Ahoj lidičky, tak po strašně dlouhé době jsem se sem vrátila. Je úžasné, kolik mám sledujících a hlavně kolik přečtení už měli mé povídky. Jsem nadšená. :) Nicméně jsem se rozhodla sem dát další povídku, kterou momentálně píši, protože mě do toho opět uvrtala kamarádka Máňa :D Takže se hezky usaďte a doufám, že se bude líbit. ;) Přeji hezké čtení.

Dívala jsem se dolů z římsy jedné z nejvyšších budov v New Yorku. 432 Park Avenue. Foukal silný vítr. Díky tomu jsem si připadala lehká jako pírko. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že jsem se dostala až sem. Do výšky, ze které jsem měla závrať. Motala se mi z ní hlava. Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala dech. Ruce se mi třásly strachem. Hlavou mi bleskla otázka "Co bude dál?" Podívala jsem se zpět, odkud jsem přiběhla. Ve dveřích, které vedly sem na střechu, stál důvod, proč jsem utekla až do těchto míst. Sledoval moji bezradnost a na rtech mu pohrával úsměv. Byl si vědom svého vítězství, protože nebylo jiného úniku. Při pohledu do jeho očí, mě zabolelo u srdce.

„Co po mě vlastně chceš?" zeptala jsem se a podívala se zpět na okraj římsy, abych náhodou nešlápla vedle.

***

O rok a půl dříve

Zabalila jsem si poslední kufr s věcmi, který jsem měla u rodičů. Rozhlédla se kolem sebe a prohlédla si plakáty svých idolů z puberty. Pamatovala jsem si přesně, jak jsem se cítila bláznivě zamilovaná do zpěváků svých oblíbených skupin. Jak jsem během mého "tapetování" zdí zpívala a líbala obličeje na papíře. Od 15.tého roku ze mě totiž byla praštěná puberťačka. Ty časy ale byly už pryč. Před týdnem jsem oslavila krásných 25 let, přičemž jsem oslavila i přijetí do mé nové vysněné práce.

„Bude se nám po tobě stýskat!" pronesla mamka mezi dveřmi s třesoucí se bradou, protože neměla daleko k breku. Přešla jsem k ní s úsměvem od ucha k uchu.

„Nestěhuji se daleko a slíbila jsem vám, že se zastavím každý třetí víkend na večeři." Připomněla jsem jí, aby si nedělala starosti. Jsem přeci dospělá a vím moc dobře, co dělám. Bylo na čase, abych šla vlastní cestou za štěstím.

„Sama jednou poznáš jaké to je, když ti dítě odejde z domu a postaví se na vlastní." Podotkla, ale to už jsme šli za ostatními do haly.

„Tak šup šup, nemám na tebe celý den ségra." Upozorňoval mě bratr a při tom si klepal ukazováčkem na hodinky. To mu bylo podobné, proto jsem jen protočila oči.

„Nebuď bručoun." Ozvalo se najednou od dveří, kde se zjevil bratrův nejlepší kamarád Tayler. Při pohledu na něj, jsem okamžitě roztála jako ranní rosa. To, že jsem do něho úplný blázen ani nemusím říkat, protože doma o tom vědí všichni včetně mého bráchy Xaviera. Nu což, to jméno si beztak ten holomek zaslouží. Už od mala si ze mě pořád dělal srandu a dělal všechny možné naschvály. Zpět ale k Taylorovi. Je o tři roky starší a vysoký 185 cm. Jeho hlavu zdobí krátký sestřih kaštanové barvy, kde mu vyčnívá malá jizva od tehdejší rvačky s jedním gaunerem z naší školy. Samozřejmě se zastal mé osoby, protože mě obtěžoval a dělal mi neslušné návrhy.

Kdykoliv se střetnu s jeho pohledem, mám možnost se ponořit do blankytně modré barvy, připomínající studánku. Na zbytku mi pak už nesejde. Ani na jeho svalnaté vypracované postavě. Jsem totiž lapena v pasti, ze které se těžko člověk dostává.

„Tak co říkáš?" naléhal na mě Xavier, proto jsem se vzpamatovala.

„Hm?" nechápavě jsem na něho upřela oči a mohla sledovat, jak se mu krabatí obočí nespokojeností. Tay se pro změnu usmál, při čemž se nervózně podrbal na temeni hlavy.

„Nic už. Jedeme, tohle je pokaždý! Kolikrát jsem ti říkal..." větu nechal viset ve vzduchu, jelikož jsem se na něho zamračila. Mávl nade mnou rukou, popadl mi kufry a šel k autu.

„Chloe přišel jsem, abych ti popřál štěstí v novém bytě a v nové práci." Usmál se na mě se zářivě bílým úsměvem. Periferně jsem viděla, jak se mamka vyplížila do obýváku, aby nám dala prostor.

„Jsi hodný Tayi, děkuju." Přistoupila jsem k němu blíž se zatajeným dechem. Tak moc jsem ho chtěla políbit, ale netušila jsem, jestli to chce taky.

„Není zač, je to přeci maličkost. Známe se už tak dlouho a víme o sobě tolik věcí. Někdy mám pocit, že..." v tom jsem mu skočila do řeči, abych to řekla za něj.

„...že k sobě patříme?" na konci jsem schválně nechala vyznít otazník, abych se popřípadě moc neztrapnila. Při tom jsem sledovala jeho reakci. Nespustila jsem oči z těch jeho a přistoupila k němu ještě blíže. On udělal to samé. Nikdy jsem si nemyslela, že se na mě v tuhle chvíli bude culit jako měsíček na hnoji.

Očima uhýbal na mé rty, jakoby mi chtěl ještě něco říct. To ale nemusel, myslím, že naše těla mluvila sama za sebe. Nemohla jsem si nevšimnout, že i jemu ztěžkl dech. A nakonec při pohledu na jeho rty, jsem se odhodlala po tolika letech to udělat. Ani mi to nestěžoval, protože mi vyšel vstříc a sklonil se ke mně. Už jenom pár milimetrů a doopravdy se políbíme. Je to tak vzrušující pocit, že mohu konečně ochutnat jeho rty.

„Tak do prdele, jedeme nebo ne?!" ozval se najednou můj brácha a přerušil naši dokonalou chvilku. Já i Tayi jsme si povzdechli. Odstoupili jsme od sebe ve stejnou chvíli, aby nám ještě neudělal scénu, že spolu něco máme.

„Co si myslíte, že tu děláte?" spustil znovu brácha, což mě namíchlo.

„Nic Xave, představ si, že tu nic neděláme a stojíme tu jen jak dva solný sloupy!" okřikla jsem ho a dala se na odchod. Víc trapně jsem se už cítit nemohla. Někdy mi rozum stojí nad vlastní krví. Po kom ten kluk je, že má tak dlouhé vedení a musí zkazit každou naši společnou chvilku s Tayem...

Toho dne mi brácha pomohl v novém bytě vybalit věci. Porovnali jsme nábytek tak, aby to vypadalo co nejlépe a nejpohodlněji. Samozřejmě mi při tom říkal, jak se k sobě s Tayem nehodíme. Důvody, proč bych s ním neměla být nebo dokonce nesmím být. Nic jsem mu na to neříkala, protože to nemělo smysl. On si to prostě nechtěl připustit a neuvědomoval si, že to nejsem jen já, kdo je mezi námi nějak iniciativní. Neustále mě osočuje, že ho svádím. Na to se prostě nedá co říct. Nebo snad ano?

Druhý den jsem vstala brzy ráno, abych se nachystala do práce. Vybrali mě jako recepční v jedné firmě, kde vyvíjeli nové technologie. Musela jsem si proto být jistá, že budu vypadat dobře a nedělala jim tak ostudu.

Vzala jsem si krémovou halenku a k tomu černou upnutou sukni až do pasu. Doplnila jsem to o černé jednoduché sáčko a červené boty na podpatku. Na rty jsem nanesla rudou rtěnku, prohlédla se u zrcadla v chodbě a byla jsem připravená k odchodu. To co jsem tam viděla, se mi velice líbilo.

„Paráda, hodně štěstí." Řekla jsem si pro sebe s úsměvem do zrcadla a vyrazila do práce. Vyšla jsem před dům na chodník, kde jsem si odchytila taxík. V práci jsem byla chvilku před začátkem pracovní doby. Několik lidí přišlo se mnou, ale nevšímala jsem si jich. Usadila jsem se na své recepci, kde jsem si nachystala všechny podklady, co jsem potřebovala. Jako čísla na ředitele úseků apod. Moje hlavní náplň je zapisovat návštěvy a volat lidem, za kterými jdou. Popřípadě občas vyřídit nějaký hovor, když bude potřeba.