nějakých dokumentech, ale to už by mohlo být pro Vás nebezpečné. Nicméně kdyby se cokoliv přihodilo, jsme ochotni Vám zajistit imunitu a ochrannou vazbu popřípadě ochranu svědků."

„Co když to na mě pozná? Neumím moc lhát." Zajímala jsem se dál. Kupodivu jsem byla až moc klidná.

„S touto myšlenkou nepracujeme. Budete si vést skvěle. Teď už jen potřebuji vědět, jestli jste ochotna nám pomoci?" optal se s nadějí v hlase. Povzdychla jsem si.

„Copak jste mi dali snad na výběr? Nechci jít do vězení." Poznamenala jsem jedovatě. Pousmál se a přikývl.

„Jste rozumná. Agent Woodroov Vám dá vše potřebné a pak Vás odveze k Vaší rodině, abyste v tomto stavu neřídila." Oznámil mi a pak už vše bylo tak rychlé, že jsem se z ničeho nic ocitla v autě před domem mých rodičů. Byla jsem myšlenkami tak mimo, že mi to připadalo jako jedna vteřina času.

„Jste na místě slečno." Promluvil na mě agent Daniel, tak jsem se na něho podívala.

„Budete v pořádku, nebojte. Nikomu se ale nesmíte o nás zmínit. Je to v zájmu Vaší bezpečnosti." Promlouval mi do duše. Vypadal, že se opravdu stará. Doufám, že to nebude má největší chyba v životě.

„Dobře. Děkuju za odvoz. Jak se vůbec dostanete zpět?" zeptala jsem se se zájmem. On se ale usmál.

„Samozřejmě po svých. Kousek odtud je autobusová zastávka, tak není problém. Jinak Chloe?" zastavil mě ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře svého auta. Zvědavě jsem na něho pohlédla.

„Máte dobrou sebeobranu." Pověděl mi pobaveně, tak jsem se usmála. No, jeho nos mluvil sám za sebe. Agent vystoupil z auta společně se mnou a hodil mi klíčky, které jsem pohotově chytila. Obdařil mě mrknutím a dal se na odchod.

Stanula jsem na prahu dveří domu rodičů. Podívala jsem se na hodinky, kolik je hodin. Zpoždění o celé tři hodiny. Bylo mi jasné, že naši budou vyvádět. Odhodlaně jsem vstoupila do domu. Okamžitě se z obýváku všichni nahrnuli do haly. Mamka mě drtila v objetí společně s taťkou. Brácha stál na prahu do obývacího pokoje, po boku měl Hannah. Kousek opodál stál Tayler a sledoval, co se děje. Vedle něho jsem si všimla Angie, vypadala, že se jí ulevilo, když jsem se tu objevila.

„Kdes byla? Snažíme se ti dovolat už hodiny! Doufám, že máš pro to omluvu." Spustili naši. Chtěla jsem se podívat na mobil, ale došlo mi, že ho mám po celou dobu v autě.

„Ehm, musela jsem do servisu. Praskla mi pneumatika a volala jsem odtahovku. Mobil jsem pak nechala v autě. Hlavní je, že jsem tu ne?" nahodila jsem psí výraz, aby mi bylo odpuštěno. Při těch slovech jsem myslela na to, co se vlastně dělo. I kdybych to někomu řekla, tak mi neuvěří.

„Mohla jsi zavolat. Ušetřili bychom si nervy a všechno tohle drama. Mamka volala i Angie, tak rychle přijela. Mysleli jsme, že se ti něco stalo." Xavier na mě mluvil zvýšeným hlasem. Viděla jsem na něm, že je opravdu hodně naštvaný.

„Xave nech ji. Tak prostě zapomněla dát vědět. To se může stát každému." Zastal se mě Tayler. Xav se zamračil a společně s Hannah se dal na odchod. Ta mě rychle líbla na tvář se slovy, že už musí být někde jinde. Jen jsem jí pokývala, že rozumím.

„Tak hlavně, že jsi celá." Usmála se na mě Angie. Vřele jsem jí objala. Objetí jsem totiž potřebovala jako sůl.

„Musím zase jít. Tak snad se nebudeš zlobit." Zeptala se pro jistotu, tak jsem zavrtěla hlavou. Rozloučila jsem se s ní a naši mezitím šli nachystat ten oběd. Čekali s ním až na mě. Jak jinak...

Zbytek odpoledne jsme strávili u jídla celkem potichu. Tay seděl naproti mně, protože ho táta nenechal odejít. Potřeboval s ním něco probrat. Chvíli se spolu bavili o nějaké práci, ale moc jsem je nevnímala. Pořád jsem myslela na to, co mě čeká. Po chvilce jsem si všimla, že mamka s tátou nejsou u stolu. Kdy kruci odešli?

„Řekneš mi, co se doopravdy stalo?" zeptal se z ničeho Tay. Zadívala jsem se na něho s pozvednutým obočím. Vůbec jsem nechápala, proč se ptá. Jak ho to vůbec napadlo?

„Tak za prvé. Jídla ses vůbec nedotkla a na ruce máš modřinu. Za druhé jsi úplně mimo a nevnímáš. Tvoji rodiče šli k sousedům, protože tu byla jejich sousedka, aby se šli podívat na jejich vnouče. Říkali ti to. Takže, je něco co tě trápí. Vyklop to." Říkal mi to jako bych byla malá holka. Nelíbil se mi jeho tón. Zakabonila jsem se na něho.

„Do toho ti nic není Tayi. Jen nemám svůj den." Odsekla jsem mu nevrle. Podívala jsem se na svůj talíř, abych se ujistila, že má pravdu. Kupodivu jsem se doopravdy jídla ani nedotkla. Hlad jsem ale neměla. Bylo mi z toho zle. Vstala jsem od stolu, že sklidím, ale on se ke mně přidal. Pomohl mi vše sklidit a špinavé nádobí nandat do myčky.

„Jason ti ublížil?" zeptal se mě narovinu.

„Ne. Jason by mi nikdy neublížil." Zastala jsem se ho, i když jsem si tím úplně jistá nebyla. Nechtěla jsem ale věřit, že by mi nějak ublížil. Choval se ke mně hezky. Pořád jsem nemohla přijmout to, co mi agent FBI řekl. To prostě nešlo.

„Tak co se stalo? Chloe, víš, že poznám, když lžeš. Rodičům jsi neřekla pravdu." Naléhal na mě starostlivě. Přistoupil ke mně blíž. Ruce položil na má ramena, na kterých mě hladil. Přivřela jsem oči. Ten dotek byl tak uklidňující, po stresujícím dni.

„Mě se přeci můžeš svěřit." Pobídl mě, při čemž rukama přejel výš přes můj krk až na tváře. Palcem mě hladil po tváři. Chytila jsem ho za ruce, aby je nemohl dát pryč. Jen jsem zhluboka dýchala a vychutnávala si něco tak přirozeně něžného.

„Ráda bych, ale nemůžu to říct. Je to moc osobní, věř mi. Jason mi nic neudělal." Konečně jsem se zadívala do jeho krásných očí. Bohužel byly plné pochybností a to rušilo jejich kouzlo.

„Nevěřím mu. On není kluk pro tebe." Naklonil se ke mně, jako by mě chtěl políbit. Ruce jsem mu dala dolů a odvrátila pohled.

„To není ale tvoje věc." Podotkla jsem mrzutě a dala se na odchod. Tay se nehnul z místa. Nedokázala jsem se na něho znovu podívat.

„Řekni našim, že jsem už musela jet." Poprosila jsem ho, když jsem byla ve dveřích, aniž bych se na něho podívala. Nečekala jsem ani na odpověď. Odešla jsem z domu a nasedla jsem do svého auta. Vyrazila jsem konečně domů, po tak dlouhém dni.