Ahoj lidi, omlouvám se, že tu teď nejsem, ale nějak na to není čas a má múza mě jaksi opustila, takže jsem byla nucena povídku ukončit. Nevěděla jsem si s tím už rady a nechtěla jsem ji nechat nedokončenou. Mnohým z vás to bude asi vadit a je možné, že nebudete s koncem spokojeni, takže se moc moc omlouvám.

O pár dní později

Od incidentu uběhl přesně týden. Kluci se mě neustále ptali, jestli mi je dobře a když jsem končila v práci, tak mi vždy jeden z nich byl doprovodem. Trošku mě tou starostlivostí štvali, ale na druhou stranu bylo příjemné s nimi trávit čas.

,,Alex, mohu s tebou chvíli mluvit o samotě?'' zjevil se u mě na baru Ewen, když nebylo zrovna moc lidí. Jen jsem mu kývla, tak se vydal zpět do kanceláře.

,,Nespěchej, dneska je to docela mrtvý.'' ujistil mě Murdag s mrknutím. Obdarovala jsem ho úsměvem a šla za šéfem.

,,Co jsi chtěl probrat?'' optala jsem se Ewena, když jsem se usadila v jeho kanceláři na židli. Seděl naproti mně za stolem a tvářil se nějak divně. Dost nezvykle na něho.

,,Ne že bych se chtěl vracet k tomu, co se ti stalo, ale...'' ani jsem ho to nenechala domluvit. Měla jsem na sobě husinu jen při té zmínce.

,,Tak se k tomu nevracej. Jsem v pořádku.'' ujistila jsem ho a už se zvedala k odchodu.

,,Chloe.'' oslovil mě s důrazem, což mě přikovalo zpět na židli. Skoro jsem zapomněla, že věděl mé pravé jméno, proto mě tím oslovením zaskočil.

,,Já vím, že jsem řekl, že nebudu vyzvídat, ale jsi pro mě jako sestra. Rád bych věděl co se děje a proč si říkáš Alex.'' visel na mě s psím pohledem. Chvíli jsem byla zticha. Věděla jsem, že se na něho můžu spolehnout. Byl to zlatej kluk a já ho měla taky ráda jako vlastního bratra. Jenže tu furt bylo, co kdyby... Co kdyby se prořekl před Sionnem. Netušila jsem, kam až jeho konexe sahají a nepotřebovala jsem, aby kolem mě čmuchal.

,,Je lepší, když to nevíš. Zapomeň na to, jmenuju se Alexa. Nerada bych, aby se ti něco stalo a když nic nevíš, nemůže se ti nic stát. A pojď, ať tam není Murdag není sám.'' obdařila jsem ho vřelým úsměvem a natáhla k němu ruku. Chvíli váhal, pak resignovaně kývl, že chápe a vstal. Vzal mě kolem ramen a vyšli jsme zpět. Ewen mi říkal jednu vtipnou historku, co zažil, když přijal Murdaga, takže jsem se s ním dost nasmála. Jakmile jsme ale vešli na plac, tak už tam čekal Sionn. Vedle něho byli další dva kumpáni a s nimi i ten, co mě napadl. Při pohledu na něho jsem se zastavila. Nebyla jsem schopná dalšího kroku. Sledoval mě svým chladným pohledem a pokřiveně se ušklíbl. Zhoupl se mi žaludek. Bezděky jsem se přitiskla k Ewenovi. Chtěla jsem se schovat.

,,Sionne?'' oslovil svého bratra, který se s úsměvem k nám vydal.

,,Nazdar bráško. Přišel jsem se na vás podívat, jak se vám tu daří.'' chlapsky ho vzal kolem ramen a vytáhl ho na plac z uličky, kde jsme stáli. Doslova ho ode mě odtrhl. Zůstala jsem tam stát úplně sama. Něco mu říkal, ale to jsem popravdě nevnímala. Nespouštěla jsem oči z toho jeho kumpána. Přes nos měl nalepenou stahovací náplast a trochu fialové kruhy pod očima. Z jeho výrazu jsem ale nedokázala nic vyčíst. Naháněl mi hrůzu. To ani Sionn nebyl tak chladný na pohled jako on.

,,Co tu chce on?'' zeptal se svého bratra rázně. Jeho tón hlasu mě probral z mých vlastních myšlenek. Sionn vůbec nechápal co se děje.

,,Je tu se mnou jako vždycky. Co máš za problém Ewane?'' zvýšil na Ewena hlas a napřímil se. Najednou se zdál o hlavu vyšší.

,,To on má problém. Pokusil se Alex znásilnit!'' okřikl ho a snažil se zase hodit do klidu.

,,Ewene přestaň. Mlč!'' nemohla jsem to sledovat. Nechtěla jsem. Měla jsem strach, že to vše jen zhorší. Sionn byl vzteky bez sebe. Přešel ke mně, tak jsem o krok couvla, ale vzal mě hrubě za loket a vytáhl mezi ostatní. Trochu jsem klopýtla, ale nakonec to ustála. Zastavil se přímo před tím svým kumpánem.

,,Pusť mě!'' snažila jsem se mu vysmeknout, jenže marně. Chytala mě panika. Nedokázala jsem stát blízko tomu člověku. Nohy se mi třásly. Chtělo se mi brečet.

,,Sionne, prosím.'' žadonila jsem a strkala do něho. Vypadal zmateně.

,,Mluv, co se stalo.'' pobídl ho, jenže ten se jen opovržlivě usmíval.

,,Nestalo se vůbec nic. Absolutně nevím, o čem tady tihle mluví.'' udělal k nám krok, ale to už jsem měla hysterický záchvat. Křičela jsem a brečela, jen abych se od něho dostala co nejdál. Ewen k nám přešel, aby mi pomohl. Odstrčil Sionna bokem a mě schoval v náručí.

,,Nevidíš, že lže? Kde si myslíš, že přišel k tomu svému zranění. Alex si vytrpěla dost. Ať jí jde z očí.'' dotyčný se dal na odchod, ale Sionn ho zastavil.

,,Nikam. Teď mi řekni pravdu.'' poručil mu výhružně. Bylo vidět, že nechce mluvit, ale nakonec vše přiznal.

,,Ta děvka si to zasloužila.'' dokončil se slovy, což Ewena ještě víc rozhořčilo. Vzala jsem ho raději za lem trička, jinak by se rozešel směrem k němu, aby mu dal co proto.

,,Je mi fuk co si zaslouží. Nedal jsem ti k tomu svolení.'' Sionn ho chytil pod krkem. Vypadal dost naštvaně. V jednu chvíli jsem myslela, že mu to nějak oplatí. Jenže ho jen tak pustil. Opucoval mu košili, kde ji měl zmačkanou.

,,Fajn. Dnes se mi nechce nic řešit. Nemám svůj den, takže jdi.'' poručil mu a pokynul k východu. On to vážně nechal jen tak být? No to snad ne!

,,To jako fakt? Ty s tím jako nic neuděláš?'' osočila jsem se na Sionna rozhořčeně. Nějak mi nešlo pobrat právě to, co se v tu chvíli stalo. Prostě to nešlo. Bylo to tak nespravedlivé!

,,Jak jsem řekl, dnes na to nemám náladu.'' odpověděl mi lhostejně a ten parchant se tomu začal smát. Vjel do mě vztek. To co udělal, bylo neodpustitelné a to jsem nemohla jen tak nechat být. Nevím jak se to stalo, ani co se stalo. Víte, jak se říká, že ve vzteku se vám zatmí před očima? Tak přesně tak bych to popsala. Vše bylo tak rychlé, že upamatuji jen jednu věc. Výstřel.

Chvilkama jsem vnímala jen nejasné útržky dění. Pískalo mi v uších. Viděla jsem muže v bundě. Na rameni měl znak. Nevím přesně čeho, byl rozmazaný. Mluvil s někým dalším a manipuloval s více věcmi. Občas promluvil i na mě, ale byla jsem unavená. Rozhodla jsem se prospat.

Cítila jsem se lehce a šťastná. Musela jsem všem tolik toho říct. Chtěla jsem se o své pocity podělit s ostatními. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem spoustu neznámých tváří. Vesele společně diskutovali. Vše kolem nás mělo tak krásné jasné barvy. Rozhodla jsem se projít, zda najdu někoho známého.

Došla jsem na konec ulice, kde jsem přeci jen viděla známou tvář. Byla to babička. Byla jsem tak šťastná, že ji vidím. Jakmile mě uviděla, tak mě obdařila svým vřelým úsměvem a roztáhla ruce v gestu na obejmutí. Hned jsem se jí do něj vrhla.

,,Babi, tak ráda tě vidím. Neviděla jsem tě od doby, cos...'' nenechala mě to ani doříct a skočila mi do řeči.

,,To teď neřeš broučku. Od teď bude vše už jen v pořádku. Prošla sis mnohým a od teď tě už nemusí nic takového tížit. Budeme tu spolu. Už žádné útrapy a neštěstí.'' políbila mě na čelo a víte co? Věřila jsem jí. Byla jsem si jistá, že jsem na lepším místě a nechtěla jsem to měnit.