O měsíc později

Blížil se mi konec směny. Dnes byl mimořádně nabitý den, kdy jsem skoro nestíhala obvolávat zaměstnance, za kterými chodili návštěvy na jednání. Lidi, kteří odcházeli domů, se na mě cestou k východu usmívali. Myslím si, že jsem si je tady získala. Mají mě rádi. Zatím se neobjevila jediná stížnost.

„Mohu Vás pozvat na skleničku?" ozvalo se vedle mě, když jsem vešla do točitých dveří ven z budovy. Podívala jsem se na muže vedle sebe, který se na mě potutelně usmíval. Udržela jsem se a úsměv mu neopětovala.

„Je pět odpoledne." Podotkla jsem s neurčitostí v hlase. Jeho úsměv se prohloubil. Evidentně byl zvyklý, že mu ženy nic neodmítaly nebo dokonce nenamítaly. Musím ale uznat, že byl velice charismatický a pohledný. Přirovnala bych ho k Bredu Pittovi a Enrique Iqlesiasovi. Byl tak trochu něco mezi tím. Každopádně byl "velká ryba" ve firmě. Věděla jsem, že s ním bych rozhodně byla za vodou.

„To nám snad brání?" optal se s pozdviženým obočím. Musela jsem se usmát, i když jsem nechtěla. Rozhodně věděl, co chce. A to bylo právě to, co mě na něm tak zaujalo.

,,Ovšem, že ne." Přiznala jsem neochotně. On mě na oplátku obdařil ještě širším úsměvem. Z pohledu na něj se mi podlamovala kolena. Měl v sobě své neodolatelné kouzlo, kterému se těžko dalo odolat. Líbil se mi a nejvíc mě přitahovalo jeho sebevědomí. Bylo vidět, že nezná slovo prohra.

„Můžeme tedy?" pobídl mě a ukázal směrem ke svému autu. S radostí jsem přikývla. Společně jsme nasedli do jeho auta. Usadila jsem se na místo spolujezdce, aniž bych se připoutala. Sledovala jsem, jak strká klíčky do zapalování. Pohledem jsem prozkoumala jeho osobu z profilu. S jeho vzhledem jsem byla spokojená. :) Mimochodem, jmenuje se Jason Kreig. Má plavé vlasy kratšího sestřihu s patkou. Vlasy si češe do různých způsobů. Převážně je má sčesané jako vrabčí hnízdo, ale je mu to velice sluší.

„Co?" podíval se na mě, jelikož si všiml, že ho sleduji. Jen jsem pokrčila rameny. Pak mě ale napadlo, že bych z něho mohla dostat pár informací o jeho maličkosti.

„Kolik ti je?" optala jsem se bez ostychu.

„Jdeš na to přímo co?" odpověděl mi otázkou. Trochu jsem se zakabonila, ale jeho to rozhodně pobavilo. Zasmál se a pohled vrátil zpět na cestu.

„Je mi 33 let. Ještě máš nějaké otázky?" řekl pobaveně. Tentokrát se na mě nepodíval, jelikož před námi bylo hodně aut.

„Mám jich spoustu." Přiznala jsem se smíchem. Nevím proč, ale cítila jsem se naprosto svá a nebála se, že bych ho nějak odradila. A taky se tak nestalo. Vyzvídala jsem ohledně jeho rodiny, sourozenců a jak se ke své práci dostal apod. To vše mi na sebe řekl během večeře v jeho oblíbené restauraci.

Ten večer jsem se domů vrátila až k ránu. Nic jsem s ním neměla. Jen jsme si celé hodiny povídali. On měl stejnou spoustu otázek jako já.

Další den jsem v práci dostala na stůl štos smluv, které jsem musela předat generálnímu řediteli pojistného oddělení. Správně to nesmím dělat, ale poprosil mě o to on sám, abych mu to donesla. Ochrance jsem tedy řekla, aby ohlídali recepci, zatímco tam nebudu.

Několik lidí akorát vešlo do výtahu, proto jsem popoběhla a nastoupila k nim. Zmáčkla jsem nejvyšší patro. Čekala jsem, až v ostatních patrech ostatní vystoupí. V předposledním patře přistoupil Jason a postavil se vedle mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je o hlavu vyšší než jsem já.

,,Ahoj brunetko." Pousmál se na mě, tak jsem mu úsměv opětovala. Udělal krok blíže ke mně, načež se trochu sklonil.

„Jsi překrásná, ale ten výstřih mohl být hlubší." Pošeptal mi pobaveně do ucha, aby ho ostatní neslyšeli. Po zádech mi přejela husí kůže. Jeho blízkost ve mně vyvolala pocit horka. Musela jsem si trochu odkašlat, jak mi vyschlo v krku. Nervózně jsem se ošila, protože mi nenápadně položil ruku na bedra a pomalu sjel rukou o něco níž. Vykulila jsem na něho oči, jelikož jsem nechápala jeho chování. Na oplátku se na mě zazubil od ucha k uchu a ruku dal zase pryč. Při tom na mě mrkl.

Výtah se zastavil v posledním patře, kde jsme všichni vystoupili. Jason mě nečekaně vzal za loket a stáhl stranou za roh vedle výtahu, aby na nás nikdo neviděl. Natlačil mě na zeď a ruce položil vedle mé hlavy z každé strany. Zhluboka jsem se nadechla, abych popadla dech. Vypadal neuvěřitelně sexy a rozhodně věděl, co dělá a jak na mě působí. Na sucho jsem polkla. Uměla jsem si dokonale představit, co bychom spolu mohli dělat...

Jason se ke mně naklonil, jakoby mě chtěl políbit, ale zastavil se pár milimetrů od mých rtů. Znovu jsem ztěžka polkla. Neměla jsem slov. Dívala jsem se do jeho hnědých očí a přerývavě dýchala. Pootevřela jsem ústa. Nervózně jsem si skousla ret.

„Nejraději bych si tě teď hned tady na místě vzal." Pošeptal mi něžně a lehce se dotkl mých rtů. Málem jsem zapomněla, že držím v rukách štos smluv, které jsem skoro upustila na zem. Naštěstí byl Jason pohotový a zachytil mi ruce tak, aby se to nerozsypalo.

„Opatrně, ať z tebe ještě není popelka." Podotkl pobaveně a odešel. Zůstala jsem v šoku stát na místě. Zhluboka jsem dýchala, abych své hormony hodila do klidu. Při tom jsem zklamaně zaúpěla, jelikož jsem nebyla ničeho schopná. Nakonec jsem se naposledy zhluboka nadechla a vyšla směrem k řediteli.

Po cestě jsem si všimla otevřených dveří do jedné kanceláře, tak jsem tam nahlídla. Byla Jasonova. Opíral se o roh pracovního stolu a u ucha měl telefon. S někým diskutoval. Evidentně ho ten někdo štval, jelikož se mračil a zvyšoval hlas. Raději jsem si hleděla svého a šla odnést konečně ty smlouvy.

Další den jsem jela k našim na večeři, přesně jak jsem slíbila. Každý třetí víkend návštěva. Docela jsem se těšila. Co mi mamka říkala do mobilu, tak se má zastavit i brácha se svojí ženou. Tak trochu jsem si přála, aby se stavil i Tay. Dlouho jsem ho neviděla.

„Ahoj rodino, jsem doma." Zvolala jsem ve dveřích a na věšák si pověsila džínovou bundu. Hluk šel z obýváku, tak jsem šla rovnou tam, jelikož jsem se nedočkala odpovědi na pozdrav.

„Ahoj." Pozdravila jsem je znova, jak jsem tam vešla. Všichni se usmívali od ucha k uchu, jakoby si právě zapálili marijánku.

„Ahoj zlatíčko, neuvěříš, jaké dobré zprávy tvůj bratr s Hannah přinesli." Radovala se mamka celá unešená. Stačilo málo a hopsala by na místě s tleskáním. 

„Čekají miminko?" zeptala jsem se zmateně. Na to se všichni zamračili. Vida, trefila jsem se do černého.

„Jak jsi to uhodla tak rychle?" zeptal se mě brácha, tak jsem se usmála.

„Za prvé jsem chytrá holka a za druhé, už bylo na čase po 5 letech manželství." Podotkla jsem s mrknutím. Hannah se smála, za to brácha protočil oči. Mamka s tátou se dál radovali a běželi pro další občerstvení do kuchyně.

„Co se tu děje?" ozvalo se z ničeho nic vedle mě, tak jsem z reflexu osobu vedle sebe praštila loktem do břicha. Dotyčný šel okamžitě do předklonu.

„Aaau, za co to bylo?" skuhral Tay. Ve tvářích při tom trochu zrudnul.

„Ježíš promiň! Já nechtěla, ale vyděsil si mě! Kdes to viděl takhle na lidi mluvit bez upozornění?" vynadala jsem mu a začala se smát. Brácha se švagrovou měli záchvat smíchu.

„Budeš v pohodě?" zeptala jsem se starostlivě a naklonila se stejně jako on, abych mu v tom předklonu viděla do obličeje. Tay se na mě podíval stylem, jestli si dělám srandu.

„No jenom slezina si vyšla na vycházku, ale jinak budu v pohodě." Zvedl palec v gestu, že je ok a zhluboka vydechl. Pobaveně jsem si skousla ret.

„Promiň, já fakt nechtěla, ale vyděsil si mě." Obhájila jsem své chování, ale to už se rozesmál, při čemž zase zaskuhral. Uchopila jsem ho za loket a pomohla mu narovnat se.

„Dobrý?" zeptala jsem se pro jistotu, tak jen pokýval hlavou na souhlas.

„Víš Chloe, chtěl jsem se na něco zeptat." Nadhodil, tak jsem se na něho podívala se zvednutým obočím.

„A na co?" zajímala jsem se, přičemž jsem si nervózně prohrábla vlasy. Že by se konečně vyslovil, že by chtěl být se mnou? Popravdě jsem v to doufala, i přesto, že byl ve hře Jason. Ale Tay je prostě Tay...

„Víš já..." na chvilku se odmlčel, po tom, co se podíval na bratra. Nechápavě jsem se podívala jeho směrem, ale on jen zvedl ruce v gestu, že on nic. Hannah ho praštila do ramene a protočila nad ním oči. Pohled jsem zpět upřela na Taye.

„Víš já..." pohledem jsem visela na jeho očích. Pousmála jsem se, abych mu dodala odvahy.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jak se ti daří v práci." Dodal nakonec se sklopenýma očima. Úsměv ze rtů mi zklamáním zmizel. Cítila jsem se hrozně. Jako totální blbec. Chtělo se mi brečet. Ne proto, co řekl, ale proto, že mi došlo, jak naivní jsem byla.

„Jo no, mám se fajn." Řekla jsem odměřeně a podívala se na bráchu. Viděla jsem jak se spokojeně tváří. Hannah místo toho vypadala smutně.

„Jsme rádi, že se ti tam líbí." Pověděl Xavier nadšeně, asi aby mi zlepšil náladu. Bylo to ale zbytečné.

„Zlatíčko posaď se a řekni nám co je nového v práci." Ozval se táta, když vešel do obýváku z kuchyně společně s mamkou. Popravdě, nechtěla jsem tam už být. Věděla jsem moc dobře, proč se tak Tay rozhodl. Mohl za to můj bratr Xavier a nejvíc mě zklamalo, že Tay neměl odvahu říct mi to, co doopravdy chtěl.

„Omlouvám se, ale musím jít." Řekla jsem jim a dala se na odchod. Z věšáku jsem popadla svou bundu a ani se na ně už neotočila. Měla jsem toho už dost...

„Chloe počkej prosím." Vyběhl za mnou Tay, ale nechtěla jsem nic slyšet. Rázovala jsem si to přímo k autu.

„Tak Chloe!" vzal mě za ruku, aby mě zastavil. Zůstala jsem stát, ale nepodívala se na něho. Tay si povzdechl a přistoupil ke mně blíž.

„Omlouvám se." Pověděl mi smutně, přičemž položil dlaň na mou tvář a natočil si můj obličej tak, aby mi viděl do očí. Vypadal smutně, ale rozhodně se nemohl cítit tak jako já. Trvalo to už moc dlouho. Moc dlouho na to, aby z toho vůbec něco mohlo být skutečné. Nemohlo, jelikož on bude vždy hledět na to, co chce brácha. A ten proti nám byl odjakživa. Byl to sobec...

„Mrzí mě to. Tak strašně rád bych chtěl, aby to vyšlo, ale nejde to. Xav by to..." tentokrát jsem mu vztekle skočila do řeči.

„By s tím nic nenadělal. Bylo by to naše rozhodnutí! Copak to nechápeš Tayi? Je to jen na nás, ale ty se moc bojíš udělat další krok a já už čekat nechci, ne když vidím, jak moc hledíš na mého bratra. Ale je to náš život a je jen na nás co uděláme s tím, co k sobě cítíme! Vždy jsem si myslela, že se jen oba moc stydíme, protože jsme přátelé a bojíme se, co by to s námi nakonec udělalo. Teď už ale vím, že o tom to není. Navíc, začala jsem nový život a už nechci na nic čekat, nebo se bát toho co Xav řekne. Už ne. Takže je mi líto, ale já už takhle v naději žít nechci. Chci něco skutečného, ale to ty nejsi. Promiň." Jeho ruku jsem hrubě shodila ze své tváře a dala se na odchod. Nasedla jsem do svého auta a odjela.