O dva týdny později

Bylo na čase, abych se zastavila u našich doma. Mamka mi už týden každý den volala, abych se stavila, že mě dlouho neviděli. Musela jsem tedy čelit svým obavám. Dnes ráno jsem proto slíbila, že na oběd jsem doma. A to mi sobotní den začal tak hezky, ale co se dá dělat. Hodila jsem na sebe riflové mini kraťasy s tmavě modrým tílkem. Na hlavě jsem si udělala drdol a ani jsem se nelíčila. Jakmile jsem byla hotová, nakoukla jsem zpět do své ložnice. Jason spal jako šípková růženka. Nechala jsem mu proto vzkaz na nočním stolku a vyrazila na cestu.

Pustila jsem si mix písniček od Shakiry. Měla jsem dobrou náladu. V zrcátku jsem se podívala na svůj odraz. Spadlé vlasy jsem si strčila za uši a pak si hleděla cesty. Zpívala jsem si společně se Shakirou, aby mi cesta utekla rychleji. Lidi, kteří jeli kolem mě, museli mít o zábavu postaráno. Smála jsem se sama sobě. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem se cítila tak skvěle.

Vzpomněla jsem si, jaké to bylo bez Jasona. Můj život stál za prd. S ním jsem se cítila víc naživu, plná energie. Pořád jsme spolu něco podnikali, tak nebyl čas se nudit, nebo se jen tak válet. Ale i tak jsme si našli nějaký večer, kdy jsme jen leželi společně na gauči při romantickém filmu nebo komedii. Většinou jsme u toho ale dělali i blbosti, tak nám kolikrát utekl děj. Nevadilo mi to. Byla jsem doopravdy šťastná.

„Do pytle!" zabručela jsem si pod nos, když se za mnou objevilo černé auto s majáčkem. Podívala jsem se na rychlost, jakou jsem jela, jestli jsem ji nepřekročila. To se nestalo. Pro jistotu jsem zastavila u bočnice. Oni zastavili hned za mnou. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala dva muže v obleku, jak vystoupili z auta. Připomínali mi muže v černém jako v té komedii. Trošku jsem se nad tou myšlenkou pousmála. Stáhla jsem okénko, abych s ním mohla mluvit.

„Dobrý den, tušíte, proč jsme Vás zastavili?" zeptal se, přičemž mi ukazoval odznak FBI. FBI? Vůbec jsem nechápala, proč by mě stavili zrovna oni.

„Popravdě ne, rychlost jsem nepřekročila a ani neminula žádnou stopku." Ujistila jsem ho s klidným hlasem. Trošku jsem nadskočila, když se otevřely dveře spolujezdce. Druhý chlap se usadil vedle mě. Vyděšeně jsem se podívala na chlapa, co stál venku.

„Nemusíte se ničeho bát. Kolega Vám vše vysvětlí. Pojedete tam, kam Vám řekne a včas se vše dovíte. Jeďte opatrně." Oznámil mi a šel si sednout do svého auta. Zírala jsem na auto, za sebou v zrcátku.

„Jeďte a po 5 metrech zahněte doprava." Promluvil na mě chlap vedle mě. Leknutím jsem nadskočila. Rukama jsem pevně uchopila volant. Přemýšlela jsem, jestli nebude lepší vylézt z auta a utéct.

„Nemusíte se mě bát. Jsem od FBI. Je velmi důležité, abyste udělala, co po Vás chci. Jste v nebezpečí." Mluvil na mě s vroucím pohledem, ale jsem v nebezpečí? Co se to kurva děje?

„V jakém nebezpečí?" vyjela jsem na něho hystericky. Ozvalo se zatroubení, přičemž jsem znovu nadskočila. Myslela jsem, že strachy vyletím z kůže.

„Jeďte!" přikázal mi tentokrát přísně. Evidentně mi nic jiného nezbývalo. Poslechla jsem. Nastartovala jsem motor a vyjela. Zhruba 15 minut cesty mě navigoval, kam mám jet. Popravdě jsem netušila, kde to jsme. Tuhle část města jsem neznala. Mohlo to být tak půl hodiny cesty od našich.

„Támhle zastavte." Ukázal mi směrem k parkovišti u nějakých skladových budov. Napadlo mě, že tohle je můj konec. S třesoucíma rukama jsem vypnula motor a vytáhla klíčky ze zapalování. Ten chlap vystoupil ven a pokynul mi, abych ho následovala. Poslechla jsem. Opatrně jsem vylezla, při tom jsem sledovala okolí, jestli uvidím někoho, kdo by mi pomohl. Nikde nebylo ani živáčka. K našemu autu přijelo černé auto, které jelo hned za námi. Z auta během chvilky vylezl druhý chlap. Nevnímala jsem, co říkají a přemýšlela, kudy bych utekla. Zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se trochu uklidnit, ale marně. Chlap co jel se mnou, se dotkl mé ruky, abych ho vnímala. Místo toho jsem mu dala pěstí. Začala jsem utíkat pryč. Daleko jsem se ale nedostala, protože mě zezadu kolem pasu chytil ten další muž. Vzpírala jsem se a mlátila ho loktem do hrudi, aby mě pustil. Pak jsem si vzpomněla na základní prvky sebeobrany. Kopla jsem ho patou pod koleno, dala ránu loktem pod žebra a hlavou mu dala ránu na nos. Byla jsem volná. Rozeběhla jsem se směrem k silnici.

„Zastav, nebo střelím!" ozvalo se hned na to, tak jsem se zastavila. Bála jsem se podívat za sebe, jestli na mě opravdu míří.

„Ruce nahoru." Poručil mi nahněvaně. Uposlechla jsem. Ruce jsem zvedla k hlavě a pomalu se otočila na toho muže. V rukách držel svoji zbraň. Vypadal dost naštvaně. Z nosu mu tekla krev. Pohledem jsem zkontrolovala toho, co dostal víc ran. U nosu si držel kapesník a kulhal směrem ke svému kolegovi.

„Už jsme ti řekli, že ti nechceme ublížit. Jsme od FBI!" kladl důraz na svá slova. Pistoli si schoval do pouzdra pod sakem a šel ke mně.

„A jak můžu vědět, že nejste násilníci?" podotkla jsem nevrle a ruce dala dolů.

„Ukázal jsem ti snad odznak, to je ti málo?" zeptal se ten druhý. Zamračila jsem se.

„Ten může být falešný blbečku. A pak, dojeli jsme sem. Kde není živá duše!" zvýšila jsem na něho rozhořčeně hlas. Ruce jsem si složila na hrudi. Byla jsem v šoku. Vyděsili mě k smrti. Kde mám vzít jistotu, že mi nic neudělají?

Oba dva nade mnou protočili oči. Vzájemně se na sebe podívali, přičemž na sebe kývli. Jeden mě vzal za loket a odvedl mě do jednoho z těch skladišť. Mlčky jsem s nimi šla. Prošli jsme jednu místnost, která byla ke spadnutí. V rohu druhé místnosti bylo zrezavělé schodiště, které vedlo k malému můstku. Na jeho konci byla další místnost. Ta už byla zrekonstruovaná. Sešli jsme po schodech dolů a prošli jsme několika buňkami. Trochu to připomínalo kanceláře. V některých seděli lidé a sledovali něco na svých obrazovkách. Vypadalo to jako mapy. Nakonec jsme došli úplně dozadu, kde byla poslední místnost. Vešli jsme tam. Uprostřed byl stůl se čtyřmi židlemi.

„Posaď se. Za chvilku jsme zpět." Popostrčil mě ke stolu a zavřeli za sebou dveře. Chtěla jsem je zkusit otevřít, ale chyběla jim klika. Rozhlédla jsem se proto kolem sebe. Na jedné straně bylo zrcadlo. Přešla jsem k němu. Zkusila jsem, jestli uvidím na druhou stranu, ale marně. Bylo mi jasné, že mě z druhé strany někdo sleduje, tak jsem si raději sedla ke stolu.

Nevím, jak dlouho jsem čekala, než někdo přijde, ale připadalo mi to jako věčnost. Už jsem myslela, že se ani nedočkám, když v tom se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil další chlápek v obleku. Hned za ním byl jeden z těch, co mě přivedli.

„Omlouváme se slečno Messerová za vzniklé obtíže. Jistě Vás zajímá, proč Vás sem kolegové přivezli." Začal vlídně, když se usadil naproti mně.

„Můžete mi konečně říct, co se děje? Proč zrovna mě tady chce FBI?" spustila jsem zmateně. Pořád jsem neměla páru, proč by mě potřebovali.

„Říká Vám něco jméno Jason Kreig?" odpověděl mi otázkou. Jeho kolega mu předal složku, kterou mu právě podal kolega mezi dveřmi. Ten chlápek naproti mně si ji otevřel a na něco se tam díval, pak upřel zrak na mě. Čekal na mou odpověď.

„Tak znáte?" zeptal se rázně. Pohledem jsem oba dva přejela. Totálně viseli pohledem na mě.

„Je to můj přítel. Proč se o něho zajímáte? A kdo vůbec jste?" spustila jsem na ně otázky, ale umlčel mě pouhým zvednutím ruky. Začal na stůl vyhazovat fotografie. Na některých jsem byla s Jasonem a na jiných byl s nějakými lidmi, které jsem neznala.

„Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Jsem agent Tayler Bruce a tohle je kolega Daniel Woodroov. Na fotografiích můžete vidět jak sebe, tak hlavně Vašeho přítele Jasona. Poznáváte někoho z těch ostatních?" fotografie mi posunul blíž, abych si je mohla co nejlépe prohlédnout. Postupně jsem si prohlédla všechny. Na pár z nich jsem pár lidí poznala. Několikrát jsem ty lidi s Jasonem viděla před firmou. Nikdy ale nešli dovnitř, až na jednoho.

„Ty lidi neznám, ale párkrát jsem je viděla před naší firmou. Co jsou zač?" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo.

„Víte co Váš přítel dělá?" zeptal se mě a na stůl vyložil několik dalších fotek. Jason na nich byl s dalšími lidmi, kde si předávají peníze.

„Ano. Pracuje ve firmě, kde se vyvíjejí nové technologie. Je ředitelem z jednoho odvětví." Pověděla jsem mu nejistě, ale oni se jen pousmáli.

„Takže nemáte nejmenší tušení o tom, co doopravdy dělá?" zeptal se mě trochu pobaveně. Zavrtěla jsem hlavou. Oba jsem si zase pohledem změřila. Tentokrát byli už vlídnější a nepůsobili tak tvrdým dojmem.

„Chloe. Smím Vám tak říkat, nebo chcete, abych Vás oslovoval příjmením?" spustil znovu. Fotky pomalu posbíral a založil do složky.

„Říkejte mi klidně Chloe." Pobídla jsem ho, jelikož mi to bylo celkem jedno. Hlavou se mi toho honilo tolik, že tohle byl opravdu detail.

„Chloe, Váš přítel je v kontaktu s teroristy. Svého postavení ve firmě zneužívá pro informace ohledně nové technologie, která se dá použít při nasměrování raketových bomb apod." jakmile řekl slovo teroristy, přestala jsem vnímat. V uších mi začalo dunět, jako by mi měla prasknout hlava. Zvedla jsem se židle s jejím skřípěním a přešla do rohu místnosti. Čelem jsem se opřela o zeď, abych si zchladila čelo. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale nemohla jsem popadnout dech. Lapala jsem po něm, až mi z toho vyschlo v krku.

„Chloe jste v pořádku?" objevil se vedle mě agent Daniel. Rukama mě podepřel, abych se nesesunula k zemi.

„Chloe, podívejte se na mě." Vyžádal si můj pohled, tak jsem poslechla. Rukama mě držel za ramena a já se mu zadívala do očí.

„Zkuste zklidnit váš dech. Myslete na něco hezkého, abyste se uklidnila. Tak a teď se soustřeďte na svůj dech. Zhluboka se nadechněte, jako byste chtěla nabrat nové síly." Udělala jsem přesně, jak řekl. Trochu jsem se uklidnila a zhluboka se nadechla. Když mě pustil, tak jsem si zase sedla. Agent Tayler mi podal sklenici vody. Chopila jsem se jí, abych se napila. Bohužel se mi třásly ruce takovým stylem, že jsem sklenici skoro rozlila. Raději jsem ji položila zpět.

„Jak je tohle vůbec možné?" zeptala jsem se spíš sebe. V momentě se mi zhroutil celý svět. Jak se na něho budu moci ještě podívat? Jak bych mohla s ním vůbec pracovat v jedné budově? Jak ho mohu milovat, když vím co je zač?

„Chloe takovéhle věci se dějí. Někdy lidi, které máme rádi, dělají špatné věci. To ale nedělá špatným člověkem Vás." Promlouval ke mně agent, aby mě uklidnil. Zbytečně. Rozbrečela jsem se na té židli jako malá holka. Chtěla jsem lusknout prsty a ocitnout se úplně někde jinde. Bez problémů, kde bych byla zase šťastná. V náručí Jasona, ve sladké nevědomosti.